D1 – pomalá cesta k šílenství

Featured Image

Jak název vypovída, chci se věnovat fenoménu, který není nikde jinde v naší zemi k vidění.

Za celou svoji řidičskou kariéru mám poměrně dost najeto. Nedokážu odhadnout kolik, ale například dva roky jsem to do práce měl devadesát kilometrů, což dělá s nějakým tím popojížděním okolo skoro dvěstě kilometrů na pracovní den. Moje současné auto, které mám dva a půl roku má se mnou najeto přes dvěstě tisíc. Jezdím ohleduplně, nesnažím se nikoho vychovávat. Ochotně pouštím ve městě jiné, zvlášť když vidím spz jiného kraje. Za celou kariéru mám na kontě dvě dopravní nehody s účastí policie. Jedno odření na parkovišti, kde jsme se nedohodli v jakým pořadí a kam kdo budeme couvat a jedno škrtnutí o auto přede mnou, zaviněné mojí nepozorností a přeceněním schopností pána přede mnou, který jel ve fungl novém voze, rovnou z autosalónu pro manželku do porodnice, a kterému jsem trošku zkazil ráno. Jediným mým nešvarem je (ne)dodržování rychlosti. Často se courám po republice i evropě s podvalníkem a nějakým tím autem, znám i republiku a přilehlé země z kabiny nákladního vozu.

Nicméně zpět k D1, z pracovních důvodů po ní brázdím poměrně často. Nechci tu rozebírat pomalost silničních prací, nesmyslné uzavírky a zpomalení provozu, policii vybírající na pro ni výhodných místech nebo absolutní nepochopení pravidla zipu. Každá tato položka by vydala na samostatný článek. Nechci ani rozebírat poničený stav silnic ani pomalu se předjíždějící kamiony. Jednak trošku jejich motivaci chápu, druhak i jim jejich zlaté časy končí.

Od 1.5. jsou na českých silnicích často k vidění hlídky celní správy. Možná i častěji než policie. Nový zákon jim dal nové pravomoce, a oni musí prokázat svojí činnost. Takže tyto hlídky kontrolují váhu, povinné přestávky a dálniční známky. Dle mně žádná zbytečná buzerace. Sice bazírují na druhé části dálniční známky, ale koneckonců oni ten zákon nevymysleli ani neprosadili, a to že jí hledám v autě, ve kterém se střídá několik kolegů je čistě náš interní bordel. Jediným mým dnešním cílem jsou řidiči osobních aut.

Já osobně využívám D1 téměř výhradně k služebním cestám. Z toho plyne i doba, kdy se tam nejčastěji vyskytuju. Jsem teda uchráněn vlivu svátečních jezdců a jiných „klobouků“.

Bohužel v řadách mých „kolegů“, služebních jezdců je taková sbírka zmrdů, která se koncentruje na D1, že číše přetekla a já píšu tento článek.

Fenomén první – úsek Praha – Mirošovice.

Vzhledem k hustému provozu díky přípojce od Českých Budějovic je na tomto úseku hustý provoz. Díky někomu chytrému je tento úsek rozšířen na tři jízní pruhy. Díky automobilovým zmrdům to je téměř k ničemu. Jako kdyby snad platilo přísloví „Kdo bude viděn v pravém pruhu, do roka zemře“. Mnohokrát jsme s přáteli diskutovali o realizaci plánu zaplatit na začátku dálnice billboard s nápisem „Jezdí se v pravém jízdním pruhu“. Celkem jsem v klidu na úseku Chodov – Průhonice. Provoz tam je hustý a pruhy jsou využity celkem rovnoměrně. K odbočce Říčany už začínám dumat o inteligenci a od Říčan k Mirošovicím je třetí pruh házení perel sviním. Pokus o výchovu předjetím jezdce v prostředním pruhu a okamžité zařazení před ním do pravého pruhu má účinek tak jednou ze sta. Už jsem na to rezignoval, policie je v tomhle absolutně laxní a místo toho abych lítal po dálnici jako hadr na holi z jedné strany na druhou, tak dotyčné prostě podjíždím s tím, že porušuju zákon. Riskuju tím, že jezdce v prostředním přepadne osvícení, bude chtít napravit svoji chybu a zařadí se tam kam má v momentě, kdy ho míjím. Byl bych automaticky viníkem nehody. Z praxe ale vím, že mi cestu spíš přeruší meteorit, než tohle.

Úplná nirvána je vidět někoho, kdo se chová jak má a přispívá plynulosti provozu. Bohužel na celým úseku potkám v průměru dvě taková auta. Ani mně nepřekvapuje, že je dokážu celkem spolehlivě odhadnout na dálku. Téměř nikdy to není kravaťák „v oktávce, v tédéíčku, v kombíku“ , zato téměř vždy to je třeba člověk s Chryslerem Voyager, který sice nevypadá, jako když včera opustil továrnu, ale stále vydrží udržovat tempo. Pro upřesnění, nejsem majitelem amerického auta, naopak moje soukromé auto je spíše z kategorie zmrdů a služební je obyčejná francouzská střední třída. Musím ale podotknout, že majitelé amerik jsou na silnicích nejohleduplnější a nejpohodovější. V opačném směru je celkem normální jev na připojení tahu od Budějovic. Tato silnice navazuje na dálnici a začíná tak pravý pruh. Někdy bych si tam chtěl sednout, a počítat kolik aut po najetí na dálnici automaticky změní pravý pruh za prostřední. Jsem si naprosto jistý, že to číslo bude obrovské. To samé na přípojce z Říčan, kde je také hustý provoz.

Fenomén druhý – německý syndrom dálnic

Kdo kdy jel v Německu po dálnici, tak ví, že Němci nejsou zrovna nejlepší řidiči. Na dálnici A3, která je přetížená, to je v úseku Norimberk – Frankfurt hotové utrpení. Jedná se zhruba o toto: Jedeme spořádaně v pravém pruhu. Nikam obvzlášť nespěcháme, proto jedeme povolených 130 nebo míň. Půl kilometru před námi se objeví něco pomaleji jedoucí. Hodláme to předjet, proto se okamžitě rařazujeme do levého, bez ohledu na to jestli někdo chce jet rychleji. Po předjetí ješte setrváváme v levém minimálně deset sekund, bez ohledu na vznikou frontu za zády. Na zmíněné A3 to je dovedené k dokonalosti tak, že ve všední den to vypadá tak, že se levý pruh plouží stodvacet, a v pravém jsou kamiony s rozestupem kilometr. Protože i tam je předjíždění zprava trestné, tak se netoleruje, navíc němci vychovávají a nenechají dotyčného zařadit. Každý si může spočítat, že dojet náklaďák jedoucí 80 a který je cca 400 metrů před náma trvá stotřicítkou přes dvacet sekund. Za těch dvacet sekund se dá krásně předjet, kdyby byl zmrd ochoten zajet do pravého pruhu. Tento jev je bezpochy hlavním původcem pomalé dopravy na dálnici.

Fenomén třetí – pravý pruh smrdí

Extrémem předchozího jevu jsou zmrdi, co do pravého vjedou jen neochotně a ješte jim to trvá. Každou cestu potkám někoho, kdo je prostě v levým i když pravý je úplně prázdný. Stačí je dojet, a když už je člověk pár sekund za ním a případně o sobě dává vědět, tak dotyčný teda neochotně uhne do pravého, ale po předjetí se ihned vrací do levého. Ani se nemusím koukat, kdo auto řídí, téměř vždy to je typický zmrd. V případě snížené viditelnosti mu nesmí chybět zaplé přední mlhovky.

Fenomén čtvrtý – nezájem o ostatní

Mám ve zvyku při předjíždění ve zvyku vyvinout značně větší rychlost než rychlost, než kterou běžně jedu. Nedělám to v případě, že nikdo není v zádech. Stejně tak když nespěchám, tak nepředjíždím, když vidím, že někdo za mnou by musel alespoň sundat nohu z plynu, o brždění ani nemluvě. Když to zrovna nevyjde, tak předjíždění dokončím jak rychle to jde, abych spěchajícího omezoval co nejkratší dobu. Sám jsem často v opačné roli. Smutné je ale to, že na D1 je podobně smýšlejících pouze cca pět.

Tyto čtyři body můžou za to, že cesta z Prahy do Brna netrvá optimální hodinu a půl, ale spíše hodinu a třičtvrtě, či víc. Díky zmrdům za volantem. Zdržení, které tam způsobí předjíždějící kamion je naprosto zanedbatelné v porovnání v této exhibici zmrdství.

Z mého psaní je zřejmé, že nejsem člověk s čistým štítem. I já porušuju zákon, obvzláště co se rychlosti týče. Ale nikoho nevychovávam, nechávám spěchat i ostatní, neznám důvody, které je vedou k tomu jet rychle. Ovšem na D1 pro mne platí, že opak je pravdou. Z naprosté většiny jezdím trasu Praha Brno v pravém pruhu, mezi náklaďáky, rychlostí kolísající mezi 90 a 110. V Brně jsem o cca dvacet minut později, než když bych se o něco pokoušel a uchráním si tak duševní zdraví.


  12.09.2004 Darmon
 
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
133x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!