Budliky, budliky, krize!

Featured Image

Nedávno jsem dostal fotky z Indie. U nich mi prvně došlo, co to je vlastně ekologická krize.

Někteří jedinci se mohou potento blahem, že mohou odjet do Indie meditovat a pak o tom deset let každému na potkání vypráví, protože ty tradice a duchovno rozumíš vole. Jo, rozuměl jsem tomu. Aby bylo dost času na meditování, Indové poněkud odbývají pohřby těch svých krajanů, kteří už domeditovali. Hodí mrtvoláka do řeky, tedy do takový hnusný stoky, která smrdí i na fotkách. Problém je, že se ve stejný stoce současně taky koupají. Krize je podle mně negativní stav, který nejde krátkodobě ani střednědobě zvrátit. Indové si ve stínu svých bohatých kulturních tradic vypěstovali ekologickou krizi, protože pár set nebo tisíc lidí zhebne na tetanus nebo choleru a nelze to nijak vyřešit, nemohou přece v krátké době změnit staleté kulturní návyky. Nehledě na to, že až umřou, hodí je zas do tý stoky. To jen tak na okraj, protože se mi zdá, že jsme nějak přecitlivělí. Někdo hodí kelímek od kávy do koše na papír a ekologicky myslící STHčka začnou ukazovat prstíkem a křičet krize! krize!.

S ekonomickou krizí je to podobné. Už jsem dlouho neslyšel takové zmatení pojmů jako v poslední době. Finanční krize se zaměňuje s ekonomickou recesí, navíc bych byl v současné situaci hodně opatrný se slovem krize, protože ze současné situace východiska jsou. Jedno z nich autor zmínil, ale podal ho pro jistotu jako příčinu. Byl jím zmíněný intenzívní růst, který podle mého názoru ve velkém nikdy nenastal. Existují dvě cesty, jak provozovat intenzivní růst. Buď někde ušetřit, například vynechat z auta čtvrtý válec a prodat ho přesto za cenu čtyřválce, anebo lépe využít stávající zdroje. Ta druhá cesta se kvůli ekosocialistickým regulacím jeví stále méně přístupná.

Chování hypotéčních bank v USA je oprávněně zdrojem pohoršení. Banky půjčovaly klientům s mizernou bonitou a jako záruku za úvěr si braly jejich papundeklovou nemovitost. Je jasné, že toto letadlo mohlo fungovat, jen dokud ceny nemovitostí rostly. Jenže – jaký je rozdíl mezi půjčováním peněz lidem, kteří je nikdy nesplatí, a investováním peněz do technologií a procesů, které jsou vzhledem k jejich technologické povaze nerentabilní? To už není za vodou, s takovou otázkou už jsme krutě zpátky doma.

Minulá léta byla dobrá a dařilo se. Firmy se obalily zmrdím sádlem, protože si dopřávaly luxus neefektivity. Mohly si to dovolit. To teď bude jinak – doufejme.

Ve firemní praxi, prostředky, které byly předkládány jako prostředky intenzívního růstu, jsou ve skutečnosti zamaskované prostředky růstu extenzivního. Typickým příkladem jsou certifikáty systému jakosti podle norem ISO. Původní idea, do které to bylo zabaleno, byla jistě šlechetná – firmy zlepší své kvalitativní systémy, v důsledku toho se zvýší hodnota jejich výrobků a vzroste spokojenost zákazníka, tím samozřejmě prodej a profit. Odběratel nebude muset auditovat svého dodavatele a kontrolovat jeho dodávky vlastní vstupní kontrolou, protože certifikace zajistí potřebnou úroveň jakosti. Jenže výsledek byl právě opačný, zvrhlo se to v tvorbu neproduktivních struktur byrokratů, které nevytvoří za korunu přidané hodnoty. Tato struktura začala žít svým životem a nárokovala si další a další zdroje, takže ve finále se jednalo o velmi extenzivní hospodaření. Firmy, které chtěly udržet svůj produkt konkurenceschopný, se musely naučit tento systém obcházet podle zásady, že když mít přivázanou kouli u nohy, tak ať je alespoň co nejlehčí. A stejně dál musejí provádět produktové i systémové audity svých dodavatelů, protože certifikát skutečně není zárukou ničeho.

Stejným pekelným nástrojem se stalo „standardní řešení firemních informačních systému“ známé jako SAP. Opět, původní myšlenka směřovala k jakési racionalizaci. Vytvoříme informační „řešení“, které bude integrovat různé části podnikové agendy a navíc jako bonus generovat výstupy pro management firmy, takže se výkonnost firmy jako celku zvýší. Výsledek? V každé firmě se SAPem existuje paralelní systém excelovských tabulek, ve kterých se shromažďují data, která SAP nedovede poskytnout vůbec anebo ne dostatečně rychle. Jedna skupina lidí nedělá celé hodiny nic jiného, než hledá diference mezi SAPem a reálným světem. Jiná skupina zase hledá cesty, jak přesvědčit SAP, aby aspoň zčásti fungoval tak, jak se od něj chce. Největší problém vzniká v okamžiku, kdy zákazník něco chce a SAP to neumí. SAP přizpůsobíme zákazníkovi nebo zákazníka SAPu…? Typické zmrdí sádlo.

Nejvíce zmrdího sádla je ovšem ve společnosti.

Jinak slušní a spořiví občané se naučili (nebo spíše byli naučeni) v běžném životě podporovat řešení, která jsou na první pohled velice neefektivní. Z „cizího“ přece „krev neteče“. Docela by mně někdy zajímalo, za jak dlouho vyrobí větrná elektrárna stejné množství energie, jaká je třeba k výrobě a likvidaci jí samotné. Aby výstavba těchto monster byla vůbec pro jejich majitele rentabilní, musela se neefektivita tohoto zdroje uměle započítat do ceny elektřiny, které tyto elektrárny vyrobí, a to se pak vnutilo konečnému spotřebiteli v ceně elektřiny nebo produktů, které se tou elektřinou vyrobí. To je skutečně luxusní řešení. Byli jsme bohatí a mohli jsme si to dovolit, ale co teď? Skutečně budeme ochotni dát své hlasy Straně zelených a doufat, že se pacient vyléčí tím, čím se předtím nakazil?

Jaká je návratnost peněz, za které se nakoupí emisní povolenky? Žádná. Nevznikne z nich žádná přidaná hodnota. Skutečně máme na takovou porci zmrdího sádla?

Co se stane, když magistrát za sto mega postaví síť cyklostezek? Jaká je návratnost takové investice? Nula. Nikdo tím nic nezíská, snad jen politici popularitu, do té doby, než na ně praskne nějaký skandál. Za ty peníze se nikdo nenají, neohřeje, neubytuje, nepostaví se nový dům, nevybuduje se továrna ani obchodní dům, nevyrobí se nové auto, jen pár jedinců získá prostor pro rekreaci a kratochvíli, po kterém si jednou dvakrát do roka sjedou na kole. Patrně by bylo výhodnější vyhodit ty peníze z okna, protože tam je aspoň nějaká šance, že ten balík přizabije nějakého byrokrata nebo spadne do rukou někoho, kdo peníze fakt potřebuje.

Dokonce mám dojem, že se zavedlo cosi jako výchova k neefektivitě. Triviální pojmy jako doba návratnosti a vnitřní výnosové procento byly odsunuty někam do sféry vysokoškolské ekonomie a suchých pavěd šedivého profesora Klause. Je mimořádně snadné dostat se na techniku, není zásadní problém dostat se na vysokou ekonomickou nebo na matfyz, ale zato máme nával zájemců o sociální ekologii, archeologii, filozofii nebo environmentální pseudovědy. Další generace pravděpodobně žádný intenzivní růst provádět nebudou moci, protože to nebude mít kdo udělat. Nedávno jsem četl, že pro současné absolventy přestává být práce v zahraničních firmách atraktivní a pokukují po státní správě nebo tuzemských polostátních koncernech, protože je tam pohoda, menší dohled nad kvalitou práce a hlavně se tak zbaví všudypřítomného tlaku na efektivitu. Vlastně jsem se nikdy nebál krize nebo ekosocialismu, ale tohoto zesráčovatění populace, protože ono je příčinou krizí a klíčem k úpadku.

V reakci na měnící se okolnosti se začíná formovat nové odvětví doomsayingu, které říká – růst je obraz chamtivosti, nechtějme růst, růst způsobuje přehřátí ekonomiky a je ošklivý. Nechtějme rychlejší počítače, nechceme telefony, které vydrží déle nabité, vybavenější auta, modernější budovy, prostě všechno zafixujeme tak, jak to je a bude nám blaze. To vše v kombinaci se spikleneckými teoriemi, kterým by žádný soudný člověk nikdy neuvěřil. Sotva jsme se horko těžko zbavili doomsayingu environmentálního, zrodila se nová sráčská doktrína. Je snad v povaze člověka, tedy alespoň tvořivější části populace, neustále zlepšovat různé produkty a procesy kolem sebe, a toto společné úsilí umožňuje dosahovat růstu. Pokud ekonomika vykazuje nulový růst, ve skutečnosti vykazuje úpadek, protože každodenní kreativní činnost jednotlivců buď nenastala (kvůli demotivaci například) anebo se zdroje vytvořené touto formou intenzivního růstu spotřebovávají někde jinde, nějakou formou plýtvání, třeba závody v běhu na lyžích za dvě giga. Růst je jediným východiskem fungující společnosti.

Určitě se nebudeme strašit válkami, protože válkou by v současném světě nikdo nezískal. Obávám se nečeho jiného – invaze viru sráčství a malomyslnosti do lidských hlav a z toho plynoucí volání po centrálním plánování ve stylu soudruha Sarkozyho. Místo odvahy k liposukci zmrdího sádla nastoupí sráčství v podobě socialistických regulací, demotivace a nechutě k inovacím, zlepšování a zvyšování produktivity. Pak reálně pak hrozí desetiletí stagnace, ekonomického pochcípávání podobného vývoji německé ekonomiky za posledních pět let, rychle se střídajících „o něco málo lepších“ a „o něco málo horších“ období, jejichž výsledkem bude nulový růst nebo dokonce pokles.


19.12.2008 D-FENS

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
241x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02
D-FENS © 2017