Cynická pohádka 4: Napodobování Lukáše Brilanta

Kurz obsluhy telefonu, kterého se účastnila i maminka sežrané holčičky, měl v sále více než čtyři stovky platících účastníků. Při vložném každého jednotlivce témě sto tisíc korun se vybralo takto za jeden den přednáškové práce amerického guru téměř čtyřicet milionů korun. Ty miliony hned paradoxně putovaly z chudší Divnozemě do mnohem bohatší ciziny…

Onen americký guru se zkoušel podnikatelsky prosadit i ve státech sousedících s Divnozemí – v Polsku a Maďarsku. Tam ho ale hnali! Byly to státy vlastenecké, jejichž lidé si ani v nejhorším snu nedovedli představit, že by jejich domácí špičkový guru byl něco méně než americký špičkový guru.

V Divnozemi však takové vlastenectví neexistovalo – a tak tam za necelý rok jel tentýž americký guru přednášet znovu. Za stejných horentních finančních podmínek. Mohl si vybrat k přednáškovému turné z mnoha desítek zemí světa, kam pojede – ale tak devótní, tak podlézavou a hloupou zemi jako je Divnozemě jinde na zeměkouli nenašel. Tak se tam prostě co nejdříve vrátil a opět tamní obyvatele podojil.

To už ovšem měl divnozemský novátor Lukáš Brilant za sebou řadu kurzů obsluhy elektronických notebooků, kopírek, skenerů, tiskáren a chytrých mobilů. Už první jeho kurzy měly široký superlativní ohlas. A stále se vylepšovaly. Absolventi si z jeho kurzů odnášeli funkční notebooky, chytré mobily, skenery, kopírky, tiskárny, předplacené připojení na internet… To vše za cenu zhruba o dva řády nižší, než požadovali američtí guru za své kurzy obsluhy načančaných drátových telefonů, tedy leštěných prdů.

Nikdo jiný než Lukáš Brilant kurzy s fasováním notebooků a chytrých mobilů nenabízel. Vymyslel i vyrobil všechno sám, podporován hrstkou věrných spolupracovníků. Na jeho kurzech účastníci viděli, že lze na pár stlačení klávesnice poslat dopis třeba na tisíc adres, že lze mít telefon neustále u sebe, bez drátů a informovat se z něj prakticky jakkoli o čemkoli. Ocitali se v úplně jiném světě. Učili se využívat sociálních sítí, sdílet zážitky, fotky, videa, naučili se mít kdykoliv k dispozici předpověď počasí, nakupovat kdykoliv odkudkoliv v řadě eshopů, vidět jízdní řády, jakoukoliv mapu i svou pozici v ní; viděli, jak pohodlné je internetové bankovnictví… A kdo stál na chodbě za dveřmi učebny Brilantova kurzu, tak je začátkem přestávky vídal vycházet z učebny s tváří zasněnou v němém úžasu a s očima zářícíma…

Co se tam tak asi učí, že mají takové nadšení ve tvářích, ptali se okolostojící.

Až na nepatrné výjimky se všichni Brilantovi absolventi stávali jeho celoživotními přáteli a fanoušky. Postupně s používáním všech těchto technických vymožeností budovali své kariéry a začínali tvořit intelektuálně a vůbec kariérově podstatnou část neformální elity té Divnozemě.

Hodně se o tom zejména z počátku Brilantova působení psalo v tisku, vysílalo v rozhlase a televizi. Lukáš Brilant přednášel své poznatky tak, aby si pokud možno na většinu poznatků přišli jeho žáci sami. Kladl jim návodné otázky, vedl je ke kreativnímu přemýšlení. Jeho pedagogickým mistrovstvím bylo, že uměl i velmi složité technické věci podat přístupnou formou. Vrcholem jeho pedagogického mistrovství pak bylo, že jeho žáci měli i u naprosto světově nových a převratných poznatků pocit, že to vlastně tušili, ba věděli sami už dříve, a že se na to na Brilantově kurzu pouze rozpomněli a v hlavě si to jen utřídili – a prostě dali dohromady dvě a dvě. Tento pocit dokáže v žácích vyvolat jen geniální učitel.

Seriozní Brilantovi žáci si takového stavu a způsobu školení o to více vážili.

Nicméně mezi žáky a čtenáři knih Lukáše Brilanta se našli – řídce ale přece – lidé zlí, zlodějští, záludní, lidsky malí a přitom křiví. Při sledování hladce plynoucích výkladu Lukáše Brilanta si říkali: „To bych dovedl učit taky.“ Byla to stejná situace, jako když si nějaký kapku nadaný student prvního ročníku výtvarné akademie řekne nad slavným obrazem špičkového mistra: „Tohle bych dokázal namalovat taky.“ Jenže ti vykrádači byli natolik intelektově omezení, že se na Brilantově kurzu neobešli bez tajně zapnutého hlasového záznamového zařízení pod lavicí. Aby sami později mohli Brilantovy pedagogické postupy zkopírovat třeba doslova. A inkasovat za ně třeba stejné peníze jako Lukáš Brilant. Učitel-génius a učitel-vykrádající debil podle nich přece zaslouží stejné ocenění, oba mají stejné žaludky. V Divnozemi se proti takové zrůdnosti ani moc neprotestovalo; – tak to tam chodilo, milé děti.

A zatímco plagiáty slavných obrazů jsou stíhány docela přísně a plagiátoři kromě hrazení škod jdou na mnoho let do vězení, plagiáty Brilantových kurzů v té Divnozemi nebyly stíhány vůbec. Kdekdo si je mohl beztrestně zorganizovat a dát na trh bez Brilantova vědomí, souhlasu, ba bez citace jeho osobnosti coby autora a tedy svrchovaného duševního vlastníka.

„My také nabízíme kurz práce s počítačem a s mobilem! U nás také obdržíte do vlastnictví chytrý telefon!“ vyřvávali ti plagiátoři drze v klamavé reklamě.

Jenže – ti plagiátoři nesahali ve znalostech Brilantovi ani po kotníky. A podle toho také jejich kurzy vypadaly.

Učili v nich v podstatě pouze to, jak se pracuje s drátkovým kuličkovým počitadlem, abakusem. Ano s tím mechanickým zařízením s deseti drátky mezi dvěma dřevěnými nožkami a desítkou proděravělých kuliček posunovatelných po každém z drátků sem a tam. Drátková počítadla byla leskle imidžová a kuličky různobarevné. Učili tam sčítání, odčítání a malou násobilku.

Některým žákům těch plagiátorů se i toto líbilo. Na kurzech plagiátorů bývalo občerstvení, mnozí účastníci byli rádi, že se „ulijí“ z běžné práce a to jim ke spokojenosti stačilo. Uvažovat při školení příliš nechtěli, uvažování je bolelo. Chtěli hravě posunovat barevné kuličky po drátcích – připadalo jim to takové akční a interaktivní. Akčnost a interaktivnost výuky byly tehdy in.

Lukáš Brilant i leckteří z jeho absolventů, kteří mohli porovnat, namítali, že drátové kuličkové počitadlo abakus je přece něco úplně jiného než moderní chytrý elektronický notebook s procesorem, vysokou kapacitou harddisku a mnoha dalšími vymoženostmi. A že tedy kurz práce s kuličkovým drátovým počitadlem nemůže kurzu s moderním notebookem napojeným na rychlý internet absolutně vůbec konkurovat. A že by ti plagiátoři neměli používat v reklamě na své kurzy slova „počítač“ a „mobil“.

Jenomže to bylo v Divnozemi marné. Plagiátoři brzy začali nejen nazývat, ale i blíže popisovat své kurzy stejnými slovy jako kurzy Brilanta. Místo „počitadlo“ začali tomu drátovému kuličkovému prostému mechanickému zařízení říkat také „počítač“. Agresivně a namyšleně v reklamě volali: „My také nabízíme kurzy práce s počítačem.“

Také se začali přiživovat na Brilantových kurzech práce s chytrým mobilem. Na nic jiného jim však jejich mozečky nestačily než na prezentaci drátových klasických telefonů s kruhovými otáčivými číselníky na volbu volaných čísel. Pro své plagiátorské kurzy si připravili pevné linkové telefony s delší šňůrou než obvykle. A učili účastníky svých plagiátorských kurzů přemísťovat takový telefonní přístroj z jednoho rohu psacího stolu na druhý roh.

„Zvedni – přenes o metr stranou – polož. Vidíš, jaký je to mobilní mobil!“

V jiných takovýchto plagiátorských kurzech měli klasické telefony s ještě delší šňůrou, takže účastníci mohli vzít telefon do ruky a udělat s ním jeden, dva kroky i dále od toho psacího stolu. „Hle, telefonem lze hýbat, lze s ním i popocházet! Je tedy úúúžasně pohyblivý, mobilní – my také nabízíme mobily!“

Oč hloupější to bylo, o to imidžovější měli ti plagiátoři reklamu, o to barevnější a úhlednější měli weby a reklamní letáky, o to otravněji jimi zahlcovali možné zákazníky. A některé opravdu nalákali. Řada lidí v té Divnozemi měla jakési mlhavé pojetí, že počítač a mobil je něco úžasného, ale jejich vzpomínka na dávnou publicitu Brilantových kurzů a výrobků byla tak mlhavá, že už si nevzpomněli, že vynálezcem mobilu a počítače je Lukáš Brilant. Mlhavé nadšení a nedokonalá paměť obyvatelstva – toť živná půda pro plagiátorství a parazitování.

10.6.2019 Zvědavej Honza

Související články: