Cukršpagáti

Featured Image

Už tady byla řeč o vidlácích za volantem, o dresíkářích, ofroutech, o řidičích oktávek s pražskou značkou a o mnohých dalších. Ale přes to všechno existuje na českých silnicích živočišný druh, který pozornosti na těchto stránkách dosud unikal. Kdo to je? Soukromě jim říkám cukršpagáti.

Nedokážete-li si představit, jak takový jedinec vypadá, postavte se kdykoli od jara do podzimu v pátek odpoledne v Praze na strakonickou nebo benešovskou výpadovku, v Plzni na Borská pole nebo kamkoli jinam, kde protnete jejich pravidelné migrační trasy domov – chata nebo chalupa. Garantuji, že po pár minutách čekání Vám bude všechno jasné. Před Vašimi zraky defilují kolony aut různého stáří a různého stupně luxusu, jejichž společným jmenovatelem bude zahrádka na střeše nebo přívěs a na nich cukršpagátem, izolačkou nebo podobným nechutným způsobem přimotány mraky všelijakého harampádí.

Pátek odpoledne a cesta na chatu není ovšem jedinou příležitostí, jak potkat cukršpagáta. Během týdne se s ním na venkově střetnete poměrně často, během víkendu zase chataři a chalupáři z měst potřebují leccos převézt a… rázem se mění v zombies, ehm, sorry, v cukršpagáty.

Cukršpagát je živočichem sezónním, v zimě jej vystopujete málokdy. V zimě spíš než jindy objevíte auto s nosičem s lyžemi nějakého sportovce – masochisty, který v létě pro změnu vozí na střeše kolo nebo kajak. Jelikož lyže, kolo i kajak nepatří mezi lacinné záležitosti, bývají k autům přichyceny sofistikovanějším, namnoze uzamykatelným způsobem, který se nazývá nosič nebo rakev. Tento živočišný druh se o svou sportovní výbavu zřejmě obává, pokud by jim kolo, lyže nebo kajak v důsledku nedostatečného upevnění upadly, nedej bože byly ukradeny, zjevně by zjistil, že i jejich masochismus má své meze, které byly právě překročeny. I vzhledem k tomu mi nevadí jet za sportovcem – masochistou s kolem na střeše. Koneckonců mučí jen sám sebe, případně členy své rodiny.

Zato pro mě jsou muka ploužit se šedesátkou za cukršpagátem, jehož přetížená hulící plečka už mele z posledního, nebo který se bojí, že se mu při vyšší rychlosti odporoučí ze střechy pracně navršená, kmitající, kývající a šoupající se konstrukce.

Cukršpagát si neuvědomuje, že při rupnutí jeho geniálního home made přichycení přepravovaných zavazadel se tato zastaví na mé haubně nebo čelním skle, že o ně, až budou ležet na silnici, ohobluju svůj spodek, popřípadě, že prorazí moje čelní sklo a zastaví se o můj xicht. A tak mi ze svého hlediska možná oprávněně nadává, když se ho veden pudem sebezáchovy vehementně snažím předjet.

Jednu dobu to vypadalo, že cukršpagáti vyhynou. To přišly po devadesátém roce do obchodů všelijaké pavouky a gumicuky, které se dříve jako vzácnost vozily od soudruhů z en dé er. Ale vohnout s klubkem provázku v ruce a s nezdolnou vůlí ušetřit se pavoukama ve výlohách Mototechny nenechal odradit a dál v pátek odpoledne motal a vázal uzlíky a smyčky. A činí tak dodneška.

Mizerné je, že exota tohoto druhu lze v provozu identifikovat poměrně pozdě, a to až v okamžiku, kdy se blížíte k vozítku se šibenicí z různých věcí, které původně snad ležely na střeše, ale nyní vlivem odporu vzduchu levitují výše nebo níže nad ní. Nedá se ani jednoznačně určit, že jezdí konkrétními typy aut nebo že mají jen pražskou (budějovickou, plzeňskou, brněnskou…) značku. Jejich jednotlivé formy se rekrutují z řad majitelů starých stodvacítek, přes favority, celou řadu ojetin dotažených ze západu až po nejnovější oktávky ve stavu vysoké naleštěnosti. Kupodivu prakticky se nevyskytují jejich kříženci s jinými kreaturami za volantem, takže zahrádku s vanou, stovkou krabic nebo s klecí s živým prasetem na votuněném golfu nehledejte. Tuněný golf – predátor skýtá nebezpečí jiná.

Je Vám jistě jasné, že ač jsem právě dopodrobna popsal tento živočišný druh, nechci jej zachránit pro další generace, jak to dělají s ohroženými druhy Děti Země a podobné obskurní spolky. Naopak mi záleží na jeho brzkém vyhubení. I proto vozím v kufru neustále sadu gumicuků, zahrádku a plachtu na zakrytí, aby byly po ruce v případě potřeby. Řady hňupů s klubem motouzu prostě odmítám rozšiřovat a když už něco dávám na střechu, hodně pečlivě zkouším pevnost utažení. Zaberu-li zkusmo za přepravovanou věc a rozkývám tak auto v příčném i podélném směru, mám aspoň jakous takous jistotu, že mi ze zahrádky něco neodlítne.

Někdy mi to je ovšem houby platné. Začátkem léta jsem se, nic zlého netuše, přijel rekreovat na chalupu k rodičům. Protože moje astra se zrovna dlouhodobě léčila v servisu, kam jsem ji odstavil včetně shora uvedeného obsahu kufru, bylo mi na cestách společníkem „rezervní autíčko“, letitý žigul, důvěrně nazývaný hnoják. Co čert nechtěl, otce napadlo odvézt domů do třicet kilometrů vzdáleného Ústí nad Labem skříň. Nejlíp na vozejku. Na moje argumenty, že přesahuje přívěs na každou stranu o pěkných pár čísel a že ji beztak nemáme čím přichytit, nebral zřetel.

Vyzdvihli jsme tu příšernost na horní hranu korby a táta – člen společenstva špagátu a absolvent skautského kurzu uzlování – ji začal omotávat silonovým provázkem jak bourec morušový kokon s larvou. Svůj výkon doprovázel řevem pokaždé, když se mu povolila smyčka. Nakonec mě vyzval ke spolupachatelství. Motali jsme nějakou dobu spolu, načež začal řvát na mě, že špagát příliš neutahuju a že za to vlastně můžu já, až nám v první zatáčce skříň zbuchne na zem.

Konečně bylo dílo hotovo. Opatrně jsem vyjel ze dvora a s obavou sledoval ve zpětném zrcátku skříň, která si na vozíku jezdila jak chtěla a které se otvíraly provázkem zajištěné dveře a doprovázely to hlučným práskáním. Spravily to, i když pokaždé jen na chvilku, dvě zastávky poblíže pastvin a ukradený kousek ohradníkového provazu.

Při kmitání „velmi dobře“ upevněné skříně byl tatík na místě spolujezdce podezřele klidný a ač jsem ho prosil, ať náklad neustále sleduje, činil tak velmi liknavě. O to víc se kochal půvaby spoře oděných slečen, které namísto aby horkého letního dne využily ke stěhování harampádí na střeše nebo v přívěsu, raději zamířily na koupaliště.

Nelze se divit, že v jedné ze zatáček, kterých je po trase přehršel, se skříň rozhodla ve směru tečny opustit valník. Naštěstí zůstalo pouze u pokusu, i když dovedeného do značně pokročilého stadia, samozřejmě doprovázeného řevem ze sedadla spolujezdce směrem k řidičovi. Po nezbytném převázání jsem pokračoval závratnou rychlostí třicet za hodinu, brzdil provoz a hrdinně snášel troubení a ťukání na čelo ostatních řidičů. Pře sebou jsem sledoval cestu a snažil se vyhnout sebemenší díře, v zrcátku pak skříň. Otec se mezitím nadále kochal krásami naší vlasti.

S vypětím jsem dojel domů, sundal skříň a nechal si cvičně vynadat, že jsem ji na jednom místě odřel o sajtnu. Nadávky z mé strany se však taky jen hrnuly. Asi proto mi slíbil tatík, že příště dáme pár pětek někomu s velkým přívěsem nebo s náklaďákem, když gumový pavouk by na obludně velkou almaru beztak nestačil, a vůbec, že v dohledné době nebude důvod cokoli stěhovat. Klid a mír se rozhostil po mé duši.

Za čtrnáct dní usoudila matka, že se jí doma almara nelíbí a že ji odvezeme zpátky na chalupu. A že je zbytečné vyhazovat peníze, když je doma žigul a vozejk. Komická opera mohla pokročit do druhého dějství


23.11.2003 strejček nimra

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
205x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017