Cvoci, blázni, šílenci

Featured Image

Znám pár lidí, co se zcvokli. Jen tak, bez nějaké příčiny.

Jeden známý se ráno probudil. Cítil se naprosto dokonale. Vysvlékl se do naha, odešel na zahradu své řadovky, běhal po ní nahý a vyřvával, že „vlaky jedou“.  Pak vzal ze sousední zahrady psa, podřezal ho a jeho krví na bílou omítku maloval hákové kříže. Přijela policie a odvezla ho rovnou do cvokhauzu. Diagnóza: schizofrenie.  Invalidní důchod. Celý svět se zhroutil. Nedostudoval. Rok v léčebně.  Propuštění domů. Teď raději nevychází z domu a bojí se sám sebe. Epilog:  Sousedka se soudila o psa. Soud zcela správně řekl, že pachatel nemohl svůj čin ovlivnit. Tak jeho matce alespoň propíchla u auta pneumatiku.

O ulici vedle bydlí jeden chlap. Je mu čtyřicet. Z domu moc nevychází a když už vyjde, tak se třeba týden nevrátí.  Tenhle chlap  kdysi pracoval někde u speciálních složek ministerstva vnitra. Nevím u jakých, prý je jich víc. Jednoho dne nepřišel do práce. Nebral telefony. Zmizel. Nastalo velké haló a mezinárodní zatykač. BISka se mohla zbláznit. Prostě kovbojka.  Hledali ho všude.  Pod svícnem je největší tma, až po třech dnech je napadlo podívat se k němu domů. Ležel tam v posteli a četl si knížku. Když mu řekli, aby vstal, tak odpověděl, že se mu nechce.  Ani nezvýšil hlas, řekl to naprosto flegmaticky.

U šéfa na koberečku: „Proč jste nepřišel do práce?“  „Hrozně se mi nechtělo. Ani vstát z postele se mi nechtělo.“  „To jste ten týden jenom ležel v posteli?“ „Jo.“  „A co jste třeba jedl?“  „Brambůrky.“
Následovala žaloba  a právník dotyčnému poradil, aby šel k psychiatrovi. Diagnóza: deprese.
Zproštění viny, léčba.
Tento chlap zase zmizel. Rodina ho hledala všude možně. Nakonec jim zavolal. Seděl špinavý, unavený a ožralý v jedné malé vesnici.  „Kde jsi byl tak dlouho?“  „Chlastal jsem.“ „Celej týden?“ „Jo.“  „A kde jsi spal?“ „Nespal jsem.“ 
Znovu psychiatr a diagnóza opravena: bipolární porucha neboli maniodepresivní psychóza.

Léky drží nemoc na uzdě, občas ale, zejména během manické fáze, selžou a tento chlap někam zase zmizí. Většinou chlastat nebo na výlet do cizí země. Má kvůli tomu problémy v rodině, partnerských vztazích, práci….  do konce života prokletý člověk.

A důvod proč to vyprávím?
Chtěl bych vyzdvihnout důležitost psychiatrie. Také bych vás chtěl přesvědčit, aby jste si přestali dělat srandu z psychiatrických pacientů. Dříve se lidé smáli těm, co jim chyběla noha. Dneska s nimi soucítíme. Ale smějeme se cvokům.

Na obou věcích není nic vtipného.

A taky chci říct: Stejně jako jste teď tělesně zdraví a zítra můžete mít rakovinu, tak dneska jste psychicky oukej a zítra budete třeba… běhat nazí po zahradě a křičet „vlaky jedou.“

Příběh člověka mě blízkému

Toto je příběh mého bratrance.  Říkejme mu třeba Tomáš.

Kdy to přesně začalo, to nevím. Jeho psychická porucha se rodila postupně. Plně propukla ve druháku na vejšce. A mělo to katastrofální následky. Vyhodili ho  ze školy. Rozešla se s ním přítelkyně. Rozkol s rodinou dosáhl takové velikosti, že už ani nejezdil domů.

Jednoho dne prostě vstal. V osm ráno, je to skřivan, ať šel  spát kdy chtěl, tak vždycky vstal v osm. Vstal vedle své přítelkyně. Najednou ho napadlo, že ona ho už nemiluje a nemohl se toho zbavit.  Přitom  neměl jediný důvod si to myslet. Pak ho  napadlo, že svět je jedna velká přetvářka a že v tom nejde vydržet. Pořádně ho to podráždilo.

Šel si udělat snídani. Do mysli se mu vkradlo, že až dokonce života si bude muset dělat snídaně. Pořád dokola. Nekonečně dlouho, neustálý koloběh stereotypu.  Z toho se mu udělalo zle. Bušilo mu srdce a nemohl popadnout dech. Jedl snídani a vzbudila se jeho přítelkyně.  Mňoukla na něj  „dobré ráno.“  Byl v té chvíli tak vzteklý, že řekl, „aby bylo.“

Odešla do koupelny. On seděl na židli a ruce se mu třásly, jak to v něm pružilo. Přednášku měl až v jedenáct, tak si jen tak surfoval na netu. Ale nedokázal přečíst ani jeden článek.  Napadlo ho, že svět je přehlcen informacemi a vyděsilo ho to.

Vrátila se z koupelny.  „Který přednášky vůbec dneska máš?“

Nechtěl ji  odpovědět. Chtěl na ni řvát, že je čubka, protože ho nemiluje a že je součástí té přetvářky všude kolem.  Potlačil to v sobě, zamumlal  „nevim“  a vypadl pryč. Vyvrcholilo to až ve škole, kde se zamkl na záchodě, byl stočený do klubíčka a řval hrůzou. Bylo to, jako kdyby se ho  dotýkal samotný Satan, všechny věci pozbyly smyslu  a zbytek života  už mělo být už jenom čisté utrpení.

Pak to skončilo. Byl už klidný, se cítil nesmírně unavený. Divil se, co se to stalo.

Když se to několikrát opakovalo, šel k psychologovi, který měl smlouvu s jeho univerzitou. Ten si s ním promluvil a vynesl diagnózu: „generalizovaná úzkostná porucha.“ a dal mu  kontakt na psychiatra.  Tom si na internetu našel, co je to ta „generalizovaná“. Řekl si, že to zvládne svou vůlí.  Že to vymizí samo od sebe, stačí se tomu jenom nepoddávat.  Na toho psychiatra se vykašlal. Nechtěl  přece patřit mezi cvoky, že jo.

Důležitá věc:

Svou psychickou poruchu nebo nemoc nikdy nepřemůžete sami. Potřebujete  odbornou pomoc.  A je úplně jedno, že si myslíte opak.

Jeden člověk mi řekl: „Období mezi tím, kdy porucha vypukne a kdy se konečně odhodláš vyhledat odbornou pomoc, nazývám ztracený čas. Jenom stojíš na místě a divíš se, co se kolem děje.“

To je naprosto přesné.  Tomův „ztracený čas“ trval jeden rok. Destruktivní rok. Intenzity „úzkostných atak“ se zvyšovaly a frekvence taktéž.  Stalo se z něj podivné individuum chodící ve dvou bundách, protože mu  byla neustále zima. Ne objektivně, ale subjektivně.  Přibral deset kilo, protože naplněný žaludek uklidňuje.   Sexuální výkonnost poklesla. S přítelkyní už ani vůbec nedokázal mluvit. Nic ho  nebavilo, byl nejraději sám. Neustále ho ovládal šílený strach z čehokoliv. A strach indikoval obrovskou podrážděnost.

Přítelkyně mu řekla, že se hrozně změnil a opustila ho.  Nedokázal dostát  svým povinnostem ve škole a následoval vyhazov. S rodiči  se tak pohádal, že se potom raději doma ani neukázal.  Neustálý iracionální stres tělo vysiloval. Chodil spát v osm večer a vstával ve dvanáct hodin druhý den, přesto byl nesmírně unavený. Začal taky šíleně chlastat. Klid, jaký se dostaví po pátém pivu je k nezaplacení. Tři měsíce si vůbec nic nepamatoval. Nemyl se,  nepral si oblečení, jedl jenom jídlo, které si nemusel připravovat. Byl nesmírně nešťastný, plný strachu, úzkosti a neustále unavený.

Šáhl si až na úplné dno.

Když cosi hledal, tak našel vizitku psychologa.  Zavolal mu. Přišel k němu.
„Co vás trápí?“  zeptal se psycholog.
„Já už ani nevím,“ odpověděl Tomáš.
„Zkuste to popsat.“
„Já nic nevím. Já už nic nevím.“
Psycholog ho poslal k psychiatrovi podruhé. Tentokrát Tomáš šel.
Bylo to, jako kdyby po dlouhé noci plné nočních můr vysvitlo slunce.  To, že by to mohlo skončit, ho naplnilo energií, dodalo mu radost, takže k psychiatrovi šel už s daleko optimističtější náladou.
Napsal mu  léky,  objednal ho  na psychoterapii.
Nebylo to hned, trvalo mu to další rok, ale vyléčil se.  Sice občas se nějaká ataka ukáže, ale na tu už má léky.
Na školu ho vzali zpátky.
Happy ending.

Účelem tohoto článku není vzbudit lítost nad něčí osobou. Účelem tohoto článku je apelovat na lidi s problémy, aby se nebáli navštívit psychiatrii. Neboť i mezi čtenáři dfens.cz můžou být lidé trpící psychickou poruchou, či problémy.  A tím, že nevyhledají odbornou pomoc, jenom škodí sami sobě i svému okolí.

Část I.
Cítím se blbě

Tuto část si dovolím rozdělit na dvě podčásti.

A) Cítím se  blbě/ jsem neustále nasraný či unavený  a nevím proč.

Když budete mít často tyto pocity, tak pravděpodobně půjdete  k obvoďákovi udělat si nějaké testy. Na krev, na jaterní enzymy atd.  Když se nic nezjistí, tak navštívíte pár odborníků. Ti vám řeknou, že jste zdraví.  Nebo vám zjistí mírné odchylky, ale rezolutně prohlásí, že to nemůže mít žádný vliv na váš život.
Vy se naserete a začnete prohlašovat, že všichni doktoři jsou debilové. Začnete se samoléčit, vyhledávat různé bylinkáře…a bum, najednou je z vás cvok, akorát o tom nevíte. Daleko lepší je, když se rozhodnete objednat k psychiatrovi. Žádné peníze to nestojí, jenom tu hodinu času. Psychiatr může během půlroku vyřešit problém, který by vás mohl trápit do konce života. Neboť hlavním problémem psychické nemoci je to, že si ji neuvědomujeme.

B) Cítím se blbě/ jsem neustále nasraný a unavený a vím proč.
Pokud vás tento pocit vážně omezuje ve vašem životě (třeba už vůbec nemáte chuť jít do práce, protože je to tam samý kretén)  tak jděte k obvoďákovi. Ten vám doporučí nějakou psychoterapii.

Část II.
První kontakt

K psychiatrovi  se můžete dostat dvěma způsoby – buď se objednáte sami nebo vás objedná obvoďák. Vezmeme si to krok po kroku.
Vejdete do čekárny. Tam už sedí několik lidí. Vypadají úplně stejně jako vy, někteří se mírně usmívají, jiní mají ztuchlý ksicht, prostě obyčejná čekárna.  Téměř vždycky je tam nějaký starý děda s někým ze své rodiny. Potřebují posudek na zbavení svéprávnosti. Někdy se tam objeví i nějaký velmi narušený člověk. Většinou silně vzlyká a brečí.  To by vás nemělo vyděsit, tito lidé nejsou nebezpeční a nejlepší je, když si jich nebudete vůbec všímat, protože to oni přesně chtějí.   Zavolá vás sestřička, opíše si údaje z vaší karty zdravotní pojišťovny a založí pro vás spis v kartotéce. Nemusíte se bát, tato kartotéka není s ničím propojena, ani jiný psychiatr neví, že se léčíte.  Pak vás sestřička pošle do ordinace. Tam už čeká doktor – psychiatr.  Má bílý plášť a bílou ordinaci, jako každý jiný doktor. Mezi váma a ním je stůl, sednete si na židli a on se vás laskavým hlasem zeptá, co vás trápí.

Vy mu to popíšete a on se rozhodne, co s vámi. Buď vám napíše léky nebo vás odešle na psychoterapii anebo oboje. Když se před ním zhroutíte a nedokáže říct ani slovo, tak vám podá kapesník, napíše vám nějaká slabá antidepresiva, ty vás srovnají a za měsíc přijdete znovu. Každopádně, když už tam přijdete, tak gratuluji. Chce to totiž spoustu odvahy a vůle jít svůj problém řešit.

Část III.
Léčba

A) Léky
Léky nemění osobnost pacienta. A ještě jednou, pro ty, co neumí číst: Léky nemění osobnost pacienta. A druhá věc: Na moderních lécích nevzniká závislost.   To, že vaše babička brala diazepam a že z toho byla docela v prdeli je dnes, v 21. století,  argument s nulovou hodnotou.
Antidepresiv není třeba se bát.  Nevěřte internetovým fórum a televizním dramatům.
Antidepresiva se neužívají jenom na léčbu depresí, ale také na léčbu úzkostí a celkové zklidnění.
Trvá docela dlouho než začnou účinkovat,  je to měsíc až půlroku. Nedá  se to odhadnout.
Nepředstavujte si, že po moderních antidepresivech budete nějak v rauši nebo se cítit šťastní. Jenom zmizí vaše únava, neurózy a vnitřní tenze. Stane se z vás normální člověk, nic víc.  Na léčbu úzkostí se ještě používají anxiolytika  Účinkují tak asi po patnácti minutách.  Jenom vás uklidní, nic víc. Normální člověk po nich hned usne. Člověk s úzkostí se zklidní. Tyto léky se například dávají i lidem na předoperačním. Aby se lidi tak nestresovali.  Antidepresiva působí stejně jako prášky na spaní. Hned po nich vytuhnete, proto se také berou večer.

Braní antidepresiv je zpočátku nepříjemné. Není to zas tak hrozné, ale nepříjemné to je.  Jste přes den ospalí, máte zácpu, bolí vás hlava, kvůli zduření sliznic máte nos plný soplu. V noci vás budí žízeň. Vedlejší účinky zmizí po týdnu či měsíci. Co se týče alkoholu  – pít na antidepresiva můžete. Ale po jednom pivu jste už řádně namazaní, po druhém je vám zle a když si dáte čtyři, tak druhý den se cítíte jako kdybyste vypili piv deset a míchali přitom zelenou s rumem.
Daleko intenzivněji na vás také bude působit káva. Až antidepresiva zaberou, to poznáte nejen tak, že se cítíte daleko líp a lépe fungujete snad ve všem, ale i podle snů. Sny po antidepresivech jsou  hodně živé,  tak moc,   že  si z nich pamatujete  i hmatové a čichové dojmy.

B) Psychoterapie

Pokud jsou vaše obtíže složitější, tak vám k antidepresivům ještě přibude terapie. Ovšem terapii můžete podstoupit rovnou bez psychiatra, stačí doporučení  obvoďáka. Nebo si to můžete zaplatit z vlastní kapsy. Psychoterapie je zpravidla jednou týdně, dvě hodiny v kuse.  V místnosti jste vy a klinický psycholog.
Existuje nespočet terapií, psychoanalýza, hypnóza, relaxační terapie, skupinová terapie, je jich spoustu. Tom pravidelně podstupoval hypnózy. Osobně jsem k různým psychologickým fíglům skeptický,  k hypnózám také, hlavní hodnotu jsem viděl v tom, že se Tom mohl vymluvit a že se postupně dostali  k různým životním problémům a nalézali jejich řešení.

Psycholog či psycholožka je obecně milý člověk, někdy až přesmíru.  Můžete s ním mluvit o  všem a nebude se vám vysmívat ani dělat morální soudy.  Bude se vás snažit pochopit.  A taky mu nemusíte říkat vůbec nic. Je na něm, aby si vybudoval vaši důvěru. Také na vás bude aplikovat tu psychologickou školu, ve kterou nejvíce věří. Pokud se vám to nelíbí, řekněte mu to, on se neurazí.  Buď změní přístup nebo vás pošle k někomu jinému.

Část IV.
Co dál?

Bylo by naivní si myslet, že léky a terapie zmůžou všechno. Ve skutečnosti to závisí na vás.
Léky vás srovnají, terapie postaví na nohy. Ale jakmile propadnete depresi typu já se z toho nevyléčím nikdy nebo už mi zase buší srdce, to mi zase přijde ataka proboha! tak vám to začíná nanovo. Musíte být silní. Bojovat se svým démonem na zemi, ve vzduchu a na moři a musíte pevně věřit ve své vítězství.  Jakmile zakolísáte, démon vás začne znovu požírat. Znám i lidi, co říkají já nemůžu dělat tohle a tohle,protože mám deprese. To je špatně.

Musíte bojovat, do prdele!
Závěrem

Ve středověku nebyla rýma nemoc. Ani chřipka. Nemocí bylo to, že jste nedokázali ráno vstát z postele.  Mor, neštovice  atd.  Naši předci si neuvědomovali, že přeléčená chřipka  se může vrátit v daleko silnější podobě a zabít nás.   Dnes si to uvědomujeme a když přijdeme  k lékaři se slabou rýmou, tak nás nevyhodí, naopak nás pochválí, že jsem nic nepodcenili.

To samé pro vás udělá i psychiatr. Nevidím důvod, proč by nemocí duše mělo být početně méně než nemocí těla.
Bratislavský masakr nemusel vůbec proběhnout, kdyby bylo společensky normální odevzdat svou duši odborníkovi
Ale než bychom šli k psychiatrovi, tak si své nemoci, poruchy neurózy v sobě hýčkáme a ony rostou a jednoho dne nás sežerou.

NENÍ OSTUDA JÍT K PSYCHIATROVI.

(Jak někteří snad pochopili, hlavním tématem článku jsou nemoci z úzkostného okruhu. Jak se léčí bipolární porucha nebo schizofrenie, autor netuší. . Kdo by se chtěl o úzkostných poruchách dozvědět víc, tak lze doporučit výbornou knihu „Když úzkost bolí“ Jeronýma Jeníčka, elitního novináře, který svou bitvu  s nemocí  vyhrál)

 


19.09.2010 Pravylevak

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
571x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:58
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!