Bývalé komunistické země…

Featured Image

Nejde vám už tohle označování tak trochu na nervy? Mně ano! Jestliže takto může být po čtvrtině století od převratu označována Česká republika, Polsko, Slovensko a Maďarsko (a další východoevropské státy) spolkem, který vykazuje více komunistických rysů, než kterákoliv z výše uvedených zemí, vyhrazuju si nadále právo psát o Německu jako o „bývalém nacistickém Německu“.

Parlamentní listy citovaly spolkového prezidenta bývalého nacistického Německa:

„…Ale jen stěží mohu pochopit, když solidaritu s pronásledovanými odmítají právě země, jejichž politicky pronásledovaní občané se sami solidarity dočkali,“ řekl prezident. Připomněl tak období, kdy ze zemí komunistického bloku, včetně bývalého Československa, utíkali na Západ lidé nesouhlasící s režimem…“.

Pan spolkový prezident bývalého nacistického Německa má poněkud krátkou paměť, nebo naopak spoléhá na naši poněkud krátkou paměť. To, že na Západ utíkali (a byli přijímáni) všichni „lidé nesouhlasící s režimem“, platilo po určitý, poměrně krátký čas bezprostředně po ruské invazi do bývalého komunistického Československa. Tentokrát bez latinky a bez uvozovek. Samotný fakt, že někdo utekl proto, že „nesouhlasil s režimem“, přestal být poměrně brzy důvodem k poskytnutí azylu. A nebylo to jen v  bývalém nacistickém Německu. Kdo nevěří, ať si přečte Škvoreckého knihu „Příběh inženýra lidských duší“. V Kanadě to bylo úplně stejné.

Neznám českou právní terminologii a tak musím použít tu anglickou, kterou Škvorecký ve výše uvedené knize vysvětluje. Začalo se velice brzy rozlišovat mezi „persecution“ a „prosecution“. Principiálně to znamenalo následující. Byl-li jste stíhán na základě paragrafů uvedených v tom komunistickém „právním řádu“, jednalo se o „prosecution“ a na azyl jste právo neměl. Teprve tehdy, když jste byl režimem stíhán v rozporu s jeho vlastním „právním řádem“ a dokázal jste, že jste byl obětí „persecution“, byl vám azyl poskytnut.

Vzhledem k tomu, že komunistický „právní řád“ podchycoval a trestal i samotný „antikomunismus“, těžko mohli lidé získávat azyl pouze na základě toho, že „nesouhlasili s režimem“. Všichni ti, kteří neutekli bezprostředně po srpnu 1968, museli pracně dokazovat, že jsou oběťmi persekuce (persecution) a nikoliv postihováni na základě toho komunistického „práva“ (prosecution). Už tehdy vláda bývalého nacistického Německa poměrně otevřeně mluvila o tom, že se tím chce bránit vlně ekonomických, nikoliv politických emigrantů. Nechci tím nijak snižovat zásluhy západních zemí, které ohrožené lidi (a bylo jich zatraceně dost) přijaly a ochraňovaly, ale přesto, jen pomalu pane spolkový prezidente bývalého nacistického Německa! Tak všeobjímající a velkorysá ta pomoc zase nebyla.

Bylo by nošením dříví do lesa opakovat to, že i přes některé rozdíly byli ti, kdo na západ utíkali stále ještě Evropany vyznávajícími v podstatě stejné hodnoty jako ti na západně od Aše. Dokážu pochopit, že už tehdy se bývalé nacistické Německo chtělo bránit přílivu ekonomických, nikoliv politických utečenců v počtech reprezentujících řádově desítky tisíc.

Bylo by rovněž nošením dříví do lesa opakovat dnes už notoricky známou skutečnost, že celou řadu let po podepsání Lisabonské smlouvy a v příkrém rozporu s jejím zněním nesměli občané „bývalých komunistických zemí“ v západní Evropě pracovat.

O to více je zarážející, že dnes se bývalé nacistické Německo bez stovek tisíc jednoznačně ekonomických emigrantů údajně neobejde. Bez stovek tisíc lidí s naprosto odlišnou kulturou a mentalitou, valnou většinou bez vzdělání a kvalifikace, z nichž se budou rekrutovat tisíce jedinců naší civilizaci i jednotlivým občanům vysloveně nepřátelských a nebezpečných. Poslední události v Kolíně i jinde, na jejichž základě začalo praskat to, že podobné věci se  už dávno děly i v jiných evropských městech, jen byly pečlivě utajovány, snad už musely probudit i ty největší zadubence. Tedy alespoň doufám.

Slyším-li tu neustále omílanou mantru „nejsou všichni takoví“ a „je třeba rozlišovat mezi imigranty a islamisty“ napadá mne následující přirovnání.

Představte si, že jste majitelem rodinného domu se zahradou. Zahrada je obehnána plotem, pod kterým se vám opakovaně podhrabává pět sousedových psů. Ti psi na vás, na vašem vlastním pozemku nejen permanentně vrčí a štěkají, ale jeden, či dva vás, nebo někoho z vaší rodiny, již několikrát skutečně pokousali. Co uděláte? Ano, průměrný Čech poběží s pláčem na místní úřad. Tuším, jaký by byl v takové situaci výsledek, ale vulgární výrazy většinou nepoužívám.

Mnohem účinnější by asi bylo pořídit si kvalitní býkovec a práva zvířete sem, práva zvířete tam, milé pejsky ze svého pozemku prostě vypráskat. Budete se za těchto okolností starat o to, zda ten, co pokousal vaši dceru, byl Rek nebo Brok? Asi těžko! O to méně se pak budete starat o to, aby ti zbývající pejskové měli u vás stále plnou misku dobrého, podle předpisů pro psí stravu připraveného papáníčka a teplou boudu na spaní.

Následně rekonstruujete plot kolem zahrady za účelem zabránění dalšího pronikání nejlepšího přítele člověka na vaše území, a v případě, že by snad měl majitel dotyčných pejsků nějaké námitky, přidáte pár ran býkovcem také jemu.

Tak takhle by situaci řešil chlap. To však můžeme jen těžko očekávat od jmenovaných a za naše daně řádně vypasených euro-byrokratů, ostatně stejně jen poslušných poskoků kancléřky bývalého nacistického Německa.

Uvědomuje si vůbec někdo, jaké máme štěstí, že se generace mých rodičů velice moudře rozhodla po skončení poslední války vypoklonkovat silnou německou minoritu z našeho území tam, kam vlastně sami chtěli? Tedy „Heim ins Reich“! To, že ten jejich „Reich“ už vypadal trochu jinak, než v době, kdy se jeden knírkatý desátník zdál neporazitelný, to už byl jejich problém, nikoliv náš. A nechoďte na mne s frázemi o  kolektivní vině a její neuplatnitelnosti. Ono to totiž přesně takhle nebylo. Pokud vím, zůstat mohli prověření antifašisté. Ve vesnici blízko Litoměřic, kam se po válce vrátili moji prarodiče, takových rodin žilo několik. Ostatně ti sudetští Němci vyhnaní do pozdější Spolkové republiky Německo si k tomu vyhnání (ano, nebojme se toho slova) mohli akorát tak blahopřát. Ty poměry, které u nás následně nastaly, to už byl výsledek naší vlastní blbosti.

A přesně to samé by mělo být uplatněno vůči všem těm vetřelcům z Arábie a severní Afriky. Všichni ti ubozí utečenci z Alžírska, Tuniska, Maroka a Egypta, ono se tam válčí? Neválčí? Tak a ven!

Pak tady ovšem máme státy, kde konflikty skutečně probíhají a tady bych byl zvlášť opatrný. Protože, kam se asi vypraví všichni ti „bojovníci“ islámského státu v okamžiku kdy budou poraženi? A poraženi budou, to si pište! Poraženi budou nikoliv díky rozhodné politice těch slavných západních civilizací, ale díky rozhodné politice toho zcela nedemokratického Ruska. Kam asi budou prchat hrdinové islámského státu? Do Saudské Arábie? Ta si přece na své území nepustí ze svých souvěrců ani nohu a v sousedních státech jim okamžitě uříznou hlavu. No, kam se tedy vypraví, aby pokračovali v boji za Islám? Hádejte, můžete třikrát!

Pro ilustraci. Jak dlouho jste už neslyšeli o somálských pirátech? Dlouho, že? Je to snad zásluha oněch výše zmiňovaných demokratických států? Ó nikoliv! Jestli nevěříte, shlédněte tohle a nezapomeňte si přečíst komentář přidaný k videu. Po zuby ozbrojená loďstva civilizovaného světa se bála obětí na životech (těch pirátů) a na rozdíl od Rusů nezasáhla. K čemu tam tedy za peníze daňových poplatníků vlastně šaškovala? Následně začal dotyčné piráty odstřelovat jako zajíce kde kdo. Viz YOUTUBE, ale byli to Rusové, kteří projevili nejvíc rozhodnosti, začali a navíc byli natolik mazaní, že si to dokázali i právně zdůvodnit. Vůbec nepochybuju o tom, že ten „demokratický svět“ si mnul ruce nad tím, že Rusové udělali špinavou práci za něj.

Ale vraťme se in medias res! Dovedete si představit, co všechno by se mohlo stát v podmínkách té vznikající Čtvrté říše bývalého nacistického Německa a führerin Merkelové v případě, že by v bývalých Sudetech dosud žila ona silná německá minorita? To bychom taky mohli skončit v hranicích byvšího protektorátu Böhmen und Mähren.

On se totiž už ani nikdo nesnaží předstírat, že to není bývalé nacistické Německo, kdo tady vládne. Následující jsem už jednou citoval:

„…Mluvčí německé vlády Steffen Seibert později řekl, že Berlín o žádném zvyšování daní ani zavádění solidární daně neuvažuje. „Skutečnost je taková, že v Německu se daně zvyšovat nechystáme a nehodláme ani zavádět žádnou daň celoevropskou,“ uvedl mluvčí…“.

Všimněte si, bývalé nacistické Německo nehodlá zavádět žádnou celoevropskou daň. Jak se vám to líbí? Nutno dodat, že podle posledních zpráv trvá führerin Merkelová i nadále na „kolektivním řešení migrační krize“, a to buď formou přerozdělovacího systému, nebo zavedením celoevropské daně z pohonných hmot. Tedy přesně to, co bylo popíráno.

Takže milé ovce, budete bývalému nacistickému Německu platit daně na to, co führerin Merkelová Německu a dalším zemím způsobila. Alternativně dostanete příslušnou porci musulmánů k opečovávání a můžete si být jisti, že Dluhoslav Sralbotka opět ukázněně srazí kufry. V bývalém nacistickém Německu je srážení kufrů národním obyčejem a totéž se očekává od podřízených gubernií.

Úplným vrcholem pak je zpráva vyslechnutá na vládní České televizi. Na základě výsledků voleb neuplatní bývalé nacistické Německo vůči Polsku žádné sankce. Eurohujeři v České televizi se patrně domnívali, že si sedneme na zadek nad tou velkomyslností a ušlechtilostí. Bývalé nacistické Německo neuplatní vůči Polsku žádné sankce i přes to, že v Polsku vyhrála volby strana, kterou si bývalé nacistické Německo nepřeje mít v Polsku u moci. Úžasné! Jaká demokracie!

Na zadek jsme si sice nesedli, ale dost pochybuju, že by bylo mnoho diváků, kteří by se nad projevem takové do nebe volající neomalenosti a velmocenské arogance pozastavili.

Takže bývalé nacistické Německo vůči Polsku žádné sankce neuplatní. Bývalé nacistické Německo na to totiž jde od lesa, lépe řečeno od Brusele.

Jsem si plně vědom toho, že se budu opakovat, ale některé věci je nutno říkat stále znovu a znovu, než se v řadě hlav rozbřeskne. Tou věcí, kterou je nutno opakovat je popis, jak to v tom Bruseli vlastně funguje.

Roli exekutivní moci (vlády) zastává v Evropě takzvaná Evropská komise. Jednotliví komisaři, prakticky v roli ministrů, nevzcházejí z žádného demokratického procesu voleb, ale jsou jmenováni na základě svého „evropanství“. Nikým nevolená Evropská komise složená z byrokratů nám vládne prostřednictvím „Nařízení komise (EU)“. Tato nařízení mají vyšší právní sílu, než zákony jednotlivých členských států a veškerá opatření národních vlád (z řádných voleb vzešlých) se jimi musí řídit.

Také máme Evropský „parlament“. Jeho „poslanci“ nemají právo zákonodárné iniciativy, srozumitelněji řečeno mohou toliko odsouhlasit to, co jim ti nikým nevolení euro-byrokrati předloží. Navíc je skutečností, že voleb do tohoto sranda-parlamentu se (ke své škodě) účastní tak patnáct procent evropského elektorátu. Na jedné straně se těm lidem, kteří na volby do toho pseudo-parlamentu prdí, vůbec nedivím, ale na druhé straně by jsme se podle mého názoru měli všichni dostavit jako jeden muž a jako jeden muž volit lidi typu pana Farage.

Pokud vám to poněkud připomíná „parlamentní“ systém bývalého komunistického Československa a dalších komunistických zemí, pak je váš dojem správný. Podrobněji jsem to ostatně rozebíral již před více než deseti lety v tomto článku. Věřte mi, že skutečně nemám ani tu nejmenší radost z toho, že jsem měl tenkrát pravdu.

Tak toto je stručný popis principů, na kterých dnes funguje ona evropská „demokracie“. A tahle evropská pseudo-byro-demokracie má najednou plno strachu o demokratický vývoj v Polsku a následně na něj, na povel führerin Merkelové, uvalí kuratelu. Ve skutečnosti ale mají strach z toho, že by Polsko mohlo jít příkladem i dalším zemím a tak se hledají záminky. V Parlamentních listech se dočtete rozbor toho, jak předchozí polská vládnoucí garnitura, vědoma si toho, že příští volby projede na celé čáře, protiprávně obsadila polský ústavní soud, v zoufalé snaze o uchování alespoň části moci a vlivu.

O vedení euro-vlezdoprdelistických „sdělovacích“ prostředků se netřeba zmiňovat. S tím máme sami dost bohaté zkušenosti. Vynechám vládní televizi v roli poslušné hlásné trouby oficiálních euro-postojů, s redaktory typu paní Barbory Kroužkové a jí podobných. Mimochodem, nechala se už Barborka obřezat? Ty komerční televize se pak zabývají především prezentací naprosto stupidních německých detektivek a možno-li ještě stupidnějších německých romantických filmů a seriálů, proti nimž byla snad i díla komunistického dvorního škrabáka soudruha Dietla téměř uměleckým počinem. No a zcela logicky se právě lidí tohoto typu nová polská vláda bryskně zbavuje. Držím jí palec.

Není to ale jen führerin Merkelová, kdo doufá ve „spravedlivé řešení“ imigrační krize. Ve stejném smyslu se vyjádřil i zástupce Holandska, které má v příštím období EU předsedat. Co je tím „spravedlivým řešením“ míněno, to je myslím nad slunce jasnější. Buď si část těch přivandrovalců vezmete, nebo budete přispívat na to, co jsme si sami způsobili.

Milé Holandsko, milá sladká Francie, milá Británie jakož i do První světové války Německo, jakož i všechny ostatní byvší koloniální mocnosti! Na totální nestabilitě Afriky a Blízkého a Středního východu má lví podíl vaše koloniální politika. Na jejím základě vznikla celá řada neživotných, zcela umělých a krajně nestabilních států. Jedním z nich je i Irák. Nepovažuju ani trochu za „spravedlivé“, aby vaše historické chyby a viny byly řešeny na náš účet. Česká republika ani bývalé komunistické Československo, předválečné Česko-slovensko, právě tak jako České království ve svazku Rakousko-Uherské monarchie nikdy žádné kolonie neměla. Totéž se týká všech států Vyšegrádské čtyřky a rovněž i států balkánských. Dokonce ani naše současná socialistická vláda nikdy populisticky nevykřikovala: „Přijďte všichni k nám. O všechny se postaráme“. Jestli to má být ze strany bývalého nacistického Německa cosi jako pokání za vyvražďování národů v průběhu Druhé světové války, tak nechť se tedy bývalé nacistické Německo kaje a stará, ale na svůj vlastní účet. Ne na můj!

Máme svoje vlastní historické viny a omyly. Zcela bez uvážení jsme se vrhli do náruče ruského medvěda, ačkoliv bylo dost lidí, kteří nás varovali před tím, co je komunistické Rusko zač. Jedním z nich byl i můj dědeček, který prodělal celé tažení Československých legií na Rusi až do Vladivostoku. Pamatuj si, říkával, jsou jako štěnice. Kam jednou vlezou, už se jich nikdy nikdo nezbaví.

Měl pravdu, díky naší bezhlavosti máme dnes zemi plnou Rusů, Bělorusů, Ukrajinců, Číňanů a Vietnamců.

Volala snad někdy Česká republika po nějakých přerozdělovacích kvótách a „spravedlivých řešeních“?

Nicméně já dávám přednost každé jedné ze shora uvedených národností před vynuceným importem musulmánů, kteří jsou bez debaty ze všech výše uvedených nejméně civilizovaní a integrace schopní.

Žádná z těchto národností nevyznává v rámci svého náboženství, že národ Alláhův je nadřízen všem ostatním národům, jak o tom kázal ne nějaký bláznivý imám na Středním východě, ale Lukáš Větrovec v Brně. Žádný z příslušníků těchto národů nezastává názor, že podpory, které v hostitelských zemích dostává, jsou peníze jakéhosi božstva, které jsou příslušníci podřízeného národa povinni mu odevzdávat. Jestli nevěříte, nahlédněte sem.

Denním tiskem proskočila zpráva, že bývalé nacistické Německo se chystá vylít perka Ukrajincům žijícím a pracujícím tamtéž. Patrně aby uvolnili místo dalším bědným běžencům, z nichž minimálně část provádí to, čeho jsme byli svědky v Kolíně, nebo navštěvuje bordely ve Folmavě. Měl bych pro führerin Makrelu jeden návrh. Vite co, my si vezmeme všechny ty vaše Ukrajince, které hodláte v rámci své humanity vyhnat, a vy nás přestanete otravovat s těmi vašimi kvótami a placením daní na to, co jste sama způsobila.

S pozdravem intelektuál do domu – hůl do ruky

Váš Katoda.


24.01.2016


Související články:


12345 (312x hodnoceno, průměr: 1,32 z 5)
15 321x přečteno
Updatováno: 24.1.2016 — 22:28
D-FENS © 2016