Čeho je moc, toho je příliš.

Featured Image

Upřímná zpověd řadového občana, část první aneb, jak jsem se v politice mýlil já.

Toto je výrok páně Havlově k diskusím k zákonu o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví: „Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata.“ Bližší zde.

Nebyl by to ovšem pan Havel, aby do debaty o homosexuálech hned nezamíchal duchovní rozměr: „Na tom není nic spirituálního, nic duchovního. To je opravdu materiální, družstevní pojetí rodiny. A to mě na celé diskusi nejvíc rozčilovalo.“

Takže si to rozebereme. Především je neoddiskutovatelným faktem, že od chvíle, kdy se živočišné druhy začaly rozmnožovat pohlavně, je evidentně základním biologickým úkolem páru (popřípadě samce a harému samic, netuším zda existuje i opačná situace) výměna genetické informace a plození potomstva. V případě druhu Homo sapiens  (ale nejen u něj) k tomu přistupuje, nebo by alespoň měl přistupovat, i hlubší citový a intelektuální vztah. Jenže tohle přece nikdo nikdy nezpochybňoval pane exprezidente!

 Z hlediska státu, společnosti, nebo národa, chcete-li,  je pak bezpochyby základním zájmem dostatečný počet fyzicky i duševně dobře vyvinutých dětí a mládeže. To je rovněž  naprosto  legitimní, chladnokrevný, neemocionální a chtěl bych zdůraznit, že  naprosto logický zájem každého racionálně uvažujícího politika, myslícího na prospěch společnosti. Nevím tedy jak kdo, ale alespoň já  od politika racionální přístupy rozhodně požaduji.

Naskýtá se tedy otázka, zda pan Havel nepodsouvá  někomu jinému svoje vlastní názory na všechny ty rodiny (a je jich kupodivu stále ještě dost) pečující se vší odpovědností a láskou o své potomstvo. Byl by to pak názor pana Havla, nikoliv názor pana Kalouska či Klause, že rodina, rovná se připouštění krávy býkem. Mimochodem, připouští se skutečně „kráva býkem“, nikoliv „býk k krávě“ pane filosofe. Alespoň se seznamte s terminologií, když už do něčeho, se sebevědomím sobě vlastním,  kecáte!

Jako otec čtyř dětí se cítím hluboce dotčen, ba uražen výroky pana myslitele, spisovatele a exprezidenta Havla. Nikdo jiný, ani pan Kalousek, ani pan Klaus mne nepřirovnával k býkovi (což by se ještě dalo při dobré vůli považovat za lichotku) a mou manželku ke krávě, což si tedy pane filosofe-mysliteli vyprošuji. Něco takového bych si už z hlediska základní lidské slušnosti  (a onoho „duchovna“ panem  spisovatelem zmiňovaného) nikdy nedovolil vypustit z huby vůči komukoliv a moje žena by to  také v žádném případě od kohokoliv nestrpěla. V méně civilizovaných (rozuměj:méně degenerovaných) společnostech by patrně  následovala fyzická inzultace autora takovéhoto výroku ze strany partnera dotyčné dámy, popřípadě partnerů dotyčných dam.

Naopak, oba napadaní pánové  Kalousek a Klaus dávají jednoznačně najevo, že moje šestičlenná rodina je pro ně vyšší prioritou, než registrované soužití dvou řiťopichů, což je zřejmě pro pana Havla vrcholem onoho „spirituálna a duchovna“.

Nenechám se ostatně poučovat od někoho, kdo by si měl především zamést před svým vlastním prahem. Jestliže Hamlet říká na adresu své matky a jejího uspěchaného sňatku, že „déle si i to zvíře stýská“, týká se to v plné míře i osoby našeho bývalého prezidenta. Ačkoliv byl jeho rovněž uspěchaný sňatek veřejností přijat se značnou dávkou  tolerance, byl po smrti jeho první ženy uzavřen bez diskusí v době neslušně krátké. Jaképak „spirituálno duchovno“ asi  panovalo ve vztahu k manželce Olze, když takovým fofrem spěchal k jinému připouštění s někým, komu se v Praze přezdívalo po jistém populárním sýru, jehož jméno má shodou okolností rovněž souvislost s hovězím dobytkem? Jen to tele v teletníku pana Havla stále nějak absentuje.  Že by z nouze cnost a kyselé hrozny?  Nebo naopak děti a manipulaci s použitými plínkami  považuje pan filosof za málo „spirituální“ a tedy pod svoji úroveň? No, možná, že je to tak pro příští generace lepší. Spíše bych ale řekl, že se jedná o další projev naprosté averze vůči Václavu Klausovi, k jejímž kořenům se dostanu později.

Na těchto slabomyslných a urážlivých výrocích (na štěstí už) bývalého prezidenta lze se ideálně demonstrovat způsob, jak vznikají mýty o „arogantních politicích“. Je to učebnicový příklad toho, jak se někomu podsune něco, co nikdy neřekl, popřípadě se to, co skutečně řekl postaví na hlavu a (oprávněně) se spoléhá na to, že stádo tupohlavců začne bezmyšlenkovitě dotyčné výroky  papouškovat.

Navrhuji komukoliv následující test. Požádejte někoho, kdo omílá fráze o Klausově aroganci, aby byl konkrétní a uvedl konkrétní příklad této arogance. Tedy něco na způsob  výroků pana Zemana: „Novináři jsou hromada hnoje,… ….koncentrace pitomců ve sdělovacích prostředcích na čtvereční metr je vyšší než je v kraji zvykem“ ,  nebo výrok současného, prostorově výrazného předsedy vlády na adresu Unie Svobody, že do politických mrtvol se nekope, což právě tímto veřejným výrokem s gustem učinil a u troubů ještě vyvolal dojem slušného člověka.

Nebo ještě lépe, zeptejte se sami sebe, jestli si na něco takového vzpomenete……….. Tak co, vzpomněli jste si?

S oblibou tuhle hru hraju. Naposledy s kolegou, kterému budu říkat třeba Vlaštovka. Dovolte, abych vám pana Vlaštovku představil. Pan Vlaštovka strávil život v úslužném polopředklonu, stále bdělým okem pátraje, kam zasunout anální sondu.  V době, kdy jsme pracovali na směny, docházelo ke střídání noční a dopolední směny v době, kdy probíhalo vysílání Hlasu Ameriky. Pohled na dostavivšího se pana Vlaštovku, jak se vrhá na nebohý přijímač hloubkovým letem nikoliv vlaštovčím, ale přímo jestřábím, byl k nezaplacení. Od té doby se z toho vyvinul sport. Když měl ráno přijít pan Vlaštovka, pouštěli jsme Hlas Ameriky i v případech, kdy nás jeho vysílání vůbec nezajímalo, jen abychom se pobavili  pohledem na pana Vlaštovku, jak s výrazem bledého děsu na líci pílí vypnout zlořečený přístroj aby, podle svých vlastních slov, „neudělal někde chybu“. Ano, také takhle lze definovat stav trvalé předesranosti a  život strávený s plnými kaťaty.

Bylť pan Vlaštovka mistrem v papouškování novinových frází. V době, kdy sehnat kousek masa na neděli znamenalo postavit se ve čtvrtek před řeznictví ve čtyři ráno a bolševik se nám snažil namluvit, že masa je habaděj, jen že ho moc sežereme, vyznamenal se pan Vlaštovka následujícím výrokem: „Já to vidím kolem sebe, to je tím, že se masem hrozně  plýtvá“. Včetně toho spisovného tvaru slovesa „plýtvati“. Začal-li totiž pan Vlaštovka papouškovat fráze z Rudého Práva, začalť rovněž mluvit přísně spisovně. Patrně proto, aby zdůraznil svou vysokou úroveň a závažnost papouškovaného moudra. To vše ne někde na schůzi ROH, ale  v úzkém kruhu kolegů, či přátel. Jen proboha neudělat někde chybu!!!

Tak tomuhle panu Vlaštovkovi jsem položil dotyčnou otázku po údajné páně Klausově aroganci. Následovalo lapání po dechu a naprosto scestná odpověď nikoliv na adresu prezidenta republiky (neudělat někde chybu), ale obecně na adresu ODS, která stojí za citování: „Co….no…ehm…jak…no…jak tam… no…..jak tam při těch tiskovkách arogantně stojej“, vydechl nakonec s úlevou. Jak lze arogantně stát nebo sedět, to mi nevysvětlil.

Jistě uznáte, že něco takového si zasloužilo okamžité zařazení do mé sbírky idiotských výroků. Chcete slyšet další? Takto odpověděl zcela vážně jeden vohnout, vzpomínající na staré zlaté časy na otázku, zda se mu snad stýská po frontách na maso: „No co, když si měl známýho řezníka, co ti scházelo?“ Obdobně „když jsi měl známýho veksláka“ a „když jsi měl známýho fízla“, mohl jsi dokonce vyjet  do vzdálené a exotické Jugoslávie. Von je u tajnejch, ale príma kluk, fakt.

A zamáčkl vlažnou slzu.

Další výrok sice pochází ze Slovenska, ale v tomto ohledu skutečně neexistuje mezi našimi bratrskými národy žádného valného rozdílu. Seděli jsme u truňku a nastalo federální družení. Jakýsi vlezlý opilec na sebe vykecal, že má tetu v Americe a že tam nikdy nebyl, ačkoliv mu to dotyčná teta nabízela. Když jsme vyjádřili svůj údiv, odpověděl následovně (omlouvám se za chybnou interpretaci slovenštiny):  „A prečo? Prečo bysom  sa chodil pozerať na tú biedu? Bol som na vojně, bol som velitělom děla, bol som velitělom izby a tam som všetko pochopil.“

S pokračujícím večerem a stoupající opilostí, v době, kdy už se dávno hovořilo o něčem úplně jiném pak občas neartikulovaně a naprosto bez souvislosti vykřikoval: „Bol som velitělom děla…bol som velitělom izby… pochopil som…“

V našem úzkém kroužku se to stalo okřídleným rčením. Když jsme chtěli někoho upozornit na přítomnost  obzvláště  vydařeného exempláře exportního vemene, říkali jsme: „Bol som velitělom děla…bol som velitělom izby“.  A hned  bylo všem  jasno.

Čtvrtý  příklad je obdobný a týká se dávné známosti mé životní družky, respektive její tehdejší potenciální tchyně. Když se tehdy má lepší polovička podivovala, že dotyčná rodina nevytáhne ze Žacléře, kde přebývali paty, dostalo se jí následné odpovědi: „Ále,  kam bysme jezdili. V neděli zabijeme králika, vyjdeme před tu chalupu, podiváme se na tu  Sněžku, no řekni,  kam bysme jezdili?“

Člověk degradovaný pod úroveň opice, protože i ta je příslovečně zvědavá. Na rozdíl od českého vohnoutstva se však jedná o živočicha značně inteligentního. Moje zvídavá předsedkyně domácnosti po tomto průzkumu terénu usoudila, že je nejvyšší čas zatroubit na  kvapný ústup do výchozích pozic, což rovněž bryskně učinila a údajně toho nelituje do dneška. Velmi lichotivé.

Tak populaci  sestávající ze značného procenta jedinců tohoto duševního kalibru se párkrát zopakují jednoduché fráze o aroganci toho či onoho a dál už věci běží samy. Otázka zní proč?

Abych vysvětlil co si o tom myslím, musím se trochu vrátit.

Musím přiznat, že proti bolševickému neřádu, ve kterém bylo mi stráviti dvě třetiny života, jsem toho mnoho nenadělal. Ke cti si snad můžu přičíst distribuci a zapůjčování pár ilegálně dovážených a opisovaných knih. Po aféře s „Plastic People“ jsem poprvé usedl k psacímu stroji, abych napsal přílohu k bryskně zakázané (leč stále opisované a rozšiřované) publikaci tehdejší „Jazzové sekce“ pod názvem „Rock na levici“. Podobnou činností se však v té tobě zabýval kde kdo a situace v této oblasti se milým orgánům již totálně vymykala z rukou. Takže, žádné hrdinství se nekonalo a riziko zanedbatelné.

S o to větší úctou jsem vzhlížel k lidem jako Václav Havel, Pithart, Dienstbier a dalším, s nimiž jsem nikdy neměl možnost se osobně setkat. Ve své prostotě duševní jsem se domníval, že všichni tihle „bývalí“ bolševici,  zlikvidovaní v rámci normalizace, musejí být ze svého komunismu totálně vyléčeni. Zcela mylně jsem se domníval, že snad už i jim musí být jasné to, co bylo v té době jasné každému myslícímu člověku. To, že v podmínkách totalitního režimu, nevybaveného žádnou ze zpětných vazeb prostřednictvím necenzurovaného tisku a legální opozice, které udržují systém v normálu, musí politická soutěž(!) zákonitě degenerovat ve skutečný boj(!) na život a na smrt, mezi jednotlivými klikami téhož totalitního mocenského uskupení.  Bylo to tak v Sovětském svazu, bylo to tak v Hitlerově Německu, bylo to tak u nás a bude to tak nutně v každém totalitním státě vždy a kdekoliv na světě.

Občan, kterému by konec konců mohly být tyto vzájemné boje politických krys  ukradené, to ovšem ve svém důsledku stejně vždycky nakonec odnesl. Občan musel přísahat věrnost právě vládnoucí klice, což se mu ovšem krutě nevyplatilo, když  dotyčné klice podřezala krk klika nová. Minimálně musel občánek provést akt duševní prostituce a hlasitě odsuzovat (podepisovat, absolvovat prověrky) aby prokázal, do jaké míry je pohoršen klikou minulou a nadšen klikou novou. V horším případě byl novou klikou vyhodnocen jako staré klice příliš věrný a tedy nebezpečný a důsledky pak byly mnohem horší.  O tom, co takový režim přinášel občanovi hmotně a jaké možnosti a svobody občan měl, o tom je snad lepší se ani nezmiňovat. Tento proces se  více méně  pravidelně opakoval.

Moje sestra, která měla  možnost se s těmito „bývalými“ bolševiky setkávat, už tehdy kroutila hlavou nad mou naivitou. Nic je nezměnilo, tvrdila tehdy. Pro ně je stále MYŠLENKA skvostná, jen ji špatní lidé špatně uvádějí do života. To kdyby oni (ta jejich klika) měli možnost…to byste teprve viděli ten pravý socialismus. Tedy přesně to samé, co tvrdily všechny kliky předchozí a následné a co tvrdí ta bolševická klika dnešní, aniž se samozřejmě kdykoliv cokoliv změnilo a když, tak leda k horšímu.

Jsou horší, než ta tlupa kariéristů v tom jejich bolševickým spolku, tvrdila.  Kdyby se snad něco šustlo, tak kariéristi jednu legitimaci zahoděj a pro jinou si poběžej . Ty zajímá jen osobní prospěch, nějakej komunismus jim je totálně u řiti.   Ty první, ty to budou s tím komunismem zkoušet znova a znova a samozřejmě se stále stejným výsledkem.

Ve své namyšlenosti a ke své škodě jsem jí tehdy nevěřil.

No, a pak nám vypukla  VLSR (Velká Listopadová Sametová „Revoluce“) a já se shodou okolností octl v samém centru dění v Radě  Občanského fóra. Napřed v Auroře, pak ve Špalíčku a na Malé Straně. Ne, žádnou politiku jsem nedělal. Jen byla potřeba spousta organizační práce v zoufalé snaze zorganizovat neorganizovatelný převratový (nikoliv revoluční)  bordel.

Musím o své újmě přiznat, že, puzen pocitem, že dělám něco proti komunistům,  jsem byl ochoten pracovat třeba  dvacet čtyři hodiny denně. Jaká naivita!

Po nějakém čase mi to ovšem celé nějak přestávalo dávat smysl. V době, kdy bolševickou partaj skutečně bryskně opustili (přesně podle sestřiny předpovědi) jednak všichni vyslovení kariéristé ale také lidé v podstatě slušní, kteří neměli bez členství v KSČ ani tu nejmenší možnost seberealizace a kteří byli v rámci možností pro společnost přínosem (buďme poctiví a přiznejme, že i takoví byli), povolává pan Havel do Občanského fóra „všechny slušné komunisty“.

Jen se z Hodonína ozvaly hlasy, zda to s tím sametem vůči zločinecké organizaci nepřeháníme, už pílil soudruh Pithart do televize pronést svůj nechvalně známý projev na téma „možná, že slyším trávu růst“, ve kterém se dojemně strachoval o osud nevinných komunistů. Bodejď by s jeho minulostí neslyšel,  nespěchal a nestrachoval se (viz zde) ).

Je vyhlášena kontinuita bolševického „práva“ a na jejím základě se estébáčtí pohlaváři chechtají do očí komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu, točíce se na mlčenlivosti, kterou jim  dotyčná bolševická legislativa umožňovala.

K tomu přistupovaly věci, které běžný občan neviděl a vidět nemohl. Například permanentní pnutí mezi Radou OF (ústřední)  a Pražskou radou OF. V té druhé se totiž koncentrovalo jádro konzervativců a zárodek budoucí ODS, kdežto Rada OF byla doménou jednak  „bývalých“ bolševiků (Dienstbier, Jičínský, Jan Urban, Šabata, celého klubu „Obroda“ složeného výhradně z bolševiků a dalších) a dále levičáckých intelektuálů typu Havla, Ivana Gabala, Ryndy, Pitharta, Fišery a dalších.

Již před tím není na Letenské pláni vpuštěn na tribunu a je mu zabráněno v projevu spisovatel Ludvík Vaculík. Proč? Ludvík Vaculík totiž nikdy nebyl členem kliky  zvané Charta 77. Vzhledem k jejímu složení a názorům, které začaly vyplývat na povrch až později, se odmítl jejím členem stát. Nebylo tedy jisté, zda nepronese něco, co by se vymykalo předem naplánovanému scénáři „revoluce“.

Později, když se věci přece jen začaly vyvíjet směrem ke standardní západoevropské demokracii, jsem začal mít pocit, že tady někomu něco nevyšlo.

Nedovolil bych si prezentovat svůj osobní dojem a pocit jako fakta, kdyby  nezačaly vycházet najevo skutečnosti, které tento můj dojem plně potvrzovaly.  V národním domě na Vinohradech se konal seminář k patnáctému výročí zahájení ekonomické reformy, o kterém se nám (zcela symptomaticky) naše slavné sdělovací prostředky neobtěžovaly cokoliv sdělit. Z příslušných materiálů na této adrese s dovíte různé zajímavosti jako:

„…Byly hledány a propagovány různé utopické třetí cesty a to ve všech klíčových oblastech našeho společenského života. V politice to byla třetí cesta založená na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi, což nebylo nic jiného než odmítání liberální demokracie……..“

Dále se dozvíte, že:

„Výsledek dramatického jednání ve vládě o scénáři ekonomické reformy byl o prsa. Překvapivě pozitivní roli v hlasování sehráli lidé, do kterých by to nikdo neřekl. Proti nám se rvali lidé z OH, lidé z ČSSD a ze slovenského KDH. Překvapivě nakonec pro reformu zdvihli ruku lidé jako Marián Čalfa nebo komunistický ministr obrany Vacek. Nebýt jejich zdvižených rukou, žádný scénář ekonomické reformy by se ve vládě neprosadil………… To je dnes naprosto paradoxní věc, ale měli by ji občané znát. Tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi autentickými reformátory a obhájci starých pořádků – bývalými komunistickými strukturami. Mýtus, že tomu tak bylo, by už měl být definitivně opuštěn. Tito lidé tehdy totiž dobře věděli, že prohráli, a proto neměli sebemenší politické ambice, minimálně in the short run. Tehdejší diskusi vůbec neovlivňovali a to říkám s plnou zodpovědností,

No a dál:

„Přítomní v sále se tak dozvěděli, že reformní a proto z komunistické strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté šedesátých let, kteří měli v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi různé osudy, chtěli navázat na své dvě desetiletí staré reformní postoje. Disidenti z kulturní a intelektuální sféry  v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, které většina národa dosud mylně pokládá za protikomunistické bojovníky, chtěli skutečně sice vytvořit něco nového, něco, co by nemělo vady obou v historii známých modelů uspořádání lidské společnosti…, svět měla podle nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem. Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně vyspělé a méně svobodné a méně tvůrčí jedince“ (sic!).

Veškerá zdůraznění v textu provedena mnou.

Už chápete odkud se bere averze intelektuála Havla, „bývalého“ bolševika Pitharta, „bývalého“ bolševika Dienstbiera a dalších vůči Václavu Klausovi?

Už chápete, kde se naopak bere moje, v minulých článcích několikrát ventilovaná  averze na tyto intelektuálské velikáše, kteří ve své nadutosti snili své megalomanské sny o tom, jak zaprcatělé a po létech komunismu zaostalé Československo, jehož západní zbytek byl po patnácti letech (!) od převratu oficiálně přeřazen z kategorie zemí zaostalých, do kategorie zemí rozvinutých, ukáže celému světu radostnou třetí cestu k lepším zítřkům?

Ve své nekonečné nadutosti by tihle pánové opět neváhali experimentovat s osudem milionů lidí a už se viděli na piedestalech, ze kterých jsme měli akorát tak čas sundat jiného takového syfilitického spasitele, jak vztyčenou pravicí , nebo lépe levicí a s bojovně vypnutým pupkem ukazují lidstvu onu zářnou a radostnou třetí cestu která, podle soukromého vyjádření jistého německého poslance působícího u nás tehdy v roli pozorovatele,  s jistotou vede do třetího světa.

Tohle všechno namísto toho, abychom koukali rychle vyrovnat civilizační náskok půl století, který vůči nám měl ostatní západní  svět  díky vládě bolševiků, kterou jsme si svou vlastní blbostí sami způsobili.

Za humanismem a „sociálností“ těchto pánů se skrývá latentní pohrdání lidmi.  Oni totiž trpí  utkvělou představou, že jsme natolik nesvéprávní, slabomyslní, neschopní a méněcenní, že bez permanentní starostlivé péče bolševických papínků nejsme schopni sami přežít. Jen v přísném soukromí  těmto sociálům občas ujede huba a my, podle názoru těšínského starosty Sznapky  (ČSSD /b./) ťulpasové, se čirou náhodou dozvíme, co si o nás skutečně myslí, protože si je  shodou okolností zrovna někdo nahrával na diktafon, což netušili.

A právě v tomhle přístupu se skrývá ono čertovo kopýtko. Papínkové mívají totiž nepěknou tendenci odepnout pásek a nezvedenou ratolest seřezat, jestliže se při oné dojemné otcovské péči ratolest odmítá otcovské vůli bezpodmínečně podřizovat.

Jestliže Tomáš Baťa kdysi řekl, že architekt je člověk, který si za vaše peníze staví pomník, tak pro pány levičácké intelektuály platí, že pro ně nejsme víc než pokusná morčata, na kterých by demonstrovali svou genialitu. No a když se pokus nepovede, tak se laboratoř vydezinfikuje a začne se znovu, s novou sadou morčat.

Jak tyto, mírně  řečeno nekonečně sebevědomé  postoje souhlasí se stokrát opakovanými frázemi pana spisovatele Havla o skromnosti a pokoře, to tedy skutečně nechápu. Pokora a skromnost by byly zřejmě požadovány výhradně od nás. Mimochodem, velice rád poslouchám přemoudrá kázání na téma „spotřební způsob života“ a „duchovno“ z vozu značky Mercedes-Benz za cca 2,4 miliony korun (viz zde).  Na „intelektuální elity“  se tyto požadavky skromnosti a pokory zřejmě  nevztahují.  Káže vodu, pije víno.

„Nejsme jako oni“,  skandovali jsme na povel roztleskávačů. Ó jak ušlechtilí jsme si tehdy připadali a vůbec jsme si neuvědomovali, že je s námi už zase manipulováno. Vždyť všichni tihle pánové přece potřebovali, aby  organizační struktura bolševické partaje, StB a všechny ty ostatní „staré struktury“ zůstaly zachovány. Změnila by se jen vedoucí klika, pánové Pithart a Dienstbier by se postavili do čela této „reformované“ komunistické partaje, možná zamaskované novým jménem ( třeba beztvaré „hnutí“ OF se nabízelo) a nastala by ona  radostná pouť po třetí cestě do třetího světa. A to byste viděli, že když  MYŠLENKU začnou uskutečňovat ti správní lidé, že vybudujeme ráj na zemi.
 
Tedy v podstatě nic víc, než další změna vládnoucí bolševické garnitury tak, jako už mnohokrát před tím.

K opakovaně papouškovaným frázím o údajné aroganci páně Klausově (i na těchto stránkách)  lze podotknout ještě následující. Troufám si říci, že jsme od mnoha politiků vyslechli mnohem více arogance a sprostot, než od pana Klause, aniž je kdy kdokoliv z novinářských šmoků z arogance obvinil. A jestli je tento nesnesitelný v osobním styku (což se nedá ani vyloučit, ani dokázat) mne nezajímá o nic víc než to, jak osobně snesitelný nebo nesnesitelný je pekař, jehož housky odebírám. Zajímá mne jediné, jestli jsou housky od dotyčného pekaře k jídlu, nikoliv to, jak se chová k učedníkům.

Hezky to definoval Hugh Trevor-Roper ve své knize „Poslední dny Adolfa Hitlera“: „Není větší nesmysl, než posuzovat politika z jiných, než politických hledisek.“

Onou houskou na krámě, upečenou panem Klausem a lidmi kolem něj je to, že na mně dnes tlupa levičáckých intelektuálských megalomanů nezkouší další své společenské hokus-pokusy.

Jak vidíte, ve všech případech, kdy jsem o lidech v politice smýšlel dobře, mýlil jsem se ve svých úsudcích způsobem, který bych paradoxně označil za neomylný. Domnívám se však, že jsem to nebyl jenom já. V příštím pokračování se pokusím popsat případy, ve kterých jsem se nemýlil. Netěšte se, ani to není nijak radostné konstatování.


05.04.2006 Katoda

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
108x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06
D-FENS © 2017