Článek o collateral damages se dostal v žebříčku komentovanosti poměrně vysoko a nejhorší na tom je, že nezaslouženě.
Byl primárně o tom, že tiskové orgány jásavých blbů dělí homo sapiens na nadlidi a podlidi. Kupodivu zmínka o americkém prezidentovi a pojmu collateral damages vyvolala větší flame, než podstata článku samotná. Jak bylo z webu zřejmé, do zahraniční politiky jsem zatím nikdy nevrtal, vím, že můj přínos této oblasti nemůže být jiný než nulový. Stačí sledovat některé politické události na komunální úrovni, aby průměrně vnímavý jedinec pochopil, že o reálném veřejném dění rozhodují úplně jiné okolnosti a vlivy, než zájmy veřejnosti. Aplikace principu logické indukce mě pak přivedla k tomu, že zmrdské praktiky aplikované na úrovni mezinárodní představují už takový hnůj, že není v silách běžného non-insidera dobrat se jeho podstaty.
Ale v tomto případě udělám výjimku a povím vám svůj názor na George Walkera Bushe, z Boží vůle už podruhé prezidenta USA.
Tento názor ve mně dlouho klíčil a do definitivní podoby jej zformoval až článek o Bushově letecké kariéře za kniplem jetu F-102 u National guard, napsaný Jiřím R. Moravcem a publikovaný v loňském Revi. V podstatě se v něm dozvídáme, že mladá ratolest rodinného klanu Bushů tvořící jednu odnož americké politické aristokracie se úspěšně schovávala za kniplem obstarožní stíhací vykopávky v národní gardě a večery trávila po barech, známa jako děvkař a spiťar, zatímco jeho stejně staří vrstevníci stíhací piloti ve Vietnamu dostávali na prdel od raket SAM, výtečných protileteckých kanónů ráže 37mm a MiGů-21. 311.FIS ANG, kde si G.W. hrál na stíhacího letce, byl bezesporu zvláštní spolek, protože mladý Bush nastupoval spolu s dvěma synky senátorů a sedmi synáčky hráčků populárního fotbalového týmu. Mr. Bush jr. u létání dlouho nevydržel, v podstatě tak splnil svoji vlasteneckou povinnost (jejíž nesplnění jej v případě předpokládané politické kariéry mohlo silně handicapovat) a nedostavil se k lékařské prohlídce, čímž jeho kariéra letce skončila a mohl nastoupit do přípravky pro politiky zvané Harvard.
(Celý článek je velmi poučný a osobitě napsaný, jako ostatně všechny Moravcovy články).
Při svém povrchním přístupu k životu i létání by zřejmě byl G.W. odsouzen k vzrušující, ale krátké kariéře v kokpitu Phantomu nebo Thudu, přičemž by si možná na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je, stát se součástí collateral damage. Události však nabraly jiný spád a díky tomu se projevilo, že držení Silver Star není podmínkou špičkové politické funkce.
Dále není těžké se dopátrat k informaci, že Bush II. je vyléčený alkoholik, což je na něm i dost poznat. Údajně ho z toho dostala jeho žena, což by byla taková ta krásná americká story o family life, ale spíš to bylo o tom, že mu otec promluvil do duše a upomenul ho, že rodinný politickoekonomický klan potřebuje skutečně silnou oporu, chce-li dosáhnout na význačnější pozice. O mediální kampani kolem Bushe (Kerryho, Clintona, Reagana…) nemám už vůbec žádné iluze, pro ostatní doporučuji film Vrtěti psem („Kdyby nevrtěl pes ocasem, vrtěl by ocas psem!“).
Myslím, že je zcela bezpředmětné zabývat se otázkou, jestli je Bush takový nebo makový. Není to on, kdo utváří politiku USA, on je jen jejím symbolem pro veřejnost a pro dějiny. Ve skutečnosti je obklopen politickým realizačním týmem, ve kterém se nachází až nepříjemně mnoho extrémistů. Ani toto politbyro by nic neznamenalo, nebýt napojeno na další struktury, jejichž zájmy jsou však čistě ekonomické. Všechny tyto struktury vzájemně koexistují s cílem maximalizovat moc a profit, a jestli úplně nahoře je Bush, Smith nebo Brown, vnímají maximálně jako rámcovou podmínku, která se navíc dá snadno změnit.
USA jsou velmoc a velmoci nemají své přátele ani nepřátele, ale jen své zájmy. Pokud je zde možnost, že se jim podaří zvětšit svůj vliv, pro politické kruhy získat moc a pro ekonomické profit, pak to udělají a není to ani dobré, ani špatné, je to přirozené. Vyčítat Bushovi agresívní mocenskou politiku je scestné. Pokud Bush a především oba „realizační týmy“ viděly reálnou šanci prosadit se vojensky v Iráku a vytvořit tam základnu pro budoucí posílení vlivu USA v blízkovýchodním světě, pak to jednoduše udělat musel, protože je to jeho práce. Stejně tak by učinil Smith nebo Brown. Dokonce jsem natolik perverzní, že kdybych musel tyto akty agrese označit za správné nebo špatné, pak bych volil slovo správné. Je totiž přirozené, že zdravě fungující politické/ekonomické systémy hledají všechny cesty pro svůj růst a pro zvýšení své bezpečnosti. Kromě růstu intenzivního se snaží růst i extenzivně, zatímco přizdisráčské systémy typu České Republiky se o žádný růst nesnaží, jen usilovně zastrkávají anální sondy tam, kde si myslí, že jim to nejlépe projde.
Něco jiného je systematické obelhávání světové veřejnosti ze strany NATO ohledně motivace napadnout Irák. Where are all the weapons gone? Primárním účelem vojenské akce, tak jak si jej ze začátku konfliktu vybavuji, byl preventivní úder, ještě něž monstrum Saddám vyrobí a použije funkční chemické a bakteriologické zbraně. Třeba české cvičné stroje L-29 (dobrácké hluboce podmachové proudové dvoumístné letadlo), které řízeny robotizovaným pilotem a napěchované chemickými látkami budou použity jako strategická chemická zbraň. Hehe. Žádné chemické zbraně se pokud vím nenašly. Pochybuji, že USA neměly k dispozici informace, že Irák je vojensky a ekonomicky úplně na hrnci; vědělo se to, projevilo se to už na plánování celé operace, kdy USA pracovaly asi s poloviční vojenskou silou, než jakou nasadily při operaci v Kuvajtu. Celá operace tedy skončila instalací kontrolované „národní vlády“ v Iráku a vytažením jednoho špinavého, zdrogovaného a nemocného staříka z jakési díry. Druhý Bushův životní projekt, totiž porážka hnutí Al Kaida, se dlouhodobě nedaří ve státním zájmu, protože se díky permanentnímu „honu na teroristy“ dá pořádně utáhnout šroubek americké i světové veřejnosti a posílit pozici vlády na domácím poli (viz občanky v Británii) i na pozici mezinárodním, kdy z dalších x zemí učinily USA své spojence a zavázaly je pracovat pro své cíle.
V dějinách najdeme hodně příkladů, které posuzovány nezávislým zrakem svědčí o tom, že Bush dává přednost osvědčeným modelům. Například v druhé polovině třicátých let protestovala administrativa Německa proti tomu, že jakési Československo usilovně zbrojí a že se Německo jím cítí ohroženo. Pak eliminovalo hrozbu tím, že jej částečně anektovalo, nakonec celé obsadilo a ve finále si vynutilo „odprodej“ „přebytečných“ zbraní. Vzhledem k tomu, že veskrze korupční a neefektivní systém vyzbrojování tehdejší československé armády aplikovaný od poloviny dvácátých let silně připomínal doby dnešní a díky němu disponovaly letecké jednotky ještě v roce 1939 dřevěnými dvouplošníky, byly obavy Německa motivovány úplně jinak, protože kromě některých špičkových pěchotních zbraní z konce 30.let mohlo Československo vrhnout do hry jen hromadu harampádí. Když pak procházíme jednotlivé epizody druhé světové války z let 1938-1941, včetně napadení Polska a Drang nach Osten, nemůžeme se zbavit jistého tušení souvislosti.
Na pojmu collateral damages není nic negativního a pořád nechápu, proč všechny tak vzrušil, v článku se objevil jen za účelem definovat správný wording. Jako collateral damage byla míněna zlomená kost nadčlověka modelky Petry, nikoli vojenské výsledky armády Spojených států jako celek.
Výraz není politicky korektní. Moderní armády mají taky moderní P.R. Goebbels jako génius v oblasti P.R. byl sice úspěšný, ale příliš drsný. Moderní armáda nezabíjí ani nezpůsobuje damages, a to ani major, ani collateral. Místo „zabít“ tady máme „zneškodnit„, „zastřelit“ se po novu říká „zasáhnout„. Už se neříká „obsadit„, ale „posílit vojenskou přítomnost„, neobsazuje armáda, ale „vojenské síly„. Když slyšíte v televizi o „humanitární misi“ a přitom vidíte na obrazovce vojáka v neprůstřelné vestě a s M-16 v ruce, pak vězte, že ta M-16 vstřeluje z podvěšeného 40mm granátometu lízátka hladovým dětem přímo do pusy. Už se neříká „vybombardovat elektrárnu„, ale „zaútočit na průmyslový cíl„, protože tak nějak nevidíte ty lidi, co tam zůstanou uvaření párou z prasklých potrubí. Nejvydařenějším výrokem se bezesporu stalo „humanitární bombardování“ verbálně seslané na Srby divadelním stratégem Václavem Havlem a které spolu s Baudyšovou technologií sestřelování letadel zevnitř zapsalo Českou republiku zlatým písmem do knihy vojenského letectví.
Netýká se to pouze USA – tak například první mise společných vojenských jednotek EU s názvem EUFOR musí skutečně být cosi neobyčejně euforického. Máme se na co těšit.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)