Tento článek se týká asi největšího současného martýria České republiky a tím záměrná tvorba nedostatečné („červivé“) legislativy, která je vydávaná za „reformy“. Teorie her nám pomáhej!
Můj předchozí článek se týkal problematiky politického směrování ČR, socialismu a sociální demokracie. Ač se vám to může zdát absurdní, zmíněná témata nejsou pro ekonomiku zdaleka tak velký problém jako „červivé reformy“. Stejně tak veřejný dluh je v porovnání s tím, co se „za oponou“ děje, směšným problémem a proto ani tyto dva současné neduhy nebudu dále komentovat a přejdu raději k tomu, co mě tíží a z čehož asi budou čtenáři-právníci metat kozelce v diskusi.
Určitě jste už někdy slyšeli novinářské výrazy jako „porcování medvěda“, „pumpování z rozpočtu“, či „finanční ropovod“. Všechny se týkají veřejných financí České republiky a konkrétně způsobu, jak je rozdělit/přerozdělit, respektive jak z nich vysávat prostředky jako upír z reklamy na Komerční seBranku. V České republice dochází od 90. let 20. století k tvorbě legislativy, která v sobě záměrně skýtá způsoby, jak může být obcházena. Obecně takto schválené zákony komentujeme se slovy, že jsou poslanci pěkní blbci, když něco tak hloupého můžou navrhnout a následně schválit. Vtip je v tom, že oni tací blbci nejsou a jednají zcela zištně, protože je to způsob jak si, de iure, mohou oni sami, jejich kamarádíčci, či lobbistická uskupení, přijít na zdroje ze státního rozpočtu, nebo přímo z našich peněženek/účtů. Toto zcela záměrné jednání je navíc perverzní v tom smyslu, že je vydáváno za reformy, tedy situaci, kdy legislativa zpětně dohání vývoj lidské společnosti.
Uvedu několik základních případů, hlavně ze svého oboru. Určitě vás, jako čtenáře, napadne mnoho jiných, dalších, takže mě klidně doplňte v diskusi.
Pokud jste někdy slyšeli výrazy jako „komise pro cenné papíry“, „insider trading“, „povinné odkupy při převzetí společnosti“, „ochrana minoritních akcionářů“, atd., které nějakým způsobem musí být implementovány do legislativy ošetřující kapitálové trhy a obchodování na nich, aby mohly bezproblémové fungovat, tak přesně tyto byly v první vlně kupónové privatizace „opomenuty“. Asi smůla nebo náhoda. Ekonomové i právníci si tohoto stavu samozřejmě všimli a urgovali ministerstvo financí s tím, že legislativa v současné podobě povede akorát k tomu, že se určité zájmové skupiny domluví a budou vykořisťovat drobné akcionáře, manipulovat s jejich majetkem, záměrně krachovat společnosti a odvádět z nich kapitál. Ministerstvo financí stížnosti akceptovalo a slíbilo, že se nad nimi zamyslí a situaci případnou vyhláškou poupraví do doby, než vznikne aktualizovaná legislativa (v podobě zákona), která by výše zmíněné instituty dodala a tím zajistila kvalitní dozor a dohled i ochranu drobných akcionářů a jejich majetku. Radili se asi opravdu dlouho a bouřlivě, protože se tak samozřejmě nestalo. Co si ale myslíte, že se reálně stalo na kapitálových trzích? Zájmové skupiny si rozdaly pomyslné karty, manipulovaly s majetky, odváděly kapitál a okrádaly drobné akcionáře (okrádaly z hlediska mravního, nikoliv legislativního, protože takové aktivity tehdy nebyly v kolizi s právem). No kdo by to byl čekal, že?! Podobné situace se děly i v různých jiných kauzách, např. lehké topné oleje (opět ministerstvo nečinně dohlíželo) a nejnověji v problematice tzv. slunečních elektráren, jejichž spanilou krásu hnusných panelů na poli si všichni platíme v cenách elektřiny (ministerstva, vláda i poslanci opět nečinně přihlíželi, i když se právníci, ekonomové, i energetičtí odborníci mohli třeba postavit na hlavu). V současné době mají kapitálové trhy ČR řádnou a moderní legislativu, které podobné, zcela otevřené plivance do obličeje občanům neumožňuje (tím netvrdím, že se na nich nedá podvádět) a původcem této je často nenáviděná Evropská Unie a ekonom Alexander Lamfalussy. Tato legislativa (MiFiD) vrátila evropské kapitálové trhy zpět mezi světové hráče (potom co přezmrdované, kamarádíčkovské prostředí soudružské výpomoci začalo na agresivní asijské a tradičně funkční americké trhy, značně ztrácet). Uvádím to sem proto, abyste automaticky nepočítali se vzorcem EU = svinstvo. Občas zdravý rozum a lidská slušnost zmrdismus porazí a každý takový případ je ponaučením pro nás, abychom se s zazmrdovaným prostředím obecně nikdy nesžili, netolerovali ho a nepřestali proti němu a bojovat (a to i v případě EU).
Vraťme se ale zpět k našemu tématu. Dalším „superzákonem“, který byl evidentně napsán zcela účelově a s jiným úmyslem, než byl jeho údajný důvod vzniku byl exekuční řád. S praktikami, které dovoloval (vzpomeňme na Langerovy návrhy ohledně toho, že stížnosti na exekutory, kteří si dělají, co chtějí, bude řešit exekuční komora, která si dělá, co chce, nebo jak se ta parta megazmrdů jmenuje) jste se každý setkal minimálně na stránkách tohoto webu, v horším případě ze smutných vyprávěních svých známých a z vlastního smutného osudu. Jelikož mě exekuční problematika neskutečně sere, raději se dalších komentářů a popisů vzdám, protože by se stejně jednalo o snůšku synonym genitálií či způsobů vylučování, na adresu autorů a vykonavatelů tohoto „práva“.
Teď si asi myslíte, že mi úplně přeskočilo a v duchu to komentujete výrazy o „objevech Ameriky“ a „dlouhých vedeních“, protože je vám tato situace už dlouho známa. To, co vám ale není známo, je to, že takto vadná legislativa se objevuje v českém právním řádu i nyní, dvacet let po změně společenského systému a podobné se připravují i nadále. Za těch 20. let se v tomto ohledu zase tolik nezměnilo. Nejnovější „flip-off“ nám, daňovým poplatníkům, se děje při přípravě projektu „prodeje státních dluhopisů obyvatelstvu“. Vlastníte někdo jako fyzická osoba státní dluhopis? Odpovím za vás. Pravděpodobně ne. Proč? K jeho získání potřebujete buď mít vlivného kámoše v nějaké bance, nebo vytáhnout tři miliony z peněženky, aby se s vámi vůbec někdo bavil. Státní dluhopisy ČR nabízejí zhodnocení 5% ročně a jsou velmi bezpečná (jejich nevyplacení = revoluce) aktiva. Co dělat, když máte např. 100.000 Kč a chcete si je bezpečně odložit na pár let a očekávat i nějaké to zhodnocení? Můžete je mít doma pod postelí, ale v takové situaci na ně působí inflace (což je průvodní jev tržní ekonomiky; zákonitost), takže v době jejich uložení ztrácí reálnou hodnotu (nominální hodnota – inflace = reálná hodnota). Můžete je dát na běžný nebo termínovaný účet do banky nebo jiný bankovní produkt, ale to se potom těšte na poplatek za protivnou bankovní úřednici, poplatek za čekání ve frontě a poplatek za multikulturní obohacení (trávíte čas v hale s jako obvykle tichými a klidnými Romskými takébohuželobčany) a dalších 949.416.516 jiných poplatků, kterými vám banka dává najevo, že si vás jako klienta váží. Třetím způsobem by měla být možnost nákupu státních dluhopisů (samozřejmě existují i další možnosti jak investovat, například nemovitosti, komodity, akcie atd., ale u těchto titulů vzrůstá riziko). Dluhopisy jsou bezpečné a mají solidní a stabilní výnos, sice ne takový jako umí akciový mág a top-investor minulých let Stanislav Gross, ale mohl by udělat radost a navíc si kupujete osud své země. Které zájmové skupině by tak asi hromadný nákup dluhopisů obyvatelstvem způsobil škodu? Lidé by přestali kupovat jejich přepoplatkované nekvalitní produkty a nakoupili si bezpečné a „slušné“ dluhopisy. Také by se začali více zajímat o veřejné finance České republiky a přestali poslouchat rozhazovačné populisty, protože na těchto financích by stál osud jejich investice. Ve zkratce, kvalita by se zvýšila a lidé by byli ještě informovaní. To opačně dává dohromady politiky a zájmy bank, protože tyto dvě skupiny jsou takovým vývojem nejvíce postiženy. Jak sami tušíte, je z toho pěkný průser, protože si banky s politiky a úředníky šli na ruku. Vzniká tedy legislativa, kdy pouze banky mají možnost prodávat dluhopisy fyzickým osobám a nejsou k tomu ničím vázané, tj. sami si stanoví, za jakých podmínek to udělají. Jinými slovy, banky budou bránit fyzickým osobám, aby se snadno dostali k dluhopisům (například barierou, že musíte nakoupit dluhopisy v minimální hodnotě 3.000.000 Kč, jinak tento obchod neuskuteční) a samy budou od státu tyto dluhopisy nakupovat, aby z nich měly bezpečné výnosy. Celý projekt je tedy úplně k hovnu a slouží jako kamufláž pro posvěcení šedé ekonomiky.
Tomuto se říká „černomyrdinův paradox“, dle slavného výroku bývalého ruského premiéra, Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako obvykle.“
Existuje nějaký způsob, jak s takovým jednáním bojovat? Jak ho odhalit? Já myslím, že ano.
Existuje obor, který se zabývá dešifrováním (společenské) reality. Jmenuje se redistribuční systémy a využívá matematických prostředků teorie her, jakožto oboru aplikované matematiky. Funguje na principu, kdy je vytvořen co nejjednodušší model, který v dané oblasti vystihuje „oč běží“. Daný model je zkoumán prostředky matematiky, protože jenom tyto prostředky zajistí přesnost výsledků i intuitivní přijatelnost zkoumaného modelu. Model se konfrontuje s příslušnou oblastí společenské reality a evidují se otázky, na které nedává model odpověď, resp. identifikují se podstatné odlišnosti mezi tím, co model o realitě vypovídá (jak jej lze interpretovat) a tím, co se v realitě odehrává. Dalším postupem se model rozšiřuje tak, aby „plněji a přesněji“ vystihoval reálný problém. Konfrontace matematického modelu s realitou (prostřednictvím jazyka umožňujícího interpretaci modelu) umožňuje odhalit další významné reálné vlivy a tím i tzv. paralelní redistribuční systém.
A teď copypasta:
„Paralelní redistribuční systémy jsou typem redistribučních systémů, které jsou parazitní vůči elementárním redistribučním systémům. K jejich modelování zatím není plně funkční matematický aparát. Jejich existence je předpokládaná z empirických a také matematických důvodů. Paralelní systémy existují pouze společně se systémy elementárními. Je to z toho důvodu, že tyto systémy jsou na svých elementárních „bratrech“ závislé, těží z nich v totiž výplaty (případně ze svého okolí mimo element. sys., ale o tom až později). Existence paralelních systémů je dána snahou ovládnout elementární redistribuční systém. Snaha ovládnout elementární systém, existuje ze dvou hlavních skupin důvodů:
– První skupinou jsou ekonomické důvody. Paralelní redistribuční systém se snaží ovládnout systém elementární proto, aby z něj mohl těžit výplaty pro účastníky (osoby – hráče) systému paralelního.
– Druhou skupinou jsou zájmové důvody. Elementární systém, respektive jeho ovládnutí, představuje pro zájmovou skupinu (které iniciuje vznik paralelních systémů) určitou výhodu či nefinanční prospěch, který se snaží získat.
Paralelní systémy fungují tak, že uvnitř redistribučního systému vznikne pevná koalice, která nebude narušitelná klasickým podbízením v jednotlivých kolech. K podnětu vytvořit pevnou a nenarušitelnou koalici dochází buď zevnitř systému (hráči v systému se spolu dohodnou, viz výše zmíněné důvody), anebo z vně paralelního systému. Dokonce může existovat i stav, kdy někteří hráči paralelního systému (někteří ale jeho součástí být musí, aby mohli mít vliv na elementární systém) nejsou součástí systému elementárního a snaží se „pomáhat“ ovládat elementární systém jinými metodami, než přímým ovlivňováním. Jak je možné, že uvnitř elementárního redistribučního systému dojde k vytvoření nenarušitelné koalice, která se nebude dát „rozložit“ podbízením v jednotlivých herních kolech. Důvody proč je takové chování možné, jsou dva. Prvním důvodem je změna strategie hráčů (paralelního systému) – ti už se nesnaží maximalizovat své příjmy, ale udržovat pevnou koalici. Druhým důvodem jsou výplaty. Výplaty si nesmíme představovat pouze jako nějakou částku na účtu, či nějaký jiný bonus, ale jako ocenění. Takové ocenění však může být i negativní. Hráčům paralelního systému mohou být vypláceny jako pozitivní, tak i negativní výplaty a právě to je nutí udržovat status quo a neumožňovat změny koalic pro podbízející se hráče. Typickým projevem negativních výplat je šikana. Jedná se o trest, respektive pobídku, která má hráčům v paralelním systému ukázat, jak se budou „vyplácet“ negativní výplaty v případě, že hráči v redistribučním systému nějakým způsobem selžou (třeba se z něj budou snažit vystoupit).“
Tak a teď vysvětlení. Všimněte si, že jsem se naprosto vzdal jakéhokoli použití matematických vzorců v tomto textu. Je to ze dvou důvodů. Jednak vás tím nechci jako čtenáře zatěžovat, protože ne každý vzorci rozumí a už jenom minimum lidí rozumí interpretaci, ale hlavně tyto vzorce jsou autorské, pracovalo na nich více lidí a stále se na jejich zdokonalování pracuje, takže bych vynášel informace. Já jsem ještě nestačil všechny autory oběhnout a zeptat se na souhlas s uveřejněním (ne, že by to nějak fakticky těmto lidem vadilo, jsou i v některých knihách, ze kterých můžu citovat, ale je to slušné a já si na slušnosti maximálně zakládám), takže se vám všem omlouvám, že jsem nezveřejnil to nejdůležitější. Udělám to v budoucnu a samostatném článku o teorii her a redistribučních systémech, až se s ostatními autory domluvím. Nezlobte se.
A teď zpět k naší problematice. Redistribuční systém je každý systém, ve kterém dochází k rozdělování financí. Může to být státní rozpočet, může to být vaše firma, může to být vaše domácnost, kde se s manželkou dělíte o výplaty dle nějaké matice. Tento systém má nějaké zákonitosti a nějak funguje. Matematicky se dají zákonitosti takového fungování velmi dobře namodelovat, a proto může matematika, resp. teorie her dobře odhalovat paralelní redistribuční systémy. Paralelní systémy jsou struktury, které se snaží pokoutně z těch redistribučních čerpat peníze. Můžete si je představit, buď jako dohodu politiků s lobbisty, na tom, že zas nějako nově „pumpnou“ státní rozpočet, zmrdistruktury ve firmě, ve které pracujete, které si přivlastňují vaši práci a berou za ní odměny, které náleží vám, nebo dítě, které pokoutně vytahuje bankovky z peněženky rodičů, aby si třeba koupilo marihuanu. Ďábel má mnoho podob, ale jenom jeden účinek. Okrádá. Dávám v diskusi tedy jednu otázku. Má smysl vůbec vést nějaké nabubřelé veřejné rozpočty, nebo je raději redukovat na minimum, když stejně slouží k tomu, aby se peníze z kapsy A (té naší), dostaly do kapsy B (nějakého arcizmrda), místo aby byly účelně vynaloženy?
Smyslem tohoto článku je, aby, až vám bude nějaký chytrý politik vyprávět o nutnosti vyššího zdanění, poplatků za tohle a tamto, příspěvků a různých dalších debilit, které slévají peníze do nepřehledného celku, nad kterými panují pochybné struktury, jste si na něj vzpomněli a „flip-offli“ tentokrát vy toho politika.
Teorie redistribučních systémů by se dala s trochou nadsázky nazvat „vědeckou zmrdologií“. To co D-FENS popisuje na těchto stránkách či ve své knize je tou samou problematikou, kterou redistribuční systémy řeší, ale využívají k tomu matematický aparát (na rozdíl od ne vždy spolehlivého empirického). Já vás hodlám průběžně informovat o vývoji této teorie, protože v České republice vznikl jedinečný projekt, který nám pomůže se zmrdismem bojovat a zkvalitnit tak život nás všech.
P.S.: V textu jsem použil některé brilantní myšlenky Radima Valenčíka, čímž ho považuji za spoluautora (byť o tom chudák neví).
(Zatím nikdo nehlasoval)