Proč já si radši nevzal tu modrou pilulku, říkal jsem si, když jsem četl Českobudějovické listy z 26.7. t.r.
Uvedené periodikum pravidelně nečtu a snad proto byl šok tak bezprostřední. Říkám předem, dojem, který jsem si odnesl, byl ten nejhorší. I McPapery, jako třeba Spy, jsem ochoten spíše tolerovat, než tuhle regionální snůšku blábolů.
(Krátce před tím, než jsem noviny otevřel, odehrála se malicherná událost, o kterou se s vámi musím podělit, chtěje slyšet váš názor, protože sám nevím, co to mělo znamenat. Přijel jsem z práce a zastavil před vjezdem, abych si odemkl, když z opodál zaparkované fabie s pražským číslem vystoupil jakýsi pán zhruba mého věku v košili s kravatou a nabídl mi, že mi večestě keberec. Řekl jsem mu, že vyčistit koberec nepotřebuji a zajel dovnitř. Nebyla to docela pravda, vyčistit koberec potřebuji fest, ale neměl jsem zájem. Zajel jsem tedy autem dovnitř a šel zase zamknout, přičemž jsem zjistil, že zmrd stojí s nějakou kabelou asi v polovině cesty mezi vjezdem a garáží. Odehrál se zhruba následující dialog:
– Tak že besme na te šle?
– Já povídal, že nic čistit nebudem.
– Vaše paně už je se mnou domlevena.
– To těžko. Já jsem svobodnej. (Že by Mišule objednala kreténa na koberce? Blbost).
– Aha, tak to asi bela vaše matka. (To mě vážně nasralo. Matka je rok a půl po smrti).
– Vypadni.
– No já…
– Vepadně.
A zmrd vepadl.
1. Kolik mají zmrdi na tom čistícím stroji kurva vejvar, že jim stojí za to jezdit do Vidlákova z Prahe? 2. Proč šel zrovna za mnou a poté co vepadl, hned odjel a nehledal si další oběť v prostředí naší tiché ulice? Nebyl on náhodou od BISky?)
Jako úvodník najdeme v tomto čísle objevný článek s názvem „Mobilní policejní radar čistí silnici“. Je to jistě objevné téma, radar se k měření rychlosti používá teprve asi pětatřicet let. Kdo by si myslel, že PČR použila jejich hardware k úklidu, ten se mýlí. Článek vypodobňuje úspěchy policie v pokutování řidičů za rychlou jízdu a silnice tudíž čistí od těch neřádů, co jezdí více než devadesát, tedy v podstatě od všech. K zachování potřebné míry objektivity si autor pan Radek Šíma přizval dva nezávislé odborníky, totiž vedoucího dopravky Kukrála a vedoucího jakési „skupiny silničního dohledu“ Šestáka. Dále je dotazován legendární záchranář 
Mraček, který odpovídá, že rychlá jízda má tragické následky, což by mě nebýt Mračka nikdy nenapadlo. Opravdu. U článku je malá statistika. Letos zahynulo v kraji při nehodách 52 osob, loni za stejnou dobu 44, zatímco pokut bylo uděleno asi o 20% více. Takže ten radar asi tu silnici zas tak moc nečistí a pan Mraček musel letos přiobjednat přesně 8 pytlů. Kdo má zájem uvést zveřejněná fakta do souvislostí, objeví skryté poselství – policejní radarová buzerace nemá žádný efekt na počet smrtelných nehod. Kdo přijímá informace podobně jako slepé housátko potravu a čeká, co mu pan Šíma vyvrhne natráveného z volete, ten bude nadšen z té erupce pořádku, kterou Šesták a jeho buzerparta nastoluje. Článek je završen podivnou pointou, totiž vyjádřením p.Mračka, že by že by zakázal zveřejňování polohy radaru v rádiích, protože je to vlastně maření úředního výkonu. Tolik sonda do právního vědomí záchranáře a městského zastupitele Mračka. Poprvé se ptám, proč pan Šíma neměl potřebu kritizovat policejní práci za chybějící efekt a pana Mračka za svévolný výklad zákona, zato musím pana Šímu pochválit za vytvoření nového pojmu v žurnalistice – tzv. autodestrukčního úvodníku, tzn. článku, který popírá vlastní hlavní myšlenku.
Pan Šíma byl na titulní straně plodný ještě jednou, a to v článku o českých obětech teroru v Turecku. Paní Lucii Dvořákové vymlátil výbuch balkonové dveře v hotelovém pokoji a tím se z ní stal expert na mezinárodní terorismus. Rozrušená paní Dvořáková po tomto incidentu volala na hot-line cestovní kanceláře Sunny days, kde jí záznamník popřál prožití atraktivní dovolené a to pro ní asi bylo skutečně very hot. Já bych v případě takového článku asi pokračoval líčením dramatu klientky cestovní kanceláře uvězněné v absurdním dramatu žvatlajícího telefonního automatu a netečných ignorantských delegátů cestovky, ale autor Šíma přihrávku nechytil. U katastrofických zpráv zůstaneme i na straně dvě, kde se dozvídáme, že vláda si u lidí polepšila a nyní jí důvěřuje celých 38% tázaných, což by podle mě měl spíš být signál k vypsání nových voleb. I zde se deník zdržel komentáře, prostě to tak je a basta fidli.
Neochotu redaktorů sáhnout po jakémkoli náznaku kritiky zříme na straně tři, kde si v článku „Bývalé politiky táhnou hlavně peníze“ můžeme přečíst něco o tom, jak se recyklují vyhořelí politikové na lobbisty. Autorky Frantová a Vašíčková o tom všem zase píšou tak hrozně nezaujatě, jako „lobbista“ bylo stejné povolání co kominík neb švadlena a krást bylo vlastně legální. Přemýšlím, zda mám pana Sokola, Čalfu, Kočárníka a jiné podobné entity zatratit nebo naopak obdivovat. Jdeme dál. Na straně 4 nás nepřekvapí, že „Vitamíny musí schválit unie“. Kdo neví, jaká unie, tak evropská. Unie laskavě posoudí naše vitamínky a když se jí nebudou líbit, tak zakáže jejich prodej. Opět ani náznak jakéhokoli komentáře k takové bruselské laskavosti.
Pak se podíváme do zahraničí. „Zakážou Němci kouření na plážích?“, ptá se titulek. To je určitě důležitá věc – also, Trudi, kein blasen mehr am Strand. „Výrostek z Košic si dal vytetovat hákový kříž!“, hlásá další zásadní zpráva z mezinárodní scény. V městě Braunau, führerově rodišti, vystoupil český řidič z kamionu a křepčil po silnici. Policisté u něho zjistili v krvi nespecifikovanou drogu a dotyčný prý řídil 23 hodin v kuse. Redakce opět neměla potřebu zjišťovat, proč tak činil – jistě není životním cílem nikoho z nás prožít 23 hodin za volantem, takže ho k tomu muselo něco přinutit, třeba zmrd majitel spediční firmy.
Ještě že se ve světě neděje nic důležitějšího.
Na titulní straně přílohy Jižní Čechy zabírá čtvrt plochy fotografie pracovníka vodárenské firmy 1.JVS, který pózuje u staré pneumatiky a indukční cívky, kterou firma vylovila z kašny. Popisek nazývá cívku termínem dynamo. Vlastně ano. Cívka je dynamo s pevným rotorem. Tady by se chtělo dodat, že lidi jsou neskutečný prasata, jaký hovado asi jen může napadnout hodit do kašny gumu, ale politicky korektní ruka se opět zastavila včas. Určitě by nebyl problém najít někde na kameře obrázek prasete, jak si to štráduje ke kašně s pneu 165/70 R13 a zveřejnit to s celou parádou, ale nechme to soudruzi takhle, guma tam prostě ležela.
Jako tečku za celým čtením vnímal jsem sloupek, snad fejeton od jistého pana Štiftera. Pojednává o malíři panu Louženském, který prý disponoval plánky na otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Jednoho dne si od pana Louženského plánky kdosi půjčil a ideu mu ukradl. Zajímavé, hlavně v souvislosti s panem Louženským, o kterém autor píše, že byl zdatným krajinářem a nejraději maloval západ slunce nad Lipnem. Štifterův článek jako jediný není tak nechutně povrchní, jako všechno, Štifter ho napsal dobře, ale zaujal mě z jiného hlediska.
Pan Kalma by to jistě býval dotáhl s malováním daleko, protože měl talent a smysl pro barevné odstíny. Bohužel, nebyl členem svazu výtvarníků nebo jakýho ksindla a tak mu nezbylo, než zůstat samoukem a vytvořené obrazy vystavovat na vlastní půdě. V tom na scénu vstupuje jistý pan Brušák, který do snažení pana Kalmy a Louženského vnesl komerční hledisko a určité množství obrazů od pana Kalmy a Louženského odkoupil, víceméně za cenu materiálu, která nebyla velká (něco papendeklu, rám a barvy). Pan Brušák obrazy obratem prodal, vypadaly nakonec pěkně, jenže o čemsi jako živnostenský list nemohlo býti tehdy řeči a tak se pan Brušák záhy stal předmětem zájmu kriminální policie. Namočil do toho i pány Louženského a Kalmu. Pan Louženský celé vyšetřování velmi usnadnil tím, že si pečlivě psal, co komu kdy prodal. Zeť pana Kalmy zkorumpoval kriminalistu několika obrazy a tím aspoň pan Kalma z celé záležitosti vyvázl, ale jeho ochota spolupracovat s pány Louženským a Brušákem ochladla.
Oblíbeným motivem pana Kalmy bylo Lipenské jezero, a to zejména západ slunce tamtéž v různých ročních obdobích, takže je otázka, co to vlastně pan Štifter doma má. Každopádně, mám něco podobného, anžto pan Kalma byl můj dědeček. Kruh dějin se tedy přes osobu pana Štiftera uzavřel a noviny jsem odložil.
(7x známkováno, průměr: 3,29 z 5)