Dokonáno jest. Nyní tedy můžeme z rozhodnutí našeho moudrého státu ukončit truchlení. Do našich životů se možná vrátí pravda a láska, ale ta normální, přirozená, kterou nenařídil stát.
Neříkejte mi, že pravda a láska není! Viděl jsem ji mnohokrát a mnoha formách. Pravdu a lásku jsme šířili všemi metodami, za pomoci neonových srdcí, knihoven ve tvaru chobotnic, bomb, letadel, chlápků se zbraněmi, fízlů, estébáků a napíchnutých telefonů. Pravdu a lásku musíme šířit dál, i kdybychom u toho měli lhát a zabíjet, strkat nevinné lidi do kriminálu, do hrobu nebo alespoň na okraj společnosti. Poslyšte pár příběhů pravdy a lásky v tomto vánočním čase. Snad i největšímu tupci dojde, v jakých sračkách ve skutečnosti žijeme a proč mi dělá takové potíže najít v každodenní realitě odkaz právě exprezidenta Havla.
Mladé matce malých dvojčat dva dny před Štědrým dnem odnesli exekutoři za asistence policie veškeré vybavení domácnosti včetně lednice. Zabavení majetku proběhlo z titulu dluhu jejího otce, který v domě nebydlí ani není trvale přihlášen. Na vánoce nakoupené potraviny skončily na kuchyňské lince, čímž mnohé z nich došly zcela jistě znehodnocení. Součástí kořisti byl počítač nebo bezcenné terárium, ze kterého se musel odstěhovat domácí mazlíček, a také automobil, kterým vozí rodiče jedno ze svých dvojčat pravidelně do nemocnice, protože je onkologicky nemocné. Příběh popsal Jan Králík na svém blogu. Sice je to tristní, ale je to v souladu se zákonem. Zákonná ochrana před takovým zásahem exekutora neexistuje.
Na sousedním Slovensku se sice mohli opájet poselstvím pravdy a lásky jen do roku 1993, ale i tam udělali významné pokroky. Příběh z Bratislavy se ale klidně mohl odehrát v Praze nebo v Českých Budějovicích, protože (městem najatá) odtahovka odtáhla automobil i s několikaměsíčním dítětem v interiéru. Automobil stál několik minut na chodníku před mateřskou školou, do které vedla řidička a současně matka dítěte druhé dítě. Mluvčí městské policie se vyjádřil, že jim zákon nezakazuje odtah vozidla, pokud je v něm lidská bytost. Evidentně má pro něj prioritu odtažení auta před případnými důsledky takového aktu pro dítě v něm; takový člověk má na starosti bezpečnost jiných. Odtahová služba zvažuje, že na matku podá trestní oznámení. Odtahy automobilů na základě nařízení obecních policií jsou pro odtahové služby výnosným obchodem, protože řidič za odtažení takového vozidla neplatí běžnou cenu, ale cenu stanovenou úředně městěm, odtahové služby jsou proto velice agilní.
Nejnověji ke mně dorazil příběh pana Jiřího, který coby řidič nákladního automobilu srazil v říjnu 2010 65-letou cyklistku, která na následky nehody později zemřela. Ke srážce došlo proto, že se cyklistka dosud jedoucí při pravé straně vozovky rozhodla odbočit vlevo právě když jí pan Jiří rychlostí 50 km/h předjížděl. To vše bez toho, aby dala znamení o změně směru jízdy a dbala potřebné opatrnosti. Znalecký posudek prokázal, že Jiří mohl nehodě zabránit jen tehdy, kdyby předjížděcí manévr vůbec nezahájil, kdyby toho nebylo, mohl by soupravu těsně ubrzdit. Z hlediska zákona byl Jiří spoluviník jak poleno, protože při předjíždění ve snaze zjednat si boční odstup vjel na odbočovací pruh k benzínové pumpě. Mezi tímto deliktem a nehodou není žádná příčinná souvislost, spíš naopak, nicméně z pohledu soudu předjížděl Jiří tam, kde neměl. Soud první instance uložil p. Jiřímu 20 měsíců nepodmíněně a zákaz řízení na čtyři roky. Tento trest, jistě zcela nepřiměřený, zdůvodnil soudce potřebou satisfakce pozůstalým a nutností generální prevence (rozuměj: exemplární trest). Krajský soud rozsudek poté zmírnil na základě aplikace principu právní jistoty, kdy srovnal rozsudek s jinými rozsudky v obdobných případech. Pozůstalí „se s tím nesmířili“ a hledají různé cesty do médií k prezentaci jednostranných a emotivních textů, poslední článek se jmenuje „Zabil na silnici, sedět nebude„.
Tímto způsobem by se dalo pokračovat dlouho. Jsou to příběhy z reálného každodenního života, žádná složitá dramata ze zákulisí světové politiky, a další takové se dějí denně kolem nás třeba právě teď. Tyto tři příběhy spojuje, že i morálně závadné jednání nastalo zcela v souladu se zákonem nebo nastalo dokonce při jeho prosazování, a našlo by se i mnoho lidí, kteří by postup soudce, odtahovky nebo exekutorů označili za správný. Podívejme se kolem sebe. Vidíme uspokojivý obraz? Korupce se stala standardním prostředkem realizace zájmů asi pro pětinu populace. Stát utrácí peníze za vzdělávání oligofreniků, buduje systém výsad pro menšiny, který dál prohlubuje jejich úpadek. Utrácí peníze na dotace ekonomicky neudržitelných a dokonce někdy ekologicky závadných energetických konceptů, jejichž neefektivitu přenáší ve formě nákladů na občany. Potlačuje svobodnou ekonomickou činnost, zasahuje lidem do soukromí odposlechy a šátráním v počítačích, šmíruje tisíci kamer, kamkoli se hnete. Dokonce omezuje lidem možnost dopravovat se a ohýbá právní systém ve jmenu politických idejí. Je prakticky nemožné otevřít noviny, přečíst dvě stránky a nebýt z toho zhnusen.
Tento systém je nemocný, jeho samotné základy jsou prohnilé, a nestalo se to přes noc. Je to výsledek procesu, který probíhá léta a který dávno překročil bod, ze kterého není návratu. Někteří z nás to viděli včas, jako například Ctirad Mašín, ale jako celek jsme ještě nedosáhli tohoto zjištění:
Jedou v tom úplně všichni.
Každý, kdo se podílel na moci a nepostavil se tomu. Každý, komu nevadilo, že každý další den přináší více ústrků a méně svobody než ten předchozí. Každý kdo se opájel prebendami, falešnou pozorností zahraničních elit a pochlebováním své klaky budižkničemů, leskem bezcenných medailí, místo aby se postavil tomu, co je očividně špatně. Všichni tom jsou namočení. Havel, Klaus, Schwarzenberg, všichni nesou odpovědnost za tyhle sračky, protože se na tom podíleli. Jen můžeme spekulovat o tom, kdo jak moc, ale jinak jsou všichni namočení ve sračkách, jeden po uši, druhý po paty, ale nikdo není čistý a nikdo není dokonce ani jen tak běžně špinavý. Mají štěstí, že občané jsou vovce. V historii naší země lze vysledovat okamžiky, kdy by se lidé na nic neptali, neměli morální dilema a pověsili by je nebo vyházeli z oken. Václav Havel byl prezidentem této země jedenáct let. Odpovědnost za stav země a úpadek společnosti nepřevzal, pouze ho několikrát zdařile konstatoval, aniž by učinil cokoli dalšího. Nicméně i tak nese spoluzodpovědnost. Vysvětlení, že temné síly a staré struktury vytvořily blbou náladu mi nestačilo a tak jsem ho nepřijal.
Dnes jsem tedy neděkoval a v poledne jsem minutu nestál. Styděl bych se.
(4x známkováno, průměr: 3,00 z 5)