Další z mnoha článků o doktorech

Featured Image

Měl jsem za to, že pokud budu někdy něčí rukojmí, budou na mě mířit zbraně (ty jsou špatné, ááááno) a přijdou mě zachránit policejní zakuklenci, protože to jsou ti dobří hoši, i když mají také zbraně (ale to je něco jinýho, vole, to jsou hodný zbraně).

V poslední době se ale často dozvídám, že jsem rukojmím doktorů a spolu se mnou dalších 10MČ (MČ je zkratka jednotky megačlověk).

Původně jsem se k tomuto tématu nechtěl vyjadřovat, protože nejsem odborník, navíc už toho bylo řečeno a napsáno docela dost. Čím víc jsem ale poslouchal řečené a četl napsané, tím více mi připadalo, že většinu mých spoluobčanů lze názorově rozdělit do dvou tříd kongruence:
1. „Doktoři jsou idioti, vole, nasrat na ně, léčí blbě a ještě by chtěli víc než my, slušný lidi z výkopu!!“
2. „Doktoři jsou chudáci, přidat jim, mají těžkou práci a kdejakej řemeslník si bere víc.“

Osobně se nejsem schopen přiklonit ani k jedné skupině. Kdybych měl svůj názor napsat ve zkratce, myslím si toto: Zdravotnictví je vážně úděsné, doktoři se často chovají jako idioti, PROTOŽE mají těžkou práci, za kterou jsou mizerně placeni A ZEJMÉNA se kvalita jejich práce na platech odráží minimálně, což je pro státní sektor typické.


České zdravotnictví mě dovedlo do stavu, že ke (státním) doktorům prostě nechodím a ani žádného doktora nenavštívím, dokud se nedostanu do situace, která by přímo a akutně ohrožovala můj život, protože tam už není moc co zhoršit. Bohužel, mé nenavštěvování lékařů rozhodně není následkem skvělého zdravotního stavu, nýbrž naprosto zoufalých zkušeností. Vezmu to od začátku.

Od malička trpím nějakou (pravděpodobně vrozenou) vadou, která mi způsobuje nesnesitelné bolesti břicha a střev, navíc je doprovázena silným krvácením.
Na české zdravotnictví jsem se s ochabující důvěrou obracel od nějakých 13 do 19 let, kdy mi došlo, že to nemá smysl. Navštívil jsem s tímto problémem odhadem dvacet lékařů. Když uvedu takovou soukromou statistiku:

– Dva se ke mně chovali v mezích slušnosti (zbytek nikoliv).
– Přibližně polovina mě podezřívala z toho, že si problémy vymýšlím, jeden dokonce i poté, co na vlastní oči viděl mé krvácení (které ignoroval a jeho verdikt zněl, že mám snížený práh bolestivosti).
– Ani polovinu z nich nezajímalo, jaká vyšetření jsem již absolvoval (navzdory tomu, že jsem jim odpovídající výsledky aktivně cpal), takže jsem opakovaně podstupoval různá nepříjemná vyšetření, při kterých do mě strkali různé dlouhé předměty.
– Dvakrát se stalo, že v průběhu takového vyšetření (při kterém se člověk nachází člověk v ne zcela důstojné pozici) do ordinace vstoupili jiní pacienti. Jednou je sestra důrazně vykázala, podruhé se s nimi bavila bez ohledu na mou přítomnost.
– Mnohokrát jsem podstoupil rentgen postižené oblasti. Asi ve čtyřech případech bylo snímek nutno pořizovat na dva pokusy, v jednom extrémním případě dokonce bylo potřeba pokusů asi pět (z nichž dva selhaly proto, že tam obsluha rentgenu prostě nevložila tu fólii, na kterou se to fotí). Koho by nepotěšilo takové ozařování, které dopadá mimo jiné na reprodukční orgány?
– Jeden z vyšetřujících doktorů byl zcela evidentně opilý.
– Asi čtvrtina z nich mluvila jazykem pro mě v různé míře nesrozumitelným (i po opakovaném upozorňování z mé strany, že jsem laik a neumím latinsky).
– Dva doktoři mou situaci svým léčením a/nebo vyšetřováním přímo zhoršili. Jeden mi doslova (ať už v důsledku nešikovnosti či nezájmu) natrhl prdel a druhý mi zas předepsal prášky, po kterých se mé problémy začaly vyskytovat v několikanásobné intenzitě. Když jsem ho s touto skutečností konfrontoval, tvářil se, že to není možné. Zkusil jsem tedy svévolně prášky vysadit (situace se zlepšila) a znovu nasadit (opět se to zhoršilo), takže jsem je pak vysadil definitivně (a byl jsem zase na začátku). Když jsem ho obeznámil i s tímto a opatrně a slušně se optal, jestli by neměl prášky s přesně opačným účinkem (uznávám, nejsem doktor, vůbec tomu nerozumím, ale přišlo mi to logické), dostal jsem vynadáno a byl jsem důrazně poučen o tom, kdo je tu lékař a kdo pouhý pacient (jistě, pravděpodobně to byla hloupost a léky tímto způsobem asi nefungují, nicméně mohl být alespoň slušný).

Každopádně mě nevyléčil ani jeden z nich. Nakonec jsem si musel pomoci sám. Vypozoroval jsem, že na mé problémy určitým způsobem působí teplo a chlad, fyzická zátěž, poloha těla a různé další vlivy, takže jsem jistými úpravami svého životního stylu dosáhl prakticky úplného potlačení projevů nemoci.

Další zkušenost se státním zdravotním systémem jsem absolvoval, když se na mně vysypala bedna skelné vaty. Do očí mi naštěstí nic nenapadalo, ale celkový dojem byl nepříjemný a jedna ruka mi otekla tak, že měla asi o 50% větší průměr (nevím, jestli je to při kontaktu se skelnou vatou normální, nebo to byla nějaká divná reakce). Dojel jsem si do nemocnice, kde mě nechali čekat několik hodin, během kterých mi došlo, že ač to není příjemné, můj stav se nijak podstatně nezhoršuje, ruka se nezvětšuje, takže jsem šel.

Zajímavé na celé věci bylo, že ve chvíli, kdy mi ruka stále otékala, jsem na tuto problematiku upozornil zdravotní sestru, které to bylo evidentně úplně jedno a nechala mě spokojeně čekat (aniž se na ruku podívala ze vzdálenosti menší než půl metru).

Když měla manželka zdravotní problém, jenž vyžadoval (celkem snadný) chirurgický zákrok, kterého se státem placení chirurgové chopili s takovou vervou, až manželka málem přišla o nohu. Jako řešení problému (který sami způsobili) navrhovali další operaci (protože jinak to určitě nepůjde), kterou už tentokrát zaručeně zvládnou. Tento postup mě kupodivu nenadchl, takže jsem začal hledat lepší řešení na internetu.

Nakonec jsme s manželkou objevili soukromou kliniku, na které požadovaný zákrok prováděli s velmi dobrou úspěšností. Reference byly skvělé. Jediným háčkem této kliniky bylo, že neměla smlouvu s žádnou pojišťovnou (nebo možná měla, ale tato konkrétní služba byla považována za nadstandard) a operace stála nemalé peníze.

Protože jsme zdraví mé ženy vyhodnotili jako cennější než ten balík peněz, rozhodli jsme se služeb kliniky využít. Když pominu, jak se přístup lékařů i personálu diametrálně lišil od přístupu ve státních zařízeních, podstatný rozdíl byl i v odbornosti. Místo státního „přijďte v úterý a ve středu budeme řezat“ tu byla dlouhá (i když docela drahá) předoperační péče. A pointa? Veškeré problémy byly vyřešeny bez operace – ta předoperační péče kompletně stačila. TOTO BYCH RÁD VZKÁZAL VŠEM KRITIKŮM SOUKROMÉHO ZDRAVOTNICTVÍ, KTEŘÍ ZÁSOBUJÍ SVĚT OBLÍBENÝMI MOUDRY O TOM, ŽE FINANČNĚ NEJVÝHODNĚJŠÍ PRO KLINIKU JE LÉČIT, ALE NEVYLÉČIT!!

Náš úžasný stát se k tomu postavil opět naprosto příkladně. Protože máme peníze na soukromou kliniku, jsme nechutní zbohatlíci a nezasloužíme si z našeho zdravotního „pojištění“ (tedy vlastně daně) ani korunu. Co na tom, že jsme ty peníze reálně neměli a museli si půjčit od banky, prostě finger.

Poslední zkušenost s lékaři jsem měl před pár lety, kdy jsem se řízl přes velkou pihu. Protože manželčině kamarádce podobný malý úraz pihy způsobil rakovinné bujení, byl jsem svou drahou polovičkou doslova donucen k návštěvě doktora (ač jsem silně protestoval).

Když jsem došel do nemocničního areálu, přišel jsem se do vrátnice zeptat, kde mají kožní oddělení. Tam jsem dostal hned preventivně sprdnuto, abych neotravoval, že se mám podívat na ceduli s mapou nemocnice. Ač jsem za normálních okolností spíše asertivní člověk, bez keců jsem se odebral k mapce, protože jsem byl značně frustrován už svou přítomností na tom místě hrůzy a bál jsem se, že další komunikace s vrátným by mohla být onou příslovečnou poslední kapkou do poháru mé trpělivosti, jehož přetečení by znamenalo můj odchod z nemocničního areálu, což by následně vedlo k nespokojenosti mé milované družky. Tento úžasný orientační nástroj, který obsahoval plán celého areálu, měl jednu poměrně závažnou vadu – ze tří pavilonů byla seškrábána a jedno z nich bylo zrovna kožní oddělení. Naštěstí byly tyto budovy u sebe, takže jsem se vydal odpovídajícím směrem s tím, že se optám, až bude otázka aktuální.

Když jsem došel na místo, kde bylo nutné zvolit směr v závislosti na přesném umístění pavilonu, optal jsem se kolemjdoucí zdravotní sestry. Asi jsem se měl raději optat nějakého pacienta, protože sestra bez pozdravu mávla rukou nějakým směrem a zaštěkala: „Neumíte číst?“

Význam štěkotu jsem pochopil, když jsem došel k budově, na které byl skutečně relativně velký nápis KOŽNÍ ODDĚLENÍ, jen bohužel z místa, kde jsem se sestry ptal, nebylo toto označení viditelné skrz větve stromu. Vešel jsem dovnitř, vyhledal kožní pohotovost, usadil se do čekárny a raději se začetl do předem připravené knihy v upřímné snaze věnovat okolí co nejméně pozornosti. Když jsem přišel na řadu (tohle bylo překvapivě rychle, čekal jsem možná půl hodiny), optala se mě nerudně vyhlížející doktorka, co mě trápí. Když jsem popsal problém, na nějakou rozříznutou pihu se ani nepodívala (ani ji nezajímalo, kde se problém nachází) a položila mi následující otázky (doslova cituji, zejména tu poslední otázku): „Máte teplotu? Halucinace? Jiní potíže? Umíráte?“ Když jsem odpověděl, že teplotu nemám, o halucinacích nevím, jiné potíže mi nepřipadají související s problémem a umírám pomalým tempem, které považuji za přirozené, bylo mi řečeno (v červnu), abych znovu přišel v září, že by mě pak mohli na listopad objednat. Neměl jsem už sílu na to, abych se snažil dopídit smyslu, proč bych měl chodit v září, abych se objednával na listopad a nemohl to udělat rovnou. Neměl jsem sílu už ani na sdělení dotyčné, co si o ní myslím.

Od té doby jsem nemocnici už nikdy nenavštívil, spoléhám raději na Google. Zlomený prst (nebo možná vyhozený, co já vím, ale svíral pravý úhel s ostatními) na noze jsem si narovnal ručně a jako dlahu použil prst vedlejší. Zánět zvukovodu mi diagnostikovala manželka s pomocí Googlu, čelové lampy a špetky šikovnosti (léčení už bylo trochu horší, neboť nejúčinnější preparát nelze koupit bez předpisu). Když jsem se nabodl nohou na hřebík, vyndal jsem ho ručně a prolíval ránu desinfekcí. Jen doufám, že se mi nestane nic takového, abych kvůli tomu k doktorům musel.


Na druhou stranu -i přes tyto negativní zkušenosti- doktory naprosto chápu. Pokud bych měl říci jedno povolání, které bych chtěl vykonávat ze všech nejméně, byl by to právě doktor. Opravdu bych dělal raději pomocného kopáče na stavbě. Proč? Vezmu to od začátku.

Aby mohl být člověk doktorem, musí nejprve vystudovat školu. Tady je třeba si uvědomit, že rozhodně není škola jako škola! Krom toho, že studium medicíny trvá šest let, náročnost bude oproti průměrné vysoké škole neporovnatelně vyšší. Sám jsem takovou školu sice nestudoval, ale stačí se podívat na všechna ta skripta a požadavky ke zkouškám, aby člověka přešla chuť. Nehledě na to, že vypadne-li člověk z medicíny někde v průběhu studia, je asi docela ztracen (na rozdíl od některých jiných oborů, kde člověku stačí třeba Bc. titul na to, aby mohl jít něco dělat). Jaké má možnosti někdo, kdo vypadne ve čtvrtém ročníku medicíny, opravdu netuším, ale řekl bych, že asi moc růžové nebudou.

Po škole následuje atestace, ve které je absolvent proháněn jako poslední podržtaška všemi možnými odděleními a obory, které leckdy nemají nic společného s tím, co chce dotyčný nakonec dělat (předpokládám, že v této fázi už je asi rozhodnutý, když už věnoval šest let té nechutně těžké škole). Plat neatestovaného doktora bude pravděpodobně také asi nevábný, když platy těch atestovaných se pohybují kolem 20k (na začátku).

Pak už tedy práce samotná. Pracovní doba nekonečná (o přesčasech jsme slyšeli už mockrát, takže to tu nechci znovu omílat), náplň práce náročná, neboť je u toho třeba myslet, navíc se mezi pacienty kolikrát objevují idioti, kteří by v tržním zdravotnictví do nemocnice vůbec nevlezli, protože jim reálně nic není, ale když to mají zadarmo, tak proč by lékaře nenavštívili. Doktor se jim ale věnovat musí i v případě, že si je na 99% jist, že se jedná o nějakého důchodce, který si jde do nemocnice postěžovat, těžko je může ignorovat, protože co kdyby jim opravdu něco bylo.

Možnost postavit se na vlastní nohy je také dost nejistá, protože žijeme ve státě (světě), kde prakticky není možné, aby si někdo jen tak otevřel vlastní zdravotnickou praxi a nechal lidi rozhodnout, jestli mu budou/nebudou platit. Protože stát vymáhá násilím z lidí nějaké peníze na zdravotní péči, pak logicky, chcete-li takovou péči poskytovat, musíte podmínky řešit se státem (VZP). Vykašlete-li se na to, máte všude kolem sebe konkurenci, která poskytuje služby z pohledu lidí zadarmo.

A největší lahůdku (alespoň z mého pohledu) této úžasné práce jsem si nechal na konec. Zodpovědnost. Kolikrát se Vám stane, že v práci něco poděláte? Ať už nějakým omylem, nebo jste prostě jen přišli do práce nevyspalí. Mně se to občas stane a jsem neskonale rád za to, že je to téměř vždy vratné a jediné následky mých chyb spočívají v tom, že musím obětovat nějaký čas tomu, abych je opravil. Opravdu bych nechtěl dělat práci, ve které by každá má potenciální chyba mohla znamenat nezvratný problém. Samozřejmě pravděpodobně většina chyb většiny doktorů žádné fatální následky nemá, nicméně v tom počtu úkonů, které doktor za svůj život udělá, se skoro jistě nějaký omyl s krutými následky najde a i kdyby se na to veřejně nepřišlo, musíte s tím žít.

To celé děláte za plat, který dostanete na mnoha jiných místech za daleko méně práce, která navíc nemusí být tak stresující a pro její vykonávání Vám stačí mnohem méně schopností (a jednodušší škola). Tímto nechci tvrdit, že by se lékařům „mělo přidat“, jen si myslím, že by měli dostat příležitost k tomu, aby mohli nabídnout své služby pacientům za ceny, které si (lékaři) zvolí a oni (pacienti) by pak měli možnost volby (zaplatit, nebo si pomoci sami). Osobně jsem přesvědčen o tom, že většina doktorů by si platově výrazně polepšila.


Doktory chápu, pacienty chápu, kde je tedy chyba? Na straně státu, samozřejmě. Kdyby se do toho stát přestal tak hloupě montovat a neuzurpoval si na zdravotnictví téměř monopol (pravda, úplný monopol to ještě není, ale jedná se o tak šílenou regulaci, že následky jsou podobné), měli bychom se výrazně lépe.

Doktoři by byli motivováni dělat svou práci lépe a chovat se k pacientům slušně, protože by se to reálně projevovalo na jejich platech (o čemž teď nemůže být vůbec řeč). Problém s nedostatkem peněz by byl najednou vyřešen, každý by dostával právě tolik, na kolik by lidé ocenili jeho práci.

Rozhodně jsem dalek toho, abych odsuzoval stávky či odchody doktorů. Je to jejich právo a ať si dělají, co chtějí. Řeči o tom, že vystudovali za naše peníze a teď tu musí zůstat, jsou naprosto liché, protože když už tu máme státní školství (což je dementní samo o sobě) a tvrdíme, že každý má právo na studium, není možno najednou říci, že zrovna doktoři jsou za to něco morálně dlužni (vždyť kolik lidí vystuduje nějakou školu a pak dělá třeba něco úplně jiného). Jen mi přijde, že cíl jejich vyjednávání se státem (tedy zvýšení platů) není to, co by jim samotným nejvíce pomohlo (a pacientům už vůbec ne, ale to může být doktorům jedno). Daleko lépe by se doktoři dle mého názoru měli, kdyby místo zvýšení platů žádali více svobody a omezení regulací.

Stát se teď logicky snaží poštvat občany proti doktorům, protože uzurpujete-li dvě skupiny lidí a parazitujete-li na obou, je pro Vás každopádně výhodné, když budou tito lidé válčit mezi sebou, protože pak nemohou spolupracovat proti Vám. Alarmující je, že naše společnost už se dostala do tak retardovaného stavu, že je tu možné vyhrát volby na třicetikorunových poplatcích a naprosto zaslepení a zmatení socialisté, kteří nějak už dávno neví o světě, naletěli všemožným doomsayerům a skutečně věří tomu, že bez státních regulací ve zdravotnictví by tu začala jatka, lidé by umírali po tisících a v zájmu doktorů by najednou nebylo vyléčení pacientů, ale pouze jejich nekonečné léčení. Pro příklad není třeba chodit daleko, stačí se podívat například na komentáře k tomuto článku (toto tvrzení nabude platnosti několik hodin po publikaci).


14.01.2011 Urza


Související články:


12345 (3x hodnoceno, průměr: 2,33 z 5)
305x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!