Chorche se nám zase vybarvil. Anebo nevybarvil. Chorche dělá jen to, co se od něj očekává. Kdyby to nedělal, nebyl by předseda vlády. Chorche sám je jen nástroj.
Chorche se nechal slyšet, že lustrační zákon svoji úlohu už dávno splnil a měl by tudíž být zrušen. Zda se jednalo o úlitbičku Chorchemu budoucímu koaličnímu partnerovi, totiž KSČ v emku, nebo zda se jednalo o výraz Chorcheho bytostného přesvědčení, to skutečně jen čert ví. Jedná se zcela jednoznačně o umělý problém, mající za účel nasměrovat pohled veřejnosti nějakým směrem, je to další ze stromů, který byl vztyčen, aby přes něj opice v klecích neviděly les. PlnouParouback později pochopil, že asi prokopl buben a prohlásil, že zrušení lustračního zákona může počkat (a my víme, jak dlouho to asi počká), ale jak říkala babička, špatné slovo nevtáhneš do úst ani párem volů.
Lustrační zákon svůj účel ohledně estébáků nikdy splnit nemohl a tak ho také nesplnil. Jeho účelem bylo zamezit pronikání exponentů bývalé StB do mechanismů státu, cosi jako sebeobranný mechanismus režimu nového před režimem starým, což by jistě bylo v pořádku, kdyby to nemělo jednu zásadní chybu. O tom, kdo byl estebák, se rozhoduje podle dokumentů, které sami estébáci vytvořili, případně sami estébáci (ne)nechali zmizet. Skartovačky jely naplno už nějakou dobu před listopadem 1989 a po listopadu přišel vůbec stres. Zejména musel zmizet spisový materiál poukazující na propojení tzv. disentu s StB a skartovačky také vydatně poháněly soukromé zájmy jednotlivých exponentů státní bezpečnosti, kteří viděli svoji budoucnost v polistopadové republice v růžových barvách. Mám zato, že poklady, na základě kterých se lustruje, je materiál druhého řádu, pečlivě a účelově přebraná makulatura. Kromě toho, součet exkomunistů a ex-estébáků přesahuje jeden milión hlav, je možné takovou početnou a hlavně vlivnou část populace udržet v rozumném odstupu od koryta?
StB představovala ideologickou policii. Ideologickou policii má každý režim, jakkoli se zaklíná demokratickými hodnotami a občanskou společností. Socialistický režim byl totalitní – sen každého Paroubka – a snažil se ovládnout život jednotlivce do nejmenších detailů. Potřeboval proto maximální kontrolu a tím pádem také rozsáhlý aparát ideologické policie.
Sami estébáci se dají rozdělit podle příslušnosti k aparátu do dvou skupin – jednak sami příslušníci StB, pak spolupracovníci. Příslušníci StB byli skuteční praktici moci. Byli to oni, kdo vytvářel a provozoval celý fízlovský aparát a je také jasné, že přinejmenším část z nich našla uplatnění v řádách nové ideopolicie. Sice se trochu změnily cíle jejich práce – už nebojují proti podvratné činnosti ideového nepřítele, ale proti terorismu, extrémismu nebo rasismu, což ovšem ve finále na jejich každodenní práci mění jen velmi málo. Na jedné straně je ideologický nepřítel a na druhé fízlsystém, zbytek jsou jen přívlastky. Stejně tak na jejich životech málo změnil nějaký lustrační zákon a zapálený ministr Langoš, prostě nový páníššek upotřebil jejich služby stejně jako starý páníššek a každý nový páníššek je upotřebí zase, protože se pak snáze vládne. Jistě že ze hry spoustu oddaných členů aparátu vypadlo, kteří se teď zhrzeně protloukají, kde se dá. Jejich úděl je o to snazší, že v tom nejsou sami, je jich takových víc, takže si vzájemně pomáhají a vytvářejí zvláštní bratrstva, která už mnoho z nás poznalo na lokálních nebo regionálních úrovních. Lustrační zákon je přinutil nevystupovat přímo, museli si najmout politická pimprlata, jejichž provázky tahají. Jiní se aktivně zapojili do procesu privatizace státního majetku a díky informacím, které jim systém vložil do hlav, se jim rovněž daří. V soukromém sektoru lustrační zákon nemá žádný vliv a žádný fízl tudíž kvůli němu nemusí být neštastný. Pochybuji, že lustrační zákon nějak reálně omezil bývalé estébáky v rozletu.
Jak moje matka sháněla známému místo
Psal se rok 1994 a za mojí matkou přišla její kolegyně, že by potřebovala najít místo pro syna po škole. Nejlépe že by vyhověl tehdejší Krajský úřad, nebo jak se to tehdy jmenovalo, zda tam nemá nějaké známé. Matka tam známé měla, a to dokonce jednoho personalistu. Poté, co uchazeč odeslal tomu soudruhovi nějaké podklady, došlo mezi mojí matkou a soudruhem k následujícímu dialogu:
Matka: Dorazily vám ty podklady? A je všechno v pořádku?
Personalista: Dorazily a je to OK.
M: A jak to vypadá?
P: Docela dobře. Dám vědět.
M: A kdy tedy můžeme počítat s nějakým rozhodnutím?
P: Tak za tři dni, než to kluci schválí.
M: ??? – jaký kluci?
P: Kluci… no z BISky.
Pak tu máme spolupracovníky. Nejnižší level spolupráce byla pozice agenta. Agent byl drobný špiclík někde vedle vás, třeba váš soused, kolega nebo kamarád, který si sem tam popovídal se svým řídícím důstojníkem. Může nám nyní být fuk, jak donašeč k tomuto vedlejšáku přišel, obecně se dá říci, že hlavním motivem byla snaha vylepšit si momentální pozici uvnitř socialistické mizérie. Průměrný zmrdeček prostě neviděl jinou šanci, jak si dopomoci k nějakému bonusu v beztřídní společnosti, než „jim to podepsat“. Je jasné, že v českém zmrdoprostředí akcelerovaly úvahy typu „jednou za dva měsíce jim něco povim no a co, dyť mě neubyde“ růst agenturní sítě do nezvyklých dimenzí. Zato spolupracovník zvaný rezident už dělal na něčem konkrétním, byl to řekněmě druholiniový profesionál nebo dělník moci. StB šho dosadila na požadovanou pozici do požadovaného prostředí, nechala ho provést nějakou akci a pak zase zmizel. Nezbytné zázemí pro konspirativní schůzky poskytovali držitelé propůjčených bytů, kteří se v podstatě tvářili jako obyčejní nájemníci, ke kterým občas přijdou přátelé na kafe a štrůdl.
Známí agenti,
kteří museli být ze seznamů smazáni na základě rozhodnutí soudu
s. Kulhánek, ex-šéf Škody Auto
s. Bohdalová, průměrná héérečka.
Lustrační zákon ani zde nenapáchal zásadní paseku. Agenti byli zpravidla ve svém okolí profláknutí a nový režim pro ně beztak neměl využití. Nemám pro to žádný důkaz, ale StB se zřejmě počátkem devadesátých let pokusila alespoň ty významnější členy agenturní sítě zabezpečit pro časy zlé a umožnit jim nový start v prostředí, kde je nikdo nezná. Došlo k vlně stěhování, kdy se najednou z Budějovic odstěhovalo několik desítek profláknutých estébáckých ksichtů a jejich domy a byty si koupili přistěhovalci zase odjinud. Rychle si našli nová pracovní místa – většinou ve firmách, které právě procházely privatizačním procesem. Začátek nové sítě? Velký počet agentů musel přesto zůstat bez páníšška operativce napospas zlému světu. V případě spolupracovníků estébáků pracujících na úřadech nebo ve státních institucích byl lustrační zákon možná problém, ale cokoli se dá obejít.
Můj soused estébák
To bylo vážně překvapení. Že můj soused za totáče donášel, to jsem věděl. Rodiče mě instruovali, že před tím pánem pozor, že je ´u nich´. Ale jeho krycí jméno mě dostalo.
Říká se, že o mrtvých jen dobře, ale v případě mého souseda se toho nehodlám držet. Asi metr padesát vysoký zakrslý hrbatý zmrd si koledoval o přes držku, kdykoli ji otevřel. Jen humanitární ohledy mi bránily vzít hool a tuto kreaturu zarazit jedním mocným úderem do země. Vzteklá kreaturka by byla v případě fyzického konfliktu nepříjemným soupěřem, tradovalo se, že když ho jednou někdo rozčilil, sejmul sklo ze stolu a tím dotyčného udeřil. Hodně lidem udělal ze života peklo, vychoval jednoho zkurvysyna, dokonalou kopii sebe samotného a vůbec na co hrábnul, to bylo nějak defektní.
Krycí jméno tohoto kripla bylo Štika.
Zajímavý druh relace k StB nabízela kategorie „Kandidát tajné spolupráce“. KTS se mohl občan stát bez svého zasloužení, prostě nějaký estébácký headhunter usoudil, že by někdo spolupracovat mohl a uvedl ho jako KTS. Mediálně nejznámějším KTS je Václav Havel. Zřejmě nějaký estébák správně postřehl jeho submisivitu a neschopnost říci někomu do očí „ne“, ale dějiny a Velký bratr měly s Havlem větší plány a tak Havel v této kategorii zůstal.
Takto vytvořená síť představuje skoro geniální dílo, cosi jako Internet. Zánikem části sítě není nijak dotčen její zbytek a naopak dvě úplně rozdílné části sítě mohou existovat ve stejném místě a čase, aniž by se nějak rušily. Jeden prvek sítě neznal druhý a vytvářela se tak možnost kontrolovat plauzibilitu informací i osob. V prostředí, kde síť StB neměla konkurenci, byly její metody dotaženy až k dokonalosti. Spolu s civilním systémem uličních výborů a uličních důvěrníků vznikl aparát, který nemohl nechat nikoho bez povšimnutí a z něhož nebylo pro slušného člověka úniku. Při tak dokonale organizovaném systému mi vyprávění o tom, jak studenti s holýma rukama vyšli do ulic, aby svrhli socialistický režim, jako vyprávění převzaté z paperbackové sci-fi, stejně jako pohádka o profesionálním disidentovi Havlovi, který rozložil komunismus silou, kterou tlačí hrot pera na papír. Pro StB nebyl problém nechat nějakého Havla zmizet natotata a nadobro, to, že je teď a tady, má nějaký účel.
Paroubek nebo jeho následovníci se dříve nebo později pokusí tento systém znovu rozchodit v jeho původní dokonalosti. Paroubek je jen maskot komunistů, ČSSD je komerční značka pro light verzi KSČ a komunisté nic jiného neumí, než vytvářet totalitní režim. Každý projev vlastního názoru a individuality směřuje proti tomuto ideálu a právě od toho je tady ideopolicie. Ten fízlácký systém žije nezávisle na politickém vedení a sám se rozšiřuje, hledá si objekty zájmu, zdokonaluje operativu a je vždy připraven posloužit páníšškovi, ať je jaký chce. Všechno se vším nějak souvisí a můžete to být vy, jehož spis má zrovna nějaký operativec na stole. Prvek představovaný agentem nelze nahradit žádným elektronickým šmírováním a odposlechem. BIS má své lidi na školách, v podnicích, v komerční sféře a ve státních orgánech, v neziskových společnostech a občanských iniciativách. Agenti jsou možná jiní, ale pod kotlem topí staří známí profesionálové propojení s mladými odborníky na nové technologie, mediální specialisty a psychology. Diskutovat za takových okolností o lustračním zákonu je irelevantní.
Paroubek nás jen tak zkouší. Zda se ozveme. Veškeré nářky nad tím, že je Paroubek debil, jsou nemístné. Soudruh Paroubek je populární, 53% občanů mu důvěřuje a jaký národ, takoví politikové.
Místo závěru rozloučím se touto univerzálně platnou citací z učebnice StB, kterou najdete na tomto odkazu. Když jsem tuto větu přečetl, došlo mi, že v podstatě je jedno, zda se momentálně Velký bratr bojuje proti revanšismu, extrémismu, terorismu nebo nějakému jinému -ismu, třeba i takovému, který ještě nebyl dodnes pojmenován. Doporučuji pročíst celou, zaručeně vnese světlo do vašich otázek, proč se děje právě to, co se děje, a ne něco jiného…
Prevence v širším slova smyslu představuje mnohostrannou činnost soc. státu a společnosti zaměřenou na postupné vykořenění tr. činnosti jako společenského jevu. Zahrnuje komplex opatření politického, ekonomického, právního a kulturně-vychovného charakteru, napomáhajících odstranění příčin a podmínek tr. činnosti a vykořenění přežitků minulosti ve vědomí a chování lidí. Je uskutečnována stát. orgány, stranickými, společenskými organizacemi, podniky a institucemi v těsné spolupráci s veřejností a jednotlivými občany. Podstata individuální prevence spočívá v utváření, formování a upevňování spravného politického přesvedčení těchto osob, odstraňování jejich negativních rysů cestou působení na jejich vědomí, chování a jednání.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)