„Dědická daň od příštího roku končí, juchů!“ Hlásají do všech stran novinové titulky. Všechen lid tuto blahodárnou změnu dříve či později pocítí (Bůh samozřejmě chraň cokoli přivolávat). Pravičák slaví z přesvědčení, levičák z vypočítavosti (zejména je-li to syn bohatého otce, jak už to tak u největších socialistů bývá, viď Fidele). Je to však skutečně tak dobrá zpráva, jak se na první pohled tváří?
Typický liberál, probuzený o půlnoci von Hayekovým duchem musí samozřejmě bez přemýšlení na první dobrou souhlasit. Snížení daní je přece vždycky dobrá zpráva narovnávající křivost neefektivní či nespravedlivé distribuce vzácných zdrojů. Ukazuje se taky, že i předchozí „takypravicová“ vláda sem tam omylem nějaký ten skutek pro blaho obecné svobody spáchala atd. Jenže..
Jenže tahle konkrétní daň představuje z mého hlediska možná jeden z největších pravicových paradoxů, takový takříkajíc „libertariánský daňový protimluv“.
Jedním z úhelných kamenů liberálního myšlení je samozřejmě předpoklad, že využívání vzácných zdrojů se v dokonale tržním prostředí děje efektivně(-ji), neboť takový systém dává zdroje do rukou těch nejschopnějších. Schopní jsou ti, kteří se vzácnými statky (např. i s prací druhých lidí) umějí v daném společenství nejefektivněji hospodařit, vytvářejí výrobky či služby, které jsou volným trhem nejvíce žádané a díky tomu jsou také nejlépe odměňováni – roste jejich bohatství i sekundárně i užitek. To je jejich motivací pro další práci (což je spolehlivě prokázáno) a jejich úspěch je pak motivací ostatních, neboť závist chudých, ale schopných vede ke ctižádosti (a závist chudých neschopných pak k revoluci, ušklíbl by se Karel Marx :-)) Je bytostným zájmem společenství, aby ti nejschopnější měli možnost se neomezeně (svobodně) prosazovat – optimalizuje to ono zmíněné využívání zdrojů, čímž roste celospolečenský blahobyt. Pochopení skutečnosti, že hamižnost jednotlivce = prospěch všech přivádí logicky uvažující jednotlivce přirozeně k liberalismu.
Uvedené rovnítko má však jednu křiklavou výjimku a tou je právě bohatství vzniklé mezigeneračním přenosem majetku. Asi nemůžeme oponovat evolučnímu biologovi (onomu rodnému bratru liberála), že jednou z nikoli bezvýznamných motivů pro vytváření bohatství je zajištění potomstva (tj. zajištění jeho ekologické výhody). Prospěch společnosti z mezigeneračního přenosu vzácných zdrojů je však paradoxně mizivý, ba záporný. Známé rčení „From rags to riches and back again in three generations“ sarkasticky poukazuje na známou zkušenost, že schopnost vytvářet bohatství se mezigeneračně přenáší jen velmi zřídka. Mnohem častěji dochází k absolutní demotivaci potomků, jejich mravnímu i zdravotnímu rozkladu (viz např. zde) nesmyslnému plýtvání (viz zde) a nebo jim majetek umožňuje naopak prosazovat myšlenky, které bohatství společnosti devastují (viz. již zmíněný Fidel Castro & family).
Zděděný majetek zpravidla nepřináší společnosti žádnou extra přidanou hodnotu – zdroje v rukou potomka nejsou zárukou jejich nejefektivnějšího využití (z pohledu růstu celkového bohatství) a jestli majetek po smrti schopného jedince připadne potomkovi nebo veřejné instituci (např. státu) je z celospolečenského hlediska v podstatě jedno, ba dokonce v tomto jedinečném případě můžeme říci, že takový stát je schopen uvedené zdroje využít i při své katatstrofální neefektivitě společensky často prospěšněji než dědic.
Ačkoli neznám způsob, jak uvedené administrativně zajistit, domnívám se, že dědická daň od určité výše majetku by měla být naopak stoprocentní a uvedené opatření by mělo snížit daňovou zátěž jinou, tu nejnespravedlivější: Daň z příjmu = daň za schopnost.
Nedávno jsem slyšel hezký názor, že feminismus je líbivou obranou bohatých a vzdělaných žen, proti konkurenci žen krásných a chudých, pro které je atmosféra sexistického machismu bezvadně fungujícím výtahem nahoru.
Zrušení dědické daně vyvolává asociace podobné – neefektivně konzervuje zdroje v rukách těch, kteří se o ně nijak nezasloužili a omezováním konkurence brzdí rozvoj společenského bohatství a blahobytu.
(Zatím nikdo nehlasoval)