Jméno Roberta Toru Kiyosakiho u nás není tak docela neznámé. I v českém prostředí jsou známy jeho knihy Rich Dad, Poor Dad, Rich dad’s Cashflow quadrant a další. A protože zejména odkazy na prvně jmenovanou knihu se občas mihnou i ve zdejších diskusích, rozhodli jsme se na toto dílko podívat blíže.
Nejdřív ale něco o autorovi. Mnoho lidí tvrdí, že nezbohatl na ničem jiném, než právě na těchto knihách a nikoli tedy na tom, co v nich tvrdí – to jest podnikání v oblasti nemovitostí a investicemi do zakládání nových firem. To bude nejspíš pravda, protože ani jeho vlastní životopis neobsahuje období, kdy by se měl živit nemovitostmi. On ten životopis ostatně různých polopravd či hodně překroucených faktů obsahuje celou řadu. Ale to ponechme stranou. Po odchodu z Xeroxu, kde prodával kopírky začal autor obchodovat s velurovými a nylonovými pouzdry na sufrová prkna a v tomto oboru nebyl zcela neúspěšný. Začátkem osmdesátých let pak založil firmu, zaměřenou na trička pro heavymetalové kapely, zkrachoval a na nějakou dobu se stal dokonce bezdomovcem. A právě někdy v tu dobu začal organisovat semináře a psát knihy o tom, jak hospodařit se svými penězi. Vskutku zábavná představa – bezdomovec, radící lidem, jak zbohatnout. Na druhou stranu stačí se rozhlédnout po (nejen) české politické scéně, o podobě absurdní obrázky tam nouze rozhodně není. A nutno přiznat, že na knihách a seminářích Kyiosaki rozhodně spousu peněz vydělal (hm, zase ta paralela s politikou…).
Základní ideou celé knihy je to, že chce-li člověk být opravdu bohatý, nemá pracovat, ale má nechat svoje peníze aby pracovaly za něj. Zároveň se kniha tváří jako návod, jak na to. Skutečnést je prozaičtější, ale nepředbíhejme.
Úvodem a jakýmsi rámcem k hlavním sdělením je vlastní život autora. Jeho vlastní otec neboli „chudý táta“ byl člověk s akademickým vzděláním, pracující na vyšší posici ve státní správě. Ačkoli pobíral slušný plat, neuměl s penězi zacházet a zemřel se spoustou dluhů. Bohatý táta byl otec autorova kamaráda Mika. S minimálním formálním vzděláním, zato ovšem správným přístupem k penězům. Postupně se vypracoval až na jednoho z nejbohatších podnikatelů v okolí. Od věku ca 9 let měl „bohatý táta“ učit autora a svého syna správnému hospodaření a tomu, jak opravdu zbohatnout, často za pomoci poněkud divných metod. Celou knihou se pak táhne výčet fantastických autorových podnikatelských úspěchů, počínaje provozováním knihovny/čítárny ve sklepě rodičovského domu a konče značně neurčitým výčtem velkých firem, které autor vlastní a které mu umožňují vést pohodlný a bezpracný život. Typická americká success story, chtělo by se říct. Včetně instantního návodu, jak na to. Zkusme se tedy podívat na pár základních thesí, v knize obsažených a na to, zda kniha je opravdu tak skvělým receptem na zbohatnutí, za který se vydává. Ačkoli, jak již bylo naznačeno, existují značné pochyby o realističnosti toho, co auto popisuje (nebyl například schopen doložit případ jediné úspěšné firmy, kterou vlastní či vlastnil), my se zaměříme na faktickou stránku věci. Vcelku nic nelze namítat proti obecným tvrzením a klišé – například to, že spousta lidí nemá ponětí o některých základních ekonomických vztazích a souvislostech je pravda, ale není to nic objevného. Na to stačí přečíst si volební program libovolné české politické strany a pak se podívat na její volební výsledky. Rovněž pravdivý a rovněž nijak objevný je popis „krysího závodu“ – situace, kdy člověk díky nemoudrému hospodaření žije takříkajíc „z ruky do úst“ bez ohledu na to, jak vyoký plat má. Další kladné body už se v knize hledají podstatně hůře.
Velkým tématem je „pasivní příjem“, charekterizovaný heslem „nepracujte pro peníze, nechte peníze pracovat pro sebe“ – krásně znějící a velmi lákové, není-liž pravda? Komu by se nelíbilo být rentiérem, který má na vše lidi, sám se o nic nestará, dělá si, co chce, a na účtě mu pravidelně naskakují velké sumy. Na obchody na burse si najmete makléře, na správu vám vlastněných nemovitostí specialisovanou firmu a peníze se jen pohrnou. Ve skutečnosti takto bezpracný příjem ovšem neexistuje – tedy s možnou výjimkou sociálních dávek (s těmi autoři tohoto článku nemají přímou zkušenost, netroufají si tedy soudit autoritativně) a v reálném životě je to vše podstatně složitější – každý příjem nás něco stojí a jistota stojí ještě daleko víc. Je pravda, že existují určité typy příjmů na které se přímo moc nenadřeme – třeba dividendy, to je ale to je zase vykoupeno risikem toho, že více ztratíme, než získáme. Člověk, disponující velkým majetkem, sice nemusí přímo pracovat za plat, ale čím větší majetek, tím obtížnější je jeho správa a ochrana před různými zmrdíky, kteří se na každém úspěchu rádi přiživí. Představa, že se majetek bude rozmnožovat sám od sebe, má částečně reálný podklad při diversifikovaném investování na finančních trzích – v případě obchodu s nemovitostmi či zakládání a rozvoji firem, kde má člověk většinový podíl, je tato představa až dětinsky naivní.
Jakkoli autor zdůrazňuje důležitost znalosti účetnictví, sám v této disciplíně právě neexceluje. Jeho propojení finančních toků a definice aktiv a pasiv (na čemž je založen jeho „Cashflow quadrant“) je sice zajímavé, ale nepřesné a příliš generalizující. Pro RK je aktivem pouze to, co generuje příjem. Výdaje za věci, které „pouze“ snižují jiné náklady či mohou k příjmu vést nepřímo či v budoucnu, autor příliš neuznává.
Typickým případem je vlastnictví domu, ve kterém člověk bydlí. Selský rozum říká, že jde o aktivum, pro RK je to ovšem jasné pasivum. A aby toho nebylo málo, tak z účetního pohledu je to ještě jinak. Nepopiratelným faktem je, že dům jako takový je aktivem. Má svoji cenu a ta je snad ve všech případech nenulová, byť by to měla být cena parcely a stavebního materiálu z nějaké ruiny. Daleko důležitější ovšem je celková bilance, kterou vlastnictví domu přináší svému majiteli. Do té je nutno započítat i spoustu dalších položek – některé z nich jsou pasivní (hypotéka, náklady na údržbu), jiné naopak aktivní (příjem z případného pronájmu či podnájmu, úspora za nájemné, které by člověk musel platit, pokud by bydlel v pronajatém domě či bytě apod.) V praxi tedy velice záleží na konkrétních okolnostech a každou situaci je potřeba nesmírně pečlivě posuzovat individuálně.
Podobně zajímavá, ovšem neskutečně hrubě zjednodušená, je autorova představa o využívání korporací. Z textu má člověk občas dojem, že stačí založit si s.r.o. a od té doby se vše kupuje na firmu a neplatí se žádné daně. Je nepopiratelné, že vhodně navržená struktura právnických osob dokáže řešit některé specifické problémy stran příjmu či správy majetku (například daň z převodu nemovitosti), ale i tato mince má pochopitelně dvě strany. S dovolenou na Havaji či Rolexy odečtenými ze základu daně z příjmu by člověk nejspíš narazil i v liberálnějších daňových jurisdikcích, než jsou ČR nebo USA. A nesmíme samozřejmě zapomínat na to, že ani provoz právnické osoby není zcela zdarma.
Přímo s psychickou poruchou pak hraničí jeho odpor k formálnímu vzdělání. Pochopitelně není možno úplně generalisovat, ale statistiky mluví jasně – ať už se podíváme na statistiku průměru či mediánu u příjmů, míru nezaměstnanosti atd. vždy z toho lidé s vyšším vzděláním vychází lépe.
Ačkoli autor brojí proti nakupování pasiv (skutečných či jím takto klasifikovaných), neopomene se zmínit o Porsche, Rolexech či golfových holích za 400 dolarů, které si koupil z výnosu svých investic. Nabádání ke střízlivosti v utrácení, kritickému posuzování poměru cena/přínos apod. se najednou vytrácí.
Polemizovat by se dalo i s RK představou o tom, že opravdu bohatí lidé nezbohatli vlastní prací, ale tím, že za sebe „nechali pracovat svoje peníze“. Už letmý pohled na seznam nejbohatších lidí světa ukazuje, že čelní místa v něm zaujímají lidé, kteří se vypracovali vlastní prací a s teorií pana autora tedy nebude vše tak úplně v pořádku.
Pravda, některé představy a rady na nich postavené, smysl mají. Princip „hleďte si svého“ nebo „velké dluhy ať za vás platí někdo jiný“ (tedy že podnikat za cizí peníze nemusí být až tak hloupé – jako průprava pro politickou karieru je to dokonce velmi vhodné), „vytvořte si kapitál, který vás bude živit místo Vaší práce“, „najděte si způsob, jak z co nejvíce výdajů udětat daňově uznatelné náklady“ nejsou zcela postavené na hlavu. Skutečnost je ovšem taková, že o knize je třeba přemýšlet. Slepé a doslovné následování zjednodušených rad tak, jak jsou v knize uvedeny člověka dovede spíše do konfliktu se zákony (v lepším případě pak jen ke zbytečným velkým výdajům), než ke kýženému zbohatnutí.
Co se týče celkového zhodnocení knihy, názory autorů se rozcházejí a závěry jsou tedy dva :
Autor 1: Kiyosaki ve svých knihách rozhodně neříká nic, na co by člověk s IQ vyšším než 100 nedokázal přijít sám, začne-li o finančních příležitostech trochu přemýšlet. Pokud na to někdo zvyklý není, pak možná udělá dobře, když si některou z autorových knih přečte. Nikoli jako Bibli, ale jako inspiraci k zamyšlení.
Autor 2: chcete-li získat ekvivalent informací, obsažených v této knize, zajděte si na nějaký seznamovací seminář propagátorů multi level marketingu. Chcete-li se o praktické ekonomii dozvědět něco užitečného , přečtěte si Občanskou ekonomii Waltera Williamse. Obé, na rozdíl od Kiyoshakiho knihy, pořídíte zdarma.
(Zatím nikdo nehlasoval)