V tomto článku se podíváme na jeden hradní mýtus, a to sice „byznys s Čínou“. Hradní pán a jeho mediální kanál v nás vyvolávají dojem, že někde daleko za horama dolama je bohatý stýček Číňan, co je připravený investovat tady bilióny, ale neděje se to, protože se k němu chováme neuctivě.
Nemám právě na mysli ty sluníčkářské partyzánské akce s vyvěšováním tibetských vlajek. Řada řadových a názorově neutrálních Číňanů je na Tibet i dalajlámu pekelně nasraná, pokládají je za nevděčníky a nemají je rádi, ale tím to zhruba končí a žádný rozsáhlejší potenciál na zkomplikování vztahů s Čínou to nemá. Jinak to ale je se „studenou“ čínskou anexí Hong-Kongu, která už téma je. A hradní kurvy balancují na tomto tenkém provaze a udržují obyvatele v přesvědčení, že si šlapou po štěstí, když se jim čínský bolševismus nelíbí, protože na letišti v Pekingu stojí fronty byznysmenů s kuframa nacpanýma prachama, které chtějí vysypat tam, kde jim nejvíce zalezou do prdele.
To ale jako ani omylem.
Zeman a spol. sice pohazují fascinujícími čísly ohledně budoucí výše čínských investic, ale skutečnost je naprosto odlišná. Roční objem čínských investic v ČR se pohybuje někde kolem 10 miliard ročně, což je naprosto marginální číslo. Ještě zajímavější je dívat se, do čeho tady investují. Skupovali fotbalové kluby, nemovitosti, pivovary, hotely a bylo zcela zjevné, že jsou po quick wins. Nejedná se o činnost, která by generovala nějakou přidanou hodnotu nebo pracovní místa, protože tyto „investice“ by fungovaly úplně stejně pod jiným vlastníkem, ne-li rovnou lépe, protože Číňan není schopný nic řídit.
Čínské investice v ČR jsou naprostá chiméra. Z celkového balíku zahraničních investic všech států tvoří podíl Číny pouze 2%, více tu mají zainvestováno Korea, Japonsko, USA, Německo, Británie, Francie – skoro všichni. Otázka je, proč by vůbec někdo z chudšího Východu měl mít potřebu investovat na bohatším Západě. V Číně jsou lidské zdroje levnější, s kvalifikací taky není problém, většinou jim jde o to získat strategické know-how a technologie nebo zrealizovat rychlý profit. Kdyby se Číňané totálně urazili kvůli tibetským vlajkám a už tu neinvestovali ani korunu, nikdo by si ničeho ani nevšiml, dokonce by to mohlo dlouhodobě být pozitivní, protože by určitá porce duševního vlastnictví zůstala v západním nebo v nejlepším případě národním držení.
Dál by si taky někdo mohl říct, OK, tak nebudou investice, budeme s Čínou dělat byznys. Obchodní bilance s Čínou je dlouhodobě asi 10:1 ve prospěch Číny, takže na jednu korunu exportu připadá 10 korun importu. Vývoz do Číny byl v roce 2019 asi 35 miliard. Čína je tak naprosto marginální trh.
Hradní pán a jeho přátelé z PPF nám valí hovna. Čína je pro Českou republiku z ekonomického hlediska bezvýznamný partner a bude to tak i dál. To, že si velká část neinformované veřejnosti myslí, že Čína, její investice a obchod s Čínou jsou pro ně důležité, je obrovský úspěch pročínského PR. Lepší by bylo na tohoto „strategického partnera“ zapomenout a pamatovat si Čínu jako zemi, kde mají Aliexpress.
Ale tohle všechno jsou informace, které si každý může najít na pár kliknutí. Chtěl jsem se podělit o něco svých zkušeností ve spolupráci s Číňany.
Jako první bych rozptýlil lidový mýtus, že Číňani získávají know-how tím, že ho kradou. Jasně že ho kradou, jsou v tom velmi obratní a neštítí se ničeho (viz příběh podikatele Procházky, kterému čínský zmrd kradl chemikálie přímo ve výrobním provozu), ale oni to šikovně zaonačili tak, že jim ho západní firmy samy předávají. Podnikání v Číně je totiž mnohem snazší, když si založíte joint venture, protože pro podnikání v komunistickém kapitalismu jsou nezbytné styky a příslušná míra klientelismu. V některých strategických oborech do joint ventures vstupovala přímo vláda. Ochrana duševního vlastnictví v joint ventures je obecně problém, a v Číně je to tuplem problém. Čínská strana a vláda totiž celé otevření ekonomiky velmi pečlivě plánovala a nejprve si vychovala relativně mladou jazykově nadanou společenskou vrstvu mladých bezskrupulózních progresivních komunistů, které napumpovala do řídících orgánů těch joint ventures a ti se starají o to, aby západní partner performoval jak má, tedy hezky hodil na stůl výkresy a modely a výsledky testů a všechno, co by jinak nikomu nedal. Je i jiná cesta, která kalkuluje s kolaborací západních politiků. Na Západě je hodně velkých firem závislých na vládách a když jsou tyto vlády pročínské, musejí i tyto společnosti adpotovat pročínskou agendu. Jednou takovou je třeba General Motors, známá taky jako Government Motors nebo Obama Motors. Společnost vyrábí sračky a je soustavně v prodělku, ale prostě je too big to fail. Zhruba před deseti lety se dostala do těžké závislosti na Obamově administrativě. Je určitě jen shoda okolností, že přesně v té době začaly GM od svých dodavatelů vyžadovat, aby měli „global footprint“, což prakticky znamenalo joint venture v Číně. V praxi to vypadalo tak, že akceptovali nabídku na nějakou součástku, když například 10% subdodávek pocházelo z Číny. Nebo když část dodávek byla kompletována v Číně. Vůbec je nezajímalo, že dodavatel měl lépe fungující a levnější kapacity třeba ve Vietnamu, prostě musela to být Čína a basta. V podstatě tak donutili jejich dodavatelský řetězec dělat byznys v Číně, platit daně v Číně, založit si joint venture v Číně, zaměstnat mladý komouše v Číně a předat know how do Číny. Je mi velmi sympatické, že Trump tuhle Obamovu politiku zastavil, obávám se však, že pro řadu firem je pozdě, protože Číňani mezitím jejich duševní vlastnictví ukradli a nyní na něm realizují profit sami.
Pak existuje ještě jeden důvod, proč by s Čínou neměl dělat nikdo byznys, a ten se jmenuje Číňani. Občas někdo tvrdí, že mají prostě jinou mentalitu, ale problém je hlubší a jeho podstata je nakolik děsívá, že by na nějaké „strategické partnerství“ bylo lepší zapomenout.
Počáteční problém je v tom, že čínská společnosti je v podstatě trojrychlostní. Má tři vrstvy. Komouše, kteří jsou ve straně a plní stranické úkoly. Vrstvu „nových“ kapitalistických komunistů začal čínský režim budovat v osmdesátých letech tak, aby na začátku nového tisíciletí u příležitosti otevření ekonomiky byla plně v kondici. Nyní tvoří novou společenskou vrstvu, která někdy za deset dvacet let dosáhne maxima svého vlivu. V ten moment dosáhne čínská expanze vrcholu. Pak nestraníky, kteří pracují na komouše a pro Evropany jsou skoro neviditelní. Když nechají někoho cestovat obchodně na západ, s velkou pravděpodobností to bude komouš, nestraníka nechají vyjet jen tehdy, když je na něco expert. Takového pošlou s komoušem, aby na něj dohlédl. Jako člověk ze Západu jste tak od počátku v situaci, že musíte mluvit s člověkem, který chce nejen dělat byznys, ale také musí plnit stranické zadání.
Dál v Číně existují psanci, lidi, kteří z nějakého důvodu mají problémy s režimem. Psanci nemají šanci na průměrné zaměstnání za průměrné peníze, na cestování a na zahraniční styky, protože mají politické stigma. Sice je zatím nestrčili jako Ujgury do koncentráku, pardon, do školícího střediska, ale jednou tam stejně skončí. Většina psanců neví přesně, proč jsou psanci. Prostě jim někdo někde někdy vystavil stopku, ale neřekl jim o tom, takže je najednou začali odmítat při žádostech o zaměstnání nebo půjčku. Nemohou nic dělat, aby zrušili ten verdikt, dokonce se ani „polepšit“ kdyby chtěli, klatba trvá tak dlouho, dokud ji zase někdo nezruší stejně jako ji na něj uvalil, což může trvat roky, desetiletí nebo to nemusí nastat vůbec.
Jako Evropan máte šanci komunikovat s první skupinou a velmi omezeně s tou druhou, přičemž rozdíl je propastný. Komouší většinou používají sadu naučených frází a soustavně lžou. Nestraníci většinou nelžou, ale zase existují věci, o kterých nesmějí hovořit, takže se někdy odmlčí nebo velmi nápadně odvedou řeč jinam. Dá se říci, že významnější rozhodnutí, tedy ta, která souvisejí s termíny a penězi, náležejí vždy komunistům. Oproti tomu, nestraníci bývají mnohem schopnější a teoreticky by mohli komunisty upozadit. Problém je však v tom, že se často pokládají za méněcenné. Dokonce pro to mají slovo, v pinyin scriptu je to zibei.
Pan Kellner. Ten je nám vydáván jako příklad úspěšného byznysmena, který v Číně uspěl s prodejem zboží na půjčku. Myslím, že byznys páně Kellnera se obracel výhradně k této nové perspektivní společenské vrstvě. Možná by mohl Kellner v rámci svých pravidelných poselství k národu popsat, jak dalece kolaborují jeho firmy v Číně s komunistickými státními orgány a místní správou, protože provozovat velký byznys v Číně bez opory ve stranických orgánech nejde. Získat půjčku v Číně taky není jen tak. Jednak musíte být s to ji splatit, ale také musíte být politicky OK. Někde to má podobu systému sociálního kreditu, ze kterého se tady u nás stává pomalu ale jistě mediální tabu, aby si náhodou někdo nevšiml zcela konkrétních kroků nasvědčujících jeho závadění.
Dané slovo pro čínské komouše neplatí. Pokud řeknete Číňanovi, že je třeba, aby něco bylo hotové patnáctého a Číňan potvrdí, že to bude hotové patnáctého, znamená to asi tolik, že vás slyšel. Rozhodně to neznamená, že to vzal za své. Velmi pravděpodobně to nebude hotové patnáctého. Pokud chcete, aby to bylo patnáctého, musíte mu to dát písemně a nechat si to potvrdit, nejlépe s kopií na nějakého výše postaveného čínského komunistu, aby to později nemohli zatlouct. Ani tak si nemůžete být úplně jistí, protože když to nebude patnáctého a vy z toho zkusíte vyvodit nějaké sankce, komunista pověřený stykem se západem začne být arogantní a vyhrožovat vám.
Když Číňan řekne gerontnímu hradnímu pánovi, že tady Čína investuje 300 miliard dolarů, znamená to asi stejně jako sněhové zpravodajství z předloňské zimy. Jakékoli číslo nepředstavuje pro Číňany závazek, uvedené sdělení je třeba vnímat tak, že asi dojde k nějakým investicím a bylo by fajn, kdyby to bylo za 300 miliard, ale také to může být za 3 miliardy nebo 3 biliardy.
Číňani lžou furt, ale pozitivní je, že v čase lžou méně a méně. Když spolupracujete se stejnými Číňany rok nebo dva, něco se v nich zlomí a postupně přestanou lhát.
Všechno, co Číňani řeknou nebo udělají, je třeba zkoumat velmi kriticky. Zejména obvyklé jsou zfalšované marketingové a vývovojové podklady obsahující někdy až groteskní nepravdy, cinknuté kalkulace a zfejkované výsledky zkoušek. Když dostanete mailem fotku nějaké součástky, může být klidně retušovaná v Photoshopu. Když Číňanům vytknete nějaký ojeb a sdělíte jim, že se z jejich strany jednalo o krajně neprofesionální, nesolidní a pochybné jednání, omluví se prefabrikovanou větou za omyl a ojebávají vás dál, jen si dají větší pozor, proto je lepší jim to neříkat a stavět bullshit firewall po vzoru Velké čínské zdi.
Když si objednáte nějaké vzorky výrobků, dostanete první várku naprosto perfektní. Druhá bude jakž takž a třetí můžete vysypat rovnou z krabic do popelnice. Nevykládejte si to zle. To váš čínský partner testuje, co mu ještě necháte projít. Nějaké výkresy nebo specifikace chápe Číňan nikoli jako základ pro budoucí obchodní vztahy, ale jako doporučení, kterým se necítí nijak vázán, takže je může jednostranně změnit, když bude potřebovat.
Komunikace s Číňany je kapitola sama pro sebe. Většina mladých Číňanů umí anglicky lépe než absolvent Vysoké školy báňské, takže jazykový problém nevzniká skoro vůbec. Ten je jinde. Čínskou komunikaci je třeba velmi pečlivě analyzovat. Když Číňan řekne „no big issue“, znamená to, že bude průser jak vrata. Už jen fakt, že Číňan užil slova „issue“ indikuje, že je zle natolik, že to nemohl dále zatloukat. Pokud činský komouš řekne „it´s no problem“, znamená to, že si máte objednat letenky a letět se na to podívat, protože komouš má ohromný problém a když ho necháte být, bude to brát tak, že vás o problému informoval a odteď je to váš problém.
Dovedu si představit, že úplně stejně probíhala čínská komunikace na Západ kolem COVID-19 v té fázi, kdy už čínští komunisté věděli, že to nedovedou zastavit. „No big issue“. „No problem“.
Otázka je, zda lze vůbec dělat byznys „na základě míru a otevřenosti“ s někým, kdo se vyjadřuje v rébusech. Pokud někdo má problém se zemí, kde táta píše jako máma, říjnová revoluce nebyla v říjnu ale v listopadu a Lenin se nejmenoval Lenin, ale Uljanov, ten by měl zkusit Číňany. Yes znamená „ano“, ale také znamená „možná“ nebo „nejspíš ne“, záleží na intonaci. „Maybe“ znamená „ne“. „Maybe later“ znamená „v žádném případě“. Když tomu zmrdovi řeknete na nějaký jeho přehnaný požadavek „no“, tak bude uražený, protože je to neslušné. Je to jakási inherentní prolhanost, která během staletí vlivu komických ideologií na nejširší obyvatelstvo navedla do standardu naprosté nevypočitatelnosti.
Číňané nerozumí našemu společenskému uspořádání. Je pro ně totální záhadou, jak může nějaký starosta vyvěsit tibetskou vlajku, aniž by to měl od státu povolené. Léta indoktrinace vykonala svoje a tak vůbec nechápou, že stát a město nejsou to samé, protože u nich jedná stát a místní správa vždy ve shodě a cokoli kdo učiní veřejně, musí být vždy odsouhlaseno vládou. Takhle dopadneme jednou taky.
Pozitivní na nové generaci čínských komoušů naopak je, že nemluví tak neurčitě jako starší Číňani, jdou přímo k věci a když se rozhodnou něco udělat, zrealizují to poměrně rychle a správně.
Je trochu škoda, že si většina západní populace zapamatuje o Číňanech kraviny jako že do sebe na ulici narážejí, že se tam nedá dýchat a že žerou slepičí pařáty. Chybí mi nějaká kritická protiváha k čínské propagandě, která má i u nás pevné mediální pozice a tak můžeme postupně jen přihlížet počíňštování našeho prostředí a postupnou konvergenci k čínskému geopolitickému projektu nové Hedvábné stezky.
09.08.2020 D-FENS
(346x známkováno, průměr: 1,36 z 5)