V buse s vohnoutkou a pseudomanažerem
Ráno jsem vstával v šest a vydal se busem z Trutnova do Prahy, je to něco kolem 150 kilometrů. Vždycky si naivně myslím, že ráno v buse „ještě dospím“.
První půlhodinu to bylo celkem OK. Ve stísněném prostoru jsem konečně nějakým způsobem nalezl pohodlnou polohu a vydal se do říše snů. Bus ale najednou zastavil, já přiotevřel oči a už mi bylo jasný, že s tím spaním to jednoduché nebude. Do autobusu totiž nastoupila vohnoutka se zoufalým výrazem, jak kdyby měla každou chvíli umřít. Vohnoutka se prodrala až na konec autobusu a sedla si přímo za mě. Seděl jsem totiž v předposlední řadě. No nic říkám si a zavřu oči. O vteřinu později mě ale vzbudil kašel, který zněl, jako kdyby za mnou seděl šedesátiletej celoživotní kuřák s tuberou.
Takhle to pokračovalo další půl hodinu cesty. Občas se do toho vložilo smrkání. Ale ne ledajaké. Zvuk smrkání bylo něco jako kdybyste vzali brčko, dali ho do vody a minutu foukali. Proč proboha ta vohnoutka v takovým stavu vůbec vylejzá z baráku a leze do busu nakazit ostatní? No naštěstí na další zastávce po půl hodině vystoupila.
Konečně spánek, říkal jsem si. No jo, jenže do busu vstoupil jakejsi týpek kolem padesátky s děsně hrdým výrazem ve tváři, zmuchlaným sáčkem a bílejma manžestrákama. Spolu s ním vstoupil zarostlý kolega v outdoorovým oblečení, kterej vypadal, jako kdyby zrovna slezl z Mount Everestu. A zase se museli prodrat až na konec busu a sednout si za mě místo usmrkaný vohnoutky. Týpek kolem padesátky najednou začal s děsným jedákem na celej bus probírat nějaké miliony, které asi vydělává. To bylo devadesát milionů támhle, padesát milionů támhle. Outdoorovej blb mu jen nahlas přitakal. Když začal milionový padesátník dávat do každý druhý věty třikrát slovo manažér, bylo mi jasný, že vohnoutku vystřídal zřejmě nějaký pseudozmrd. Prostě ředitel planety v sáčku, který manažeruje, přehazuje vidlema devadesát mega sem a tam. No a jezdí smradlavým busem. Dostalo mě pak, když se zeptal svého zarostlého kolegy, jak jinak než řevem na celý autobus:
„A CO TEĎ MANAŽERUJEŠ TY?“
A outdoorový blb mu odpověděl nějaký nesmysl. Připadalo mi to, jako když si dvě děcka hrají na milionáře. Měl jsem chuť tomu zmrdímu pseudomanažerovi říct, ať trochu ztlumí voice, že ty jeho slinty mě opravdu nezajímaj. Nakonec jsem na to neměl koule a radší si pustil songy v mobilu, kterej byl před vybitím, ale naštěstí vydržel do konce jízdy s wannabe manažerem.
Zajímalo by mě ale, co manažeruje. Ani bych se nedivil, kdybych ho teď cestou z práce potkal v mekáči fritovat hranolky. Tam totiž často vidím týpky, kteří tam kmitají kolem hranolek a mají na mekáčským úboru cedulku MANAŽER. Oni vlastně i hajzlbáby jsou manažerky veřejných toalet. Týpek bude asi něco podobného. Jen je škoda, že mu zrovna nejezdí jeho Lamborgini Gallardo a musel mě jít do smradlavýho busu budit. Snad ale chytnul tuberu od vohnoutky, když seděl na jejím místě.
Tak. Srdíčko mám vylité a hned je mi líp.
(Zatím nikdo nehlasoval)