Další neblahá osobní zkušenost s bílými plášti

Featured Image

Před relativně krátkým časem se tu odehrálo opět další kolo klání nesmyslného souboje „doktoři vs. pacienti“; jako obvykle se autoři, čtenáři, ale v zásadě skoro celá česká populace dělí ve své valné většině do dvou táborů (odpůrci a zastánci doktorů), které se spolu zcela nelogicky dohadují, zatímco skutečný viník, který za všechno může, vesele sleduje situaci z povzdálí a občas přiloží nějaké to polínko do ohně sváru.

A kdo že je tím skutečným viníkem? Inu, můžete hádat; kdo už nějaké mé články či komentáře četl, patrně chápe, kam směřuji. Ale pěkně od začátku….

Doktorům se vyhýbám, nemocnice nenavštěvuji, dokud už skutečně nevidím žádnou jinou cestu (důvody a rozbor situace například zde). Bohužel jsem -po mnoha letech- zase jednou shledal tu potřebu. Už roky mě trápí cosi v uších. Opakuje se to každých cca čtrnáct dnů až dva měsíce a trvá to samo o sobě většinou také asi tak čtrnáct dnů až dva měsíce (ač střední doba trvání je typicky asi dvojnásobná než střední doba přestávky) a projevuje se to neuvěřitelně otravným a intenzivním svědením, občasnou (ne moc zásadní) bolestí, velmi zřídka i krátkými ztrátami orientace (ale to jsem zažil jen párkrát) a výskytem jakéhosi bílo-žlutého bláta ve zvukovodech. Proti onomu výše zmíněnému svědění pomáhá důkladné čistění, které sice přinese dočasnou úlevu, nýbrž celou situaci typicky jen zhoršuje.

Jednoho krásného večera byla situace v mých uších už velmi špatná, tak jsem si řekl, že to zaspím. Ráno se probudím do ticha. Všechny zvuky ke mně doléhaly jakoby z velké dálky, případně vůbec. Něco jako když si dáte špunty do uší. Po hmatu (a následně i pomocí dvou zrcadel) jsem seznal, že prostě nadále nemám v uších díry; místo nich tam byla rudá kůže. Šel jsem se tedy optat manželky (není lékařka ani zdravotní sestra, ale učí na biomedicíně ČVUT, takže má značné povědomí o anatomii a částečně i o medicíně, i když se tam zabývá více fyzikou než biologií), co o tom soudí. Ta řekla, že to bude patrně pouze nějaký velmi akutní projev zánětu zvukovodu, který tam mám chronicky už roky, ale že mi k tomu neřekne víc, než mi říkala celá ta léta – chtělo by to antibiotika, která mi ale ona předepsat nemůže, takže bych měl jít k doktoru.

Spolehl jsem se na vysokou regenerační schopnost mého těla a rozhodl se záležitost nadále ignorovat s tím, že náprava přijde sama. Po jediném dnu v práci jsem však změnil názor; raději pár hodin s doktory než komunikace s kolegy řevem. Po práci jsem se tedy dostavil do nemocnice. Ve vrátnici visel nápis „recepce“, takže jsem usoudil, že se tam můžu přeptat, kam jít. Též jsem tam za třicet korun dostal doklad o zaplacení třiceti korun. Poslali mě kamsi na ORL ambulanci přes celý areál nemocnice, kde jsem se dozvěděl, že mají otevřeno jen dopoledne a brzké odpoledne; mimo tuto dobu musím na ORL pohotovost, která je na druhé straně areálu (odkud jsem přišel); patrně nějaký folklór a dobře informovaný vrátný.

Na pohotovosti mě uvítala jako první nějaká sestra. Na můj slušný pozdrav a předání kartičky pojištěnce a dokladu o zaplacení reagovala podrážděnými slovy: „tady je pohotovost!!“ Ano, pochopitelně, že je tady pohotovost, kolečko vrátnice-ambulance-pohotovost (která je tam, co vrátnice) jsem už absolvoval, ty krávo nevychovaná, pomyslel jsem si. „Ano, já vím,“ odvětil jsem ve snaze nevyvolat konflikt. Ukázalo se, že problém je v těch třiceti korunách. Pohotovost stojí devadesát. Optal jsem se tedy sestry, jestli jí mohu dát těch šedesát. Ne. Musím jít pro nový lísteček.

Doktorka vypadala na první pohled dosti zpruzeně, nicméně mile překvapila tím, že odpověděla na pozdrav. Tolik jsem od českého zdravotnického personálu neočekával. Osahala uši, posvítila lucerničkou, zašťourala se v tom.
Její verdikt zněl: „To je absces.“
Já: „V obou uších naráz? Není to divné?“
Doktorka: „Ne. A léčí se to gázovou špičkou namočenou v desinfekci a antibiotické masti.“
Já: „OK, do toho.“
Doktorka: „Teď bude víkend, chtělo by to zítra, maximálně pozítří, vyměnit tu špičku, tak přijďte sem, na pohotovost.“

Druhý den dojdu na pohotovost. Tentokrát už vybaven devadesátikorunovým dokladem o zaplacení, takže začátek probíhá bez problémů. V ordinaci zrovna přebývá doktor odhadem ve věku mezi šedesátkou a smrtí. Nález z předchozí kontroly ho nezajímal, prohmatal uči, posvítil, beze slova začal léčit.
V pondělí jsem chtěl v práci slyšet, takže jsem se optal: „Nemohl byste mi, prosím, ten absces nějak proříznout? Mně by se hrozně líbilo slyšet.“
Doktor: „Jakej absces?“
Já: „Ten, co mám v uchu.“
Doktor: „To není absces.“
Chvilku jsem čekal na vysvětlení; když nepřicházelo, otázal jsem se: „Co to tedy je? Vaše kolegyně říkala, že je to absces.“
Doktor: „Je to zánět obou zvukovodů…. o tom není sporu…. je to totiž zánět jako svině, to se hned tak nevidí, aby byly ty uši chycený tolik.“
Já: „Hm…. včera mi ale říkali, že je to absces, není to nějaké divné? A jak se to teda léčí?“
Doktor: „To je jedno, co vám kdo říkal, prostě je to zánět. Léčí se to gázovou špičkou namočenou v desinfekci a antibiotické masti. Udržujte to v teple a hlavně to ucho nezkoušejte čistit.“

Inu, to se mi ulevilo. Když už se neshodnou na tom, co vlastně léčí, jsem rád, že panuje shoda alespoň v tom, co s tím budou dělat.

Následoval rozhovor se sestrou a sjednávání dalšího termínu. Protože už před námi nebyl víkend, nemohl jsem být objednán na pohotovost, nýbrž na ambulanci, což se ukazuje jako lehce problematické.
Sestra: „Přijďte v pondělí ve dvanáct.“
Já: „To se mi nehodí.“
Sestra: „Jak jako nehodí????“
Já: „No, pracuji v Praze a poledne mám přibližně uprostřed pracovní doby, takže bych musel jet napřed sem, pak zas zpátky a stálo by mě to hrozně času.“
Sestra: „Ale pane, to kdyby si takhle každej vymejšlel, kam bysme to jako dopracovali??“
Já (ignorují její dementní poznámky a zůstávám klidný): „Máte tam volno někdy brzy ráno, nebo večer?“
Sestra: „Samozřejmě nemáme! Když jdete třeba na úřad, tak vám taky neotevřou jak si přejete a musíte si vzít volno z práce.“
Já: „No, to neotevřou, protože těm jsou lidi, kteří je živí, úplně ukradení, protože je živit stejně musí, takže na ně kašlou; jako všechny státní instituce.“
Sestra: „Tak píšu si vás teda na pondělí v poledne?“
Já: „Ne. Kdy máte v pondělí volno nejdřív a kdy nejpozději?“
Sestra (udiveně): „To si chcete jako vybírat, kdy přijdete??“
Já: „Ano, to bych si rád vybral.“
Sestra (už nasraně): „Jen v poledne.“
Já: „OK, co úterý?“
Sestra: „To můžete přijít ráno v osm třicet.“
Já: „Tak jo, v úterý ráno přijdu.“
Sbírám se k odchodu.
Já: „Vážně to nejde nějak zařídit, že bych přišel na kontrolu ráno, nebo večer?“
Sestra: „Ne, vážně ne.“

V úterý v osm třičet dorazím na ORL ambulanci. V devět třicet se dostanu na řadu. S ohledem na to, že otvírali v osm, stihli v první půl hodině nabrat hodinový skluz. Evidentně to ale nikoho příliš nemrzelo. Klídeček, kávička, pohodička, času dost. Tentokráte měli na léčení mladou pohlednou doktorku, na buzerování pacientů starou agresivní sestřičku, která se opět neobtěžovala s pozdravem. Pohledná doktorka byla nejen slušná, ale dokonce i milá!
Doktorka: „Bolí vás to? Jak si tady čtu ty nálezy, to jste si musel něco vytrpět.“
Já: „Trochu to bolí, ale hlavně mi vadí, že skoro neslyším.“
Doktorka: „To mě mrzí, já se ale obávám, že s tím bohužel nic zázračného udělat nemůžu. Dám vám tam tu gázu znova, jo?“
Já: „Určitě, jestli to pomůže….“
Doktorka: „Pomůže, ale bude to ještě pár dnů trvat, ty otoky vám vůbec nemizí.“
Dokonce mi ještě podrobně vysvětlila a ukázala na obrázku, jak vypadají normální zvukovody, jak vypadají moje – a proč neslyším; tak tohle se asi myslí tím prohlášením na papírech ze všech předchozích vyšetření, že pacient byl s diagnózou a léčbou seznámen a porozuměl tomu.
Já: „A můžu to nějak urychlit?“
Doktorka: „Jojo, dávejte na to led. Třeba mraženou zeleninu a tak. Hlavně to nečistěte.“
Já: „Led?? Váš kolega mi říkal, že to mám držet v teple!!“
Doktorka (zaraženě): „No…. dávejte na to led.“
Rozhodl jsem se, že na to nebudu dávat nic, což je kompromis mezi ledem a teplem, dál jsem se vyptávat nechtěl, protože by mi jednak víc než led asi neřekla, krom toho bych jí u toho možná řekl, co si o celém tomto geniálním zdravotnictví myslím, což jsem nechtěl, neboť zrovna ona byla nejen hezká, ale zejména milá.
Doktorka: „A ještě vám dám kapky. Můžete si je normálně kapat na tu gázu, ta tím nasákne a dovede ty kapky až dovnitř toho ucha. Jsou to teda oční kapky, ale je v nich stejná účinná látka jako v těch ušních.“
Inu, stejná účinná látka, to smysl dává, proč ne. Asi potřebuje vykázat pojišťovně více kapek do očí a/nebo méně do uší, čert to vem.
Ještě jsem zkusil dobrosrdečnost doktorky: „Už jste mi to tu ošetřovali třikrát. Vždycky jen vyměníte ty gázové špičky za nové, které předtím vymácháte tady v těch roztocích a dáte na to mastičku. Nemohla byste mi, prosím, předepsat všechny tyhle věci, že bych si to ošetřoval sám? Nebo nemůžete mi dát něco z toho, co tu máte? Ušetřilo by to práci mně i nemocnici….“
Sestra (vyjekla): „Nejsme lékárna!“
Doktorka: „To je mi líto, ale to vážně nemůžu.“
Já: „Nedalo by se to někde koupit?“
Doktorka: „Něco jo, ale ta antibiotika volně neseženete. A tohle vám, bohužel, předepsat nemůžu.“

V domlouvání dalšího termínu se sestrou jsem cítil problémy už předem. Taky že ano.
Předešel jsem její nabízený termín vlastní volbou: „Můžete mě objednat na zítra ráno, nebo na zítra večer?“
Sestra: „TAK TO TEDA NE! TO BY TAK HRÁLO, ABY SI TU KAŽDÝ NĚCO VYMÝŠLEL! KDE JSTE TO KDY VIDĚL? POČKEJTE, ŘEKNU VÁM TERMÍN!“
Já: „Hm, musíte na mě kvůli tomu řvát? Krom toho by mělo být normální snažit se vyjít vstříc zákazníkům, ale to vám, státnímu zaměstnanci, asi nevysvětlím.“
Sestra: „No, a co jako máte tak důležitýho, že si neuděláte čas ani na doktora?“
Já: „Práci….“
Sestra (tuto větu odkdákala jako slepice): „Ale v práci vám dají volno! To mají povinnost ze zákona!“
Já: „To sice mají, ale zaprvé já zaprvé nepracuji na píchačky a v práci je zrovna dvakrát nezajímá, jak dlouho mi co trvá, ale spíš kolik toho udělám celkem, zadruhé jsou na mou práci vázáni další lidé, kteří by museli čekat a způsobil bych jim problémy, zatřetí se snažím dělat svou práci skutečně dobře, protože jsem za to pak odměňován, ne jako někdo, kdo dostane stejně, ať je na pacienty milý, nebo s nimi jedná bez jakékoliv základní slušnosti, ale hlavně si za čtvrté myslím, že ten zákon je špatný, takže se na něj odmítám odvolávat a ten čas, co jsem u doktora, si normálně napracuji.“
Sestra: „Hahahaha, to jste teda dobrej, vy si budete ještě určovat, které zákony jsou vám dost dobré, to jste mě teda pobavil, hahahaha.“
Já: „Ano, to si určovat budu; navíc myslím, že by byl svět mnohem lepší, kdyby lidé raději přemýšleli, než jen tupě jednali podle špatných zákonů.“
Sestra: „Hahahaha, to teda určitě. To by bylo podle vás skvělé, kdyby se lidi mohli jen tak zabíjet, kdyby tu nebyly ty zákony.“
Já: „No, zato jinak se něco takového rozhodně stát nemůže. Když to říká všemocný zákon, můžeme zabít miliony lidí v gulagu či koncentráku a nic se neděje. Tak můžu přijít zítra ráno či večer?“
Sestra: „Zítra v jednu.“
Já: „Ne. Co pozítří?“
Sestra: „Když teda tolik potřebujete, tak pozítří v devět dopoledne.“
Já: „Dobrá. Opravdu by to nešlo nějak zařídit na dřívější ráno, případně na večer?“
Sestra: „Ne, to by opravdu nešlo.“

Na další pokus jsem narazil na dvojici, ve které se obě, doktorka i sestra, tvářily jako lidé. Dokonce i pozdravily.

Rozhovor s doktorkou probíhal tak nějak jako obvykle, léčba též, nicméně tahle mi to ucho navíc vyčistila, což bylo přesně to, proti čemu mě ti předešlí varovali. Udělala to velmi důkladně a nešetrně; dělala to pomocí vatičky na drátku, paralelně přitom hovořila se sestrou, které se -asi ze slušnosti- dívala při rozhovoru do očí, takže vatička z drátku spadla, zůstala mi v uchu, přičemž ona tím drátkem ještě několikrát zaryla, než si toho všimla. Vatičku vytáhla z ucha pak samotnou – krvavou. Na konci mi ještě řekla, že si mám kapat kapky do ucha poté, co vyndám gázu. Když jsem se optal, zda si je nemám náhodou kapat i na tu gázu, odpověď byla, že ne. Ach jo, minule to ještě bylo žádoucí.

To už jsem nijak nekomentoval, stejně jako jsem neměl energii se ptát, proč mi napřed kladli na srdce, že to ucho nesmím čistit, přičemž ona mi ho pak rozryla to ucho jak blbá.
Se sestrou jsem si domluvil termín hned na druhý den, osm ráno.

Když jsem v těch osm ráno přišel, dozvěděl jsem se, že nejsem objednaný. Námitky nepomohly. Že prý mě mohou vzít nejřív v poledne, ale spíš později. Přemýšlel jsem nad dalšími postupy; jako třeba vejít do ordinace a odmítat odejít, dokud mě neošetří. Během přemýšlení jsem se bavil se sestrou, přičemž ten rozhovor končil tímto způsobem:
Já: „A vážně mě nemůžete objednat na brzy ráno, či pozdě večer?“
Ona: „Ne, to rozhodně ne.“
Já: „Skutečně neexistuje nějaký způsob?“
Ona: „Vůbec, to tu prostě nejsme.“
(Pár vteřin ticha.)
Ona: „Leda byste šel na pohotovost, ale to je nesmysl, to byste musel platit devadesát korun!!“
Intonace v jejím hlase byla přinejmenším taková, jako kdyby říkala větu: „Leda byste šel na pohotovost, ale to je nesmysl, to byste musel napřed zastřelit všechny pacienty a donutit doktorku zbraní!!“

Rozhodl jsem se tedy navštěvovat pohotovost, nicméně už k další návštěvě nedošlo, protože uši zlepšily a já začal slyšet.

Souhrné poznatky z těchto několika návštěv nemocnice.

Doktoři:
1. Nejsou schopni poznat, co mi je, ani když jde o něco, co je vidět očima a patrně to není nic extra vzácného.
2. Rámcově sice ví, jak to léčit (léčba na absces i zánět zvukovodu je patrně shodná), ale neshodují se například v tom, jestli pomáhá teplo, nebo led. Dotaz na doktory, kteří čtou tento článek – je možné, aby se to měnilo? Že by se v nějaké fázi léčilo teplem, v jiné zimou?
3. Nepanuje shoda ani o tom, zda je kapání kapek na gázu dobrý či špatný nápad.
4. Napřed mě varují před čistěním uší, následně mi je vyčístí tak brutálně, jako bych to já sám nikdy neudělal.

Sestry:
1. Jsou v drtivé většině neurvalé, neochotné, neslušné a otrávené.
2. Uvádí je v úžas, když si chce pacient, ten prašivý plebs, domluvit termín další návštěvy v čase, který mu vyhovuje.

Stát:
1. Naprosto mizerně platí doktory i sestry, žádným způsobem je nemotivuje chovat se lépe, nebo se jakkoliv víc snažit.
2. Zasahuje do svobod lidí tím, že nedovoluje, aby si mohli volně kupovat libovolné medikamenty bez předpisu a léčit se svépomocí.
3. Reguluje celé zdravotnictví tolik, že prakticky nepřipadá v úvahu, aby se celkový bezútěšný stav zlepšil; nikdo reálně nemůže v tomto oboru svobodně podnikat a nabídnout lidem něco lepšího.
4. Takzvané „soukromé nemocnice“ podléhají tolika omezením, příkazům, zákazům a restrikcím, že jsou prakticky stejně řízeny státem, ač je „vlastní“ někdo jiný.
5. Násilím nutí všechny platit zdravotní daň, ze které pak hradí lékařskou péči pouze u těch organizací, kterou uzná za vhodné; když chce člověk jinam, musí platit dvakrát.
6. Ceny lékařské péče (jak platy, tak vybavení), jsou v zásadě centrálně plánované, nikoliv tržní; stát do toho vstupuje tolik, že v tomto oboru volný trh prakticky neexistuje.
7. Udržuje lidi v přesvědčení, že kdyby nebylo státní zdravotní péče, umírali by na ulicích; toto jim vštěpuje už od základní školy.
8. Zaměňuje ve veřejném mínění metodu platby za ošetření a to, kdo ošetření poskytuje; vyvolává v lidech dojem, že kdyby zdravotnictví nebylo státní, nikdo by nemohl uplatit velmi nákladnou léčbu v případě nějakého problému – jako kdyby pojištění bez státu neexistovalo.

I po výše uvedených zkušenostech ale musím říct, že ten nemocniční personál chápu. Sám se také v práci jako programátor někdy také musím vybavovat se zákazníky, což nesnáším. Jejich požadavky a přehled o tom, co vlastně chtějí a nechtějí, bude asi tak srovnatelný se znalostmi medicíny průměrného pacienta. Je mi tedy úplně jasné, že pro doktora to bude podobná pruda.

Já se však k zákazníkům chovám velmi hezky, mile, ochotně a na můj vkus až přehnaně zdvořile. Proč? Protože kdybych to dělal jinak, mohli by si jednak stěžovat šéfovi, který by mi mohl sáhnout na prémie, ale také bych tím z dlouhodobého hlediska poškozoval svého chlebodárce, protože by prostě zákazníci mohli jít jinam, což pro mě určitě není dobré.
Co doktor? Stěžovat si na něj nikdo nebude, protože to nemá smysl, navíc i když náhodou bude, tak pokud se neprokáže nějaké jeho hrubé profesní pochybení, nemá žádný problém, neboť nad tím, že je na někoho hrubý a neslušný, se nikdo ani nepozastaví; a nějaká konkurence ve zdravotnictví stejně nefunguje.

Neříkám, že kdybych neměl motivaci, budu se k lidem chovat vyloženě hnusně. Základní slušnost si samozřejmě ponechám. Na druhou stranu k nim nebudu přehnaně ochotný a nebudu jim všechno vysvětlovat tolikrát, kolikrát si přejí. Krom toho se v práci cítím hezky a spokojeně…. nevím, jak se musí cítit doktor, který pracuje o čtvrtinu více než já, bere za to o polovinu méně a zodpovědnosti má nesrovnatelně více; asi ne tak hezky, což se bude též projevovat na jeho přístupu k pacientům.


Pacienti platí nesmyslně moc peněz za péči, která je špatná, a zdravotnický personál se k nim chová příšerně.
Zdravotnický personál dělá neuvěřitelně náročnou, vysilující, zodpovědnou a těžkou práci, za kterou dostává málo peněz.
Pacienti tedy nadávají na doktory, doktoři na pacienty. Většina lidí však zapomíná na skutečného viníka tohoto tristního stavu: stát.
Nebo si snad umíte představit nějaké jiné vysvětlení, proč pacienti musí platit tak horentní sumy, doktoři musí dostávat tak malé platy, pacienti musí být ošetřováni tak špatně a doktoři musí pracovat za tak špatných podmínek? Když to není vina ani pacientů, ani zdravotnického personálu, koho tedy?

Většina lidí pak bláhově věří, že problém je v tom, jak je zdravotnictví v momentálním systému nastaveno; že kdyby byli jiní ministři, jiná pravidla, jiná rozhodnutí, jiné parametry systému, vše by bylo krásné a skvělé. Problém je ale není v tom, jak stát teď zrovna zdravotnictví vede; problém je v tom, že stát to zdravotnictví vůbec vede. Dokud bude na tomto trhu státní monopol, nedočkáme se dobré zdravotní péče. Mimochodem, už jste někdy viděli JAKOUKOLIV službu poskytovanou státem, o které byste mohli říct, že ji stát dělá SKVĚLE? Jeden jediný příklad…. Školství? Zdravotnictví? Justice? Policie? Armáda? Důchody? Správa veřejného prostoru? Životní prostředí?

Opravdu mě nenapadá ani jedna jediná služba, kterou by stát vykonával opravdu dobře. Ale nejen teď, i historicky. A nejen náš stát, ale i kterýkoliv jiný stát, teď či historicky (jediné, co by se o některých státech v některých dobách dalo říct, je fakt, že měl „skvělou armádu“…. je třeba si ale uvědomit, k čemu ta armáda slouží/sloužila a jakým způsobem byla prospěšná pro obyvatele toho státu, co je stála a tak dále – takže možná najdeme nějaké ojedinělé případy dobré obranné armády).

Stát vlastně jen utvrzuje občany v tom, že kdyby byly nějaké služby poskytovány volným trhem, vypadalo by to ještě hůř; a poddaní tuhle propagandu rádi žerou. Ale pojďme se podívat nějak blíže na to, co by to mělo znamenat zrovna v oblasti zdravotnictví. Stát (a většina lidí) tvrdí, že čistě soukromé zdravotnictví by bylo horší než to státní. Zároveň se ale můžeme podívat na všechny státy světa, do současnosti, do historie, ale nikdy nenajdeme místo či dobu, kde by bylo státní zdravotnictví poskytováno opravdu skvěle. Co nám teda státní propaganda říká tím, že v soukromém sektoru by to bylo ještě horší? Vlastně tolik, že zdravotnictví jako takové prostě musí vždy a všude fungovat špatně. Buď více špatně, nebo méně špatně, ale prostě špatně. Státy totiž poskytují zdravotní péči více špatnou či méně špatnou a má-li volný trh poskytovat tyto služby ještě hůř, pak to znamená, že zdravotnictví prostě nemůže být v dobrém stavu. Nepřipadá Vám to divné? Já osobně tomu prostě nevěřím.

Většina soukromých trhů (nebo alespoň ne tolik regulovaných, protože úplně svoboný trh není prakticky nikde) skutečně skvěle funguje. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Potravinářství a pohostinství, elektronika, software, filmový průmysl, automobilový průmysl, architektura a stavebnictví, nepřeberné množství internetových i kamenných obchodů s rozmanitou nabídkou zboží, soukromá doprava – drtivá většina subjektů realizujících se v těchto odvětvích dělá svou práci velmi dobře až skvěle (až na nějaké občasné dočasné výjimky – protože kdo dělá svou práci špatně, prodělává, krachuje), dochází k obrovskému pokroku, který je znatelně pozorovatelný co deset let (v některých oborech i méně), ceny klesají, kvalita služeb roste.

Naopak trhy, které ovládnul stát, ať už jejich monopolizací pro sebe, nebo totální regulací pro všechny subjekty, fungují naprosto tristně. Opět stačí letmý pohled kolem. Školství, zdravotnictví, justice, policie – prakticky všechny subjekty (a většinou je to jen stát) v těchto odvětvích dělají svou práci mizerně (až na nějaké občasné výjimky – protože si to mohou dovolit, když zákazníci je prostě opustit nesmí pod hrozbou násilí), nedochází k žádnému pokroku, spíše naopak, ceny rostou, kvalita služeb klesá či stagnuje, naděje na zlepšení veškerá žádná.

Není to tak dávno (několik desítek let), co jsme se mohli přesvědčit o tom, že pokud stát převezme do svých rukou ty trhy, které skvěle fungují v rukou soukromníků, nastává katastrofa. Když stát v minulém režimu řídil všechna odvětví, výsledky byly všude katastrofální. Kterékoliv odvětví pak přešlo do soukromého sektoru, začalo se zvedat a vzkvétat. Copak není ta souvislost do očí bijící? Na základě čeho se tolik lidí bláhově domnívá, že zrovna ta odvětví, která stát teď drží, soukromý sektor nezvládne zajišťovat lépe, když u všeho ostatního to tak je? Jen proto, že to do nich státní propaganda hustí už od základní školy. Neumím si představit, že by soudný a nezmanipulovaný člověk mohl uvažovat takto: mám způsob A a způsob B, jak řídit několik věcí; asi polovinu věcí řídím způsobem A, polovinu způsobem B: vše, co dělám způsobem B, funguje dobře, naopak vše, co dělám způsobem A, funguje špatně; když začnu vše dělat způsobem A, vše funguje špatně; následně začnu zas dělat polovinu věcí způsobem A (a fungují stále špatně), druhou polovinu způsobem B (a začnou fungovat dobře jako původně) – přesto se zoufale bráním tomu, abych dělal vše způsobem B, protože „by to určitě nefungovalo“. Ono je vůbec zajímavé, že v každé podobné diskusi se argumenty zastánců státu točí kolem toho, že kdyby bylo něco soukromé, tak BY to nefungovalo, přičemž odpůrci státu ukazují na to, že něco skutečně nefunguje, případně nefungovalo. Ještě jsem ale nikdy neslyšel argument nějakého etatisty, který by řekl: hleď, v této bezstátní společnosti (a nelze říct, že by takové společnosti v historii neexistovaly) selhalo to či ono. Vždy je to jen, že BY něco selhalo…. a ignorování toho, co už dávno selhalo v rukou státu (viz. příklad: soukromé zdravotnictví BY nefungovalo…. co na tom, že státní nefunguje už teď).

Pojďme se tedy podívat na nejčastější námitky, proč „by to nefungovalo“, kdyby bylo zdravotnictví soukromé:

1. Každý řezník by se mohl vydávat za doktora, protože by tu nebyl všemocný stát, který by jasně definoval, kdo může a nemůže léčit lidi.

Inu, ve společnosti, kde je státní školství, by to tak pravděpodobně skutečně bylo. Momentálně je naprosto nereálné vidět doktora a mít možnost si na stránkách university, kde tvrdí, že vystudoval, prohlédnout jeho diplom, ale případně i školní výsledky, nebo i další profesní životopis, úspěchy a neúspěchy.

Lze si ale představit, že ve svobodné společnosti by o takovou (nebo nějakou podobnou) službu byl zájem. Kde je zájem, je i ochota platit. A kde je ochota platit, je i ochota konat. University by podobné služby určitě rády poskytovaly, protože doktoři by to chtěli. Samozřejmě lze namítnout, že když doktoři platí univerzitám za tuto službu, mohli by za úplatu požadovat falešné životopisy. To by jistě mohli. Je jen třeba rozlišit míru. Když to udělá sem tam někdo za úplatek, prostě mu to asi projde (ale to se nijak neliší od toho, co tu máme teď, diplom si lze sem tam koupit). Kdyby to ale začala universita dělat plošně a nabízela to jako službu, pacienti by ztratili v tyto profesní životopisy od dané university důvěru. To by ale vedlo k tomu, že doktoři by na takové universitě neměli zájem studovat, protože by jim pacienti nemohli věřit, že jsou skutečně tím, za koho se vydávají. Což vysvětluje, proč by si něco takového universita prostě nemohla dovolit (sama by se tím poškodila).

Pochopitelně by tato služba nemusela být poskytována přímo universitami, mohly by být i samostatné tržní organizace, které by pacientům poskytovaly informace o „profesní historii doktorů“. Pacienti, který by takový doktor poškodil, by pochopitelně mohli takovou organizaci kontaktovat a takovou informaci jí poskytnout. Teď se jistě vyrojí spoustu připomínek na téma, že doktoři by si měli zájem kupovat od takové organizace „dobrou pověst“ a naopak by si mohl kdokoliv vymyslet na doktora zlé pomluvy a za úplatu je této organizaci vnutit. To ale tato organizace nemůže dělat ve velkém ze stejného důvodu jako ta universita – vše, co tato společnost má, je dobré jméno…. své služby poskytuje pouze na základě toho, že jí veřejnost důvěřuje. Jakmile začne podávat nedůvěryhodné informace ve větším než minimálním měřítku, lidé přestanou její služby poptávat. Proto je v zájmu každé takové organizace mít informace co nejlepší (samozřejmě je tu určitý prostor pro korupci, nicméně rozhodně není větší, než jaký můžeme vidět kolem sebe nyní).

Pochopitelně nejsem schopen teď od zeleného stolu prohlásit, jak by to tu přesně vypadalo, kdyby na tohle nedohlížel stát. Nastiňuji pouze nějaké možnosti, jak by to fungovat mohlo. Nakonec by se to stejně ustálilo na tom, za co by byli lidé nejvíce ochotni platit, což je přesně to, co lidé nejvíce chtějí.

2. Chudí lidé by neměli na odpovídající lékařskou péči.

Za předpokladu, že by chudí lidé platili tytéž daně, pravděpodobně by skutečně neměli. Na druhou stranu i chudí lidé po započítání všech přímých i nepřímých daní dají státu asi polovinu toho, co vydělají. Nebýt státu, mohli by si i ti nejchudší z této poloviny platit zdravotní pojištění.

Co lidé bez práce? Opět je třeba rozlišit mezi „trvalou nezaměstnaností“ a „přechodnou nezaměstnaností“ a dále si uvědomit, že jev jako „trvalá nezaměstnanost“ se vyskytuje jen v takové společnosti, která takovým lidem zajišťuje peníze za to, že nepracují. Když takovým lidem nikdo peníze nezajišťuje, jdou prostě dělat nějakou pro ně „neadekvátní“ (nekvalifikovanou) práci. Co se týče přechodné nezaměstnanosti, tak je třeba si uvědomit, že ve společnosti, která se jednak o takové jedince stará, je mnohem menší motivace k tomu, aby si tito lidé tvořili úspory…. navíc pokud stát bere lidem tolik peněz, je i méně prostředků k tvorbě těchto úspor. Lze tedy předpokládat, že v bezstátní společnosti by si lidé daleko více spořili rezervy pro stav nouze, protože jednak by daleko spíše měli z čeho a jednak by to bylo daleko víc třeba.

Dále jsou tu lidé, kteří nepracují, protože skutečně nemohou odvádět ani mechanickou manuální práci, neboť k tomu nejsou fyzicky či mentálně způsobilí. Co s takovými? Předem je třeba říci, že podobných lidí je skutečně naprosté minimum, tvoří jen zlomek ze všech nezaměstnaných (jejichž drtivá většina je nezaměstnaná proto, že nenašli místo v oboru, který vystudovali, protože stát ve své nekonečné moudrosti otevřel neoptimální počet škol vzhledem k tomu, kolik odborníků v jakém oboru je skutečně potřeba – a takoví lidé raději pobírají podporu, než aby šli pracovat jako pomocní dělníci na stavbu). A o tak malé procento lidí se i v bezstátní společnosti stará dobrovolná charita. Zejména v dobách, kdy se ještě nestaral ani stát, existovalo mnoho organizací, které podobným lidem poskytovali přístřeší i zdravotní péči.

Charita se v podobném duchu samozřejmě starala i o sirotky a další jedince, kteří skutečně pracovat nemohou (nikoliv nechtějí dělat něco jiného, než co vystudovali). Příklady lze najít napříč dějinami v hojném počtu. A vždy platí, že čím méně státní pomoci, tím více soukromé.

3. Těžce a dlouhodobě nemocné by nikdo nepojistil.

To je pravda ve chvíli, kdy by se začali pojišťovat až v době, kdy už těžce nemocní jsou a o své nemoci ví. Když se pojistí dřív, samozřejmě s tím není problém. Princip pojištění spočívá právě v tom, že ještě v době, kdy někdo neví, co se mu třeba stane, platí málo za to, aby když se mu náhodou opravdu něco stane, dostal hodně. Tento princip je univerzální a na velkém množství lidí pro pojišťovnu ziskový.

Když je pak někdo klientem pojišťovny, která mu odmítne prodloužit smlouvu ve chvíli, kdy se stává dlouhodobě nemocným a/nebo nákladným, je to opět signál pro lidi, aby se nestávali klienty takové společnosti. Konkurence pak může získávat klienty tím, že nabídne například takovou formu smluv, která bude v případě zájmu klienta vždy garantovat možnost prodloužení za rozumných podmínek.

Je třeba si uvědomit, že pojišťovny budou dělat vše, o co mají lidi skutečný zájem (= jsou ochotni za to platit). Pokud bude skutečně panovat napříč společností znepokojení z toho, že pojišťovny nechávají těžce nemocné jen tak umírat, je jen otázkou času, kdy se objeví takový podnikatel, který založí firmu, která je prostě nechávat umírat nebude a její hlavní reklamní strategií bude něco jako „buďte našimi klienty a zůstanete jimi na celý život, nikdy se k vám neobrátíme zády“. Do takové pojišťovny pak začnou přecházet ti, kteří se předtím báli, že jejich pojišťovna s nimi v případě propuknutí nějaké dlouhodobé nemoci smlouvu už neprodlouží (a samozřejmě většině z nich se nic takového nestane, takže služeb pojišťovny nevyužijí, na čemž dotyčná pojišťovna vydělá).

A co když se někdo s těžkou nemocí už narodí? Takového novorozence by přece nikdo nepojistil, ne? Samozřejmě, že pojistil, jen dřív, než se zjistí ta dlouhodobá nemoc. Proč by nemohla pojišťovna nabízet službu „pojistíme Vaše právě počaté dítě na celý život“ – i taková služba je výdělečná, protože i když pojišťovna ještě nemůže zjistit zdravotní stav dítěte, čistě statisticky je prostě mnohem víc takových, jejichž zdravotní stav je dobrý; tyto děti (respektive jejich rodiče) zaplatí léčbu těm, jejichž zdravotní stav dobrý po narození nebude.

4. A když na to někdo prostě kašle, co potom?

Bude-li pojištění dobrovolné, někteří lidé se prostě nepojistí, budou někde umírat, a co s nimi? Není přece morální nechat je umřít!

Opět je třeba říci, že lidí, kteří se prostě nepojistí, bude v bezstátní společnosti mnohem méně, než kolik by jich bylo teď. Momentálně společnost je prostě nastavena (zmanipulována) tak, že si většina lidí představuje, že má jakési „právo“ na bezplatnou zdravotní péči a že je „povinnost“ ostatních, aby se starali, když se oni sami nepostarají. Toto přesvědčení by pochopitelně v bezstátní společnosti vymizelo. Lidé, kteří by nebyli přesvědčeni o svém „právu“ na ošetření, by měli samozřejmě větší motivaci se starat sami.

Těch několik hazardérů, kteří by se prostě spolehli na to, že se jim nic nestane, nebo jsou natolik hloupí, že je prostě nenapadne si pojištění zařídit, pak mají dvě možnosti: buď se o ně postará nějaká charita, nebo nepostará. Když nepostará, mají skutečně problém a mohou třeba i umřít. Namítáte, že je to nemorální a pro Vás eticky nepřijatelné? Pak byste si jistě v bezstátní společnosti založili neziskovou dobrovolnou organizaci (a sdružili do ní všechny Vám podobné), která bude jen tak platit pojištění všem hlupákům či hazardérům. Udělali byste to? No vidíte, problém vyřešen. Neudělali byste to? Tak jak se opovažujete nutit k tomu ostatní prostřednictvím státního násilí a teroru?

Další otázka je, zda je skutečně pro společnost dobré chránit lidi, kteří jsou buď tak hloupí, nebo tolik nezodpovědní, že by si to zdravotní pojištění prostě nezaplatili. Děti takových jedinců totiž budou se značnou pravděpodobností vychovány podobným způsobem. Chceme skutečně, aby se rozmáhal nezodpovědný přístup s tím, že to vlastně nevadí, protože on se vždycky někdo jiný postará? Budeme-li takové lidi za každou cenu zachraňovat na úkor ostatních, nemají žádný důvod svůj přístup měnit.

Závěrem prosím všechny čtenáře o zvážení, zda je skutečně nutné stavět se na některou ze stran „proti lékařům“ či „proti pacientům“ a začínat tu klasický flame. Osobně jsem přesvědčen, že lékaři i pacienti jsou na stejné straně a mají přibližně stejné zájmy…. proti nim stojí na druhé straně stát, jehož zájmy jsou protichůdné zájmům lékařů i pacientům (neboť je tvořen lidmi, jejichž jediným cílem je zůstat u moci). V zájmu státu je vlastně jediné: přesvědčit všechny, že stát musí mít monopol na zdravotní péči, protože jinak „by to nefungovalo“.


23.12.2012 Urza


Související články:


12345 (4x hodnoceno, průměr: 1,25 z 5)
426x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:30
D-FENS © 2017