Zhruba jednou týdně se při čtení novin pořádně naštvu. Občas díky nějakému euronesmyslu, ale mnohem častěji kvůli některému vnitropolitickému nesmyslu, který by nevznikl, pokud by politický a ekonomický systém této země nebyl postavený na hlavu.
Sociální vymoženosti, které nám naše skvělá sociálnědemokratická vláda rozdává plnými doušky, vytváří řadu neřešitelných problémů, které vlastně vůbec nemusely vzniknout. Proto jsem se rozhodl teoreticky rozebrat všechny důvody, proč je levicová politika nesmyslem. Socialismem pro účely tohoto článku myslím politiku stran, které se mají tendenci označovat jako socialistické nebo sociální, ale i všechny možné totalitní socialistické režimy, nacionálně socialistické nevyjímaje.
1. Socialismus je nepřirozený
V každé slušné učebnici biologie se dočteme, že člověk je savec. Také se tam dočteme, že savci patří mezi živočichy. Každý živočich se až na zanedbatelné výjimky chová tak, aby přežil především on sám a jeho rodina. Velí mu tak i pud sebezáchovy. Nejinak je tomu, přes všechnu snahu úřadů, i u člověka. Problém lidí však je, že nejen že spolu umějí na poměrně vysoké úrovni komunikovat, ale i zakrývat před druhými své cíle a záměry, přetvařovat se a lhát. Často tato přetvářka jde až tak daleko, že lidé, aby splynuli s většinovou společností, obelhávají i sami sebe.
Problém přežití je dnes v lidské společnosti poněkud užší, než býval v dobách, kdy si člověk vlastní lopotnou prací dobýval ze země chléb svůj vezdejší a kdy si musel vybojovat své místo na slunci. Dnes, díky rozvinutnému ekonomickému systému, intenzivnímu zemědělství, průmyslu a dalším odvětvím lidské činnosti, stačí jediné – a sice mít dostatečné množství oběživa, vaty, škváry, chtechtáků, love, prachů, měny – zkrátka peněz. Za tento důmyslný prostředek ekonomické směny je možné získat vše, co člověk typicky ke svému přežití potřebuje, tedy potraviny, nápoje, trochu prostoru se střechou nad hlavou, oblečení a kromě tohoto „chleba“ i nějaké ty hry. V materialisticky zaměřené společnosti (a tou ta naše bezesporu je) je množství oběživa – nebo komodit s vysokou mírou likvidity – také obecně měřítkem úspěšnosti jedince. To se nám pochopitelně nemusí líbit, ale to je asi to jediné, co s tím můžeme dělat, taková je společenská norma. Ten, kdo množství oběživa, jímž disponuje, dává více svému okolí najevo, například hodinkami značky Rolex nebo automobilem Maybach 62, má větší šanci si získat přízeň obchodního partnera či přitažlivé osoby opačného pohlaví, než ten, kdo tak nečiní (ať již z důvodu, že se mu nechce, nebo z důvodu, že si to nemůže dovolit). Množství peněz, jímž disponujeme, značně ovlivňuje naše životy a to do značné míry i fatálně . Můžeme si kupovat kvalitnější potraviny, bezpečnější automobily či lepší zdravotní péči. Můžeme se však také dostatkem oběživa a jeho vhodným zužitkováním zbavit nutnosti chodit denně do práce, trávit nepříjmenou zimu v našich zeměpisných šířkách atd. To jsou důvody, proč je množství oběživa, jímž disponujeme, pro každého jedince poměrně důležité.
A nyní nastává problém – jako různí lvi jsou různě úspěšní v lovu antilop, tak i různí lidé jsou různě úspěšní v lovu oběživa. To je přirozený stav a příroda jej řeší tím způsobem, že nechává přežít pouze ty jedince, kteří se o sebe dokáží úspěšně postarat. Proto v buši nenajdete pobočku České správy sociálního zabezpečení, Armády spásy a dokonce ani Naděje. U lidí je tomu jinak. Lidská společnost se přestala řídit učebnicemi biologie a příkladem fungování cyklů v přírodě, na její místo nastoupila nejprve různá církevní dogmata a nakonec emoce nejhloupější a tedy nejlépe manipulovatelné části populace. Systém, který vybudovala příroda, je víceméně bezúdržbový a funguje téměř na 100%. Pravda, občas dojde k lokálnímu selhání, ale i s tím se systém dokáže postupem času sám vypořádat.
Tím netvrdím, že je nepřirozené se podělit o zbytky s potřebnými. Lev, když se nasytí, hyeny a kojoty ke svému úlovku také pustí a nakonec si i mravenci přijdou na své. Stejně tak člověk může obdarovávat pro radost. Nicméně dar či dobrovolnou solidární výpomoc jinému poskytujeme na základě svého rozhodnutí a nikoli z donucení.
2. Socialismus znamená donucení
K tomu, aby vláda mohla financovat své sociální programy, musí použít velké množství peněz. Tyto peníze nezíská tím, že si je natiskne (přesněji – z části je získá i touto cestou, říká se tomu inflace), ale tím, že o ně nějakým způsobem připraví občany tohoto státu. Činí tak prostřednictvím daní. Výběr daní není automatický a stojí přirozeně také mnoho peněz. Proto je zde síť finančních úřadů a finančních ředitelství s mnoha zaměstnanci a mnohamiliardovým vlastním rozpočtem. Paralelně k této infrastruktuře pověřené výběrem jednoho druhu daní, kterým jsou alespoň pravdivě daněmi nazývány, zde existuje Česká správa sociálního zabezpečení, která vybírá také daň, jejíž název „sociální pojištění“ je však pouhým eufemismem. A aby to nebylo všechno, existuje zde skupina zdravotních pojišťoven, které vybírají další daň, kterou nazýváme pro změnu zdravotním pojištěním. Sociální pojištění je regulérním příjmem státního rozpočtu, důvodem oddělení zdravotního pojištění od státního rozpočtu a existence více zdravotních pojišťoven, které nemají možnost ovlivňovat ani výši pojistného, může být snad jen snaha o vyšší zaměstnanost.
Občan je tak nucen platit za služby státu, které často ani nevyužívá. Možnost se tomu vyhnout je jediná – přestat pracovat a začít využívat státní sociální podporu. Pokud přestanete platit tyto dávky jakýmkoli jiným způsobem, budete stíháni pro trestný čin „Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti“ podle par. 147 trestního zákona, pro trestný čin „Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby“ podle par. 148 trestního zákona, případně též pro trestný čin „Nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení“ podle par. 148b trestního zákona. Pod trestem vězení je tak občan nucen se nechat státem vydírat a šikanovat. A taková kontrola z finančního úřadu šikanováním občanů je více, než čímkoli jiným – obvykle vypadá tak, že zakomplexovaná a v osobním životě neúspěšná úřednice FÚ (kdyby byla jakkoli mravně na výší, nikdy by takovou práci nemohla dělat) hledá cokoli, na čem by poplatníka dostala, na poplatníka často hystericky křičí a to, že její jednání by se také mělo řídit nějakými zákony, vesele ignoruje. A proč to celé? Obvykle kvůli dani z příjmu fyzických a hlavně právnických osob, která se těžko vybírá a jejíž samotná existence má destruktivní vlivy na ekonomiku. Také se často dostanete do paradoxní situace, že finanční úřad neuzná výdaj, protože podle jeho názoru jste za službu zaplatili cenu vyšší, než je cena obvyklá. Na druhou stranu daňová povinnost druhého subjektu se o tuto sumu nesnižuje, takže z těchto peněz nakonec zaplatí daň dva subjekty nezávisle na sobě. Práva finančního úřadu proti daňovému poplatníkovi značně připomínají práva feudálního drába vůči poddaným, rozhodně se nejedná o alespoň tak rovnoprávný vztah, jako je vztah zaměstnance se zaměstnavatelem. Podotýkám, že tento odstavec není žádnou nadsázkou, ale popisem běžné praxe, kterou měl autor možnost zažít na vlastní kůži.
Stát z vás takhle vymůže těžce vydělané peníze, aby je mohl velmi nehospodárně utratit a to často tak, aby tím své občany dále omezoval. Spousta dalších omezení občanů existuje vlastně jen kvůli výběru různých daní. Proto existuje omezení na domácí výrobu likérů, vína a piva, proto existuje označování pohonných hmot, rozlišovaní mezi topnými oleji a naftou (ač se může chemicky jednat o tutéž látku), rozdílné zdanění propan-butanu pro různé účely a samozřejmě také existence několikatisícové Celní správy v situaci, kdy země má hraniční přechody s nečlenskými zeměmi EU jen na letištích. Velmi pikantně v tomto kontextu působí skutečnost, že mobilní čerpací stanice na LPG zakazuje zákon o spotřební dani.
3. Socialismus znamená chudobu
Ač se to může zdát paradoxní, záchranná sociální síť, ač jejím původním smyslem bylo chudobu potírat, ji naopak podporuje. Jak je to možné? Celé to má čtyři aspekty. Předně o značnou část prostředků (celkové přímé daňové zatížení zaměstnance se pohybuje od 44.5% při průměrné mzdě až po 55% při mzdě ve výši 200.000 Kč měsíčně) připraví ty, kteří jsou aktivní. Zvláště občané vyšších příjmových skupin značnou část svých příjmů nespotřebují, leč investují, což umožňuje vytvořit další pracovní místa. Dá se s jistou mírou nepřesnosti říci, že každou vybranou korunou na přímých daních (a mandatorních pojištěních) se stát připravuje o dvě koruny v nejbližších pěti letech a o padesát haléřů v každém dalším roce. Daňové úniky se tak vlastně podporují růst ekonomiky a jsou tím, co nás chrání před nesmyslnou hospodářskou politikou vlády (dostáváme se tak do paradoxního stavu, kdy placení daní je společensky mnohem více nebezpečné, než jejich neplacení). Celý problém prohlubuje i ta skutečnost, že čím vyšší částkou disponujete, tím nižší je vaše averze vůči investičnímu riziku (a naopak).
Druhým důvodem je jistý návyk osob, které pobírají dávky státní sociální podpory, na tyto dávky. Člověk, který nepracuje, vlastně není ničím motivován tuto skutečnost změnit. Naopak, je demotivován tím, že vidí, jaké platí pracující občané daně. Dále zde existuje skupina osob, jejichž prací je rozdělovat tyto dávky. Jejich zájem tedy je, aby si tuto práci udrželi a tedy aby chudí a nezaměstnaní byli trvalým jevem.
Dalším důvodem chudoby je nízká konkurenceschopnost. Ta je způsobena jak vysokým zdaněním práce (neboť každý pracující musí živit osoby, pobírající sociální dávky a také mohutný státní aparát, který se stará o vybírání vysokých daní a rozdělování sociálních dávek), tak také státními zásahy do ekonomiky. Každá významější ekonomická krize za posledních 120 let byla způsobena právě chybnými státními zásahy do ekonomiky a to včetně světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století [1]. To jediné, co hovoří v tomto kontextu v náš prospěch, je skutečnost, že stejné chyby dělají i jiné státy.
Posledním aspektem je odchod elit do zahraničí. Mnoho schopných lidí, znechucených současným stavem, z řady důvodů odchází. Tím důvodem jsou kromě paternalistického státu, rostoucí míry nesvobody a vysokých daní také často nízké mzdy v tuzemských firmách (ty jsou způsobené špatnou konkurenceschopností české ekonomiky). Tento jev dále prohlubuje české ekonomické, ale i společenské problémy.
4. Socialismus znamená korupci
Všichni víme, že nejefektivněji hospodaříme se svými vlastními finančními prostředky. Lidová přísloví praví „Bližší košile než kabát“ a také „Z cizího krev neteče“. Ten, kdo ovládá velké finanční toky, které mu však neříkají pane, má přirozený zájem co největší část těchto peněz využít ve svůj prospěch a něco z toho si nějakým způsobem přivlastnit. Jiný sice neovládá finanční toky, ale má v nějaké konkrétní záležitosti moc nad ostatními lidmi. I takový člověk bude mít vždycky zájem pomoci někomu, kdo pomůže (například finančně) jemu. A proto bude korupce na stavebních úřadech, na úřadech rozdělujících dotace i na úřadech přidělujících nejrůznější koncese a licence. Můžeme proti tomuto jevu bojovat, ale nikdy jej nevymýtíme, dokud tyto záležitosti nebude řešit trh, ale stát. Nicméně bojem proti korupci utratíme další a další peníze, které bychom v racionálně fungujícím systému mohli daňovým poplatníkům ponechat.
5. Socialismus znamená nesvobodu
Pozitivní diskriminace, právo na život, právo na práci, všeobecné rovné volební právo, zákaz diskriminace – to jsou všechno produkty levicové politiky. Socialisté se spojují proti zdravé většině se všemi menšinami, které jim mohou přinést hlasy. Přinášejí tedy úlitby etinickým menšinám, národnostním menšínám, homosexuálům, feministkám, invalidům a dalším minoritním zájmovým skupinám. Jejich zájmy pak prosazují proti přirozeným a oprávněným zájmům většinové populace, včetně dotací z daní této většínové populace. Tak vznikají paradoxy, kdy zaměstnavatel si nemůže vybrat, koho zaměstná a majitel restaurace si nemůže dovolit neobsloužit notorické výtržníky. Došlo to tak daleko, že zaměstnavatel se nesmí zajímat o to, zda jeho zaměstnanec vůbec bude mít pro opatrování potomků čas pro něj pracovat a dokonce až tak daleko, že byly popřeny takové zásadní principy římského práva, jako je důkazní břemeno na straně žalující strany. Do toho samozřejmě patří i politická korektnost a další nešvary.
Nelze vynechat i takové jevy, jako je průnik socialismu až do rodinného žívota prostřednictvím dohledu nad výchovou dětí. Co bylo před 20 či 50 lety běžné, je dnes považováno za týrání a tedy za důvod k odebrání dětí a kriminalizaci rodičů. Zájmem každé socialistické vlády je výchova nových, poslušných a hlavně nemyslících obyvatel.
6. Socialismus zneužívá nejhorších lidských vlastností
Závist je hlavním motorem takzvané sociální spravedlnosti. Lidem nevadí, že jsou chudí, jsou-li chudí i ostatní. I když máme nepoměrně vyšší životní úroveň, než v roce 1960, díky majetkovým rozdílům jsou lidé se svojí situací mnohem méně spokojení. Dalším důležitým pohonným prvkem socialismu je strach z vlastní neschopnosti a touha po tom, aby se o nás v případě potřeby někdo postaral. Každý, kdo se podívá na demografické grafy, tuší, že v důchodu se moc dobře mít nebude, protože se otočí poměr pracujících a důchodců. Stát bude muset učinit nepopulární opatření, jinou možnost, kromě státního bankrotu, mít patrně za nějakých 30 let nebude. Současnému státnímu zřízení pochopitelně slouží i další špatné vlastnosti, nenávist, udavačství atd.
Všechny uvedené škodlivé faktory socialismu nepůsobí na společnost, ani na ekonomiku samostatně, ale všechny současně a tak naplňují ono známé „Stokrát nic umořilo osla“. A proto čím méně socialismu a čím více zdravého selského rozumu, tím lépe.
Vím, že mne za zveřejnění takhle syrového článku, který odhaluje podstatu problémů v plné nahotě, mnoho lidí bude ve strachu z holé skutečnosti odsuzovat a napadat. Překvapilo by mne, kdyby tomu tak nebylo.
Prameny:
[1] http://www.libinst.cz/clanky.php?id=435, http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.
(4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)