D-FENSova teorie havaristických konstelací

Featured Image

web Myslím si, že o většině takzvaných průserů je rozhodnuto ještě dávno předtím, než se staly a většina publika se začala podivovat, kde se najednou vzal takovej průser. Průser je až symptomem nějaké havaristické konstelace, která byla vytvořena kdysi dávno předtím, než se lidi začali chytat za hlavy.

Například havárie patrového autobusu u Nažidel na Kaplicku. Stalo se před rokem a půl. Unavený řidič bez platného řidičského oprávnění při rychlosti 120 km/h uvedl lehkou kolizí se svodidly patrový autobus Neoplan do neovladatelného stavu. Neoplan není konstruovaný na losí test a podobné vylomeniny při takové rychlosti, vyletěl ze silnice a havaroval s tím nejzávažnějším následkem pro devatenáct cestujících. Počátek problému byl jen v tom, že autobus nikdy rychlosti 120 km/h dosáhnout neměl, protože jako nový měl v prvovýbavě instalovaný omezovač rychlosti nastavený na maximální konstrukční rychlost 100 km/h. Tento omezovač z něj kdosi vyjmul, ačkoli se jednalo o bezpečnostně relevantní subsystém. Firma Neoplan ho tam nedala z touhy po šikaně, ale proto, že nějakými simulacemi zjistila, že v rychlostech kolem stovky, kdy omezovač začíná být aktivní, je jejich výrobek ještě stabilní, ale rychleji by jezdit neměl, přestože má dostatek výkonu na to, aby rychleji jel. O nehodě bylo rozhodnuto přesně v okamžiku, kdy nějaký fuškař odpojil od omezovače první drát. Dovedu si plasticky představit, jak tak činí vohnout se slovy, že omezovač je tam stejně na hovno. Proto mě zaráží, že byl soudně stíhán jen a pouze řidič. Považuji to za nespravdlivé. Sdružení Nažidla 2003 mělo už dávno podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro obecné ohrožení, které nastalo vytvořením podmínek pro to, aby autobus přesáhl konstrukční rychlost a stal se labilním.

Havárie raketoplánu Challenger měla také svůj začátek mnoho hodin předtím, než došlo k propálení pláště na jednom z pomocných motorů, který se účinkem přídavného tahu dírou vzniklou v těsnění vytrhl ze závěsu, vrazil do pláště motoru hlavního, udělal v něm díru, kterou začala vytékat směs paliva a kapalného kyslíku, požár, výbuch, hrozná scenérie z kouřových stop raketových motorů motajících se neřízeně po obloze. Selhavší elastomerové těsnění, které to vše způsobilo, nebylo totiž s to při extrémně nízké teplotě, za které tehdy space shuttle startoval, schopno správně pracovat. NASA na to dokonce upozornili experti firmy Thiokol, což je firma, která toho raketovému byznysu dala skutečně hodně. Jenže někdo manažersky rozhodl, že experti z Thiokolu jsou dementi a že těsnění vydrží. O havárii tedy rozhodl ten, kdo vytvořil nesprávný rozhodovací model.

Musel jsem si zase na totéž vzpomenout tenhle týden, když jsem slyšel krvavou story, jak žák střední školy ubodal ve Svitavách svého učitele. Jednalo se o doposud bezproblémového žáka, který si na půdě stavěl modelové kolejiště a v pokojíku opravoval počítače. Ve škole dosahoval nadprůměrných výsledků a údajně byl poněkud vzteklý. Pan učitel si z něj dělal šoufky a všelijak ho porůznu ponižoval, až najednou se v něm něco zlomilo a udělal píchy píchy. Není mi pana učitele vůbec líto, protože si za svůj mizerný konec může sám a dlouho pracoval na tom, aby jeho konec byl právě takový.

Němci vynalezli koncem války pojem „bloudící raketa“. Ve své době neměli prostředky na vyvinutí naváděcích systémů takových, aby s dostatečnou přesností navedli raketu země-vzduch na cíl, ale zato měli rakety, které letěly dost vysoko a dost dlouho. Úvaha byla taková, že se rakety nastaví tak, aby v určité výšce lítaly sem a tam a tím se zvýšila pravděpodobnost zásahu cíle nacházejícího se někde kolem nich. S lidmi je to podobné. Kolem nás se motají různé existence, kterým se děje v hlavách cokoli a zvenku to není poznat. Nesignalizují jako Windows, že systém není stabilní. Ne nadarmo se říká, že do hlavy, do melounu a do motoru není vidět.

Existují povolání, které sice nedávají jejich vykonavateli de iure žádnou moc, ale de facto moc mají a to dokonce neohraničenou jakoukoli nezávislou kontrolou. Například lékaři (mají moc nad pacientem) nebo učitelé (mají moc nad žáky). Samozřejmě je mezi nimi určité procento takových, kteří lákadlu moci neodolají a začnou ji zneužívat. Je to přece fajn, někoho šikanovat, hrát si na poloboha a hojit si mindrák z toho, že mi nestojí nebo že mám hnusnou starou. Už jsem toto téma ostatně jednou nakousl.

Máme tedy na jedné straně chorobně vzteklého žáka, který je zahnaný do kouta a na druhé straně trochu vyšinutého učitele, který jej jen tak z dlouhé chvíle šikanuje. Co se od toho asi dalo čekat?

Pan učitel ze Svitav tedy na svém konci usilovně a systematicky pracoval, nerespektujíc hlubokou moudrost obsaženou v přísloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Nemůže přece čekat, že bude celý život blbnout a nic se nestane. O svém konci rozhodl sám právě v okamžiku, kdy shledal příjemným jen tak občas a trošku šikanovat žáky. Noviny sice o něm psaly, že byl pedant, ale to není to správné slovo. On byl spíš tak trochu přizdisráč, co si vyzobl pokaždé jednoho studenta a dával mu to sežrat, protože mu ten pocit moci dělal dobře. Musel mít svých problémů dost, protože vyrovnaní lidé se takhle nechovají a mindrák na ostatních si zpravidla nehojí. Už to nejspíš dělal po několikáté a rozhostila se v něm nepatřičná jistota. Přitom ale zákony pravděpodobnosti hovoří jasně. Pracoval jako učitel, pracoval s lidmi, činil tak dlouho a hodně jich potkal. Hodně z nich už taky obrátil proti sobě. Jednou se zákonitě muselo stát, že narazí na neřízenou střelu.

BTW kolegové ámosáci využili smrti svého kolegy k nářkům, jak nepěkně se k ním žáci chovají. Že na ně hovoří sprostě a odmítají psát domácí úkoly. Učitelky místo „souško“ oslovují „píčo“. Musím se tomu smát. Když si nedovedou zjednat autoritu takovou, aby je žáci poslouchali, tak ať trpí. Vybavuji si pana učitele Saláka z mých mladých let. Jakákakoli forma odmlouvání či odporu nepřicházela vůbec v úvahu. Nebo pana učitele Kohouta. Když někdo moc řádil, zmizeli spolu za dveřmi a po chvíli se vrátil delikvent s otiskem Kohoutovy ruky na tváři a vysmátý Kohout, který si protahoval klouby a vesele pronesl: „Tak kde jsme to přestali?“. Veškeré stížnosti se míjely účinkem, ale nepamatuji, že by tam za dveře Kohout s někým musel vícekrát než dvakrát. Navíc jsou nářky učitelů v souvislosti se svitavskou kauzou nepřípadné, protože tam se jednalo o situaci zřejmě opačnou.

Myslím, že Komenský nevěděl, o čem mluví, když pronesl „Škola hrou“.
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
303x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!