… aneb: Proč je stát tak úslužný k lidem, kteří mu nemohou přijít na jméno?
Tak děti budou zase tančit. Obětavě stěhují „soundsystémy“ aby potěšili své bližní. Jen z dobroty duše, taková kulturní charita. Něco jako když kdysi svazáci z měst jezdili na vesnice zpívat častušky nebo hrát divadlo. Nevybírají žádné vstupné, ačkoliv sami jistě řádně platí například autorské poplatky i náklady na dopravu a udržování aparatury. Musí mít bohaté sponsory. Ti navíc na rozdíl od sponsorů podobných akcí (Pražské Jaro, Smetanova Litomyšl apod.), trapně okázale nevystavují svá jména pod pódiem. Pracují citlivě a skromně v pozadí.
Hlavním sponsorem se však letos stal český stát. Konečně! Po letech ústrků a nepochopení. Armáda ČR poskytne potřebný pozemek, upraví příjezdové cesty, Policie ČR v zásadě zajistí pořadatelskou službu, Záchranná služba pak ošetření těch účastníků, jejichž křehká nervová nebo fyzická konstituce neunese tíhu zážitků. Lze předpokládat, že ani Drop-in a místně příslušné K-centrum nezůstanou stranou. Všichni zúčastnění si vzájemnou spolupráci pochvalují téměř se slzami v očích. Pořadatelé ocenili i snahu, že laskavě opečovávající Česká republika nechala vytisknout mapy příjezdových cest, aby nikdo nemusel strádat a bloudit. Pouze jeden z nich vyjádřil pro Český rozhlas obavu, zda jejich mapový papír bude dostatečně kvalitní pro „ubalení jointa“. Nepochybně pouze žertoval. Užívání nelegálních drog na tak ušlechtilé a prestižní akci? Samozřejmě že ne!. Proto také policie nekontroluje například řidiče vozidel technařů na to, zda nejsou pod vlivem návykové látky. Jako důvod musí být podezření a to tady samozřejmě nepřipadá v úvahu. Stejně tak vozidla sama jsou na první pohled v tak skvělém (Czech)Teknickém stavu, že jakékoliv kontroly by byly jen mrháním penězi daňových poplatníků. Ještě čerpadláři by měli solidárně vypnout bezpečnostní kamery, aby „turisté“ mohli v klidu tankovat a na internetu se, jako loni, neobjevovaly záběry jejich aut odjíždějících bez zaplacení.
Bylo dokonce pamatováno i na tu část tanečníků, jejichž rebelskému naturelu takováto státem dotovaná alternativní kultura nebude připadat sdostatek alternativní a budou si chtít uspořádat CzechTek ještě alternativnější. Policejní mluvčí Pavel Hanták v Mladé frontě ze 17.7. vysvětluje, že se policie bude snažit, aby každý takový technař „měl svého policistu“, který mu vysvětlí, že jedná protiprávně a bude ho přesvědčovat, aby svého jednání zanechal. Daňový poplatník takové nadstandartní služby jistě rád zaplatí. Také bych chtěl mít „svého policistu“. Třeba když jdu pozdě večer po Praze. Docela by se hodilo, kdyby byl k dispozici a přesvědčil eventuálního žadatele o moji peněženku „aby svého jednání zanechal“.
Informace o takto citlivém přístupu rozplakala i mého kamaráda, jinak otrlého silničního vraha, kterému minulý týden naměřili na poloprázdné suché silnici mimo obec dokonce 94km/h. I jemu bylo vysvětleno, že „jedná protiprávně“ což ho stálo Kč 2000,- a dva body. Pravda, neměl dredy, nejel na CzechTek a když se řekne „tráva“ vybaví si maximálně krmení pro králíky. Místo tance rozváží koblihy, vstává každé ráno ve čtyři, domů se dostane pozdě odpoledne, večerní zpravodajskou trojseanci většinou prodřímá. Události a komentáře ve 22:30 dokonce tvrdě prospí. Daniela Drtinová mu prostě nestihla vysvětlit, že právě tyto dva příklady rozdílného přístupu k rovnosti před zákonem názorně ukazují, že stát sice umí určitým skupinám obyvatelstva ukázat laskavou tvář, avšak v důležitých věcech neváhá zaujmout principielní stanovisko. K nepřizpůsobivým občanům, kteří se (např. pravidelným chozením do práce, neobtěžováním sousedů, konformním oblékaním či heterosexualitou) zásadně odlišují od standartu života ve svobodné společnosti, je naprosto nekompromisní. Nezanedbatelný je ovšem také fakt, že s pekařem se policii při výkonu státní moci pracuje daleko lépe.
Pravda, najdou se pesimisté z řad daňových poplatníků, kteří nechápu kulturně společenský význam CzechTeku pro budování rozvinuté demokratické společnosti. Nechápou, že taková akce začíná patřit k Czechskému kulturnímu dědictví podobně jako třeba Hurvínek a Spejbl. Ačkoliv – od 1.7. si s tím Spejblem a kulturním dědictvím už nejsem tak jistý… Jsou i tací, kteří nechápou proč stát a jeho úředníci všemožně vycházejí vstříc lidem, kteří odpornému establishmentu nemohou přijít na jméno? Proč se stát může přetrhnout laskavostí jen proto, aby si pár tisíc lidí mohlo zadarmo zařádit. „Drzé čelo, lepší než poplužní dvůr,“ říkávala moje babička. Ano. Tak nějak. Množství vašich lidských práv se odvíjí od hlasitosti kraválu, který jste schopní způsobit před televizními kamerami. Deset let řádění se konečně zúročilo. Tak se to má dělat! Takový pěkný vzkaz těm nudným vidlákům, kteří jezdí celý den po poli s traktorem a když si večer chtějí zajít ve městě do kina, tak na lístek musí dělat dvě hodiny a ještě se bojí, aby jim cestou nesebrali techničák na dvacet let starou škodovku. Ano, drze se přiznávám: stará babka z vesnice, která se celý život dřela, vychovala pár dětí a teď po odpolednách nábožně hledí na „Nezkrotnou Lucíu“ je mi stokrát milejší než plná louka tanečníků, ať už je jejich mysl rozšířená jakkoliv. A právo té stařenky žít si v klidu vesnice svůj způsob života je přinejmenším stejně významné (všímáte si jak jsem toleratní?) jako právo technařů na svoji vznešenou kulturu.
A to CzechTek je víceméně nevinná zábava proti protiglobalizačním „demonstracím“ před několika lety v Praze. V televizi jsme den co den viděli zdokumentovány desítky trestných činů a nikdo se ani nepokusil pachatele potrestat, natož odsoudit k náhradě milionových škod, které vznikly. Organizátoři rabování, jisti si svou beztrestností, v klidu poskytovali rozhovory. Rvačky s policií (útok na veřejného činitele – zkuste to někdy v kravatě a saku třeba při silniční kontrole, nebo na finančním úřadě) byly velkoryse přecházeny větami typu: „No oni ti Italové si chtěli jen tak bouchnout“. Jen si tak trochu písknout, prostě „tančící děti“. Když o pár let později opět čekaly Prahu podobné radosti, nabízela katolická charita v kostele „U Ignáce“ důchodcům přechodnou evakuaci do ubytoven mimo Prahu. Měli opustit své domovy jako kdyby se čekala živelní katastrofa nebo válka. Nějak nemám pocit, že by v těchto případech mělo platit: „Moudřejší ustoupí“.
Jaké skvělé vlastnosti musí mít lidé, kteří jsou takto „nad zákonem“? Možná by mělo ministerstvo vnitra vypracovat nějaký návod. Na všechno je návod. Takhle tápeme, nevíme… Stačily by dredy, nebo je třeba být i závislý? Je tatoo a piercing podmínkou? Musím bydlet ve squatu nebo se toleruje trvalé bydliště? Mohu chodit do práce? Ne, pardon zbytečná otázka! Práce by asi neprošla. Mohu se každý den sprchovat?
Věci však nejsou tak jednoduché jak se zdají – vzhled nestačí. Ještě je třeba mít správné ideje. Zkuste si podobným způsobem uspořádat skinheadský sraz a uvidíte. Co je tedy vhodné vyznávat, aby i bývalý prezident kvůli Vám utrousil, že by nebylo od věci si ještě na pár let zapanovat?
Základ je „být proti“. Ale pozor na směr! Útočit je nutné zásadně zleva! Musíte být multikulturní, protiglobalizační, ekologičtí, nepopírat holocaust, kouřit, pěstovat… Chránit velryby, tuleně, krokodýly… Ovšem nikoli chřástaly!. Číst Respekt, poslouchat Rádio 1, do kina na festival Jeden svět, v televizi Americké nezávislé léto… Vytvářet jakékoliv hmotné statky je přísně zakázáno – ideální je studovat například fakultu společenských věd nejméně do čtyřiceti let věku. V zemích s demokracií stabilizovanou využívat košatý systém různých stipendií, v zemích východnějších se nechat život rodiči.
Ano, základ je „být proti“, ale nezapomenout se podívat každý den v 19:15 na ČT1, kde vám přesně řeknou „proti čemu.“ Jde o jakousi „institucionalizaci rebelství“. Být rebel je prostě práce jako každá jiná, která se řídí přesnými pravidly. Ale nemusíte se bát, není to tak složité. Po pár týdnech cviku už byste mohli Jolaně Voldánové napovídat.
Pokud tohle všechno splňujete, zbývá už jen založit nějakou „občanskou iniciativu“ či „nevládní oraganizaci“ a můžete vyrazit na úřady pro dotace. Se vstupem do EU se možnosti rozšířily až neskutečně. Celkem spolehlivé vodítko jak rozlišit ty, které „má stát rád“ a které ne, je směr toku peněz. Stát se chová jako velmi rozmazlená a rozmarná slečna. Ten, kdo jí nosí květiny a kupuje dárky, bývá pro smích, což jí samozřejmě nebrání květiny a dárky přijímat. Toho, kdo na ni kašle, většinou miluje. Podobné je to se státem – loajálním občanům, platícím daně, se odvděčuje neustálým vymýšlením předpisů a omezení, zatímco na ty ostatní si nedovolí ani křivě podívat. Případně buduje penězovody, aby jim jejich životní styl co nejvíce usnadnil.
S překvapením zjistíte, jaké pochopení všude najdete, jen když sebeméně zahrozíte, že by se zbytek lidstva mohl dozvědět, že úřadu v městě X neleží patřičně na srdci udržitelný rozvoj, péče o drogově závislé, podpora alternativní kultury nebo že dokonce nechce financovat rockový festival pořádaný ve prospěch průmyslového využití konopí. Žádné obvinění z korupce nevyděsí vašeho starostu tak, jako když na něj prásknete, že v sobotu večer nekouká na Monthy Pythony a neví jak vypadá tibetská vlajka. Nejveselejší pohled (nebo nejsmutnější – podle toho jestli daně platíte, nebo daně platí Vás) je na padesátiletou úřednici v kostýmku rozpačitě poposedávající na zahajovacím večírku patřičně ujetého klubu podporovaného z kulturního fondu města. Jednou jsem něco takového zažil v Německu. Náctiletá mládež popíjející pivo a pokuřující bůhvíco. Stěny vkusně posprejovány. Kromě jedné, kterou zdobil gigantický portrét Che Guevary. Skoro 3m. Tak velkého Che jsem v životě neviděl. Nejistá dáma vypadala trošku jako Angela Merkelová a vzhledem k tomu, že to bylo asi před pěti lety a navíc v Německu východním, nelze vůbec vyloučit, že to byla přímo ona.
Věc však má ještě jedno úskalí – vyklízení konzervativních pozic probíhá někdy tak rychle, že jste sice „hustě alternativní“, ale občas už není vůči čemu. To by koneckonců mohla být i optimistická odpověď na otázku v názvu článku. Stát prostě takto rebely uplácí a doufá, často oprávně, že je to přestane bavit. To vše samozřejmě funguje, avšak jen do jisté míry, protože pesimistická námitka zní: „S jídlem roste chuť.“ Vánoční řádění ve Francii dává této námitce za pravdu. Zapalování aut tam patří již léta k folklóru nejen silvestrovskému. Ročně jich tak shoří několik tisíc, aniž to někoho (kromě jejich majitelů) znepokojuje. Pokud se tedy chtěli mladí a neklidní hoši ukázat – nesměli troškařit.
(1x známkováno, průměr: 4,00 z 5)