Byrokratická autonomie 1

Featured Image

Úvodem k tomuto článku budiž téma rozhovoru, který jsem nedávno absolvoval s kamarádem. Občas o něm můžete číst v novinách, co se mu zase povedlo. Jejich rodina soustředila za posledních patnáct let určitý průmyslový a vědomostní potenciál, který jim umožňuje si velmi slušně žít. Kdyby chtěli, mohou tak žít do smrti.

Současně ale není ten potenciál takový, aby jim umožnil měnit rámcové podmínky jejich podnikání stanovené českým státem a tím získali klíč ke skutečně neotřesitelné pozici a trvalému bohatství. Napadlo ho, prodloužit si trochu prsty.

Rozhodl se pořídit si svoje vlastní politiky v zelené barvě. Jenže brzy se ukázalo, že zelení jsou pro podobnou práci nepoužitelní. Řekl zhruba toto: „Nestojí za nic. Bursík sice sedí na tom ministerstvu, ale ti úředníci ho vůbec neposlouchají. Dělají si dál, co sami uznají za vhodné, nemá je vůbec pod kontrolou, je ministrem jen jako. Už posledně jsem jim (zeleným – pozn. D-F) řekl, že když to takhle půjde dál, tak ode mně neuvidí ani korunu“.

Pomineme nyní samotný fakt, že je v demokracii možné „pást“ vlastního poslance či ministra. Podívejme se na to z pozice úředníků. Oni věděli, že nějaký Bursík přišel, ale také vědí, že jednoho dne odejde. Jeho pozice je po různých aférách s maily Katušce a vnitrostranickou opozicí slabá jak čaj z listů jahody a tak dobře vědí, že Bursík za chvíli nebude, ale oni budou. Za druhé, ruku na srdce. Komu by se chtělo být loajální ke kriplovi jako Bursík. Vzniká otázka – kdo tady vykonává vládu. V tomto případě je to úředník, Bursík je pouze něco jako zástupce na pracovní ploše Windows. V tomto případě tedy ministr zastává pouze úlohu mediální tváře svého úřednictva, podobně jako když modelka propaguje oděvy či kosmetiku. Může to však zajít ještě dále.

V libovolném oboru fungují operativci, kteří se vyznají v každodenním chodu systému. V autoservisu rozdělují, který automechanik bude na které montážní jámě opravovat které auto, v jakém pořadí budou auta opravena a jak se jednotliví mechanici podělí o nástroje a nářadí. Sem tam se ale najde vizionář. Člověk, který myslí o krok dále. Proč máme montážní jámy, proč nemáme zdviže? Mechanik by nemusel pod auto sestupovat, měl by nářadí hezky po ruce, byl by produktivnější a vydělal nám více peněz (zde jsem volil příklad, který už je zaveden). Proč vůbec opravujeme auta, proč lidem raději neprodáme nová? Vizionáři jsou právě ti, kdo posouvají pomyslnou laťku nahoru (operativci se starají, aby nepadala dolů). Jako existují mechanici vizionáři, pak existují i lékaři vizionáři, dřevorubci vizionáři a úředníci vizionáři.

I úředníci vizionáři posouvají laťku jejich oboru vzhůru. Bohužel pro svobodné lidi, jejich oborem je veřejná správa, tedy stanovování, vymáhání a zdokonalování regulativů, organizování života lidem, ukrajování z jejich lidských práv a majetkových svobod. Čím dokonalejšího výsledku úředníci dosáhnou a čím více svůj systém vylepší, tím horší životní podmínky může svobodný člověk očekávat. Samozřejmě, oni to takhle neformulují, ale výsledek je takový (např. zhruba polovina občanů ČR se domnívá, že stát je povinen zajistit občanu zaměstnání. Úředníci se jistě nebo dříve později této poptávky chopí a promítnou ji do svých struktur. Realitou však bude, že počet volných pracovních míst poté klesne, protože bude třeba zaplatit ty úředníky, kteří se občanům o pracovní místa budou starat. Dojde ke zvýšení daní, firmy si sbalí svoje provozovny a odtáhnou někam, kde je méně tupé obyvatelstvo).

Jakou úlohu v tom má politik? Myslím, že je na čase opět uvést příklad. Ministr vnitra Langer se nyní chová jako pravý socialista. To, co předkládá do parlamentu za zákony, to nenavrhla ani ČSSD v dobách její největší slávy. Myslím, že ani komunisté by se za takové zákony nestyděli, je to špiclování, prohlubování moci státu a zavádění big brothera nejhrubšího zrna. Už jsme to pitvali. Změnil se Langer sám za ty dva roky od minulých voleb? Nikoli. Ovládli ho úředníci. Langer, slušně řečeno, není ani operativec, ani vizionář. Od doby, kdy vystudoval, dělal pouze politiku a nic jiného, je to drobný kariérista, který žije z podpory a sympatií jiných. Protože sám není nositelem žádných význačných myšlenek, nechal se oplodnit od zkušenějších pracovníků svého resortu, tedy úředníků. Úředníci použili Langera k tomu, aby jim prosadil navýšení jejich pravomocí a prohloubil jejich moc. Langer tedy pustil z hlavy, co měla v programu jejich strana, vykakal se na voliče, kteří ho z nějakého důvodu volili  a vzal si za své to, co po něm chtěli úředníci. Patrně odolává tlaku úřednictva ještě hůře, než jeho předchůdce řidič sanitky Bublan.

Pomalu se dostávám k tomu, co chci tímto článkem říci. Veřejnost se domnívá, že politik řídí úředníka. V podmínkách EU je opak pravdou. Ačkoli na to ústava nepamatuje, úředníci jsou zcela regulérní mocenskou skupinou, vytvořili vlastní nezávislý mocenský aparát a především
 

ovládají politiky
 
Systém, který tohle umožňuje, se jmenuje byrokracie. Většina čtenářů si při vyřčení tohoto slova představuje nějaké papíry nebo otravné procedury na úřadech. Realita tohoto slova je však zcela jiná a podstatně hrozivější, a papírování nebo nepochopitelné úřední postupy jsou pouze jejím projevem.

bureau – z francouzštiny, původně sukno, kterým byla pokryta deska psacího stolu, přeneseně deska stolu, stůl, kancelář
kratia – z řečtiny, znamená vládu nebo moc.

Mohli bychom tedy říci – vláda úředníků. Nebo také – byrokratická autonomie, nebo třeba autonomní byrokracie. Má zhruba tyto znaky:

1. Je nezávislá na činitelích, kteří vytvářejí dojem, že ji mají pod kontrolou.

Tedy na volených zástupcích, kterým by úředníci měli podléhat, ale také na občanech, kterým by teoreticky měla sloužit (celkem vzato, v evropských podmínkách je zcela nereálné, že by úředník občanu jakkoli sloužil. „Služba občanu“ se tak používá jen jako zaklínadlo, když chtějí úředníci přidat peníze nebo moc). Tím je dána ta autonomie.

2. Byrokratická autonomie se umí sama rozvíjet.

Může se jednat o extenzivní růst („je třeba více úředníků, kteří by dohlíželi… zajistili… apod“) nebo intenzivní růst („je třeba přidělit úředníkům nové pravomoci“). Většinou je to kombinace obou. V tomto procesu není cesty zpět. Ačkoli jakákoli politická reprezentace (kromě těch extrémně socialistických) operuje před volbami se zeštíhlením a zefektivněním státního aparátu, ve skutečnosti k jeho zeštíhlení nikdy a nijak nedojde. Pokud nebude princip byrokratické autonomie narušen, bude vždy jen větší a mocnější. Většinou se tento fakt maskuje různými reorganizacemi a reformami. Například současná vláda hlasitě deklarovala svůj zájem zeštíhlet státní aparát, ve skutečnosti realizuje opak, viz pokusy kontrolovat lidem doma kamna, hasičáky, studny, vymýšlení různých systémů promyšlené dopravní buzerace apod. Předpokládám, že počet úředníků před třemi roky a nyní je absolutní tabu, kdyby nebylo, dozvěděli bychom se pravděpodobně, že za vlády „pravicové“ „liberální“ ODS úředníků (na ministerstvech, v regionech, obcích, policistů státních, obecních …) přibylo.

V rámci EU v posledních pěti letech vznikl ještě jeden proces. Byrokratická autonomie zjistila, že její další fungování v dalších letech bude vyžadovat lidi úplně jiného typu. Vznikly proto speciální školy, kde se mladí lidé vzdělávají přímo s tím, že se stanou úředníkem a pravděpodobně prožijí celý svůj život, aniž by
vytvořili hodnoty byť za jediný eurocent. Ve Francii skoro polovina studentů vysokých škol sní o kariéře ve státní správě, to je reálný úpadek. Podívejme se na to z pohledu úředníků. Pokud mají nadále svůj matrix prohlubovat, musí jich být nejen víc, nejen vybavených lepšími pravomocemi, modernějšími kancelářemi a výkonnějšími počítači, ale oni sami musí být lépe připraveni – připraveni realizovat svoji nadvládu.

3.  Byrokratická autonomie potřebuje politickou legitimitu a všeobecnou akceptaci.

Jinými slovy, byrokracie si nemůže nárokovat další kapacity a moc sama o sobě, ale potřebuje k tomu politika, který zajistí, aby potřebný předpoklad pro soustavný růst byrokracie byl zajištěn zákonným způsobem, případně upraví patřičné zákony, aby se zákonným stal. V některých ohledech je potřeba určitá forma poptávky, souhlasu anebo aspoň neodporu ze strany občana, přičemž mínění veřejnosti se dá vhodnými prostředky formovat. Současně můžeme pojmenovat první kritické místo byrokratické autonomie: pokud ztratí veřejnou podporu, má vážný problém (příklad: Nacionálně socialistické Německo).

4. Byrokratická autonomie formuluje pravidla

a činí opatření k tomu, aby byl každý občan nucen se pohybovat pouze v jejich rámci. Za porušení pravidel, které byrokratická autonomie zavedla, definuje byrokratická autonomie postih, přičemž nikdo nezkoumá, zda došlo k nějaké objektivní újmě – již samo jednání proti byrokratické autonomii je tou újmou. Do budoucna se dá očekávat, že již pouhý nesouhlas s existencí byrokratické autonomie bez porušení nějakého konkrétního pravidla bude prohlášen za porušení normy a ten, kdo se ho dopustí, bude nějakou formou potrestán. Třeba prohlásí o jídle v menze, že je to blaf (jak již kdysi zmínil Root).

To by v prvním dílu bylo o byrokratické autonomii vše. V dalších dílech se podíváme, jakým způsobem byrokratická autonomie vládne a co používá, aby se udržela v dobré kondici.


15.6.2008 D-FENS

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
117x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02
D-FENS © 2016