Chvilka pro milion chvilek

Na Václavák jsem se šel podívat. Na Letnou jsem už nešel, ale poslal jsem zvědy. Pověřil jsem je úkolem, ať zjistí, kolik bude v postraních uličkách připravených antonů, kolik těžkooděnců, kolik provokatérů zaútočí na policejní kordony a tak. Zvědové se vrátili, a že prej nic. Fakt nic.

Sakra někdo nám tu chce svrhnout předsedu vlády a se soudruhem Hamáčkem to ani nehne.

Soudruh Hamáček zřejmě pořadatele mítinku zná. Ví, že jsou to soudruzi zodpovědní, kteří se do žádných revolucí nepoženou. A zřejmě také zná ty, kteří za nimi stojí a ti už vůbec nechtějí žádné revoluce či zemětřesení. Čili bezpečnostní rizika jsou takřka nulová, tak proč se zbytečně plašit.

Demonstruje se přece za nezávislost justice. Tedy abychom to lépe chápali, demonstruje se za to, aby v naší justici neproběhly žádné změny. A že se justice změn bojí, to si můžeme být jisti. Nemusíme chodit nikam daleko, stačí se podívat vedle do Polska. Tam v loňském roce vykopali komunisty ze soudů pěkně zostra. To bolševíčky tak vyděsilo, že naše justiční špičky psaly až do Bruselu, ať to rychle zatrhnou, aby se ten nápad snad nerozšířil také k nám. Navíc v Polsku také pravicová vláda sebrala komunistickým aparátčíkům a fízlům jejich vysoké důchody a nyní se musí spokojit s průměrem. Však také kvičeli, vyhrožovali a demonstrovali, ale nebylo jim to nic platné.

U nás se toho zatím bát nemusíme, neboť justiční bolševik je chráněný druh a musí se s ním jednat jemně a zlehka.

Celou tu protestní akci za nezávislost justice vede jakýsi jinoch Minář. Trošku mi to připomíná snahu nepolitického politika a salonního levičáka Havla a jeho třetí cestu. U něho to byla také taková snaha dělat politiku bez voličů. Matně si vzpomínám, že když ho jeho voliči chtěli zvolit poněkolikáté presidentem, tak svého voliče Sládka, který se zrovna nechystal hodit mu hlas, nechal na několik dní zmizet, aby mu to zbytečně nekazil. No nějak se ta pravda a láska prosadit musela.

Připadá mi, že Minář má být takový nástupce. Vypadá trochu jako Havel. Mrňavej je jako Havel. Zrzavej je jako Havel. No a nápady, ty má némlich jako Havel.

Ptám se proto spolu s klasikem, cui bono? Komu to slouží? Komu je to k užitku. Připravují si Charta 77 a umírnění komunisté nového vůdce.

Když už se tu demonstruje za naši nezávislou justici, tak se do jejich vod na chvíli ponoříme.

Naše justice je vystavěna na principu bolševického justičního systému. Aby také ne, převzali jsme ho po roce 1948 z bolševického Ruska, které na něm již 30 let pracovalo v tom směru, aby se mužik ničeho nedovolal. Především pak ne, ve sporu se státem.

Aby tento svébytný druh práva nenarážel na odpor prvorepublikové justice, byla tato nahrazována rychlokvaškami s jednoročním justičním kurzem. Tento trend doplňovali i změny ve společnosti, kdy například na středních školách byla zrušena výuka základů řečtiny a latiny, jež byla spojena s výukou základů práva.

K tomuto přetiskuji jeden odstavec z instrukcí KGB, k činnosti na okupovaných územích.

35. V základním i odborném školství a zejména na školách středních a vyšších zařídit odstranění učitelů, kteří se těší obecné autoritě a oblibě. Na jejich místa dosadit lidi jmenované. Způsobit, aby byla přerušená korelace mezi předměty, omezeno vydávání pramenných materiálů a na středních školách zrušena výuka latiny, řečtiny, obecné filosofie, logiky a genetiky. V dějepise se nesmí vykládat, co který panovník udělal, nebo chtěl udělat pro zemi, naproti tomu je třeba poukazovat na tyranii králů a boje utiskovaného lidu. V odborném školství je třeba zavést úzkou specializaci.

Tito novodobí lidoví soudci jednak neměli problém přijmout pokroucené komunistické právo, protože to byli přívrženci nebo přímo členové komunistické strany. A mnohdy ani nebyli schopni pochopit historii a vývoj práva a spravedlnosti.

Po roce 1989 nechal Havel v justici všechny umírněné bolševiky, doplněné o bolševiky z Charty 77. Těmto lidem slíbil za jejich komunistickou minulostí „tlustou čáru“a navíc jim nechal doživotní mandát. Tito lidé jsou dodnes prakticky neodvolatelní.

Jsou to ale lidé, kteří nemají na pozice soudců nebo státních zástupců žádný morální nárok. Jsou to lidé poskvrněni zločinným režimem. S křivou páteří, totalitními manýry, bez vztahu ke svobodě, ale naopak se sympatiemi k autoritářství.

Je ostudou nás občanů, že to tak třicet let po revoluci stále ještě tolerujeme.

V naší zemi se stále řeší nedostatek soudců a jejich přetíženost. To je ale dáno strukturou a systémem práce. Nedávno jsem se zde navezl do správního systému, kdy jsem poukázal na poměr soudců v Británii. Dnes jiný příklad. Stomilionové Japonsko má 3000 soudců. Kolik má soudců deset milionů českých občanů? Kdo z vážených čtenářů hádá 3000, jako v Japonsku, hádá správně.

Je to ale nejen problém justice, ale celé společnosti. Stále je totiž vedena tím umírněným bolševickým systémem, s nekonečným počtem institucí a úředníků, se snahou rozhodovat naprosto o všem.

Marta Kubišová v jedné písni zpívá, „vláda věcí tvých, lide k tobě se navrátí“. To je právě problém naší společnosti. K nám se žádná vláda našich věcí zpět nevrátila. Komunisté tu čtyřicet let vytvářeli systém, kdy veškeré rozhodování občanovi odebírali a rozhodovací proces převáděli na stranu, úřady a kolektiv. Vláda jedné strany sice padla, ale rozhodovací procesy zůstaly v rukou nových stran. A jak jsme se mohli mnohokrát přesvědčit, když jde o to, udržet si je, strany se klidně spojí napříč politickým spektrem.

Nyní se k tomu ještě přidal přenos kompetencí našeho státu do rukou úředníků v Bruselu. Tedy, jsme svědky procesu přesně opačného, než je princip subsidiarity.

Můj děda kdysi míval les. Protože to byl les jeho, hospodařil v něm podle svých pravidel. Když chtěl nějaké dřevo prodat, nemusel běžet pro povolení. Sám rozhodoval, jaké stromy pokácí a také jaké vysadí. Když potřeboval dříví na topení, tak se sám rozhodl které a kolik.

A to dokonce i za Hitlera. Za komunistů už ale ne. Komanči omezili vlastnická práva, a pokud chtěl majitel těžit, musel zajít pro povolení. Aparátčíkům to dávalo dobrý vyděračský potenciál. „Máš vyvěšený vlaječky? Nemáš! A do družstva taky nechceš, hm tak to se v zimě neohřeješ. A ať tě nenapadne kácet bez povolení, to bys mohl také deset let rubat smolinec.“ Je to jen takový jednoduchý příklad, ale poučný.

Dnes si nesmí ani domkář na své zahradě pokácet svůj strom bez ouředního posvěcení. Sice se asi na půl roku toto omezení zrušilo, ale protože vlastníci nemovitostí okamžitě využili příležitosti a začali kácet, aniž by před tím na úřadu skládali prosebné supliky, rychle se povolovací proces vrátil. Úředníci byli totiž zděšeni zjištěním, že je nikdo nepotřebuje. Že lidé jsou schopni o svých věcech rozhodovat sami.

Poslanci se tak rychle vrátili k původnímu, komunistickému znění zákona, aby lidem nedošlo, že pokud něco vlastní, tak také mají právo o tom rozhodovat. Tedy vyžadovat princip, NA SVÉM, PO SVÉM.

V temných dobách středověku se mohlo přihodit, že lidé někdy skončili na hranici, například pro čarodějnictví. K překvapení mnohých dnešních soudců se tak mohlo stát až po té, co se obviněný přiznal. Aby to měli vyšetřovatelé jednoduší, mnozí soudci souhlasily s využitím práva útrpného, a přiznání na mučidlech nezpochybňovali.

Naši soudci dnes také připouštějí určité pomůcky ke zjednodušení práce vyšetřovatelů. Není například vyžadováno přiznání. A jako hlavní důkaz dnes postačí, když policejní pes zaštěká na kus hadru. Identifikace obviněných se také může vést poněkud podivným způsobem. Kdo viděl video z nemocnice v kauze Nečesaný a práci soudkyně, která na to dohlížela, jistě mi rozumí.

Ale jsou tu i jiné moderní vymoženosti. Pokud se vám ve středověku podařilo před vyšetřovatelem včas utéct do sousedního města, dostali jste se tak na území jiné jurisdikce. V tom případě jste se dostali pod její ochranu a původní orgány už na vás nedosáhly. Proto se podobné procesy mohly rozjet jen na regionální úrovni. Porovnejte to s bolševickým pojetím žalobce, s působností na celém státu. A to není nic proti prosazovanému nápadu blbky Jourové, která chce evropského prokurátora. To už se neschováte před podivnými praktikami justice nikde. Představte si, jak se v takovém systému bude nádherně likvidovat politická opozice s tou svou „předsudečnou nenávistí“.

Ve středověku to nebylo jen nezávislé jurisdikce, které vás mohly ochránit před pronásledováním. Byla to i církev, kterou jste mohly požádat o ochranu, neboť na její půdě civilní právo neplatilo.

Tyto vymoženosti nenabízel jen středověk. Když Mojžíš zakládal Judeu, naplánoval na druhém břehu Jordánu výstavbu tří měst, která měla sloužit jako města azylová. Byla zbudována, jak bychom řekli dnes pro ty, kteří spáchali zločin z nedbalosti. A aby na ně nedopadl tehdy uplatňovaný zákon „Zub za zub, oko za oko.“, zajišťovala jim tato města ochranu. Porovnejte to s tím, že dnes, jako občan EU nemáte právo obdržet azyl v jiné členské zemi. Přitom přivandrovalému polodementnímu negrovi z Boko Haram jsou tato práva přiznána.

I jiný příklad z dávných dob můžeme porovnat s dnešním neutěšeným stavem naší neobolševické justice. Jakýsi Chamurapi nechal do kamenného patníku vytesat zákoník, který mimo jiné obsahoval ustanovení, jenž toho, kdo by jiného křivě obvinil z vraždy, nechává propadnout hrdlem. Tedy důkazy pro obvinění musely být nezvratitelné, jinak si nikdo nedovolil předstoupit před soudce.

Dnes je trestní stíhání (nemám na mysli zrovna pro vraždu) běžně využíváno k zastrašení, či pošpinění nepohodlných osob. Za zneužití takového stíhání však naše soudy nikoho netrestají, i když naše zákony mají dosti možností, jak takovéto zneužívání postihnout. Soudci je však nevyužívají.

Tomu se ale není co divit když státní zástupci spadají, tak jak je to v bolševických a totalitních režimech běžné, pod resort spravedlnosti. Přitom by měli být na úrovni obžalovaného neboť je to spor mezi nimi. Soudce by pak měl být nad nimi, jako ten kdo váží pro a proti. Soudce by měl chtít od vyšetřovatelů a státních zástupců za takový spor odpovědnost i regresní úhradu části nákladů. Ovšem to by vyžadoval odpovědnost od resortu pod který sám spadá.

Kromě systémových nedostatků má naše justice i problémy s konkrétními soudci. Například takový soudruh soudce Lněnička nám ke kauze obviněného svědka Nečesaného sdělil, že nebýt tak úporné obhajoby, už by dávno seděl. Soudruh soudce nám tedy poodhrnul styl své práce, jež bychom mohly charakterizovat jako „Když už mi sem někoho přivedou, tak má kriminál jistý a jestli po ulici běhá skutečný zločinec a zavřu nevinného, to mi je jedno“.

Mnoho soudců podobné úrovně si pádu komunismu ještě nestačilo všimnout. Soudí stále ve stejném stylu, kterému je naučila rodná strana. Dodávat potřebné množství otroků do dolů, stavebnictví či bižutérek.

Podobní lidé však na soudech nemají již dávno co dělat. Politici však k reformním krokům nemají odvahu, a netlačí je k tomu ani občané, jenž by požadovali vytvoření lepší, spravedlivé justice.

Od dob Havla je justice a její nezávislost tabu. Bohužel tuto nezávislost si soudci vztahují jak na zákonné postupy, tak i na morálku.

I další totalitní praktiky jsou k vidění. Třeba taková Naďová. Všiml si čtenář, že ji justiční stráž k soudu přivážela v „medvědu“, jako psycho maniakální vražednici. To měla justice z této ženy takový strach? V tom případě by bylo záhodno doporučit justičním činitelům klidnější zaměstnání, pokud mají takovou hrůzu z premiérovy milenky. Nebo snad, že by donucovací prostředky nebyly užívány v souladu se zákonem a byly využívány k mediální dehonestaci a nátlaku?

Toho jsme mohli být svědky i v mediálně rozvířené kauze „tygřích jatek“. Ani zde se soudce nepozastavil nad tím proč je preparátor chcíplých šelem, předváděn spoutaný v „medvědu“. Možná měla justiční stráž poznatky, že preparátor při škvaření tygřího sádla pozřel nějaký ten škvarek a nyní rozumí řeči zvířat a při úplňku se mu prodlužují zuby a drápy.

To že jsou obvinění až do vynesení rozsudku považováni za nevinné, našim soudcům někdo opomenul sdělit. K tomu připomenu kauzu, která hýbe současným Německem. Obviněný nemocniční vrah z osmdesátinásobné vraždy, předstoupil před soud bez stráže a bez pout. Jak by ho předvedla naše justice, V kozelci a roubíkem?

Jsou i věci tak absurdní, u kterých nevěříte, že se mohou v naší justici vůbec vyskytnout. Jistý český politický vězeň si nedávno požádal o předčasné propuštění. Stání se ovšem konalo až po uplynutí trestu celého a v době kdy už byl vězeň dávno doma. Daný soudce samozřejmě nenese žádnou odpovědnost a předseda soudu celou věc pokryl konstatováním, že chudáci nestíhají.

Předstoupit před český soud je dnes opravdové riziko. Termíny jsou nekonečné, soudní ping pong je ještě protahuje. Předvídatelnost rozhodnutí žádná, vynášená rozhodnutí jsou zcela protichůdná.

To se do budoucna rozhodně nezmění. I aktivisté chvilek místo reformy justice požadují zachování její „nezávislosti“, což současný stav ještě více zabetonuje.

Dokud se do onoho justičního vředu pořádně neřízne, žádného zlepšení se nemůžeme dočkat. Současným politikům se však do nápravy justice nechce a mnohým tento stav i vyhovuje.

Okrajově jsem se v tomto článku dotkl i prokurátorů. Pokud by se čtenář rozhodl vstoupit na tuto půdu, pak by teprve poznal jak hluboce je bolševismus zamrzlý v této instituci. Jen jak vstoupíte, ošlehají vás východní ledové větry.

Nebudu se pouštět příliš do hloubky. Jen malá exkurse. Zkuste si okresní státní zastupitelství zadat do vyhledávače a podívejte se na rozsah úředních hodin v pondělí a středu. Po třiceti letech úmorné demokratizace naší společnosti, budete možná rozsahem služby poskytované veřejnosti v úřední den překvapeni. Demonstrovat za takovouto nezávislost bych se opravdu zdráhal.

Rozhodně se ale půjdu podívat na demonstraci za nezávislost justice v pondělí 22. 7. v 15 hod. před MSp, kterou pořádá K 213.

Na závěr bych možná dodal ještě toto. Chtěl jsem to propašovat už i do jiných článků a sem by se to třeba hodilo. Je zajímavé, kolik lidí v této zemi touží po svobodě a řádu. Do takového Liberlandu, v močálech kdesi u Dunaje se nahlásilo přes čtvrt milionu nadšenců. Proč ale neudělat Liberland z České republiky? Jenže to nestačí jen párkrát kliknout na myš. To tu prdel musíme zvednout a něco pro to začít dělat.

Jen drobná rekapitulace na závěr.

Předseda Ústavního soudu, bolševik Rychetský.

Předseda Nejvyššího soudu, bolševik Šámal.

Předseda Nejvyššího správního soudu, bolševický prokurátor Mazanec.

Ombudsmanka, bolševička Šabatová.

President republiky, Zeman, ortodoxní bolševik.

Předseda vlády, komunista Babiš, Bureš.

President hospodářské komory, Dlouhý, bolševik a prognostický fízl.

Řiditel ČT, komunista Dvořák.

Atd., atd., atd.

Jak může stát, vedený těmito lidmi fungovat na demokratických zásadách, vždyť ti lidé nevědí co to je.

Jak by mohly být rozšiřovány občanské svobody, vždyť ti lidé svobodu nenávidí.