Chevrolet Camaro 2016

Nedávno jsem si uvědomil, že začínám bejt dost starej na to, abych si svoje dětský sny začal plnit. Takže po sérii Škoda 110, Škoda 135 Rapid, Toyota Aygo, Kia Sephia, Volvo V40, Audi A4 a Seat Leon (poslední čtyři firemní) jsem začal pokukovat po žlutém Camaru, které v Americe zrovna představili.

Pozn. na začátek: přiložené fotky jsou oficiální marketingové materiály Chevroletu. Protože se jedná o totožné auto a protože jsou fotky hezké, nebudu sem dávat svoje chabé fotopokusy o umění…

Camaro mě nadchlo už v roce 2010 svým designem, a jakožto člověku esteticky naladěnému (ano, vybírám podle toho, co se mi líbí, až potom řeším funkčnost) se mi z MY 2016 začaly dělat mžitky před očima. Dlouho se jednalo o dětský sen, jenže pak Leon (ano, pověstná 1,8 TSI) začal žrát litr oleje na 500km a bylo

rozhodnuto. Původní idea nečekat, zda se auto dostane do evropského prodeje a nechat si ho dovézt a homologovat některou ze specializovaných firem záhy dostala na frak – dodací doba všude půl roku a víc, a Chevrolet se navíc kasal, že do pár měsíců půjde i mimo americký trh… Začal jsem čile komunikovat s oficiálním dealerem v Drážďanech a po třech měsících si v listopadu 2016 převzal zbrusu nové žluté Camaro, druhé, co se v Evropě prodalo (předběhl mě nějaký nadšenec v Nizozemsku, heh). Takže roční dojmy…

Vsuvka byrokratická: kdo si kdy přivážel nové auto z Německa pro fyzickou osobu, ví, že tamější dealeři musí vybrat zálohu na DPH, kterou vám po zaplacení DPH v ČR obratem vrátí. Němci s tím nemají nejmenší problém a je to pro ně rutina. Pro místní finanční úřad je tento úkon neřešitelným problémem, a když jsem jel na osobní návštěvu k jakémusi náměstkovi popáté, vzal jsem s sebou Hellerovu Hlavu XXII. Zasmáli jsme se, ale návštěv nakonec bylo osm. Konec vsuvky.

Dealera v Drážďanech musím jen chválit – dostal jsem full servis, zdarma zařídil navíc převozní značky a zaplatil německou silniční daň. Milý, ochotný, usměvavý, pokud chcete Camaro (ano, já vím, že už se prodávají i u nás), mohu jen doporučit.

Takže o co jde: model v Americe označovaný jako 2SS (v Německu je zkratka SS z pochopitelných důvodů neprůchodná, čili označuje se pouze jako Camaro Coupe) je typický americký muscle/pony car. Je to dlouhé, nízké, s obrovským čumákem a ještě větším motorem – atmosférickou vé osmičkou s obsahem 6,2 litrů, označovanou jako LT1. Ta je původně z Corvetty Stingray a protože s ní už nějaký pátek jsou zkušenosti, zdá se nezničitelná. Vymoženostmi jsou přímý vstřik paliva, variabilní časování ventilů a volitelná deaktivace válců. Dohromady s šestistupňovým manuálem dává motor 339kW/455 koní a 617 Nm.

První nastartování a celým autem rezonuje neskutečné bublání obrovského motoru. Symfonie pro všechny, kdo jezdí pro radost. Takže jednička, pomalu pouštět spojku a… ano, chcíplo mi to. Dealer se snažil tvářit profesionálně, ale pobavený úsměv mu na chvíli uklouzl. Takže jedem. Pomalu, rychleji, první zatáčka do pravého úhlu a… ne, hodiny jsem neudělal, ale zadek mi dobrých půl metru ustřelil. Zbytek cesty z Drážďan do Prahy polykám svou hrdost a uznávám, že těch cca 650 tisíc naježděných kilometrů jsou mi trochu k prdu, a že se budu muset učit řídit znova, jen trochu jinak. Připadám si jak malej fakan v autoškole.

Prvních tisíc kilometrů mám nakázáno jezdit pomalu, což v měřitelných parametrech slovy dealera znamená do 200km/h a do 5.000 otáček. Protože se první týden s autem fakt sžívám, nedělá mi tohle omezení žádnej problém – čím víc jezdím, tím větší mám k té síle respekt, a tím více si připadám jak děda v klobouku s platem vajec na zadním okně.

Po týdnu začínám vystrkovat růžky, ale to už za sebou mám pár poměrně zásadních zjištění. Tak třeba fakt, že jsou-li dobré silnice, je to pohodlné jak sviňa – luxusní sedačky, do kterých se dá nádherně zabořit, opřít se do pololehu a kochat se. Auto sedí jak přibité a na limit se téměř nemáte šanci dostat. Jsou-li silnice nedobré, vytřepe to z vás páteř a zadní kola pod plynem ustřelují téměř nepřetržitě. Svou vinu na tom dozajista mají pneu v provedení 245/40 ZR20 (vepředu) a 275/35 ZR20 (vzadu), samozřejmě v provedení runflat (nač zacpávat kufr nesmyslnými bazmeky, že? Jenže vysvětlujte policajtovi, který slovo runflat jaktěživ neslyšel, že fakt nemusíte mít v autě ani hever, ani sadu na opravu…). Obutí od výrobce je GoodYear Eagle F1, tady někdo fakt nešetřil…

Brzdy jsou na obou kolech čtyřpístková Bremba velikosti talířů na pizzu. Brzdí to dokonale, což je trochu smůla pro ty za vámi, takže jsem se navykl před každým bržděním kouknout do zpětných zrcátek. A propos, výhled. Žádný není. Už tak sedíte nízko u země, a jste-li menší postavy jako já, nemáte šanci vidět kapotu. Parkování čumákem k chodníku nepřipadá v úvahu. Vzadu je miniokénko, ze kterého můžete sledovat leda tak letadlový provoz na nebi, popř. tiráka, co se vám hodně lepí na zadek, rozhodně ne provoz za vámi. Zaplaťpánbu za parkovací kameru a dobrá postranní zrcátka (v nichž ale, ať je nastavíte, jak je nastavíte, stejně vždycky min. z 50% vidíte svoje auto). Oblíbil jsem si hlídání mrtvého úhlu v zrcátkách – ne že bych byl líný otočit hlavu, ale prostě proto, že i když jí otočím, není přes tu masu plechu moc vidět.

Jak jste asi pochopili, mizerný výhled skýtá v provozu jisté komplikace. Tak třeba to, že když na křižovatce zastavíte na čáře, nemáte šanci vidět na semafor, leda byste se odpoutali a naklonili nad volant. Takže stojíte dobrých pět metrů před křižovatkou a ostatní účastníci si klepou nechápavě na čelo. Parkování je libůstka sama o sobě, navíc to auto má rejd snad o poloměru fotbalového hřiště. Do podzemních garáží už to neriskuju (těch pár pokusů reálně hrozilo tím, že už se nikdy nedostanu ven), navíc jednoduchý úkon typu vzít si okénkem lísteček z automatu je poměrně složité gymnastické cvičení. Vzato kolem a kolem, Camaro není úplně ideální městské auto. Takže se jedeme projet do volnějšího prostoru.

Dálnice. Tedy, kvalitní dálnice, dé jednička je za trest. Dálnice jsou pro Camaro tím pravým. Tady si můžete hrát. Tady si můžete zkusit, jak moc to zrychluje – z nuly na sto papírově za čtyři vteřiny, v reálu za 3,6. Tady si můžete zkusit, jak moc to jede. Ne, Camaro nemá omezovač (nikomutoneříkejte!), takže kdo se chce podívat do světa nad tři kila, nemá problém. Já jsem si vyryl vroubek na 321 km/h a víc by to asi nešlo. Zážitek pěknej, nicméně chce to už fakt pekelný soustředění a prázdnou dálnici. Optimální cestovní rychlost je pro mě mezi 180 a 200. Pod 160 mám pocit, že se auto courá, nad dvě kila už to chce fakt velkou dávku předvídavosti, takže když nejedete ve čtyři ráno, je jízda stylem brzda-plyn a potěšení veškeré žádné.

Auto má čtyři režimy: Tour (na kochání), Sport (na užívání), Track (na adrenalin) a Snow&Ice (o tom bude řeč níže). Režimy reálně ovlivňují tuhost řízení a podvozku, odezvu na pedály a vypínání válců (když to při Tour jen lechtáte, auto vypne čtyři válce a šetří benzín). Teoreticky by měly ovlivňovat taky reakce nejrůznějších asistentů, jenže já mám pocit, že v mém autě žádné nejsou – protočení zadních kol při prudké akceleraci na první čtyři stupně není nijak korigováno, stejně jako ustřelení zadku. Kontrolky na palubce sice svítí, to ano, ale v praxi se nic neděje. Co si nezařídíte sami, nemáte. A ještě k nastavení Track: dlouho jsem se k němu odhodlával, nakonec ho zkusil a z auta se stala nelítostná bestie. Tvrdá, reagující na sebemenší dotek plynu řevem a prokluzem… Po dvaceti minutách jsem to pokorně přepnul zpátky na Sport, na Track už jsem asi fakt starej. A okruh mě neláká…

Na dlouhé nudné cesty je Camaro vybaveno nadstandardním komfortem. Dobře, eskovej Mercedes to není, tak jen výčet libůstek, za které jsem vděčný. Líbí se mi head-up display a už nikdy nechci auto bez něj. Párkrát jsem si po pořízení Camara sednul do jiného auta a to přepínání pohledu a zaostření mezi výhledem ven a přístrojovkou je tak otravné! Vyhřívanej volant je v zimě k nezaplacení, stejně jako ventilované sedačky v létě. Ano, klimatizace je klimatizace, ale vyprávějte to těm, co maj v létě zmrzlý xichty a propocený zadky. Auto má minimum odkládacích přihrádek. Ve středové konzoli je místo tak na klíče, do přihrádky k řidiči se vám vejde vesta a jedny kapesníky, do dveří se nevejdou ani ty kapesníky. Petku s vodou nestrčíte nikam, čili leží za sedačkama.

Sedačky – Camaro má sice čtyři, přičemž zadní jsou označovány jako nouzové. Nouze v Americe musí bejt fakt hustá, protože na zadní sedačky se vejde pouze jedinec, který je menší než 150 cm a nohy má uříznuty v kolenou. Fakt, mezera mezi sedačkou řidiče a zadní sedačkou je široká přesně 4cm. Zadní sedačky jsou, světe div se, vybaveny ISOFIXy. Vzhledem k tomu, že Camaro nemá zadní dveře, opravdu bych chtěl vidět člověka, který podstoupí proceduru procpání autosedačky přes přední sedáky. Pokud autosedačka nemá přídavnou funkci osmózy nebo rozebrání na prvočinitele, rovnou na to zapomeňte. Ano, Camaro není úplně rodinný vůz. A když jsme u tohohle tématu, tak ne. Vevnitř to fakt nejde.

V interiéru mě prudí dvě věci. Jednak bezdrátová nabíječka telefonu – šikovná věc, kterou ale tvůrci chytře schovali do středové konzole. Jenže až za přední sedadla. Čili pokud si dáte nabít telefon, dojedete do místa určení, se stoprocentní pravděpodobností na telefon zapomenete a budete se pro něj vracet. Kdo tohle vymyslel, ten by měl viset. Druhá věc je systém audio/infotainment, který sice umí asi milión věcí, ale je tak user unfriendly, až se chce brečet. Něco jde zobrazovat jen na středovém displayi, něco jen v kapličce, něco se ovládá na volantu, něco jen dotykovým displayem, a když se v tom budete hodně hrabat, tak se to všechno dohromady spolu pohádá a napíše vám to, že jediná šance, jak z toho ven, je celé to resetovat do továrního nastavení. Vážně. Naučit se pracovat s AutoCadem je v porovnání s Chevroletím systémem mateřská školka. Takže používám navigaci (palec nahoru) a občas, když je dlouhá cesta, hudbu s flashky (jinak jezdím bez hudby a užívám si zvuk motoru). Ostatní fíčury vesele ignoruju. Pro geeky – Camaro se dá připojit na wifi a umí si z Chevrolet storu stahovat nejrůznější aplikace, čili teoreticky můžete koukat na filmy, předvádět na 12palcovém displayi powerpointové prezentace nebo hrát tetris, auto si vzdáleně zamykat/odemykat/větrat/topit…. Jen ten vodotrysk tomu ještě chybí.

Vraťme se zpátky na silnice, tentokrát na okresky. Americká auta byla dlouho terčem (oprávněných) posměšků, že rovně jezdit umí, ale jakmile přijde zatáčka, jsou v koncích. Nová generace (a to platí nejen u Camara, ale podle subjektivních hodnocení majitelů i u nového Mustanga a Challengera) je na tom díky upgradovanému zavěšení kol o poznání lépe, přičemž opět platí – pokud je dobrá silnice, nic vás nevyvede z míry. První až třetí rychlost trhá asfalt, čtyřka je univerzální, pětka na vyšší rychlosti a šestka je na dálniční udržovačku. Je-li auto nad 1000 otáček, po sešlápnutí plynu zrychluje, a zastaví ho až omezovač na sedmi tisících. To vše za předpokladu, že je suchá silnice.

Silnice za mokra je trochu potíž. Silnice za sněhu a ledu je velká potíž. Jako správná silná zadokolka se na kluzčím povrchu chová Camaro naprosto nevyzpytatelně a sebemenší razantnost při práci s plynem trestá. Jak začne pršet, zapomeňte na rychlost. Jak začne sněžit a mrznout, začněte se modlit. Ano, na tohle auto taky existují zimní pneumatiky, ale valného smyslu nemají. Na sněhu se rozjíždím na dvojku, někdy na trojku, plyn fakt jenom lechtám a vůbec jezdím jak posranej. Zapínám režim Snow&Ice – nedovolí razantní přidání plynu a snižuje nástup účinku brzd. Ne že by se s Camarem nedalo jezdit, koneckonců kupoval jsem si ho jako all-year auto, takže musí, ale je to fakt o nervy. Leží-li někde víc jak 10 cm sněhu, nemá to smysl. Ano, Camaro není úplně auto na zimu…

Světe div se, Camaro má kufr. A docela velkej. S nevelkou nadsázkou lze říci, že cestující v kufru bude mít více pohodlí než cestující na zadních sedačkách. Jasně, pračku s tím z chalupy neodstěhujete, ale saky paky dvou lidí na týden kufr pojme úplně v pohodě. Kolik přesně má kufr objem jsem nezkoumal, neb to pro mě není důležité. Podobně netuším, kolik auto produkuje CO2, i když ve skrytu duše doufám, že hodně. Ještě ke kufru – soudruzi tak nějak počítali, že nebude moc využívaný, čili opomněli instalovat držátko. Při otevírání se sice dálkáčem nebo čudlíkem ve dveřích víko kufru zvedne asi o dva centimetry, dál už ale musíte ručně a to znamená si sáhnout. Uprasíte se stoprocentně. To samé při zavírání – kufr není za co chytit, čili to zaboucháváte úchopem křídla.

Velké téma: spotřeba. Neřeším. Jezdím s autem pro radost, baví mě jezdit rychle, baví mě ten šílený zátah, kdy vás to při akceleraci vtiskne do sedačky. Nebaví mě eko-rallye a hypnotizování údaje okamžité spotřeby. Chytrý palubní počítač mi říká, že po 15 tisících kilometrech je moje průměrná spotřeba 12 litrů – tak asi jo. Nádrž to má na 70 něco litrů, mám za sebou jak tankování po 300km, tak po 900km. Camaro papá standardních 95 oktanů (nemusím sem psát, že je to benzín, žene?), umí prý jezdit i na E85, nezkoušel jsem.

Camaro přitahuje pozornost. Vítanou i nevítanou. Vítaná je často na dálnici – pomalejší auta v naprosté většině automaticky uhýbají a pouští mě i za cenu vlastního brždění (výjimku tvoří část řidičů bílých dodávek a žlutých autobusů, kteří serou na celý svět). To se mi bez Camara fakt nestávalo. Drobným zpestřením může být jistá poťouchlost, kterou si ale neskonale užívám: určitě se vám stalo, že jste v levém pruhu dojeli někoho, kdo se zasnil a vůbec o vás neví. Zablikat? Zatroubit? U Camara stačí šlápnout na spojku a pak na plyn. Brutální zabrumlání vé osmičky plní funkci upozornění spolehlivě. Je to prasárna, já vím, ale hrdě a s úsměvem se k ní přiznávám.

Občas chce někdo závodit, a v naprosté většině je to v plném provozu, takže mávám (všemi prsty!) a nechávám být. Tímto pozdravuji majitele žlutého Mustanga, který zamával zpátky, a dalších 30 km jsme jeli vedle sebe předpisovou rychlostí spanilou jízdu…

Camaro není kundolap. Otáčí se za ním v naprosté většině děti, v kvalifikované většině pak muži. Že se ohlédne holka, to už musí bejt, a je to veliká výjimka. Anebo možná nejezdím na ta správná místa, a taky je varianta, že jsem sociálně tupej. Pravděpodobně kombinace všeho. Řeči o kompenzaci malého přirození jsem zatím nezaznamenal. Zákazníci se dělí na dvě poloviny – větší část se zajímá a fandí, menší je zticha a nedovolí si svou závist dát najevo (a pravděpodobně mě pomlouvají, když u toho nejsem). Tohohle jsem se trochu bál, ale zatím žádnej problém.

Náklady. Pořizovací jsou kupodivu příznivé – za cenu vyšperkované Oktávky nebo středně vybaveného Superbu máte auto s velkým A. Pneumatiky jsou trochu trabl – vydrží (odhadem) dvě sezóny (podle toho, jak moc zadní kola hrabou) a sehnat v místních eshopech lepší značky v uvedených rozměrech a runflat provedení dá trochu práci. Jedno kolo se pod devět litrů nedostane. Provozní tekutiny neřeším. Servisní intervaly jsou dle manuálu 15 tisíc kilometrů, ale auto si samo hlídá opotřebení a procentuální životnost oleje a začne hlásit, když chce jeho výměnu – já se v prvním kole do servisu dostal po 12 tisících kilometrech. Servisů na Camaro je u nás všehovšudy pět, zkusil jsem ten na Kladně a z dojmů můžu říci, že si nedovolí šidit. Dokonce mi ukázali nové balení oleje (leje se do toho Dexos2) a nabídli, že můžu asistovat u výměny). Mimochodem, oleje se do toho musí nalít dvanáct litrů. První serviska přišla všehovšudy na osm tisíc – očekával jsem víc. Jinak se zatím na autě nic neměnilo, neb se nic nesere. Doufám, že tomu tak bude i nadále.

Nejsem úplně fanatik na čistotu, s předchozími auty jsem byl schopen jezdit i v hodně zapraseném stavu, ale u Camara mi to nedá, chci, aby bylo čisté, aby svítilo. Což je trochu potíž, neb mám pocit, že to auto má sebešpinící funkci. Jednak zadek (od zadních kol toho odletuje neskutečně moc), a jednak předek. Ve vyšších rychlostech prostě mouchy a jiný hmyz nemají šanci a s gustem se rozplesknou o přední masku. Čistit to je aktivita na dlouhé (nejen zimní) večery. Po mnoha hokusech pokusech můžu vřele doporučit čistou vodu a silonovou ponožku nebo punčochu. Na druhou stranu se mi zatím daří ignorovat nabídky nanovosků, keramických vrstev a dalších marketingově slibných lákadel.

Závěrem: pořizoval jsem si Camaro pro radost, a radost mi Camaro plní. Pravda, ježdění s ním přináší některá omezení, nad něčím nechápavě kroutím hlavou, jenže všechny tyhle pocity se vždycky rozplynou v okamžiku, kdy na pěkné rovné silnici sešlápnu plyn až k podlaze. Pak je svět hned hezký…

08.10.2017 mARTINek

Související články: