Chinaski: 1970

Slovo stud v naší pop-music vůbec neexistuje, a to už od Vítězného února.

hudební kritik Jan Rejžek v rozhovoru pro přílohu MF-DNES, 4/2004

---

Včera jsem se pohyboval po trase Bruntál (- Šternberk – Olomouc – Brno – Humpolec – Jindřichův Hradec) – ČB a slyšel celkem sedmkrát nový (s)hit od Chinaski (Chinasek – Chinasků – Chinaseků – jak se to asi skloňuje? Navrhoval bych Chinasků podle vzorů kokoti). Sice jsem se snažil včas přelaďovat, ale nedařilo se. Bylo to všude. 1970. Taky jsem slyšel pětkrát Dido a jednou nový Offspring, abych se ptal, zda má toto Dexter Holland zapotřebí. Ale to jen tak bokem.

Přemýšlel jsem, zda je možno přemluvit rádio s RDS, aby selektivně ignorovalo skupinu Chinaski, technicky by to jistě možné bylo, ale rádio nelze takto naprogramovat. Usoudil jsem pak, že bude lepší vydat se cestou prevence a téma Chinaski ještě jednou otevřít a ponořit se do kalných vod fenoménu zvaného „pohodová česká muzika“, jejímiž protagonisty právě Chinaski spolu s dalšími tvůrci hudebního pěnového polystyrénu (Buty, MiG-21, …) jsou. První odstavec je psaný velmi laskavým tónem. Členové skupiny bývají nazýváni „kluci“ a pan Malátný křestním jménem, jako by spolu všichni spali. Obvykle bývá tato část mailu nevýrazná, stojí tam zpravidla, že Chinaski jsou nejlepší česká skupina a výčet všech ocenění, které už dostaly, včetně nominací na Zlatého slavíka, což je pro mě argument jak hrom. Druhý odstavec je ryze soukromý a obsahuje charakteristiku mé osoby. Argumentačně je poněkud silnější než odstavec přechozí („ty seš kokot, protože nemáš kluky rád“). Nejvíce mě na těchto mailech fascinuje jejich schizofrenní pojetí – první odstavec je o tom, jak se s klukama všichni hrozně máme rádi, protože jsme spolu taková správňácká parta, a další je o tom, jak hrozně mě zavilého kreténa nenávidí. Jako by je psal Jekyll a Hyde nebo nějaká hysterka.

Vytvořil jsem teorii, že autoři těchto mailů jsou jedinci, kteří mají mají nějaký problém v komunikaci se svým okolím. Nejsem psycholog, takže nevím, jaký. V každém případě strádají nedostatkem komunikace s okolím a jsou vděčni za každý kontakt, a to i tehdy, když mi nadávají do idiotů. A teď si vezměme, že podstatná část textů Chinaski je v druhé osobě jednotného čísla, a to včetně morbidně-pedofilního duetu se Zuzanou Norisovou, vyvolává to v těchto osamělých pubertálních duších dojem, že si s nimi někdo povídá, což za takových okolností vytváří určité citové pouto. Ve své podstatě je to ovšem špinavost, ale ve světě pop-music, kde se love bombing používá celkem spontánně a nenuceně, to není nic nového.

Za momentální úspěchem  Chinaski stojí skladba „Husákovy děti“, správným názvem 1970. Už si na něj posvítil WhiteDog v tomto článku: http://blog.maly.cz/index.php?item=622

1970 Táborský / Grohman Nevím, jestli je to znát Možná by bylo lepší lhát Jsem silnej ročník sedmdesát Tak začni počítat Nechci tu hloupě vzpomínat Koho taky dneska zajímá Silnej ročník sedmdesát Tak začni počítat Tenkrát tu bejval jinej stát A já byl blbej nakvadrát Jsem silnej ročník sedmdesát Tak třeba například Ref: Naši mi vždycky říkali Jen nehas, co tě nepálí Jakej pán, takovej krám Naši mi vždycky říkali Co můžeš, sleduj zpovzdálí A nikdy nebojuj sám Nevím, jestli je to znát Možná by bylo lepší lhát Jsem silnej ročník sedmdesát Nemoh´ jsem si vybírat Tak mi to přestań vyčítat Naříkat, co jsem za případ Jsem silnej ročník sedmdesát A možná, že jsem rád Ref: Naši mi vždycky říkali Jen nehas, co tě nepálí Jakej pán, takovej krám Naši mi vždycky říkali Co můžeš, sleduj zpovzdálí A nikdy nebojuj sám Čas pádí, čas letí Těžko ta léta vrátíš zpět A tak i Husákovy děti Dospěly do Kristových let Čas pádí, čas letí A je to zvláštní svět A tak i Husákovy děti Dospěly do Kristových let Čas pádí, čas letí.   Když vynechám zjevné faktografické nesrovnalosti, které už zaznamenal White Dog a přenesu se přes to, že Malátný jaksi šišlá (šem šilnej rošník šedmdešát – třeba mu už někdo jednu vrazil), tak mi vadí jedna věc. Viděno optikou pánů Táborského a Grohmana, jsem rovněž Husákovým dítětem.  Narodil jsem se v roce 1974, což byl skutečně silný ročník. Uvedený text ve mně zbytečně zkouší vyvolat jakýsi pocit viny z toho, že jsem se narodil v době komunismu. Už to tady jednou bylo. Když se klika disidentů drala k moci, činila nás všechny provinilé tím, že jsme v minulých letech kolaborovali, zatímco oni museli úpět v žalářích (pro další informaci o úpění doporučuji knihu Václava Havla Dopisy Olze, zejména zu pasáž, kde Havel prosí Olgu, aby mu přestala posílat doutníky a posílala pouze cigarety). Rozhodně se mi nikdy nestalo, že by mi někdo vyčítal a nadával, co jsem za případ, že jsem se narodil v nevhodnou dobu. Dokonce ani nevím, kdo by to dělal, protože nejstaršímu člověku, který se narodil v kvazisvobodné společnosti po roce 1989, je čtrnáct a půl a spíš než politicko-demografická témata ho zajímá, zda má všechny Pokémony. Vyčítat by mi to mohli také lidé starší, ale z pochopitelných důvodů tak nečiní – v Husákových dobách prožili podstatnou část produktivního života.

Korunu všemu nasadilo sdělení „já byl blbej nakvadrát!“. Podle mě si ho tam G+T nainstalovali, aby se jim to vůbec rýmovalo. Ukázalo se, že blbost je nezávislá na společenských systémech a státních zřízeních a věru nevím, proč by se měl někdo, kdo se narodil před třiceti lety, cítit blbej. Pokud tedy pánové Grohman, Táborský či Malátný byli už tehdy blbí na kvadrát, tak je tomu zřejmě i nyní stejně, jest-li nedošlo k progresi, což po pročtění textu songu nehodlám nikomu vyvracet.

Přece jen je tady určitý posun. Dosavadní výplody z Chinasčí (podle vzoru prasečí) dílny byly o ničem. Nabádaly nás k pedofilii (duet s Norisovou), ignorantství (jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá) a vůbec jsem měl z textů dojem, že jsou zaháknuté někdy mezi pojmy pařit a hulit. Jelikož nepařím ani nehulím, nerozuměl jsem jim. Teď, v éře (s)hitu 1970, jsme však o kousek dále. Máme tady kritiku, jak říkal Wiliam D-FENS Foster v WhammBurgeru. Sice jen tak trošku, ale máme. Teď tu máme song o něčem, které je patnáct let za náma. To je teda ubohý. To je jako když sedíte v restauraci, před vámi leží polovina nedojedené večeře, tváříte se zhnuseně a přijde se číšník s kuchařem zeptat, zda to bylo v pořádku.

Klasikou je refrén složený z lidových úsloví, plnící funkci vatové slovní vycpávky a dodávající celému hudebnímu projektu ráz odrhovačky. Čekám jen, kdy Chinaski sáhnou do zlaté pokladnice lidových mouder a pranostik, jako například „na sv. Jiří vylézají hadi a štíři“, „na Hromnice o hodinu více„, „únor bílý, pole sílí“ – z toho by byl dobrej hiphopovej nářez, kdyby tam nebylo slovo „bílý“, protože to zavání apartheidem  a nebylo by to politicky korektní.

Osobně si myslím, že hledat v textech Chinasek jakoukoli moudrost je nad lidské síly. Ať už jsme se narodili za Husáka, Novotného, Gottwalda, Háchy či Hitlera, nenapadne nás hledat jakékoli poselství v textech skupiny Maxim Turbulenc, protože je posloucháme pro zábavu. Stejně tak nehledáme v Mrazíkovi svůj světonázor a v pouťových odrhovačkách pravdu. Chinaski jsou pop, neboli muzika dělaná na efekt, a tam o nějaké poselství přece neběží.

Chinaski zkouší prodávat samy sebe jako „chytrá muzika“, což mi vzhledem k neskutečně zhovadilým textům a prostoduché brnkací melodii připadá jako velmi odvážné pojetí sebepropagace. Marně přemýšlím, jak by potom musela vypadat muzika blbá (mlátit botou do víka od popelnice a křičet „pec nám spadla„?)

Jen mě mrzí jedna věc. Dnešní doba je prostě taková, že spolu lidi méně hovoří. Boom komunikačních prostředků zapříčinil, že spolu komunikujeme spíše na dálku a přátelíme se s lidmi, které jsme vůbec ani neviděli. Jednou stranou to rozšiřuje možnosti, ale na druhé straně jsme jeden každý čím dál tím osamělejší. Otevírá se tedy marketingová mezera pro různé duševní šarlatány, kteří nabízejí pocit sounáležitosti za to, že si koupíme jejich CD. Je to odporné.

P.S.

Nikdy jsem neměl strach jít sám do konfliktů jakéhokoli rázu, i když to pro mě znamenalo diskomfort. Nakonec i z prohry člověk odchází poučen, bystřejší a hbitější. Příště se mu to nestane. Dívaje se zpět na svůj život, většinu kolektivně orientovaných jedinců jsem nechal někde za sebou. Když nyní slyším, jak žijí, co dělají nebo jen o čem mluví a jaké mají problémy, musím poděkovat rodičům, kteří mě naučili, abych „bojoval sám“. Kdyby tak nečinili, možná bych psal nyní na internet politicky korektní zhovadilé sračky v dimenzích textu (s)hitu 1970.

P.S. 2

Atmosféru socialismu (tedy toho předlistopadového, aby bylo jasno) vykreslily velmi dokonale Tři sestry v songu 1963, a to včetně velmi mrazivé pointy. Song Chinaski je pointy prost, aby soudruhy neurazil a zůstal politicky korektní. Porovnejte výše uvedený text s následujícím a ucítíte celou tu ubohost.
 

’63 … je osmý duben, třiašedesát Zástupy sejdou k elektrikám před šestou, do továren kolem řeky na druhej břeh za prací, jen pán se sajdkárou jede cestou necestou, a pak na dvůr nemocniční svoji čízu obrací. Sníh, padal sníh a je to dávno, smích ve tvářích rodičů, nikdo tenkrát netušil co jsi vlastně zač. Dlouhá chodba končí pokojem, kde paní spí, vyčerpaná malým chlapcem, co se právě narodil, pán nese růže a těší se jak půjde pít, daj mu zítra v práci áčko, snad jako že jen marodil. Sníh, padal sníh a je to dávno, smích ve tvářích rodičů, nikdo tenkrát netušil co jsi vlastně zač. Dítě který kouká ještě šikmo ze dvou plín naděje jen zřídka splní rodičů naivních, matku vraha Mrázka možná taky přepad splín, došlo jí, že rodič dětí častokrát se mýlí v nich. Sníh, padal sníh a je to dávno, smích ve tvářích rodičů, nikdo tenkrát netušil co jsi vlastně zač.  

 

---

 
 

29.1.2004 D-FENS  
 

1 301x přečteno