Jak už jsem učinil „dobrým“ zvykem, přihřeju se polívčičku na cizím článku, tentokrát na příspěvku Petra H. o pejskařích.
Článek jsem na web nahrával rád a bez obav, protože můj názor na řádění majitelů psů je téměř totožný s Petrovým, pouze východiska vidím jinde a nejspíš bych ten článek trochu jinak napsal. Čímž nechci říct, že byl napsaný špatně.
To, co pak následovalo v diskusi, mě vrazilo do židle silou nějakých čtyř pozitivních géček jak při ostrém stratu v Su-27. Většina připomínek k článku byla právě k tomu, jak byl napsaný a ne o tom, o čem byl. Já jsem taky vyplodil hromadu mizerných článků, když jsem třeba neměl náladu, ale snažil jsem se držet poučky, že obsah vítězí nad formou. A Petrův článek mi připadal perfektní volbou tématu. Pokládal jsem si otázku, zda jsem vytvořil stránky, na kterých jde především o krasopisectví, sloh, lehkost a nadhled, čili něco jako Vosa na jazyku, nebo o obsahově zajímavé články, které sledují nějaký jednotný styl a pohled na svět. Měl jsem doposud dojem, že se děje to druhé a rád bych, aby to tak zůstalo, protože na to první nemám. Jestli bylo původním posláním D-FENSových stránek povědět do světa, jak to vidím já, pak Slušňák i Petr H. zapadají do tohoto konceptu, protože vidí svět skutečně velmi podobně. Jsem rád, že jsem oba pány poznal a nepřipadám si jako extravagantní nositel totálně exotických názorů v našem vohnouto-zmrdském světě.
Ale to je vlastně jen tak na okraj.
Říkám rovnou, nemám rád psy. Především se mi ekluje jejich podlézavost k páníčkovi, absence vlastního ega a v neposlední řadě nehygienické chování. Neustálé chcaní po sloupech a sraní po celém světě. Myslím si, že nejčastější plemena chovaná ve střední Evropě jsou Všudeser a Naroh-chčij. Marně přemýšlím, kde přišly například myši k jejich mizerné image, protože taková myš je ve srovnání s těmi stroji na hovna jen malé neškodné stvoření.
To však ještě neznamená, že by mi psi vadili natolik, abych na ně zbůhdarma na potkání vytahoval vidle. Psi jsou takoví, jako jsou, jiní nebudou, co z nich dělá kretény, jsou zpravidla jejich páníčkové, kteří vzhledem k psí poddajnosti do nich nevratně otisknou jejich ego.
První okruh problémů, které Petr trochu smíchal do sebe, by se dal nazvat „pořádek a čistota“. Tohle téma by teoreticky mohlo být dávno za námi – většina zasraných měst (doslova) disponuje patřičnými vyhláškami, který ukládají za povinnost majitelům čoklů uklízet to jediné, co jejich miláček za den vyprodukuje. Pak také existuje cosi jako zasraná (ne doslova) Městská policie, která by měla na dodržování městských vyhlášek dohlédnout. Jenže … určitě jste to už taky viděli. Městští policisté zpravidla jen tak korzují po městě a připomínají páry mladých milenců navlečených do uniforem. Že by se zabývali psími hovny, to je pod jejich momentální důstojnost. Možná kdybyste zrovna vyházeli z banky s kufrem v ruce jedné a M-16 v druhé, byli by poněkud znepokojeni a dali vám pětikilo pokuty, že vaše narychlo zaparkované auto stojí jedním kolem na chodníku. U nás se traduje, že kdo neměl šanci u policie státní, dal se k policii městské, a když vidíme ty embrya od PČR, pak jsou obavy skutečně namístě.
Majitelé samotní také do sebe asi nepůjdou. Až na pár inteligentních exemplářů, kteří asi jezdí častěji ven a už pochopili, že kolem sebe budeme mít přesně takový pořádek, jaký si uděláme, totiž nevidí v tom, že se jejich pejsánek snaží posrat celou zeměkouli, nic závadného. Dokonce pejskovo sraní často hodnotí jako roztomilou tvorbu artefaktu, přičemž to není o tom, že čokl sere do pískoviště, ale o tom, že Alíček kaká, dělá hovínko či dokonce velmi eufemisticky tlačí a nikdo ho přitom nesmí rušit ani kritizovat, je to jeho nezadatelné právo. Pokud vás taky nebaví koukat se na svět zasraný od psů a čekat, kdy zaprší, aby výkaly odtekly do kanálů a spodních vod, pak mám pouze jedinou dobrou zprávu – můžeme začít pejskaře šikanovat sami v rámci vyčerpávajícího boje muže proti muži. V každém případě zásadní chyba je ta, že se psí sraní nechápe celospolečensky jako špatné, ale jako nutné zlo. Dokud majitelé psů neucítí veřejný tlak na svých bedrech a psí hovno před svým nosem, nebude je nic nutit dodržovat ty zásady hygieny, které lidstvo stačilo definovat přibližně od dob středověku, kdy se taky každý vydělal tam, kde se mu to právě hodilo. Před očima mi právě běží klip z německé televize, ve kterém pán v pyžamu venčí psa, dojde k sousedovi před dveře, tam se vydělá – pán, ne pes – a jde dál.
V diskusi k článku se mi velmi líbil nápad posílat pejskaře, kteří budou nachytáni laskyplně čumět na kakajícího domácího smetáka a neodklidí to po něm, na obecně prospěšné práce – odlízení psích hoven. Otázka je, kdo to celé zařídí, protože jak svrchu řečeno, městská policie k tomu moc vůle nemá. Dokonce sami pejskaři si mnohdy myslí, že když platí ze psa poplatek, tak že příjemce tohoto poplatku, totiž město, by po jejich čoklech mělo jaksi automaticky uklízet. Proto považuji tento nápad za vysoce elegantní a současně vysoce nereálný. Problém psích hoven je jen jedním a navíc poměrně malým kamínkem v mozaice společnosti, kterou ovládá lhostejnost.
Osobně si myslím, že nepořádek, kteří psi dělají, je sice nepříjemný, ale asi nás to nezahubí. Nakonec ono je to svým způsobem dobře, že nějaké ty baktérie ve vzduchu poletují, posiluje to imunitní systém a marketingové oddělení firmy Danone si mne ruce, jak se jim daří dobře prodávat syrovátku jménem Actimel, kterou by jinak museli vylít.
Horší je ta druhá věc. Totiž napadání lidí psy. Vzhledem k počtu takových incidentů se to dá označit jako marginální jev, pokud srovnáváme s počtem autonehod. Počet těžkých úrazů od psů je zhruba srovnatelný s počtem úrazů od cirkulárek nebo otrav plynem, ale u obou nyní uvedených má člověk dojem, že buď a) si za ně poškozený může sám b) se staly vinou technické závady, jsou tedy vis major. Zatímco k pokousání od psa přijdete zničehonic jako slepý k houslím a jedná se zpravidla o devastující poranění, infikované tržné rány s úbytkem tkáně, které se velmi těžko hojí.
Existuje myšlenka, že by stát měl legislativně omezit chov a držení psů některých plemen. Poměrně daleko v tom došlo Německo, které tomu už dalo podobu zákona, ale pokud vím, rozporoval jej nakonec tamní ústavní soud. Hledím na tyto snahy se smíšenými pocity. Selský rozum mi říká, že neexistuje zákon, který by zajistil, aby mě nekousl pes. Například existuje zákon, který teoreticky zajišťuje, aby se nestávaly autonehody – a přesto se stávají.
V pozadí je pak alarmující skutečnost, že stát někomu hodlá zakázat držení čehosi jen proto, že to potenciálně může být nebezpečné. Pokud bychom začali brát tuto tezi za svou, tak kromě držení zbraní všeho druhu by stanuly mimo zákon třeba auta, kuchyňské nože, vidle, kosy a zmíněné cirkulárky. Lízátkem si můžeme vypíchnout oko, takže ho buď taky zákonem zakázat, nebo na něj povinně nasazovat gumovou krytku… atd. Mám dojem, že přes omezování vlastnických práv cesta nevede.
Nejsem sice právní teoretik, ale v zemích, kde se používal mozek a kam ještě nedorazila politická korektnost, to bývalo takhle. Vlastnictví čehokoli bylo spojeno s odpovědností. Když máme auto, odpovídáme za to, že budeme hradit škody, které s ním způsobíme. Můžete se pojistit. Nebo zbraň. Můžete si ji pořídit, což sice zvětšuje šance při napadení nějakým drbanem, ale její vlastnictví je spojeno s určitou odpovědností, kterou na sebe bereme okamžikem její koupě. Například vás někdo může napadnout jen proto, aby získal vaši zbraň. Vlastnictví a odpovědnost jsou spolu jaksi propojeny a nedají se v normálním světě odtrhnout, ale v podmínkách kapitalistického socialismu, kde každý vidí především to první, se na to nějak zapomnělo. Pokud si tedy někdo pořídí psa, který pak někoho poraní nebo zabije, pak z hlediska zákona není vinen pes, ale jeho majitel, podobně jako nelze potrestat auto nebo pistoli.
Jiná situace nastane, když pes už někoho bezdůvodně pokousal nebo zabil. Pak je celkem jisté, že to umí a že to může udělat znova a pak patří utratit (stejně jako vám seberou řidičák nebo zbroják). Určitá záhada je skryta ve slově „bezdůvodně“, ale máme tu už tolik odborníků na psy, aby dovedli poznat a případně formou posudku podat dobrozdání, zda si pes šel zalovit nebo byl loven.
Pojem živého nástroje není právním normám cizí. Pokud tedy někdo zajde tak daleko, že používá psa jako živý nástroj k útokům na lidi, pamatuje na něj trestní zákon.
Tolik asi můj názor na psí problematiku.
Pro hodně lidí je pes zdrojem zábavy a entuziasmu, jako kterékoli jiné hobby. Pro jiné je jediným společníkem nebo pomocníkem. Pevně věřím, že všechny tyhle skupiny, které se zabývají psy řekněme seriózně, tvoří onu neviditelnou mlčící většinu, jak to obvykle bývá. Myslím si, že většina pejskařů není příčinou těch problémů, které přivedly Petra H. a následně mojí maličkost k tomu, grafomansky se projevit. Vím o dvou signifikantních skupinách potížistů se psy:
1. Zmrdokynolog
Zmrdokynolog si pořizuje psa jako doplněk své image. Je mu jedno, co si o tom myslí jeho okolí a co si o tom myslí pes, kterému je v panelákovém bytě těsno. Jak jsme mnohokrát řekli, zmrd má potřebu dominovat a podle toho taky vypadá volba psího plemene. Zmrdipes je zpravidla velký nebo agresívní, případně velký a agresívní, a hlavně úplně blbý. Pro zmrda má význam pes minimálně o velikosti vzrostlého prasete. Na něm začne zmrd zpravidla uplatňovat osobité metody výcviku vedoucí k tomu, že pes je stižen kvantem různých psychických poruch a z toho plynoucí psychickou nerovnováhou.
V různých satelitních městečkách kolem měst, kde se v jakýchsi novodobých řadovkách domestikuje zmrdstvo (já to musím vědět, v jednom bydlím) je občan bez velkého psa a oktávie úplně společensky odvařenej. Psu se zpravidla říká nějakým anglickým jménem (Pajda by neznělo dost cool) a všude ho s sebou tyhle lidi tahají. Zpravidla se k němu chovají lépe než ke svým sousedům, dětem rodičům a v tom vidím jednu z největších deformit dnešní doby.
2. Militantní psomil
Militantní psomil má i pyžamo z maskáčoviny, po zdech má plastové atrapy vojenských zbraní a mindrák z toho, že mu kvůli zdravotnímu stavu dali modrou a kvůli tupozrakosti zbroják na pistoli. Když jde spát, nese si sebou do postele nunčaky („co to tady máš tvrdého, miláčku?“). Jednoho dne ho napadlo, že by se k jeho image hodil ostrej pes a tak si ho pořídil. Chodí ho „cvičit“ s podobnými kriply, jako je on sám a podle toho do dopadá. Pes je vycvičen k tomu, aby napadal všechno okolo včetně svého majitele, vrčel a bručel. Militantní psomilové přivedli na svět pojem „bojové plemeno“. Rád bych věřil, že když přijde pes na svět, tak je tabula rasa a naprogramuje jej až jeho majitel, ale asi tomu tak není. Výcvik kterékoli šelmy je postaven na tom, že se cvičitel postaví do role vůdce smečky, myšlenkově nekonzistentní kašpar, kterým maskáčový psomil je, nemá šanci ani naučit říkat andulku „kurva“, protože má dost problémů sám se sebou a pes to samozřejmě pozná. V tom okamžiku se výcvik psa začne měnit na hru se psem, ve které vyhraje pes a prohrají potenciální oběti.
Skupiny maskáčových psomilů a zmrdokynologů jsou silně zaklesnuty do sebe. I zmrdovi dělá přítomnost pitbulla dobře, protože konečně má po ruce něco, díky čemu může mít navrch. Nemám jiné vysvětlení. Ať mi nikdo neříká, že si majitelé pitbullů, brazilských fil a podobných nenažraných kreatur pořizují tohle zvíře proto, že hezky vypadá, je milé a přítulné. Skoro všichni s láskou mluví o tom, jak je jejich pejsánek „ostřejší“ a já bych z toho blil.
Dovětek – Obrana proti psům
Jakožto běžný chodec, proti kterému se rozběhne neznámý pes, nemám příliš na vybranou. V podstatě existují tyto alternativy:
– budu věřit, že nekouše. Většinou tomu tak je. Nedá se na to ale spoléhat, protože intenzita psího útoku může někdy být celkem značná a na veškerou obranu může být ex post pozdě.
– hned to preventivně nakopnu. Tato varianta je mi velmi sympatická, ale má svou stinnou stránku. Některá plemena se po nakopnutí už nevrátí. Neptejte se proč. Ale jiná se vrátí a pokračují, nebo dokonce nebýt nakopnuta, vůbec by si nezačala. Při nakopnutí psa je obvykle nutné dořešit otázku, jak naložit s páníčkem, který přispěchá své kreaturce na pomoc a mnohdy bývá jeho útok razantnější než ten psí. V tom případě hrozí, že se to zvrtne v
– použití zbraně. Něco jsem už v tomto duchu napsal. Připravte si pak prachy na advokáta. Na psovi na rozdíl od drbana, který k vám dusá s mačetou v ruce, není pro neodborníka možné poznat, zda bude útočit nebo vám jen lízat ksicht. Když ho tedy odstřelíte, propíchnete vidlema nebo umlátíte baseballovou holí, budete muset umět odůvodnit, že se jednalo o krajní nouzi, což bude poměrně složité, protože podmínkou pro ni je, aby trval útok proti vám nebo vašemu majetku. V případě napadení psem se dá těžko říci, zda útok začal okamžikem, kdy proti vám vyběhl, nebo kdy se do vás zakousl. Většinou také policii a následně soud zajímá, zda jste vyčerpal všechny ostatní prostředky k odvrácení útoku, například vedl se psem psychologický pohovor a drbal ho za ušima.
(12x známkováno, průměr: 1,25 z 5)