CyklobuznoFest 2010

Featured Image

Sesedám naprosto vyčerpaný. Kolena se mi podlamují, čelo mám orosené a půlky jak pavián. Nepřeorientoval jsem se? Ne, to jsem jen byl bojovat za čistší Prahu bez aut. No, nakonec se přeci jen bojím, jak to s mou orientací je.

Na kole jsem seděl naposledy možná na střední škole. Helmu nemám, jen rallyovou do auta a integrální na motorku. Takže jsem byl ideálním figurantem typického představitele víkendového pumpičkáře. Nakonec vyštrachám kus polystyrénového tovaru v útrobách sklepa. Přeci jen by OMPčko nebylo dost inkognito. Mým úkolem je totiž nenápadně se infiltrovat do skupiny aktivistů a sbírat informace o jejich chování a názorech. Doposud jsem se k dost vyhraněným názorům stavěl neutrálně, pořád jsem nechtěl uvěřit zhůvěřilosti, která se o cyklistech traduje. Postrádám odvahu odít se do přiléhavého cyklooděvu (navíc nic takového nevlastním), takže místo Maty Hari v pouzdrovkách spíše připomínám Jamese Bonda v teplákách a sportovní bundě. A že mě moje poslání pohlcuje i psychicky, dokazuje tento krátký rozhovor na lavičce v parku. A: „Mladý pane, nemáte cigaretu?“ Já: „Nemám, však vidíte, jezdím zdravě!“ A: „Já vám fandím.“

Zdolávám stoupání od nábřeží k nám. Jiřího z Poděbrad. To jsem ještě ani nedojel do místa, odkud startuje happening cyklistických aktivistů, a už si přeji znát tajnou recepturu Contadorových úspěchů. Na místě se schází čtyři desítky účastníků rozličného věku, výbavy a dokonce barvy pleti. Tak široce aktivisté působí, až spojují celé národy. Ze strojů jmenujme kolo s volantem hlavního pořadatele Vladimíra Galase, smečka silniček a pár hippiesáckých skládaček „konopníků“, dvě koloběžky, jeden tandem a dětské kolo. Odhadem polovina má helmu. Další polovina je vybavena osvětlením, z čehož jen pár jedinců i tím předním. Nechybí však samolepky v duchu „o jedno auto míň“ a vlaječky.

To, co následuje, mi naprosto sráží čelist k zemi. Začíná to proslovem jednoho z hlavních organizátorů, který neváhá naprosto bez ostychu veřejně přirovnat svou činnost, v souvislosti s následnou projekcí  jakéhosi dokumentu o islámských teroristech v cíli cyklojízdy v kině Aero, k cykloterorismu. Po upřesnění trasy zakusuji cyklotatranku a peloton vjíždí do jedné z bočních uliček u Vinohradské. Nejprve si vynutí  přednost na přechodu, aniž by kdokoliv sesedl z kola. V napojení na Slezskou jeden z organizátorů zahradí dopravu na hlavní(!) svým bicyklem, aby peloton při vjezdu do této křižovatky z vedlejší(!) zachoval svou soudržnost. Následuje bezohledná jízda asi patnáctikilometrovou rychlostí, všichni rozprostřeni  po celé šíři pruhu. Za námi se začíná pomalu tvořit kolona nervózních řidičů. Následná scéna je jak z amerického filmu, kde parta pubescentů na svých skateboardech bezohledně sviští kolem nebohých stařenek na přechodu. Přesně takovým způsobem dav cyklistů, s uspokojeným úsměvem na tvářích z vdechování „čerstvého“ kyselého puchu moderních turbodieslů, prolétává mezi dvojicí chodců na přechodu. Už nestíhám zabrzdit a projevit alespoň kousek slušnosti.

Z nám. Míru do Anglické všichni neváhají vjet na červenou. Následuje křížení s Bělehradskou, Legerovou a Sokolskou. Jeden z účastníků tu oznamuje, že „kdyby tu jel sám, projel by to klidně na červenou“. Mimochodem ten samý „má doma Transportera, protože potřebuje odvézt devět fotbalistů“. Jen nějak nechápu, proč nejezdí na kole, třeba v rámci fyzické přípravy? Opět se opakuje scénář se zatarasením cesty ve prospěch pelotonu, aby stihl celý projet na jeden interval zelené. A kdyby se náhodou někdo do intervalu nevešel, aby mu byl umožněn klidný průjezd na červenou. Aktivisté také neváhají zabrat všechny pruhy a obkličují pár aut, která když chtějí odbočit, nemají nejmenší šanci. Kolikrát takhle musela auta čekat i na další zelenou. Poprvé se opravdu začínám bát, že tu dostanu přes tlamu, nebo že mi někdo škodolibě otevře dveře do cesty. Bojím se proto, že já bych takové pohnutky měl. Takto uvězněna auta totiž některá jedou celou dobu až ke Spálené. Opět se opakuje situace, kdy jeden z organizátorů zatarasí cestu, aby opozdilci mohli projet červenou, klidně i když už tři vteřiny svítí! Úzkou ulici Odborů všichni naprosto ucpávají, to když se asi tři minuty konzultuje následující část trasy a dosavadní poznatky. Není snad nutné dodávat, že se tvoří kolona aut. Jeden z řidičů se snaží naprosto oprávněně prodrat skupinou aktivistů vpřed, jenže všichni jen čumí a nejeví žádnou snahu nerozprostírat se po celé šíři ulice. Troubení aut tak jen ostatní odpovídají veselým pocinkáváním zvonků.

Myslíkovou projíždíme přes nábřeží až do Pařížské. V podjezdu, kde se silnice zužuje jen do dvou tramvajových pásů, zastavujeme na semaforu. Přesně tam, kde je přechod od Karlova mostu do Karlovy ulice. Svítí zelená a stejně stojíme a čekáme. Otáčím se dozadu, abych zkontroloval, proč vlastně pořád čekáme, když jsou všichni pohromadě, a upadám v úžas z toho dlouhého hada nervózně stojících aut. Jen čekám, kdo nás jako první uštkne. Na oranžovou se rozjíždí první z cyklistů, ale většina projíždí stejně až na červenou. Udivení turisté jen nechápou, stejně jako já. V Pařížské se neděje nic neobvyklého, jen téměř prozrazuji svou identitu, když civím na zaparkovanou Audi R8. Vykroužíme kolečko po Staroměstském nám., dále Masnou na nám. Republiky. Tady se jeden z aktivistů motá na tramvajovém pásu, když ho tramvaj míjí za cinkání rozzuřeného zvonku. Před Obecním domem opět čekáme na opozdilce, když zaslýchám dialog. A: „Čekáme na opozdilce.“ B: „Ale stojíme v protisměru!“ A: „Nevadí, oni (auta) počkaj.“

Pokračujeme Hybernskou, podjíždíme Magistrálu a železniční trať. Tady je to peklo. Připadám si, jako kdybych v americkém vrtulníku kličkoval mezi vietnamskými kulkami. Brzy se však napojujeme na novou cyklostezku, kde se hovězí chování účastníků trochu uvolňuje. Jakby také ne, když jsou všichni v rauši z nového krásného nezkolaudovaného tunelu, vedoucím po hladké a hebké cestě až ke Krejcárku. Ulicí Pod Krejcárkem dále míříme ke Koněvově. Trochu to tu připomíná okresku, hlavně převýšením a tím, jak nyní už roztrhaný peloton překáží husté dopravě. Ostatní ale i přesto neváhají jet třeba i v trojstupu. Nabírám rychlost před stoupáním a tisknu se ke krajnici, abych alespoň nějak snížil utrpení řidičů. V Koněvově se odpojuji, protože happening stejně končí v přilehlém kině Aero hromadnou onanií nad filmem, se „kterým máme přece něco společného“.

Cestou domů se snažím srovnat si myšlenky. Samotná jízda na kole je celkem fajn, i když pohybu moc neholduji. Baví mě strategie využívání silových zásob. Pořád je to domů daleko. Ovládání sedmistupňové převodovky podobné PDK mi po čase přijde intuitivní, navíc ve stoupáních mi vypomáhá třístupňová redukce. Baví mě i naslouchání zvuků a cítění fungování stroje. Můžu řadit „pod plynem“ a když pořádně roztočím klikovku, v kolenou mi lupne, to když sepne „ostrá čéška“, jen aby mi vzápětí přímé vstřikování prolilo svaly kyselinou mléčnou. A bude se mi také hezky usínat.

Svým způsobem chápu některé argumenty o zbytečnosti nadměrného využívání auta. Sám jsem student, když nepotřebuji odvézt něco objemného, jezdím hromadnou dopravou a chodím pěšky. S trochou nadsázky jsem toho letos autem najezdil víc na okruhu než na silnici, protože k tomu prostě nemám potřebu nebo příležitost. Vlastně jsem na dovolenou jel autem hlavně kvůli pěti stům kilometrů okresek jižního Slovenska, než že by vyloženě neexistovala jiná alternativa dopravy. Určitě ne rychlejší, pohodlnější, zábavnější a méně komplikovaná, kde bych nemusel přestupovat z letadel do zaplivaných vlaků. Docela bych cyklistiku chápal i jako životní styl. Kdyby nám ho ale cykloteroristé podávali jako životní styl a ne jako dogma. Kdyby se chovali slušně, dodržovali elementární předpisy, nebyli nebezpeční a nepřekáželi. Jenže se opět zmohli jen k ubohé blokaci automobilové dopravy a útoku na její plynulost. Jedinkrát jsem nepocítil, že by někomu z organizátorů šlo o dobrou věc a projevili trochu slušnosti. Spíše z nich vyzařovalo neskutečné uspokojení z dobře provedeného atentátu na svobodu. A z koho ne, tomu byla okolní zoufalá situace putna. „Vesele si šlapu, bojuji za dobrou věc, tak ať si ti špatní počkají.“

Nevím, proč bych si měl od nich nechat přikazovat, kdy za nimi budu muset čekat, když se těším po práci domů, vůbec mě nezajímají jejich snahy a navíc jsem v právu. Zda pojedu v teple, když je venku zima. Jestli si zapnu vnitřní okruh, když nechci vdechovat smrad z utrápené liazky. Kdy si užiji trochu soukromí a pustím si rádio nebo se půjdu jen tak projet. Tak, jako se oni projíždějí na svých bicyklech. Navíc jsem na vlastní kůži poznal, že je to vážně „o držku“, to když se mi galuska zakousla do tramvajových kolejí. Nebo když jsem driftoval oběma koly po písku dva metry od břehu Vltavy. Garry McKdo?

Co mě ale naprosto překvapilo, byly reakce okolí – chodců, řidičů ale i lidí, kteří neváhali vylézt z hospody a z plných plic si zařvat. Hned na začátku jeden chodec připomněl, že „stejně má půlka z nás doma auta“. Na přechodech si místy také zakřičeli a pocity řidičů v kolonách snad nemusím přibližovat. Nicméně to neznamená, že bychom je měli podceňovat. Naopak mají velkou moc tvořit hovězí dav. Lidi, kteří nemají ve čtvrtek večer na práci nic lepšího, než si vyjet. Protože přece: „Mámo, nešlápnem si? Lesem jezdíme furt, tak co kdybysme si zaprotestovali, jako za devětavosmdesátýho? Fandím jím, vždyť jde o dobrou věc. Nejvíc mě dokázal vytočit Vomáčkovic mladej, když se mu po ránu hulilo z oktávky jak z kamen. A navíc jí dal na protiúčet a koupil si novej Náskok v kombíku. Taková nehoráznost!“ I když je to jenom banda agresivních ignorantů (moc se mi „líbí“, jak toto slovo používá policie, tak ho použiji úplně stejně), kteří se jen snaží vyrovnat se svojí ubohostí, stále mají tu moc. Dokonce i podrobovat si politiky. Ostatně jak jsme se mohli nedávno přesvědčit při příležitosti mezinárodního dne bez aut.

Jen mi nejde do hlavy, proč když nám, motoristům, šlo o změnu a dobrou věc, šlo to nenásilně a slušně. Jo a kde byla ve čtvrtek policie?


25.10.2010 Hugo Kottás

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
184x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:58
D-FENS © 2017