Čistý boj Lance Armstronga

Featured Image

Pan Linhart se obává, že na cyklostezkách vypukne chaos. Zejména nemá rád bruslaře, chodce, psy a celkově to vše nazývá láskyplně slovem „havěť“. Také nemá rád mladé lidi a staré lidi, vlastně žádné lidi, pokud tedy nejedou na kole. V Jihlavě pes žere psa. Uvědomělá cyklistka udává vlastní děti policii. Zatímco se tuzemští cyklisté utápěli v konfliktech způsobených jejich enormním zmrdstvím, došlo k jednomu gestu, které stojí za řeč. Lance Armstrong rezignoval na svoji obhajobu v dopingových kauzách, přičemž nadále trvá na tom, že bojoval čistě.

Věhlasný silniční cyklista Lance Armstrong měl podle Americké antidopingové agentury (USADA) v letech 1999 až 2005 užívat krevní doping a hormony. Celá událost gradovala v posledních dnech, kdy sám Armstrong rezignoval na další obhajobu. Lance Armstrong vyhrál Tour de France sedmkrát, kromě své sportovní kariéry vystupuje do popředí jeho úspěchem završený boj s rakovinou. USADA je inkviziční organizace, která rozhoduje o vině bez soudu. Pro Armstronga z toho plyne, že bude muset vrátit medaile a smažky, které jely za ním, nyní po sedmi až třinácti letech od konce závodu ex-post vyhrají Tour de France. Pokud by ovšem Armstrong spolupracoval a zazpíval, dostal by nižší trest a některé z medailí by si mohl ponechat.

Například všichni závodníci, kteří skončili v uvedených letech za Armstrongem, byli dříve nebo později stíháni za doping:

TDF 1999, Alex Zülle: Byl součástí aféry stáje Festina v roce 1998. Ze stáje Festina měli čtyřio jezdci úroveň hematokritu pod 50% a pět nad 50%. Například cyklista Moreau měl 49,3% a „ze zákona“ byl čistý, jeho stájový kolega Stephens s 50,3% už ne.
TDF 2000, 2001, 2003: Jan Ullrich: V roce 2006 vyšlo najevo, že zobal poté, co španělská policie vybílila ordinaci pana doktora.
TDF 2002, Joseba Beloki: Figuroval ve stejném skandálu jako Ullrich, ale nic mu nepřišili. Po zániku dealerovy-lékařovy praxe přestal závodit.
TDF 2004, Andreas Klöden. Přiznal se ke krevním transfuzím.
TDF 2005, Ivan Basso. Přiznal se k dopingu a dostal na dva roky ban.

Vida, k jak zvráceným východiskům se někdy dokáže represivní systém dopracovat.

Například takový Contador, další cyklistická legenda. V roce 2010 bylo u něj zjištěno určité množství preparátu clenbuterol v moči. Také se později zjistilo, že taková koncentrace nemohla mít znatelný vliv na jeho výkony a ke konzumaci nemuselo dojít záměrně. Spíš to vypadalo, že byl moc našlehanej nebo něco zpomalilo rychlost odbourávání clenbuterolu. V „materiálním“ smyslu ale nedopoval, navíc vznikla pochybnost o zavinění, ale přesto dostal dvouletý ban, protože halt přísnost musí bejt.

Na věci samotné to nic nemění. Armstrong sedmkrát vyhrál TDF a pro mnoho lidí se stal vzorem a živoucí legendou. Nedělá to z něj špatného člověka, protože zobají všichni a hranice mezi de iure dopujícím a de iure nedopujícím, de facto dopujícím cyklistou je velmi tenká až neznatelná, definovaná desetinami procent ve výsledku nějakého rozboru a nejasným tápáním mezi zakázaným, nepovoleným, nezakázaným a povoleným. Je to všechno jenom jako. Asi nemůže nikdo po Armstrongovi spravedlivě požadovat, aby se pokoušel v takovém světě zorientovat, protože on má za úkol pouze zobat a šlapat. Tak jeho rozhodnutí se nebránit soudu-nesoudu vnímám jako pochopitelné a dokonce čestné, protože se rozhodl rezignovat na roli stromu, přes který není vidět les.

Dokonce i veřejnost, která by za běžných okolností měla doping jako neférovou praktiku ve sportu jednoznačně odsoudit, se staví na Armstrongovu stranu s tím, že sice možná dopoval, ale že to určitě tak nemyslel a že je něco jako novodobý Ježíš Kristus a nikoli další cyklosmažka v dlouhé řadě.

Boj s dopingem probíhá kontinuálně několik již desetiletí, a to pod vlajkami ochrany zdraví sportovců a čestného sportovního ducha. Mezitím se vytratilo oboje. Stovky a tisíce činovníků, vědců, expertů, aktivistů, novinářů, podržtašek, pučmidrátů a hulibrků se zapojilo nebo se právě zapojuje do boje s dopingem. Přibližně stejný počet osob pracuje na tom, aby boj s dopingem skončil neúspěchem. Výsledkem je, že sedm let po posledním vyhraném závodě dospěje represívní orgán k názoru, že by jistý pan Armstrong měl vrátit medaile. Je to v pořádku? Tohle je tedy výsledek rozsáhlého sankčního a represívního programu, který je velmi drahý, všechny přítomné zatěžuje a nutí samotné sportovce podrobovat se pravidelně otravným až dehonestujícím procedurám? To si snad dělají prdel?

A tak mi nezbývá než se zeptat – neznáme už tohle všechno odněkud? Pokuty za dopravní přestupky se také vyměřují již 125 let. Vidíte někde nějaký výsledek toho snažení, nějaký reálný posun, kromě toho, že si policisté pořídili lepší radary a řidiči lepší antiradary? Lze vůbec smysluplně vynucovat nesmysl?

Nepřipomíná vám to silniční fašismus a veškerou tu buzeraci, které jsou podrobováni řidiči? Kdo jede po městě 49,8 km/h, je vzorným a ukázněným řidičem, kdo jede 50,2 km/h, je zavrženíhodným pirátem. Policisté obtěžují denně tisíce řidičů jejich preventivními kontrolami, buzerují slušné lidi například kvůli lékárničkám, které drtivá většina z nich nikdy v životě nepoužije a které obsahují věci, které většina běžných řidičů použít neumí a dokonce jimi může někoho zabít?

V některých krajích stovky až tisíce motoristů denně foukne do detektoru alkoholu v dechu, aby se nakonec ukázalo, že si někdo dal tu práci a vyvinul prostředek, který dovede chemicky potlačit metabolity alkoholu, které detektor zjišťuje. To je velmi podobné dopingovým kauzám. Nyní se policie vrhne do boje s tabletkami a vybaví svoje lidi detektory tabletek, aby následně někdo mohl vymyslet tabletky na oklamání detektorů tabletek a tak dále. Jaký význam má toto mrhání energií a existuje jeden jediný slušný člověk, který z toho má prospěch?

Represe zaměstnává tisíce lidí na obou stranách pomyslné barikády, existují kvůli ní speciální instituce se svými rozpočty. Ať zastánci represe dělají co chtějí, pořád mají jeden problém, jsou až druzí. Lidé pořád nacházejí nějaké metody, jak jim uniknout, a tak musejí sahat k čím dál extrémnějším metodám, takže se už velmi přiblížili antiprávu Třetí říše.

Proč jim ten doping prostě nepovolí? Situace by se po pár bouřlivých letech stabilizovala. Pravda, pár cyklistů by muselo zemřít, protože by neodhadli správnou míru, ale pak by byl nalezen všetranně akceptovatelný kompromis mezi zájmy užitečného idiota na kole a komerčními zájmy teamu. Bojovníci s dopingem by si mohli nalézt jiné, možná dokonce prospěšnější uplatnění, například na poli medicíny nebo forenzní kriminalistiky. Obrovské kapacity vázané nyní na vývoj nových dopingových prostředků, případně optimalizaci těch stávajících za účelem zhoršení jejich detekovatelnosti, by se zčásti uvolnily a mohly by třeba dělat něco užitečného, například léky, nějaký postřik proti cykloaktivistům, upravit sedadlo tak, aby se cyklistům nevytratila erekce nebo vymyslet nějaký slinták, aby kolem sebe cyklisté pořád neplivali.


29.08.2012 D-FENS

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
473x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:54
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!