D-F čtu pravidelně už několik let, prakticky od dob zveřejnění prvních zmrdologických studií. Nikdy jsem neměl zvlášť silnou potřebu napsat něco vlastního. Až jedna téměř nenápadná zpráva v novinách mne tak zvedla ze židle, že mne napadlo oslovit zdejší komunitu tímto článkem.
V jednom nejmenovaném pražském deníku se ve středu 27.10.2010 objevil článek s titulkem „Cyklotrasy rychle porostou“. Hlavním obsahem sdělení bylo, že během deseti let by se měla zdvojnásobit délka všech cyklotras na území hlavního města. Předseda komise pro cyklistickou dopravu Pavel Polák podotýká, že finančně nenáročné stezky již byly vybudovány, a nyní bude město muset (!) stavět cyklostezky, které budou výrazně dražší. A je třeba také zvýšit počet Pražanů, kteří cyklostezky využívají, a to ze současných 2,6% na 7%.
Pohybuji se po Praze každý den. Musím. Je to součást mojí obživy. Potřebuji dopravovat poměrně objemnou a především velice citlivou a drahou techniku. Proto potřebuji jezdit autem, byť zdánlivě v něm sedím sám a dopouštím se ekohříchu. Vnímám spoustu bolestí pražského dopravního systému. Ponechme na chvíli stranou tristní technický stav komunikací, mne v tuto chvíli zajímá téma jiné.
V Praze se prakticky nedá zaparkovat. Při přesunech mezi zakázkami mám problém najít vhodné místo k odstavení vozu. Jako rezident s kartou pro modrou zónu hledám místo k zaparkování v okruhu minimálně kilometru od bytu, a většinou marně. Když potřebuji dovézt nějakou objemnější věc třeba k rodičům do centra, musím si vybrat mezi stáním nelegálním a stáním velice, velice vzdáleným. Když už místo seženu, ne vždy mám jistotu, že auto naleznu kompletní, se všemi okny a pokud možno s dochovaným lakem. Už hezkých pár let existuje studie zpracovaná pro město, která popisuje záměr na výstavbu a provozování několika desítek kapacitních objektů podzemních garáží v centru a dalších objektů v okrajových částech města. Studie, jejíž obsah mohl být již dávno realizován. Projekt, který se mohl městu postupně splácet v podobě příjmů z parkovacích karet, krátkodobých i jednorázových. Myšlenka, která mohla usnadnit život tisícům lidí každý den.
Namísto toho jsme vystavěli 200 kilometrů cyklostezek a 450 kilometrů cyklotras, po kterých skoro nikdo nejezdí. A proto teď musíme lidi donutit, aby sedli na kola a šlápli do pedálů, ať chtějí nebo ne.
Logické by bylo investovat přednostně do takových projektů, které přinášejí užitek většímu počtu lidí. Nemám nic proti cyklistické dopravě, ale pokud člověk jede na kole, je zkrátka účastníkem provozu se všemi právy i povinnostmi, a nemělo by být nutné vytvářet mu zvláštní podmínky. Zvlášť pokud se nedostává prostředků na řešení jiných, naléhavějších problémů. Když odhlédnu od dopravy v klidu, tedy parkování, pořád je tady nekončící bolest zdevastovaných pražských komunikací. Kdo kdy jel například po trase Ohrada – Běchovice, ten ví.
Aktivisté, jako je jmenovaný pan Polák, nebo jeho kolega ve zbrani Křivohlávek, mají dostatek času a chuti otravovat tak dlouho tolik lidí, že nakonec prosadí svou. Fungují na principu vody dopadající v malých kapkách z výšky na kámen, který nakonec také povolí. Stavební fakulty plodí absolventy oboru cyklistická infrasktuktura. Postupný nátlak slaví čím dál větší úspěch. Z cyklistiky je najednou společenské a politické téma.
Nevím jak vy, ale já chci také zažít svoje město jinak. Chci zažít město, ve kterém budu moci obstarávat své záležitosti bez zbytečných překážek; k tomu potřebuji reklativně průjezdné komunikace a fungující parkování. Když necháme mluvit jen Auto*Mat, přijdeme postupně o všechno. Proto, možná naivně, radím: sedněte ještě dnes k počítači, kontaktujte příslušný odbor svého městského úřadu a aktivně bojujte za to, abyste měli kde parkovat, abyste měli možnost svobodné individuální dopravy. Vykřičte do světa svoje přání. Jestli budeme stejně otravní jako oni, bude to minimálně pat.
Jinak se Praha plíživě proměni v jednu velice drahou cyklostezku.
(Zatím nikdo nehlasoval)