Čínský deník

Featured Image

Začátkem roku 2015 jsem dostal za úkol spolu s kolegou vyrazit na obvyklou kontrolní a vyjednávací výpravu za dodavateli v Číně. Tuhle zemi mám rád a vždy se tam těším. Tehdá to byla moje druhá návštěva a tak všechny informace nejsou zrovna přesné a navíc se od té doby mnohé změnilo což snad popíši příště. Po večerech jsem na hotelu na úkor spánku psal deník…

4.1.2015 – 5.1.2015

Start akce z ČR proběhl bez nejmenších problémů. Na letišti Ruzyně vše klaplo jak mělo, jen vzadu trnula myšlenka, že pohled na kufr mizící v hlubinách terminálu může být mé poslední rozloučení s věcmi uvnitř.

Na letišti jsme byli s předstihem a za Gate jsem pořídil spoustu fotek nádherného letadla Boeing 777.

china_1

Uvnitř to vypadalo docela dobře. Za letu nic neodpadlo, jen měl kdosi krušné chvíle na jednom z palubních záchodů – jeho utrpení se neslo kabinou. Nebylo to první letadlo kterým jsem letěl, ale bylo první, které mělo přední a spodní kameru, jejichž obraz se dal sledovat v monitoru v sedadle. Až na to, že přední kamera byla rozbitá, přehled letu neustále vypadával a obrazovka byla tak 10 let stará, takže reakce naprosto příšerné, konektor pro sluchátka někdo zničil. Jo a taky se letělo přes noc, takže na kameře bylo po většinu letu prd vidět. Větším překvapením pro mne bylo to, že letadlo bylo vybaveno připojením pro mobilní telefony účtované jako běžný roaming – dalo se telefonovat za letu a dokonce WiFi s cenou USD 1 za 500MB dat. K jídlo jsem dostal kuře s čímsi žlutým, asi kari. Podle jídeláku bylo vše halal, tak se z toho snad neposeru, či nesebevznítím… Padl také můj rychlostní rekord – překročil jsem 1000km/h (pozemní rychlost), jinak MACH: 0,85.

Ukázkově jsme přistáli v Dubai, což je krásné město, prý arabská perla a my jsme si mohli užít přelet nad tímto klenotem včetně výhledu z terminálu. Jenže to bylo v noci, takže zase prd. Měli jsme 3 hodiny a tak jsme prolezli bezcelní zónu. Ve Spojených Arabských Emirátech vánoční stromečky a Santa Claus. Samý konzum, prakticky nic místního – vypadalo to, jako když by všichni obhájci tradičních muslimských hodnot žili v Evropě.

Letadlo, kterým jsme měli pokračovat bylo jako odměna za přetrpění konzumu bezcelní zóny – Airbus A380. Největší dopravní letadlo světa. A já byl u okna za Gate s foťákem v ruce, jen to tedy mohlo být ve dne a ne za tmy… Záchody před Gate vypadaly tak, že měly 2 mušle hned u dveří a 10 kabinek. Do kabinek vpouštěl uklízeč poté co vytřel obsah, takže se vytvořila obrovská fronta, velmi natěsno namačkaná na ty dvě mušle, která znemožnila jakékoli použití mušlí – byli tam jen nebožáci co se snažili, ale v tom davu prostě nemohli a tak se zařadili do fronty. No alespoň v kabinkách byly záchody. Za Gate už v kabinkách byly jen díry do země. Letadlo bylo 14 dní staré, ještě bylo cítit novotou, tak jsem se hned vzul, abych to přebil. Vše fungovalo, nic nebylo roztřískané, pohledy ze tří kamer – na ocase, zespodu a na přídi byly super, spousta místa – nešlo si na nic stěžovat. Letušku jsme si ochočili šokem – to když prohlásíte nad výběrem filmů „hele mají tady Ekvalizér, když to šlo v kině, tak jsme to promrdali, se na to můžeme koukat, škoda že to má anglické titulky“ a za vámi se ozve ČESKY: „To nevadí, já vám to můžu překládat“ – jedna z letušek byla Češka, ale pak nám začala nosit dvojnásobné porce pití, starala se jestli je let v pohodě, jestli nechceme i dvakrát tolik jídla – asi ji peprná čeština udělala radost. Z nějakých důvodů nebylo možné využívat palubní wifi a gsm ve vzdušném prostoru Číny, ale jinak byl let bezvadný. Jednu knížku jsem dočetl a druhou načnul…

Přistání v Hongkongu pak bylo jako studená sprcha. V ten moment se přestalo dařit. Přistáli jsme s předstihem, imigrační i emigrační doklady jsme měli vyplněné (odevzdané) a u kufrů to přišlo. Asi 13 dopravníků se zavazadly, náš měl číslo 11, asi 1000 lidí okolo a 3 kufry které nikdo nechtěl. Trvalo téměř tři hodiny, než jsme se dostali k našim zavazadlům – nějaký frajer totiž pomíchal zavazadla ze tří letadel a zbytek letištního personálu pak třídil ručně… Alespoň že nám je neroztřískali.

Z letiště byl přesun do stanice metra Lo Wu, v plánu bylo jet metrem, ale poradili nám, že je lepší autobus. Snažili se nás dostat vyvolávači prodávající speciální autobusy a taxíky. My ale byli vyzbrojeni informací „A43“ a to nás dostalo až ven ke stanovišti obyčejných autobusů pro místní plebs. V Hongkongu je problém platit kartou, takže zpátky na letiště, vybrat z bankomatu a zas k autobusům. Autobus přijel, řidič odešel a čekalo se až jej uklízečka vyčistí. Byla to strašlivá popelnice (ten autobus) ale jelo to. Označení lístků proběhlo jejich vhozením do trosek kdysi značkovacího strojku na lístky. Občas byly výborné výhledy na záliv a hory. Velmi impozantní, tentokrát i ve dne. Za 45 minut jsme byli na konečné autobusu, jen jednu stanici metrem od vytoužené Lo Wu. Bylo tam strašné množství lidí. U mapy se nás ujala nějaká paní a ukázala nám odkud to jezdí, ale zase chtěli prachy a zase cash. Co zbylo z autobusu nestačilo, museli jsme znovu vybrat. Dokázali nám ale dát doklad o platbě. Mají tam takové RFID kartičky. Pípne se při vstupu a při opuštění přepravního prostoru se kartička vhodí do turniketu. Jak byla jízda metrem v pořádku, tak u turniketů došlo k zádrhelu. Turnikety nejsou stavěné na lidi s kufrem a v půli chůze se zavřou, kartička již dávno pryč. Pomohli nám nějací dozorci přepravy, jejichž práce bude zachraňovat bělochy z turniketů. Zbyla nám ještě jedna kartička, takže to vyřešil kus kartonu před čidlem.

china_11

Pak už jen přejít pěšky hranice, projít kontrolou, vyplnit imigrační papíry, několikrát jít úplně jinam a byli jsme v Číně. Plán byl metrem na letiště a pak taxi k hotelu. Realita? Hned za dveřma nás odchytil pochybně vypadající človíček, vlekl s sebou někoho kdo se snažil vypadat jako policajt a že je taxikář a odveze nás. Chtěl nám vzít zavazadla atd, to jsme ho nenechali, chvíli šli za ním a pak mu zdrhli. Zdrželi mne ale chromí důchodci. Nebylo to poprvé v tento den a nevím kde se fasují, ale fungují jako dokonalý zátaras, takže jsem nezmizel dostatečně hluboko v davu a „taxikář“ nás zase našel. Dalo nám to ale čas zavolat si a zjistit si ceny za metro, že se nemusíme bát, že je tam taxi bezpečné atd… Proběhlo i nějaké smlouvání na ceně, kdy to vyšlo na stejné peníze jako metro k letišti a pak taxi na hotel. Takže jsme jeli. K autu se šlo skrz hotel, pak podzemím, kde jsem si byl skoro jistý, že to nedopadne dobře, ale kupodivu jsme neyvlezli v továrně na iPhone, ale v garážích kde už bylo připravené auto i s řidičem – no výborně, už jsou dva.

Seděli jsme vzadu, kufry u sebe, v ruce telefon s gps a kontrolovali jsme, jestli jedou dobře. Přes veškerou nedůvěru a nutno říci že opodstatněnou – nejen že to bylo taxi od pohledu bez licence, ale bylo i bez taxametru nás skutečně dovezli až k hotelu a dokonce jsme dostali i doklad o zaplacení (nebo to bylo menu z nějaké restaurace). V tom autě jsem zažil chvíle, kdy jsem si myslel, že to je bouda, že nás buď odvezou k jinému hotelu pro který pracují, nebo někam do prdele a budou chtít prachy aby nás dovezli zpátky, nebo nás rovnou přepadnou a odklonit se od trasy kudy se jelo k hotelu, tak by to asi bylo zajímavé… Možná že to bylo na pořadu dne – chtěli peníze předem a tak, ale my jim prachy slíbili až u hotelu a docela jsme si stáli za svým, tak si to třeba jen rozmysleli – to se už nikdy nedozvíme… Až časem jsme zjistili že byli asi 10x dražší než oficiální taxi, od té doby jsem tyto vyvolávače už ignoroval. Skoro…

Na hotelu pak už povědomé zmatení jazyků jak v Babyloně, kde nám pomohl jeden velmi ochotný host. Na pokojích potom už žádné překvapení a hned ráno máme první jednání….

china_5

6.1.

Ráno začalo tím, že jsem místo v 7 vstal v 8:45. Naštěstí se nedařilo ani na druhé straně a tak se první jednání posunulo cca na 9:30. V 9:20 bylo auto před hotelem, ale než jsme se všichni vyhrabali, tak bylo 10. Snídaně probíhá formou švédských hrnců, kde si každý nabere co chce. Na výběr je vše od míchaných vajec se slaninou až po míchané nudle se sojovkou. U vchodu do snídaňária stojí pikolík a vybírá poukázky, zítra si musím na recepci vyzvednout novou poukázku, tak snad nezačnou bourat hotel, nebo tak něco. Zároveň na recepci zcela samovolně došli k názoru, že chci vyměnit pokoj. Podle mne vůbec netuší co po nich kdo chce a tak vyberou náhodnou činnost a do toho se pustí. Podařilo se je zastavit až s pomocí obchodní zástupkyně co pro nás přijela, která překládala do čínštiny.

Cesta přes Shenzhen je zážitek. Na silnicích panuje chaos, kdy doprava teče jako voda, semafory jsou jen překážky, které doprava doslova obtéká a to jen v případě, že na červenou někdo vůbec zastaví. Jezdí se všemi směry a po všem – chodník a silnice se nerozlišuje. Libovolný odvážlivec, převážně na elektrokole vlastní výroby se řítí v protisměru po dálnici a ještě se diví, v noci zásadně bez světel… Viděli jsme jednu dodávku na boku – asi tu zatáčku moc klopil, ale jinak žádná nehoda, zácpy minimální…

china_9

Na našem prvním jednání jsme byli v malé firmě zabývající se zpracováním plechů. Jsou schopni vyrobit prakticky cokoli co lze vyrobit technologií lisování do forem. Formy si vyrábějí sami. Firmu vede ženská a obchod vede taky ženská. Jen inženýr byl chlap. Obě dvě měly obří podpatky a stejně nám nesahaly ani po ramena. Vzaly nás na oběd, kde za nás utratili nanejvýš 300kč dohromady, což byla vzhledem k jídlům super cena. Měli jsme rýži, nudle s hovězím, hovězí se zeleninou, plnou misku hovězího a plnou misku vepřového. K pití pak colu a ledový čaj. Vše na stole a každý si bral z něčeho. Měli jsme hůlky i vidličku. Nože žádné, takže se naloží flák hovězího na misku s rýží a sní se to „na prase“ tak jak to je – schopnost pozřít celý plátek na jedno sousto je výhodou. Bylo zajímavé, že nám na začátku dali v podivných sklenicích z plastu podivnou teplou tekutinu, možná čaj, možná moč a nikdo se toho ani nedotkl, takže plán byl jasný – dokud se nenapijí oni, tak to považuji za moč. Nikdo se nenapil => moč.

Jí se, dokud to jde, kolik toho kdo sní se neřeší, jen se do jídla nesmí hrábnout ničím jiným než hůlkami, jinak to špatně nesou… Po obědě jsme vyrazili na druhé jednání. Do firmy nás přivedla mladá obchoďačka a vzala nás rovnou k nejvyššímu, což jsme poznali z toho, že se bála i zaklepat na dveře. Ocitli jsme se ve velmi luxusně zařízené kanceláři s čajovým stolkem. Uprostřed je dřevěný rošt a pod ním dřez. Vedle je pak ve stole zabudovaný vařič s konvicí a přívodem vody. Náš hostitel měl očividně rád čaj, vařil nám tam něco docela silného a měl na to rituál, kdy horkým čajem nejprve vše umyl – proto ten dřez – docela se u toho nadělá. Jednání šlo velmi dobře, při ukázce jak jejich stroje pracují jsem asi někoho omylem odeslal do gulagu, protože jsem je upozornil, že produkují zmetky přesně ve chvíli, kdy se mi chlubili jak to bezchybně funguje – stroj kvůli špatně strženým hranám na nástroji nařezával izolaci vodičů. Podle tónu v hlase a pohledů byl pracovník neprodleně odeslán do gulagu na úklid latrín čajovou lžičkou. Přestože nás ochotně odvezli na hotel, tak už bylo dost pozdě – den prakticky pryč. Skoro za tmy jsme vyrazili sehnat pár základních věcí – peníze, jídlo a místní SIM kartu.

Bod 1: Peníze. Od minule jsem si matně pamatoval směr a že tam byli kamenní lvi. Přechody pro chodce fungují tak, že se jde když po silnici nic nejede, bez ohledu na semafor. Když něco jede po přechodu, tak se to ignoruje, chůze se nepřerušuje. Pokud se ozve troubení, jde se rychleji. Absence přechodů či míst určených k přecházení a ploty do půl metru výšky se nepovažují za překážku kdekoli. Obzvláště na čtyřproudé komunikaci. Prošli jsme parkem roztodivných smradů a kamenní lvi pořád nikde. Cestou jsme se ptali – nikdo anglicky nemluvil. Místní strážníci si dokonce osvojili metodu, kdy se po vyřčení dotazu začnou rozplývat až se stanou zcela průhlední. Nasadí upřený výraz skrz vás a dělají, že vás nevidí a oni sami tam také nejsou. Strážníci mají i strážní budky ze kterých dohlížejí na všudypřítomný chaos a v těch budkách mají naprosto neuvěřitelný svinčík. Našli jsme obchod s mobilními telefony – přerušili jsme tedy bod 1 a přešli na bod2.

Bod 2: Místní SIM karta. Že to nedopadne bylo jasné hned jak oslovená slečna začala do překladače datlovat SIM Card. Po menším srocení davu došlo k rozuzlení (nejspíše nějakou formou kolektivní inteligence dokázala skupina lidí, kteří neumí anglicky vygenerovat jednu větu): „Pro cizince není možné vydat SIM kartu“ => zpět k bod 1.

Šli jsme zpátky s tím, že jsme bankomat museli přehlédnout. Prošli jsme neskutečně páchnoucím parkem a tam byl obchoďák – dovnitř a hledat. Našli jsme informační tabuli, kde bylo v levém horním rohu napsáno ATM – výborně! Pokusil jsem se nějaké paní zeptat kterým je to směrem – jen přidala do kroku, ale nakonec jí zvědavost přemohla a vrátila se – slovo anglicky neuměla a ukázala nám cestu ven – mysleli jsme, že nás jen vyhodila. Bankomat byl ale skutečně venku – když nás ta paní našla podruhé, tak jsme stáli k bankomatu zády a divili se, že ho nikde nevidíme. Bod 1 splněn.

china_3

Bod 3: Žrádlo. Obchoďák kde jsme byli v sobě neměl žádný zdroj jídla, tak jsme šli do dalšího. Tam už byla sámoška. Smrdělo to tam strašně – měli tam vše čerstvé a mnoho z toho smrdělo hlavně když to bylo čerstvé. Nabral jsem chleba, který se později ukázal být více vánočka než chleba a pepsi – u všeho ostatního jsem pochyboval o obsahu. Pak zpátky na hotel a vyřešit bod 2, tedy simkartu. Také nebyl dobrý nápad brát si večer bundy – bylo hrozné vedro.

china_7

Nakonec se ukázalo, že kvůli problémům se spamem si nemůžeme koupit simkartu a musí se to udělat přes prostředníka. Všichni tu jsou ulítlí na focení se a když jsme dělali zde tak populární selfie v restauraci, tak si obchoďačka co nás tam vzala málem ulomila podpatky jak pospíchala aby s námi byla na fotce… S internetem je to tu neslavné. Bylo mi vysvětleno, že je tu příliš mnoho lidí na příliš málo internetů a že je to lepší pozdě v noci, což je pravda…

7.1.

Den začal vstáváním o sedmé ráno, takže se tolik potřebný spánek zase nekonal. Na pokoj mi volali o 15 minut dříve, že už je před hotelem řidič a čeká na nás. S řidičem nás také čekalo překvapení. Měli jsme se dostat na nádraží 18km od hotelu. Dostali jsme přesné instrukce kam nás mají dovézt atd… Instrukce jsme předali hotelovému přisluhovači a pak to začlo (začínám mít pocit, že veškeré problémy začínají na hotelové recepci). Přisluhovač totiž netušil kde to nádraží je. Dal jsem mu tedy na ucho telefon a náš kontakt mu vysvětlil co a jak. Telefonní rozhovor měl skoro 10 minut, což je na popis polohy nádraží 18km od hotelu nějak hodně. Přisluhovač předal nabyté informace řidiči během 5ti vteřin, což bylo také podezřelé a jelo se.

Po velmi podezřele dlouhé době jsme přijeli na obrovské, ale podezřele liduprázdné nádraží. Řidič zastavil na zákazu a protože tam byli fízlové, tak nás rychle vypakoval. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou – všude, na nádražích, v metru, prostě všude se prochází rámem a zavazadla jednou rentgenem. A pak po nás chtějí jízdenky. Již osvědčené „Hello“ spustilo reakci „aha tak nic“, jenže my byli za bezpečnostní kontrolou, přes kterou se nedá jít zpátky a dál nás bez jízdenek pustit nemohla, tak zavolala někoho kdo anglicky uměl, ten nám řekl, že jsme na špatném nádraží a pomohl nám sehnat taxi. Jak taxikáři zmerčili, že k nim vede dva bělochy, tak se mohli přetrhnout. Dostali jsme taxi, které bylo schopno vydat příjmový doklad a jeli jsme.

Dorazili jsme na jiné monumentální nádraží, tentokrát plné lidí a museli jsme se nacpat do vchodu pro lidi se vstupenkami, abychom se dozvěděli kam si jít koupit vstupenky a následně nás vyhodili abychom nepřekáželi. Obešli jsme budovu a byly tam automaty, co nevypadaly že to s nimi půjde, ale naproti byly pokladny a nedaleko seděl pikolík. Pikolíkovi jsme ukázali papír s názvem cílové stanice a ten nás poslal k okénku – že by vážně tady? Do okénka jsem vložil papír, nějak se vysvětlilo že chce i pasy – každé využití MHD se asi registruje, protože opisují číslo pasu a už jsme měli dvě jízdenky. Automaticky tu dávají místenky, nádraží jako letiště – mají tu Gate s turnikety, vše pěkné, čisté atd. Jen jsme nepochopili jak to funguje a cpali se dovnitř do Gate ještě před příjezdem vlaku, ale nepustily nás turnikety. Nakonec nás tam pustili, na peróně byl přistaven již od pohledu velmi rychlý vlak. Celé to působilo monumentálním, ohromujícím dojmem.

Ve vlaku je informační tabule, která mimo jiné zobrazuje aktuální rychlost. Nejvíce tam bylo 310km/h – můj pozemní rekord. Vlak je tichý i v plné rychlosti. Zaujalo hlášení prosící cestující, aby na záchodech nekáleli do mušlí. Celý proces nalodění do vlaku je elegantní a rychlý. Vlastně se to podobá letišti, ale jde to velmi rychle. Každý má svou místenku, průvodčí netřeba. Téměř stokilometrovou trasu jsme ujeli za necelou půlhodinu s jednou zastávkou. Problém byl, že od nádraží po celou cestu až do cílové stanice nebyl mobilní signál, přestože lidé okolo normálně telefonovali. Se signálem jsme se potýkali celý den. Problém je v tom, že je tu mnoho lidí a malá kapacita BTS stanic. Často mi z mých dvou simkaret fungovala jen jedna a tak byl problém kontaktovat náš odvoz.

Vystoupili jsme ve dvacetimiliónovém městě Guanghzou na obrovském a ne zrovna přehledném nádraží. Tím obrovském myslím, že by se do něj vešlo celé letiště Ruzyně. Vydali jsme se náhodně zvoleným směrem, kde byl venku u plotu místní pikolík. Pikolík se ukázal jako vhodný zdroj pomoci bez ohledu na situaci. Zrovna se mi podařilo navázat rádiové spojení s řidičem, předal jsem telefon pikolíkovi a ten nás zavedl až k autu.

Ukázalo se, že jsem na špatném nádraží – měli jsme být více na severu, ale protože jsem poslal číslo vlaku, tak nás našli. Byli jsme totiž odesláni na jiné nádraží, než jsme původně měli a to dokonce dvakrát. Tentokrát jsme alespoň trefili cílové město. Do továrny nás vezli asi hodinu a půl a stavili jsme se na oběd v KFC, kde je to shodné včetně barvy tvaru pachu a chuti jako je to u nás. Jednání bylo přínosné, bez výrazných ostud. Jen záchody měli turecké a ve stavu, kdy člověka přejdou veškeré potřeby, včetně potřeby dýchat. Dostali jsme dary – zápisník a čaj.

Zpátky nás vzali na bližší nádraží, které už bylo podobnější těm co známe od nás, ale pořád měli Gate a takový ten letištní styl včetně bezpečnostních kontrol. Museli jsme se trochu poptat a nakonec jsme byli ve správném vlaku, místenka opět standardem. Vlak jel trvale rychlostí 153km/h, ale často stavěl, něco jako u nás City Elephant. Na stolcích byly připravené blicí pytlíky a vagóny neustále procházela vlakuška sbírající odpadky a dvě vlakušky s jídlem. V cílové stanici jsme museli přestoupit na metro.

Metro bylo krutě přeplněné a ne zrovna svižné. K letišti u hotelu to jelo skoro hodinu. Tam už na nás čekal odvoz. Odvezl nás Peter, kterého známe od minulé návštěvy. Byl jsem s ním na večeři, protože na prohlídku továrny již bylo pozdě. Od něj jsme dostali čaj a čajový dort.

Toto byl náš poslední bod pro Shenzhen. Na další den je v plánu Shanghai a Yiwu.

8.1.

Dnes to byl „Den zlomu“. Doteď byl každý den náročnější než předchozí, ale dnešek byl speciální – dnešek už nebude tak snadné překonat a tak se stává dnem zlomu a zítra to už bude lepší.Vstal jsem v 5 ráno, s tím, že jsem šel spát asi v půl druhé, ale vše jsem si připravil, takže v 5:30 už jsme byli na recepci, odhlásili se a vyrazili taxíkem na letiště. Snídani jsem viděl jen jednou a to první ráno na hotelu, jinak nebyl čas ani se nasnídat.

Nastal první zlomový okamžik – letenky byly zabookované na číslo pasu přes Čínskou bookovací společnost se kterou měla banka docela problém a popřáli nám hodně štěstí. Šlo to snad lépe než s letenkami od renomovaných společností. Na check in jsme dali pasy a pro jistotu i vytisklou objednávku a už nám dávali letenky. Paní nám aktivně sdělila, že se Gate otevře o hodinu dříve, než je uvedeno na palubním lístku. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a letištěm o rozměrech menšího města – přesun od check in až k Gate nám trval půl hodiny chůze, u Gate nebyl prakticky nikdo, ale letadlo tam bylo. Časem se lidi nakupili, jen paní na check in kecala – gate se otevřel přesně jak bylo na palubním lístku. Letadlo byl Boing 737 v překvapivě dobrém stavu. Výbava nebyla zrovna bohatá, ale co tam bylo fungovalo. Měl jsem strach, aby to nebylo nějaké odstrkovadlo, co pamatuje bratry Wrightovy když byli ještě kluci, ale bylo to v pohodě, jen nám to po tom A380 přišlo takové malé. K jídlu byly nudle s čímsi, bylo to docela dobré, ale pak jsem se pustil do zákeřného želé, které bylo v hnědé vodě, kterou jsem se samozřejmě polil a zasvinil si kalhoty.

Přistáli jsme na letišti v Shanghai vzdáleném 1200km. Letiště nepopsatelně rozlehlé, vybavené záchody se žlabem a několika dírami v zemi. U východu na nás čekal náš kontakt. Vzal nás k ním do továrny, kde proběhlo asi nejrychlejší jednání v historii, pak na hotel vyřídit pokoje, protože jsme potřebovali číslo pokoje aby, nám tam mohli doručit balíček a zbavit se kufrů. Slíbený oběd jsme měli ssebou, nebyl čas ho ani sníst. Řidič to hnal co to šlo, což nás nenaplnilo optimismem a vyvstaly obavy, že nestihneme vlak do Yiwu. V hotelu obvyklé zmatení jazyků. Nebyl čas na to odnést kufry do pokojů, jen šly do úschovny, nebyl čas dokonce ani na doklad o platbě – ten dostaneme při odhlášení. V autě jsem z mobilního internetu odeslal dodavateli balíčku číslo pokoje, ale už bylo pozdě – balíček odeslali před hodinou. No nic, to se vyřeší operativně…

Z hotelu hned na nádraží. Cestou byla zácpa, ale řidič se snažil. Před vchodem do monumentálně obřího nádraží jsme měli 12 minut k odjezdu, nevěděli jsme kde sehnat jízdenky, jak sehnat jízdenky a kde a jak se nastupuje do vlaku, co jsme ale věděli bylo, že je toto druhý zlomový okamžik – půjdou vyzvednout jízdenky zabookované na číslo pasu? Sice jsme již té bookovací společnosti důvěřovali, ale nádraží není letiště, tak aby nás pochopili. Museli jsme skrz bezpečnostní kontrolu, kde byla nevelká fronta. Vypadali jsme že spěcháme, tak nás moc neřešili. Rychle k pokladnám, samozřejmě úplně vzadu, tam jsme bábě vrazili papíry a pasy, z pohledu bylo jasné, že netuší co s tím a pak vyblekotala cosi co znělo jako číslo, dalo by se to přeložit jako 192, 92, nebo 2. Ještě ukázala směr a tím směrem byla nejblíže pokladna 92 (číslo 192 nebylo nereálné, pokladen tam jsou stovky). Pokladna 92 má nad sebou symbol invalidy – mysleli jsme si, že se nás jen zbavila. Tou dobou nám zbývalo sotva 5 minut. To byla situace, kterou náhodný pikolík vyřešit nepomůže. Chlápek za okýnkem zrovna nespěchal, dal si se vším na čas, ale nakonec vydal nejen jízdenky tam, ale i zpátky. Nezmiňuji, že jsme nikde nebyli první na řadě. Jak se povedlo, že jsme dlouho nečekali netuším, asi z nás šel strach. Takže byly jízdenky a znali jsme číslo Gate. Nevěděli jsme kde je. U pokladen to bylo 1-16, zeptal jsem se několika lidí až mne někdo pochopil. Museli jsme na druhou stranu haly, naštěstí na šířku a ne na délku, ale i tak to byla slušná vzdálenost plná starých, chromých a nemocných lidí – pomalu se pohybujících překážek. Nedalo se nic dělat, kličkování bylo k ničemu, tak jsem prostě nabral rychlost a kdo neuhne má smůlu. Jsem o dvě hlavy vyšší než všichni v té hale, takže se okamžitě vytvořila ulička až k turniketům. U turniketů pochopili, že by jejich zbytky mohli sbírat až na druhé straně haly, tak pohotově otevřeli boční vstup. Ještě zkusili proštípnout jízdenku, ale marně – nebyl čas. Pak schody dolů k vlaku, bylo jich zatraceně moc, rychle do vlaku a skrz vagóny na svá místa. Jen jsme dosedli, tak se vlak rozjel.

Na nádraží nás vyzvedli autem, pak na jednání do obří budovy určené jen pro vzorkové prodejny. Co produkt to patro. První patro bylo zaměřené na kabely. Hlavní důvod proč jsme tam jeli byl vyzvednout velký balík se vzorky. Ten ale nepřivezli a řekli nám to až na místě, takže celá předchozí akce byla téměř nadarmo. Ještě jsme se pokusili vybrat z bankomatu. Mají je tam v prosklených kukaních, které, pokud je někdo uvnitř, se dají otevřít jen zevnitř. Ne všude přijímají karty Visa, či Mastercard, takže to vyšlo až na druhý pokus. Vzali nás na večeři do Pizza Hut. Měl jsem nějaké krevety, všelijak smažené a kus kuřete k tomu. Zdejší jídlo místním asi moc nesedí, protože záchody vypadaly, jak když by tam mělo několik lidí zároveň problémy se všemi tělními otvory najednou.

Pak na nádraží a vlakem do Shanghaje. Měli jsme obavy jak sehnat rozumný taxík, protože nám hotel nechtěl pomoci, ale nakonec to klaplo. V hotelu už jen zbývalo domluvit předání balíčku zmíněného na začátku. Ani Anglicky mluvící konzultant si s tím neporadil, musel jsem si nechat přeložit žádost do Mandarínštiny. Internet tu mají, prý se musí zadat nějaké přihlašovací údaje, ale nemusí, funguje to normálně. Okno je falešné, je tu jen zeď se závěsem. Na pokoj jsem se tedy dostal kolem 23. hodiny.

Za den jsme procestovali prakticky 2000km letadlem, vlakem, autem a pěšky.

9.1.

Dnes byla v plánu poslední schůzka, zato byla v Ningbo – velké přístavní město jižně od Shanghaie. Bylo v plánu, že nebude velký stres a to se i vydařilo – výjimečně se nekonala ani ostuda, ani průser. Taxi z hotelu na nádraží bylo trochu hektické, protože byla zácpa a už to vypadalo špatně, ale pak se podařilo odbočit na úplně novou paralelní dálnici. Ještě ani není na mapách. Na nádraží jsme nasedli do rychlovlaku směr Ningbo. Cílová stanice byla Shenzhen, takže jsme nesměli přejet. Byl to o něco starší model, než ty co jsme znali a chvílemi byl cítit močí – taková vzpomínka na České Dráhy, jen u nás vlaky 250km/h nejezdí, jen více smrdí. Očividně už má něco odježděné. Probíhal tam čilý obchod s jídlem, které bylo dražší než jízdenka. Dva blízkosedící měli neskutečně páchnoucí rybu plněnou něčím co smrdělo ještě víc a spokojeně si čvachtali jak to mají dobré. Já v batohu našel zapomenuté zákusky z minulého jednání, co jsem tam zachránil a jak se hodily, jen jsem musel počkat až vyvětrají tu rybu. Na nádraží v Ningbo na nás již čekal odvoz. Nádraží je úplně nové, stejně jako trať po které jsme jeli. Po staré trati by to trvalo více jak čtyři hodiny. Všude mají neuvěřitelnou, očividně novou infrastrukturu.

Přijeli jsme do nějakého areálu, kde sídlí mnoho firem a dali se do jednání. Dostali jsme krutě silný čaj z nějakých lupenů – polovina jich plavala na hladině a druhá se vznášela kousek u dna. Bez nějakých otázek přinesli kýbl kuřat z KFC – asi jsou zvyklí, že jejich západní partneři moc místní jídlo nezvládají. Jednání šlo dobře a po prohlídce fabriky zbyla trocha času a tak jsme se trochu seznámili, ukázali si fotky a pak proběhlo obligátní focení. Fotila se s námi jejich obchodní zástupkyně. Jako všechny má obří podpatky a přesto byla hrozně mrňavá a na fotkách ji to strašně vadilo – nejdřív jsem netušil proč tak piští, pak si chtěla stoupat na židli… Snad všechny ženský tady mají komplex z výšky a nosí široké vysoké podpatky ve kterých se nedá rychle chodit, natož běhat a tak když potřebují jít rychle, tak vtipně cupitají. Cestou z jednání jsme potkali docela velké množství škodovek. Tady v okolí Shanghaie je vůbec hodně západních aut. V Shenzhenu jich bylo jen pár. Chtěl jsem jí říct, že ta červená Fabie II před námi je české auto. Pořád to nějak nemohla pochopit. Nejdřív nevěděla na co ukazuji, pak se ukázalo, že nezná slovo „car“ ale nakonec jí to vysvětlil řidič, který sice anglicky neumí, ale i on pochopil o co jde. Šla s námi až na nádraží k bezpečnostním prohlídkám – ještě tam nikdy nebyla, tak si to chtěla prohlédnout. Tam jsme se museli rozloučit – dál bez lístku nesmí.

Nádraží (mám pořád tendenci říkat letiště) mělo i nějaké obchůdky, tak jsme to obešli, v jednom nás učili rituál okolo čaje, ale většinou tam bylo jen žrádlo… Zpátky jel stejný rychlovlak jakým jsme jezdili dříve, takže jsme byli v Shanghai o 20 minut dříve, než trvala cesta do Ningbo. Že byl vlak modernější bylo vidět i na slušné čistotě. Pak už jen taxík a na hotel. Na hotelu v pokoji jsem měl mít připravený balík, ale nebyl tam. Musel jsem si nechat napsat dotaz kde ten balík je v Mandarínštině, aby mi ho vydali – měli ho na recepci.

Mají tu takovou past na turisty s taxíky. Na letištích, nádražích a zastávkách MHD, kde se mohou pohybovat cizinci jsou vyvolávači, kteří umí trochu anglicky a shání zákazníky řidičům. Takové taxi je většinou předražené, bez licence a bez taxametru. Dovede ale vydat doklad o platbě. Těm je potřeba se vyhnout, vyjít ven z budovy, vybodnout se na vyvolávače hned u vchodu a vzít si naprosto obyčejné taxi, které má své stanoviště a taxametr. Pod nádražím bylo obří stanoviště. Bez přestání proudily taxíky s rozestupem 1 metr od sebe a nabíraly lidi. Aby nebyly zmatky tak tam byla tenká ulička a regulovčíky, kteří řídili nastupování.

10.1. – 11.1.

Velký přesun ze Shanghaie do Prahy. V plánu bylo projít se po okolí hotelu a pak taxi na letiště. Chodili jsme asi 3 hodiny. Nachodili jsme mnoho kilometrů a okolí se moc neměnilo. Lidé tam pěšky prakticky nechodí – všechno je tak daleko, že je pěší pohyb k ničemu. Viděli jsme jídelní blok – je to blok domů ve kterých jsou jen samé žrádelny – v době oběda tam musí být příšerný nával. Měli pěkné parky, tipl bych si, že v japonském stylu. Pak jsme došli k obytné čtvrti. Všechny bloky měly vlastní plot a bránu s pikolíkem – asi nějaká bohatší oblast. Každopádně krom parku s jezírkem a rybářema tam toho moc nebylo. Fascinovaly mne místní trafostanice. Normální trafostanice je betonová bouda s transformátorem a rozvaděčem, která zabraňuje kontakt běžného kolemjdoucího s transformátorem. Tady mají na chodníku posazené trafo a kolem plůtek.

Ve 12 jsme byli na hotelu. Už při odchodu z hotelu jsem zjistil, že mi dveře od pokoje neberou kartu a nejdou otevřít – musel jsem vždy požádat pokojskou. Po návratu to lepší nebylo. Odhlásili jsme se, chytli taxi a jeli na letiště Pudong. Z taxíku byl výhled na Shanghai z dálnice, ale moc jsme z toho neměli, jak jsme byli unavení. Letiště je to obří, viděli jsme tam ceduli „Gate 560“. Nalodili jsme se do letadla – Airbus A320. Let proběhl v klidu bez nějakého vzrušení. Cílem byl 1600km vzdálený Hongkong. Během tohoto letu mi zvládli poškodit kufr.

V Hongkongu jsme měli přesně 3 hodiny na vystoupení z letadla, přesun po letišti, projití bezpečnostní a pasovou kontrolou, vyzvednutí zavazadel, přesun na Departures, check-in u Emirates, projití bezpečností a pasovou kontrolou a zase do letadla. Byl to nejnáročnější bod. Nesmělo nám nic ujet, nic uletět, nesměli jsme nikde na nic čekat moc dlouho. Byl to Airbus A380 až do Dubai. To už byl člověk za těch 9 hodin letu celej přesezelej, ale šlo to zaspat. V Dubai bylo tentokrát mnohem více lidí, než před týdnem. Přes davy nebylo kam plivnout. Měli tam super výhled na letištní plochu. Další let byl Boing 777 do Prahy.

To už jsem byl solidně přesezelej, nerudnej a schopnost tolerovat problémy jiných byla téměř na nule. Takže když se mi tam někdo začal srát do věcí, tak jsem moc příjemný nebyl. Zároveň jsme byli bez údržby na nohou už moc dlouho a slečna co seděla s námi nám nabídla mentolky – asi jsme nebyli zrovna voňavá společnost – dala mi jich celou hrst.

V Praze se u zavazadel konal Hongkong – na pásu jezdí spousta zavazadel, ale nikdo si je nebere. Nakonec vyjely i ty naše. Oba zničené => šli jsme na reklamace.Tam se okopíruje pas, palubní lístek, lístek od zavazadel, podepíše se souhlas se zpracováním údajů a úřednice vydá protokol. Zároveň vydá kontakt na smluvní opravnu zavazadel, ti si kufr přijedou vyzvednout a buď ho opraví, nebo dají nový.

Shrnutí letošních zkušeností s jídlem v Číně

Čína není jen České slovo pro Čínskou lidovou republiku, je to také název jídla. A jídlo je jedna z věcí, které se velmi liší od toho co známe my.

V provincii Guangdong je zvykem poklepat na stůl vedle sklenice s pitím, jako poděkování servírce. Také jsou tam citlivější na čistotu nádobí, respektive méně důvěřují personálu, že to umyli. Vše se tedy přinese zabalené ve folii a po rozbalení si každý svůj vercajk omyje v čaji. K tomu slouží velká skleněná mísa a konev s čajem, který se může, ale nemusí pít – k jídlu se objednává i další pití. Toto je ale poměrně lokální, stejně jako poděkování poklepem – třeba v Pekingu to nejspíš nepotkáte.

china_10

Vybaven těmito informacemi jsem vyrazil na první oběd této akce. Šlo o místní restauraci kam se chodilo na oběd. U nás by to byla vývařovna, ale sedělo se tam normálně u stolů. Plán byl nevybrat si nic ostrého, nic páchnoucího a nic v čem je tofu. Cílem bylo abych se po následující dva dny nebál jen zakašlat a aby ráno nebylo horší oběda. Jídelák byl samozřejmě napsán rozsypaným čajem, ale měli obrázky. Podařilo se mi vybrat plátky hovězího a vepřového v nějaké sladké omáčce. Ostatní si ještě vybrali zeleninu, kuřecí maso a rýži. Ty plátky masa byla vynikající volba. Možná nejlepší za celý týden. V malých miskách, naskládané na sobě a polité omáčkou s kousky koření. Vepřové zvlášť, hovězí zvlášť. Odpozoroval jsem, že se hůlkami vezme plátek a položí se do misky s rýží. Miska s rýží slouží jako takový podklad. Maso se přidržuje hůlkami a „na prase“ se ukusuje. Omáčka z masa se nechá natéct do rýže a ta chytne chuť. K tomu se ještě přidává ta zelenina, ale nejí se s masem, ale zvlášť. Šlo by to asi zároveň, ale ta miska byla dost malá a nepojmula by to. Rýže je lepivá a lze nabírat po hrudkách, ale nakonec se na to nevydrželi dívat a dostal jsem vidličku. Nůž se zde hostům nedává.

Na dalším jednání jsme dostali čaj. Byl to hotový ceremoniál. Na čajovém stolku připravit konvičku, malé šálky, na plotýnce nechat ohřívat vodu a než se voda ohřála, tak nasypat čaj do konvičky. Jakmile byla voda hotová (90°C), zalila se konvička, ale ne úplně, jen trochu, promíchat a vylít. Protože šetříme tak se to nalilo do šálků, ty se nechaly přetéct a pak se vylily. Tím bylo vyčištěno. Šálky byly jako panáky a také se z toho čaj tak pil. Doléval nám pravidelně a byl to docela smrťák, takže když jednání končilo, tak jsem už viděl zvuk. Čaj v konvičce je v sítku a voda se tím nechává protéct a louhovat dokud je to dobré. Přišlo mi, že se čaj postupně zlepšoval. Když by se to na začátku nepropláchlo, tak by to bylo asi dost trpké.

Pak jsme dostávali spíše KFC – jsou zvyklí, že lidem ze západu místní jídlo nemusí vždy sednout. KFC tam mají na 100% shodné, jako my tady. Stejně jako v Dubaji Burger King. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že náš protějšek byl v Londýně, ale musel se na 14 dní vrátit do Číny, aby si napravil žaludek a gestem naznačil zvracení. Jim naše jídla asi moc nevyhovují. Není se čemu divit – Číňan vedle mne ve vlaku jedl příšerně páchnoucí rybu, Číňanka srkala nudle se zvukovým doprovodem jako když se zaživa vysává mozek brčkem. Tahle dvojka si tam čvachtala jaké mají dobré jídlo, ale nejednomu by se z toho zvedl žaludek. Nudle jsou v pohodě, ale ty zvuky v kombinaci se smradem z ryby…

V Yiwu nás vzali do Pizza Hut. Západní restaurace vedená Číňany. Pizza tam vypadá jako nějaký koláč, mořské plody mají úroveň, s restaurací jsem neměl žádný problém, ale podle stavu záchodů to místním vůbec nesvědčí.

Poslední jídlo, které stálo za zmínku, byla zdvořilostní večeře v dražší restauraci. Vybral jsem si nasekané kousky ptáka, co má blízko ke kuřeti se zeleninou a pak takové vepřové nudličky s ostrou zeleninou. Bylo to výborné, v kotlících a uprostřed stolu hořák, na kterém se to dovařilo. To se mi hodně líbilo, to by mohlo být i u nás. Nesedělo mi, že jsou v tom kosti a to pálivé bylo hodně pálivé. Bylo to dobré, velmi dobré, ale nesměl jsem to přehnat, aby to nemělo následky – nechtěl jsem vidět jiný záchod, než ten na hotelu.

Kilometry

Přesuny – vnitrostátní

Shenzhen > Shanghai 1200

Shanghai > Hongkong 1600

Shenzhen > Guangzhou 186km

Guangzhou > Shenzhen 186km

Shanghai > Yiwu 275km

Yiwu > Shanghai 275km

Shanghai > Ningbo 316km

Ningbo > Shanghai 316km

Souhrn TAXI (odhad) 250km

Souhrn chůze (odhad) 15km

Souhrn MHD (odhad) 160km

Celkem: 4779

Přesuny mezinárodní

Praha > Dubaj 4469km

Dubaj > Praha 4469km

Dubaj > Hongkong 9527km

Hongkong > Dubaj 9527km

Celkem: 27992

Úplně celkem: 32771

china_5


24.07.2016 Drobek


Související články:


12345 (193x hodnoceno, průměr: 1,48 z 5)
17 644x přečteno
D-FENS © 2017