Víte kdo je revizor jízdenek? Revizor jízdenek je neurvalý člověk, kterého si najímá (většinou městský) dopravní podnik, aby otravoval zákazníky toho podniku vytrvalým dotazováním po jízdním dokladu.
Revizor jízdenek je důsledkem deformace dopravního trhu a těžko si lze představit, že by si za normálních okolností nějaký podnikatel dovolil otravovat svoje zákazníky takovým způsobem. Těžko si dovedu představit, že by třeba Volvo vysílalo do terénu upocené chlápky v modrých vestách a ti by křičeli na zákazníka „Servisní prohlídku! Ukažte mi záznam o servisní prohlídce…!“ Jenže tohle je městské podnikání a děje se to často, když se to děje často, tak je to normální a když je to normální, tak nám to nevadí.
Někdy jezdím MHD, zejména fPraze, protože je to rychlejší než autem. Někdy. V Budějovicích jsem emhádé nejel ani nepamatuju. Ale fPraze toho využívám hodně. Taky hodně potkávám ty kašpary revizorský, a představte si to, oni mě dosud nikdy nezastavili. Nezastavili mě v metru ani v tramvaji, na cestě dovnitř ani ven, v obleku ani v džínách. Nezastavili mě, když jsem šel přímo na ně, a nezastavili mě, když jsem je nutil, aby se mi uhli. Někdy mám dojem, že to už nejde dál, že mě musí zastavit, ale oni mě nechají na pokoji a vyberou si někoho jdoucího hned za mnou.
Přemýšlel jsem o tom problému s revizory a došel jsem k závěru, že mě nezastavují proto, že mám jízdenku.
Revizor je ve své podstatě predátor. Dělá to, že loví jiné, protože ho organizace nadala mocí tak činit. Loví tedy své oběti a je dokonce placen za počet těch, které odloví. Je tedy v jeho zájmu neztrácet čas a lovit pouze cestující, kteří jsou pro něj bonitní, tedy nemají jízdenku. Protože to dělá pořád už mnoho týdnů a měsíců, zkontroloval mnoho cestujících a mnoho jich také nachytal. Kdyby kontroloval zcela nahodile, nevydělal by si na chléb svůj vezdejší, protože by příliš mnoho času strávil kontrolou cestujících, kteří jízdenky mají (někteří z nich, říkejme jim třeba tupci, takto někdy pracují). Chytřejší revizor zaznamenal společné znaky těch cestujících, kteří neměli jízdenku a společné znaky těch, kteří ji měli. Zjistil tak například, že určité sociální skupiny lidí jezdí častěji bez jízdenek, to je každopádně velmi hrubý filtr, protože nelze např. zkontrolovat všechny studenty. Pak si také možná všiml rozdílů v chování těch, kteří spatří revizora a jízdenku mají, a těch, kteří spatří revizora a jízdenku nemají. Může to být maličkost – uhnutí pohledem, změna držení těla, zpomalení chůze, cokoli. Ačkoli se nám to jeví jako detail, pro revizora je tento signál velmi důležitý, protože mu umožňuje v davu cestujících rychle najít bonitní cestující, tedy kořist.
Já mu z nějakého důvodu neposkytuji signál o tom, že jsem bonitním cestujícím. Mám jízdenku a není na mě vidět, že ji nemám. A tak na mě kašlou, protože jim k ničemu nejsem.
Predátoři si vybírají svoje oběti, protože dají najevo nějakou slabost. Ne kvůli tomu, ale proto. Tento vzorec se opakuje v různých podobách i jinde.
Dopravní policisté s oblibou zastavují stará auta. Proč to asi dělají. Neexistuje vůbec žádný důvod k tomu, aby řidič starého auta byl náchylnější páchat přestupky než řidič nového auta (v praxi spíše naopak). Dokonce se ani nedá spekulovat o povinné výbavě (která je na autě víceméně nezávislá), sjetých pneumatikách (což je pravděpodobnější u nového auta, které nejspíš více jezdí) a o technickém stavu vozidla (který policisté prakticky nekontrolují). Důvod je jiný. Oni očekávají, že člověk, který jezdí starým autem nejspíš nebude ani prominent, ani politik, ani vysoce postavený úředník, tedy protivník z kategorií, které není dobré vyzývat na souboj. Co horšího. Oni také předpokládají, že řidič starého auta nemá mnoho peněz a raději zacvaká pokutu a nekoupí pak třeba dětem oblečení, než by riskoval nějaký právní spor s nejistým koncem. Jsou to easy money. Na takovém si samozřejmě smlsnou, protože je větší šance mu něco „přišít“, klidně i něco, co neudělal, protože celkem logicky předpokládají, že šedesátiletý strejda ve favoritu bude menší problém než pětatřicátník v BMW za mego (o to více se pak například divili, když odchytili jednoho právníka ve staré škodovce s motorem vzadu a ten je pak šeredně vyndal. Dotyčný si půjčil auto od jeho dědečka, protože chtěl vyvézt zbytky po stříhání živého plotu a na svém autě neměl tažné zařízení). Policista je tu od toho, aby odhaloval přestupky, je nepřímo a někdy i přímo (i když se o tom mlčí) motivován je odhalovat. Kdyby žádné neodhaloval a rozdal málo pokut, tak by jeho nadřízení ukázali dveře. Proto je pro něj nedocenitelnou informace, jak silná je jeho oběť a nemaje jiných signálů, pomahá si analýzou auta.
Stěžoval si mi jeden známý, že ho cikáni ne a ne přepadnout, ačkoli se cítí se být natolik trénovaný a zdatný, aby je zmydlil. Chodí tedy na riziková místa a chce se porvat, ale oni mu nechtějí vyhovět a ignorují ho, tedy kromě jednoho cikánského buzeranta, který mu v noci kdesi v Libni činil sexuální nabídky. Opět ten samý problém. On cosi vysílá. Vysílá informaci, že má pro strach uděláno.
Grázl je totiž taky predátor.
Pokud diskutujeme o zbraních a sebeobraně s nimi, pak se někdy dostáváme ke statisticky podloženému zjištění, že v naprosté většině případů stačí k odvrácení útoku hrozba zbraní a není třeba ji použít (což by na druhé straně nemělo vést k tomu, aby obránce na takovou variantu spoléhal, protože se přece jen může stát, že bude muset vystřelit). Údaje o tom, kolik potenciálních zločinů se nestalo, protože napadený pohrozil útočníkovi zbraní, nikde nefigurují. Žádná ze stran nemá zpravidla zájem takovou věc někde ventilovat, protože grázl by vypadal jako amatér a posera a obránci by možná alespoň na čas sebrali zbraň a papíry. Což vede k tomu, že je zaznamenán pouze zlomek těch případů úspěšné obrany se zbraní, kdy nebylo nutné střílet. To je také častým argumentem zastánců omezování zbraní, totiž že počet případů úspěšné obrany se zbraní je tak malý, že snad ani nestojí za řeč (dogma, že i kdyby to zachránilo jeden jediný život, tak to má hluboký smysl, v tomto případě asi neplatí). Existuje ale ještě něco, co nastává ještě před obranou se zbraní i před hrozbou zbraní a přitom je to velmi časté, určitě se to děje častěji nežli pohrůžky zbraní. A také to není nikde evidováno. Je to skutečnost, že člověk vybavený zbraní se chová jinak, protože ví, že jeho střelná zbraň bude v případě většiny konfliktů s násilníky rozhodujícím faktorem a může se na ni spolehnout. V důsledku toho nevysílá signál, že se bojí a vysílá signál, že se nebojí. Například se neohlíží ani nerozhlíží, nehrbí, nejde nezvykle rychle, protože necítí důvod. Grázlové jako zkušení predátoři poznají, že tady něco nesedí, že by mohl mít jednu ruku dlouhou nebo nějaké jiné překvapení a raději se na to vykašlou nebo si najdou jiného hejla podobně jako policajti nebo revizoři. Je to něco jako skrytý benefit, který sice nelze přesně kvantifikovat, ale který je zde a který je všudypřítomný. Měli bychom to regulátorům připomínat.
(9x známkováno, průměr: 1,44 z 5)