Chcáči

Featured Image

Původně jsem chtěl napsat něco o tom, jak jsem jel z Opavy do Vidlákova, asi 400km, a mohl jsem za to odpoledne být dvakrát mrtvej. Ale to by asi nikoho nezaujalo, protože ti, co jezdí častěji, dávno vědí, že pobyt na silnici je survival soutěž, kde jsou vítězové a poražení. Koho to zajímá, že bych byl ten druhej.

Takže jsem tady a jsem živ a zdráv. Nemuselo to tak být. Mohli například přijet policajti za mojí maminkou nebo za přítelkyní a říct, dobrý den, pro kolik lidí děláte večeři? Pro čtyři? Vařte pro tři, starej D-FENS už nepřijede. Za Svitavami předjížděl náklaďák z zatáčce, náklaďák jel šedesát a ta avie vedle něj padesát pět, takže potřebovali trochu víc času a prostoru, ale starej debil D-FENS v protisměru jel stovkou, takže je to jeho vina a tak sorry. Nebo u Šumperka p*ča v zelené fabii zničeho nic dupla ve stodvaceti na brzdu, nevíme proč, ale zato pořádně, až se jí od kol kouřilo, a starej D-FENS to do ní vrznul zezadu, nedodržel odstup, jeho vina.

Naštěstí to bylo jinak, Cordoba má sice mizernou akceleraci, ale brzdy jsou OK, tak co. Můžu tedy psát o něčem jiném.

O chcáčích.

Chcáč je osoba mužského pohlaví, která zastaví s autem na silnici, vystoupí, udělá pár kroků, vytasí brko a močí. Činí tak bez ohledu na nás ostatní a neptá se, zda nás jeho vyprazdnování zajímá nebo zda kazí naše estetické cítění. Pokud chcete být zdatným chcáčem, musíte respektovat následující zásady.

1. Nevěřte tomu, že na každé benzínové pumpě je záchod neboli toaleta. Nepřikládejte žádný význam tomu, že benzínka je zhruba každých dvacet kilometrů a že je jich moc. Vy jste Vyvolený a hajzl nepotřebujete. Vy můžete močit tam, kde vás to napadne.

2. Když se vám nechce močit u benzínky, tak se vám taky určitě nechce močit skryti někde v hloubi lesa. Nač dělat ty kroky. Navíc močit v lese je nebezpečné. Například můžete načurat do obličeje ekologovi, který právě monitoruje pohyb frustrovaných mravenců nebo zkoumá konzistenci mufloních bobků. Nehledě na havěť jako jsou medvědi a rysové, kteří vám ho ukousnou dřív, než řeknete švec.

3. Nedejte na řeči, že močový měchýř je pružný a že byste to třeba ještě chvíli vydrželi, třeba k té pumpě. Váš močový měchýř je zcela rigidní, podobně jako lebka, a pokud tam ucítíte tlak (v měchýři, ne v lebce), znamená to, že tam něco máte a že to musí okamžitě ven.

4. Auto zastavte znenadání na co nejnevhodnějším místě. Zejména vhodné pro močení jsou zatáčky přes horizont, pokud zastavíte dostatečně blízko za horizontem.

5. Nechte otevřené dveře u řidiče. Nebojte, oni vám je neurazí, oni vám je nezavřou na druhou stranu, oni to nějak objedou.

6. Stoupněte si někam mezi auto a krajnici. Je zásadní, kam si stoupnete. Musí to vypadat tak, jako byste chtěli být autem zacloněni, ale současně všichni musejí vidět to, co bude popsáno v bodě 7.

7. Vytáhněte HO (pokud nevíte co, podívejte se na odkaz). Veškeré aktivity popsané v bodě 6 i v bodě tomto přizpůsobte tomu, že všichni jsou zvědaví na vaše přirození. Zejména dámy jistě ocení pohled na vaše mužství, které už bůhvíkolikátou hodinu je pod silným tlakem při sezení ve vašem voze. Nic nedejte na to, že vytahovat penis na veřejnosti se ještě před nějakou dobou mělo za podivné či dokonce úchylné. To bylo. Nyní, v éře umělce Opočenského a herce Duška v jeho životním opusu Divoké včely, je vytahovat brko na veřejnosti zcela normální a dokonce je to in.

8. Močte. Opět berte jako fakt, že všichni ocení sílu vašeho proudu. Pokud jste viděli Křižíkovu fontánu nebo hasiče v akci, můžete vhodným náměrem a elevací močové trubice docílit zajímavých proudnicových křivek. Pro dosažení multimediálního efektu si k tomu můžete pískat.

9. Nic netrvá věčně. Močový měchýř se jednou zákonitě vyprázdní. Bohužel, jak známo, u muže je močová trubice delší než u ženy a zůstávají v ní zbytky moči, které mohou způsobovat hygienické problémy. Potřebujete tedy oklepat. Ohánějte se s NÍM chvíli jako ninja nunčaky. I na tento úkon jsou všichni na silnici hrozně zvědaví.

10. Ukliďte ho. Nastupte. Gratuluji, stal jste se chcáčem. Poskytli jste svému okolí kulturní zážitek srovnatelný s koncertem Petra Muka.

Kde se sakra ta prasata berou?

Analýzou chcáčů jsem dospěl k závěru, že chcáči bývají postarší. Průměrného chcáče bych věkově začlenil někam mezi čtyřicet až padesát let, profesionálního řidiče, nejčastěji jezdícího často krátké trasy s nákladním nebo dodávkovým autem. Ostatní archetypy chcáčů jsou minoritní. Další zákonitost lze najít ve chcáčově voze. Těžko uvidítě v roli chcáče vlastníka Audi A4 až S8, VW Passatu, Touaregu, Lexuse a tak podobně. Tito lidé pořád ještě věří, že pokud se je na nějaké úrovni jejich život a zázemí, že i provádění tělesných potřeb musí respektovat určité zákonitosti. Při dalším hodnocení chcáčů podle značek automobilů, respektive jejich hodnoty zjistíme, že chcáč jezdí mnohem častěji nějakým krámem.

Z psychologického hlediska lze aktivity silničních chcáčů hodnotit jako projev seberealizace. Vymočit se je zřejmě pro chcáče nikoli periodická otravná nutnost, ale poslání. Podobně jako dostal Neo za úkol periodicky nahrávat nový Matrix, má chcáč za úkol se pořádně vymočit. Protože je to jeho životní dílo a poslání, musíme u toho všichni být. Chcáč tedy močí nejen pro sebe, ale i pro nás. Lze se domnívat, že pro mnohé chcáče je vymočení malým vyvrcholením jejich životního díla, podobně jako pro Petra Novotného vydání kuchařky. Obrácením tohoto tvrzení lze indukovat fakt, že chcáč komě očurávání různých předmětů nic jiného neumí.

Proto si myslím, že chcáč je specifickou verzí vohnouta.

Z hlediska kulturně-sociálního jsou aktivity chcáčů projevem touhy o tvorbu artefaktu. Z tohoto hlediska jsou například autoři grafitti odnoží hnutí chcáčů používající trvanlivější médium. Bohužel chcáči nedostali do ruky štětec ani dláto, ale pouze svůj penis.

Z hygienického hlediska je ovšem činnost chcáčů odsouzeníhodná. Jednak chcáč nemá zpravidla po aktu možnost umýt si ruce, což je pro mnohé z nás základní návyk. Pak například vystoupí z auta a jde vám zapojovat telefon, a vy jej přivítáte vřelým stiskem ruky, čímž mimojiné potřesete jeho přirozením. Pak je třeba vzít v úvahu, že kdyby se všichni rozhodli přistoupit na hru chcáčů a močili mimo místa a prostředky tomu vyhrazené, vypadala by naše země ještě hůře než po deseti letech vlády sociálních demokratů.

Pro úplnost je třeba zmínit tzv. nepravého chcáče. Je to osoba, která se ocitla v krajní nouzi z toho, že skutečně nenašla lokalitu, kde by si mohla ulevit skryta před zraky veřejnosti. Například při jízdě po městě v zácpě. Nicméně i zde jsou možná a dostupná opatření, jak deliktu zabránit. Totiž vymočit se předem. Pokud někdo nezvládne naplánovat tento úkon, nabízí se ještě jedna možnost, která je velmi věrohodně zachycena ve filmu Blbý a Blbější. Pokud se někdo domnívá, že aktivity chcáčů jsou nevyhnutelné, vybavme si krásnější polovinu populace. Ženy se ze známých důvodů podobným aktivitám nevěnují a to i přesto, že jejich močový měchýř je poněkud menší.

Bylo by nespravedlivé podezřívat z chcáčství pouze automobilisty. Například jsem se jednou nachomýtl ke startu cyklistických závodů. Kola na startu, teple vyhlížející závodní cyklisté s oholenýma nohama na nich, když najednou jeden zhovadilý dobytek na kole vytáhl brko a začal zcela bezostyšně před zraky asi padesáti diváků plus soupeřů močit. Že mi z toho bylo blivno, slabý slovo.

Já sám nemám chcáče rád a nevím o nikom, kdo by jejich počínání byť jen toleroval. Ale jsou tady a naše antipatie jim očividně nevadí. Zkoušel jsem se zamyslet nad tím, jak výskytu chcáčů zamezit. Napadala mne různá technická opatření typu elektrického ohradníku. Vzpomněl jsem si i na tento vtip:

Dva recidivisté se potkají po Havlově blahodárné amnestii. Jeden působí očividně blahobytným dojmem, zatímco druhý vypadá jako houmles.
– V čem teďka jedeš, vole, ptá se ten sociálně slabší.
– Já teď chodím na bimboše. Paráda. Hodí to tak pět tisíc denně.
– A jak se to dělá?
– To je jednoduchý. Připravíš si pytel a mačetu, jdeš do hospody na záchod, počkáš až přijde ožrala, chytneš ho za NĚJ a řekneš: “Naval pětikilo, jinak ti HO useknu mačetou”.
Sociální asociál je nadšen a že to taky zkusí. Po měsíci se vidí znovu. Kromě důsledků reformy státních financí není na jejich sociálním statutu zřejmá žádná změna.
– Tak co, jak ti jdou ty bimboši, táže se ten blahobytnější.
– Ale naprd. Patnáct stovek a dvacet dva bimbošů.

Nic z toho jsem zatím nerealizoval. Občas, když jsem v dobrém rozmaru, tak na chcáče houkám. Důležité je zahoukat ve vhodnou chvíli, aby se chcáč musel za vámi otočit. Pokud je dobrý timing, chcáč si pomočí kalhoty, ale vy to nevidíte, protože mizíte v dáli. Jo, je to slabý.

Myslím si, že existence chcáčů je zákonitým důsledkem dnešní doby. V naší zemi nevládne kapitalismus, Špidla ani sociální demokracie. To si jen tak říkáme, ale skutečnost je taková, že zde vládne lhostejnost. Mentalita skrytá do slovního spojení “kdo by se na to nevysral”, nálada tiché rezignace vždy a na všechno. Chcáči to berou doslova. Rezignovali na svůj život a rezignují na to, jak se chtějí mít za pět let. Takže se nelze divit tomu, že rezignují na takovou maličkost, že se někomu nelíbí jejich močení.

To ovšem nic nemění na tom, že mám velkou chuť nakopat je do prdele a do budoucna nevylučuji nějakou akci.


9.7.2003 D-FENS

12345 (6x hodnoceno, průměr: 2,17 z 5)
775x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2016