Ku sepsání trachtátu mě inspiroval Rootův článek a některé debaty kolem něj a podobných. Jak čtenář záhy pochopí, je tento můj článek spíše jen pesimistickou hromádkou tezí a otázek. Možná by na odporně xenofobně, homofobním a militaristickém macho serveru, jakým D-FENS nepochybně je a jaký ho máme rádi, mohly vyvolat propracovanější úvahy na toto téma.
Rootův článek i texty v komentářích se zabývají otázkou, zda se jsou milice (co to je?) schopny postavit regulérní armádě. Jak i z (nejen) Rootových textů v komentářích pod různými články vyplývá, považuje milice za leckdy účinější silovou složku, založenou na svobodném a kvalitním člověku, nežli je (v principu nutně) etatistická regulérní armáda. Možná to není úplně přesné, ale tak snad…
Pro zjednodušení si definujme branou moc jako silovou projekci vůle státu či národa. S vědomím, že obsah slov stát a národ dostal s nástupem nové levice notně na prdel, je v tom zmatek a celkem to přispívá k úpadku západní civlizace, jehož jsme svědky i aktéry. V tuto chvíli nás nezajímá, zda je branná moc založena na profesionální armádě, nucených odvodech, dobrovolnických sborech… Branná moc je vždy nástrojem skupiny lidí k prosazení jejich cílů. Je celkem jedno, zda je tím cílem poklidné a neagresivní soužití s okolními skupinami lidí, nebo genocida sousedů ve jménu třeba … levnějšího piva nebo oranžovějších pomerančů. Touto skupinou lidí může být stát, nebo národ či etnikum bojující za samostatnost, nebo skupinka lidí, přežívající v libovolném TEOTWAWKI scénáři na nějaké formě Malevilu. Jednou je to v námořnictvo, letectvo a pozemní síly organizovaná vševojsková armáda, jindy gulerillový spolek a ve třetí variantě to mohou být dva tatíci s kozlicí po pradědovi.
Prostě ve všech etapách vývoje lidstva mají lidé tendenci se vyzbrojovat. Činí tak proto, že svět prostě není růžová (či zelená, rudá, hnědá…) zahrada a čím více se různí sociální inženýři pokoušejí svět takto předělat, tím je méně bezpečný. Člověk se nejdříve ozbrojí individuálně (pořádnou sukovicí, aby bylo večer čím praštit zloděje ovcí po řepě), potom se začne organizovat. Domluví se sousedem, že jednu noc hlídá soused, druhou on. Později si na to někoho najmou, protože zjistí že se jim vyplatí dát čas od času někomu jehně, ale za to se vyspat a užít si se ženou (ženami). A jsme na cestě k armádě. Někde na cestě od sousedské výpomoci našich dvou pasáků ovcí k armádě se nacházejí milice. Milice přibližně v tom smyslu, jak o nich hovoří Root, řekněme dobrovolnická domobrana (může to tak být Roote?).
Co jsou milice? Čistě lingvisiticky jsou to vojáci. Militia = vojenská síla. Dále je to v některých zemích označení pro jednu ze státních silových zložek ať již bezpečnostního charakteru – policie, či nějaká paravojenské organizace – Lidové milice. Dále dobrovolnická (nebo kvazidobrovolnická) domobrana. Sem by mohla spadat Rootem zmiňovaná slovinská domobrana, jež v podstatě byla armádou (tvořili ji převážně vojáci, rodila se v ní struktura velení), ale prostě nemohla být armádou, protože ještě neměla stát a nedisponovala vším, co dnes jako součást armády chápeme. Není náhodou, že tato domobrana se po vzniku Slovinského státu honem rychle transformovala v armádu. A konečně jsou za milice často označovány vojenské síly, jež nenaplňují definici etatistické regulerní armády (třeba proto, že nemáme v daný moment na daném místě vhodný stát) ale mají jistý stupeň vojenské organizovanosti a síly. Muslimské milice v Dárfúru sotva budeme chápat jako dobrovolnickou domobranu…
Zabývejme se nyní milicí pouze ve smyslu dobrovolnické domobrany. Jak se liší dobrovolnická domobrana od armády? Překvapivě ve slovech dobrovolnická a domobrana. Naše ideální milice (netrapme se tím, že v reálné historii nikdy tyto na 100% neexistovaly) jsou společenstvím samostatných svobodných jedinců, jež pozdvihají SVOJÍ (to je, myslím, docela důležité) zbraň na obranu svého území. Prostě svobodní mužové (a ženy) jednoho dne uznají, že s jejich zemí není něco v pořádku (barbaři na pastvinách), domluví se, vezmou zbraně, tak nějak na základě přirozené autority a nebo všeobecného konsensu se zorganizují a nepřítele zkusí vyhnat. Rozdíl mezi armádou a milicí je tedy zejména ve způsobu rekrutování – milice se zorganizují až ve chvíli, kdy jejich členové dojdou k názoru, že jsou ohroženy jejich zájmy. Zpravidla (ale ne vždy a nutně) jim to dojde ve chvíli, kdy jsou ohroženy jejich bezprostřední zájmy,. Třeba při sledování toho, jak si barbar, poté co sežral sousedovi prase, užívá s jeho dětmi. Můžeme namítnout, že v řadě zemí (i u nás) je vstup do profesionální armády také věcí dobrovolnou. Ano, ale poté se člověk dostává do služebního poměru a v řadě ohledů musí POSLOUCHAT více, než ostatní a má méně svobod.
Za druhé se liší v místě působení. Dobrovolnická domobrana málokdy bude zasahovat mimo své území, a tím se hned staví do nevýhodné pozice tím, že si zavleče válku do baráku. Dobrovolnická armáda nevybuduje vojenské loďstvo ani imperiální armádu, čímž se připraví o požitek naslouchat u čaje o páté vyprávění strýčka o bojích v dalekých zemích, kde, považte děti, lidé vypadají jako opice a opice vypadají jako lidé.
Třetí rozdíl je v tom, že dobrovolnické milice prostě nemohou věnovat tolik času technologii válčení, protože to není jejich obživa. Určitou část dějin to zas tak moc nevadilo, protože technologie nebyly složité a denní boj o chléb vezdejší udržoval značnou část populace zdravou, silnou a zručnou anebo mtvou. Na druhou stranu i dnes jsou v armádách pozice, kdy není nutná dokonalá fyzička a znalost technologií, jež je dosažitelná jen na plný úvazek či na vedlejšák, ale jen pro nadprůměrně disponované jedince. Kanonenfutter není hezké slovo, ale v regulérní konvenční válce je to prostě potřebná část armády.
Další rozdíl je, že armáda dokáže do jisté míry prosazovat vůli toho, jehož reprezentuje i proti mínění značné částí jejího sboru či obyvatelstva. To může přinášet velké problémy, ale i pozitiva. Problémy chápe asi každý. Zmiňme jen to, že v rámci politicko-nekorektních úvah se můžeme orientačně ztotožnit s tím, že každý národ má +/- vedení, jaké si zaslouží. Nikoho asi nepřekvapí, že neexistuje dlouhodobě fungující, prosperující a nezávislý černošský stát, stejně jako fakt, že se třeba Švýcaři dokázali vyhnout různým děsivým dějinným kotrmelcům a budou tak činit, dokud budou Švýcary (což může při troše dobré vůle ještě tak dvacet let vydržet). A nepřekvapí, že my se plácáme někde mezi tím. Z toho plyne, že lidé mají armády, jaké si zaslouží. Armáda je jen ten sousedovic kluk, kterého jsem si najal, aby mi hlídal ovce. Pozitivně zafungovala armáda třeba v Turecku, kdy několikrát silou a v rozporu s přáním většiny zabránila přechodu Turecka na feudálně religiozní stát islamistického ražení a přispěla ke vzniku tygra na Bosporu (který se nám islamizuje až teď, postupně a se silnějšími drápy). Jiným případem budiž Chile, kde armáda pod vedením plukovníka Pinocheta odstavila zvoleného komunistu Allendeho a zemi stojící na pokraji hladomoru dokázala dát rámec, jež jí umožnil dostat se do pozice Švýcarska Jižní Ameriky. Ano, pár lidí při tom zařvalo, ale sotva bude někdo při zdravém rozumu tvrdit, že pod vedením Allendeho by to nedopadlo řádově hůře. A lze se i domnívat, že puč plukovníka Kaddafího ve skutečnosti pro život prostého Lybijce přinesl více dobrého, než zlého.
Takže si shrňme zásadní praktické rozdíly armády vs. dobrovolnická domobrana (neplatí vždy na 100%):
Dobrovolnická domobrana:
+ Pravděpodobně se bude vyznačovat vysokou motivovaností. Lze očekávat výbornou znalost území. Znalost používání lehkých zbraní může být klidně velice slušná. Takticky může být celkem zdatná.
– Dlouhodobě nebude schopná disponovat těžkou a hi-tech technikou, umět jí nasazovat a udržovat v boji. Bude pomaleji přijímat a prosazovat rozhodnutí ve všech úrovních velení, kde chybí přirozená autorita (skutečných vůdců není dost). Je-li vůdce, může být naopak pružnější. Nebude ochotná dlouhodobě bojovat mimo své území a přenášet boj, mimo svojí zemi. Je otázkou, jak dlouho dobrovolníkům vydrží motivovanost, když dobrovolnická armáda prostě nemá mechanismy, jež drží vojáky v poli i v situaci, kdy se jim to nelíbí a kdy se jim zdá, že je to zbytečné a dlouhé. Bude mít problém se strategickými operacemi a s plánováním v dlouhých časových horizontech.
Regulérní armáda:
+ Není-li parodií na armádu, disponuje výraznou technologickou i palebnou převahou nad milicemi. S výjimkou extrémního terénu a extrémních okolností je toto velmi důležité. Je mnohem méně závislá na vůli jednotlivce. Může být motivovaná jako dobrovolnická milice, na rozdíl od ní si ve většině případů uchová značnou část bojeschopnosti i v případě řekněme nevalné motivovanosti. Může být libovolně nasazovaná po celém světě čistě v souladu s vůlí vedení a technologickými možnostmi své země.
– Je zneužitelná vůči vlastním lidem, což nemusí být naprosto vždy na škodu, ale většinou je. Na druhou stranu milice jsou v tomto ještě horší. Často mají tendenci zůstat u svého nového řemesla žít bojem. Zejm. Afrika je toho plná. Spotřebovává značné zdroje, na druhou stranu při správném nasazení je schopná je zajistit (získat trhy, zdroje surovin…). V době míru má tendenci mentálně zakrňovat a stávat se impotentní při stále stejné, či rostoucí alokaci zdrojů pro svoji potřebu. Tento jev není nevyhnutelný, ale je častý. Je velmi snadno ovladatelná politiky, v čemž je její slabost i síla (ČSR 1938).
Často bývá konflikt mezi etatistickou armádou a různými povstalci zaměňován za konflikt mezi armádou a milicemi (dobrovolníky). Většinou je to omyl, či nepřesné. Zmiňme třeba ono Slovinsko, kde proti sobě na chvíli de facto stanula menší část federální armády, jež už byla v rozkladu (a je jasné, že většina jejich vojáků spíše akutně řešila, co se děje doma, v Bosně, v Krajině…, než že Slovinci se chtějí trhnout), proti části federání armády, která zde byla doma a celkem nadšeně chtěla samostatnost. Federální armáda udělala pro forma akci spíše demonstrativního charakteru a když viděla, že to neklapne, tak to nechala být. Byly to takové galantní slavnosti.
Jiným zajímavým příkladem je Čečna. Zde je situace o to paradoxnější, že Čečenci zejm. v První čečenské válce disponovali neporovnatelně profesionálnějšími „milicemi“, než Rusové vojáky. Čečenci měli za sebou většinou dlouhou službu v RA (Basajev byl plukovník letectva), často účast v Afghánistánu či v různých džihádistických konfliktech v zahraničí. Proti nim stáli nezkušení kluci krátce po přijímači vedení k uzoufání tupými generály. Výsledek byl katastrofa pro všechny zůčastněné a byla to jen a právě těžká technika, která nakonec posloužila Rusům. V dalších konfliktech rostla úroveň ruské armády a jejího velení a celkově si sice ruská armáda pořídila slušné trauma, ale na konci byla podstatně vyšší bojeschopnost. Nakonec si mizerně motivovaná, špatně vedená (zejm. zpočátku) a nezkušenými branci disponující armáda prosadila svoje. I v extrémním terénu, i ve městech proti zkušenému a motivovanému nepříteli.
A co Afghánistán? Tady je tolik „ale“, že člověk chápe, proč ta země začíná na „A“. Takže se snad můžeme shodnout na několika věcech:
Spojencům se nedaří zničit Talibán.
Proč? Primárně k tomu nemají mandát. Vemte si třeba aféru v Kunduzu, kde na rozkaz velitele německého kontingentu americká F-15E odpálila Táliby ukradenou cisternu s benzínem, který byl samozřejmě vítanou surovinou pro Talibán a dalo se čekat, že během pár dní by náklaďák naložený pár tunami benzínu zabrzdil o ubytovnu nejbližší spojenecké základny. Tato akce nakonec vedla k mnoha interpelacím v Bundestagu, velicí generál v Afghánistánu byl odejit a mediálně zlynčován a všichni multikulti levičáci z toho měli pěkný orgasmus, jak se mohli vyřádit lkaním nad osudem ubohých Tálibů.
Talibán není dobrovolnická milice.
Nesouhlas s Tálibánem, odmítnutí jeho podpory apod. většinou vede ke zmrzačení, nebo extrémně nechutné smrti dotyčného. Tálibán nemá sebemenší problém s likvidací vlastních obyvatel.
Afghánistán není ani stát, ani místo, kde byste chtěli žít.
Afgháncům se odjakživa celkem úspěšně dařilo dělat všem nevítaným hostům peklo z pobytu v jejich zemi. Daní za to je fakt, že technologicky jsou na tom hůře, než české země ve středověku. Životní úroveň, infrastruktura, perspektivy… jsou tam NULOVÉ. Bojují proto, že nemají co ztratit a proto, že nic jiného neumí. Je-li toto cílem libovolné společnosti, pak lze konstatovat, že si vedou dobře.
Takže milice či armáda? Nejlépe oboje. Je více než vhodné, aby občan byl ozbrojen. Je to nepraktické nejen pro vnějšího nepřítele (viz Yamamotův výrok o nesmyslnosti invaze do USA, kde za každým křovím bude chlap s puškou), tak zejména proti vnitřnímu nepříteli, kterým může být stát a jeho silové složky utržené ze řetězu. S citátem, že jen ozbrojená společnost je demokratická, lze těžko polemizovat. Na druhou stranu milice nejsou příliš schopny hájit zájmy své smečky v zahraničí a nemají čas na to, disponovat těžkými či hi-tech zbraněmi. A bez těch to dnes prostě v 99% případů nejde. Můžeme se ukájet romantickými představami o hrdých zemědělcích, zastavujících tankové kolony odpálením můstku za humny náloží z umělých hnojiv, ale ono to tak prostě nefunguje.
Ideální stav by dle mne byla profesionální armáda, disponující jednak vojáky pro zahraniční mise – expediční jednotky pro projekci síly v zahraničí, ale primárně tvořící technologickou a organizační kostru pro mobilizovanou, permanentně vyzbrojenou domobranu. Letectvo, z velké části tankové vojsko, velká část dělostřelectva, protivzdušná obrana, REB, ABC zbraně… to vše nelze dost kvalitně zvládnout o víkendech. Expediční síly disponující pěchotou se zkušeností v poli by se staly základem poddůstojnického kádru, na který by se v případě mobilizace nabalila domobrana. Na druhou stranu existence mnoha svobodných a vyzbrojených jedinců činí z úvah o nasazení silových složek vůči vlastnímu obyvatelstvu úvahu šílencovu. Lehce podobně to zatím funguje ve Švýcarsku, kde většina chlapů má doma ve skříni svého SIGa a pár zásobníků. To vše pochopitelně k velké nelibosti levice. Problémem západního světa ale není špatná / dobrá organizace armády či technologická úroveň. Stále umíme vyrábět nejlepší zbraně na světě, ale je nám to na nic. Nemáme jiný cíl, než se co nejrychleji dozvědět, jaké má kozy Hanychová po porodu, zahýkat si něco o tom, jak nás špatně platí a vyrazit za slevami. Místo lidí, co něco umí, produkujeme ve školách na jednoho strojaře a jednoho jaderného fyzika osm sociologů, deset etnoantropologů, patnáct specialistů na rovné příležitosti a dvacet specialistů na implementaci a evaluaci ISO. Samozřejmě tyto lidi nikdo reálně nepotřebuje, tak se zhusta houfují v různých „neziskovkách“, agenturách a úřadech, kde se snaží zbořit to, co ještě funguje a vytvořit nové problémy, které by pak slavně „řešili“. Není pak divu, že Evropě vláde hylochoeroformní maoista. Zhora zdola je do nás a našich dětí tlačeno, jak jsme špatní, jak utlačujeme tu menšiny, jinde hovnivály a jak je třeba být multikulturní, korektní a zelený. Nejsme jen zlenivělí a změkčilí (to rychle přejde, bude-li třeba), ale my nemáme za co bojovat, protože vše, za co stálo bojovat našim předkům je dnes špatné, xenofobní, rasistické, zastaralé a nemoderní a pokud budeme nadále dostávat slevy v Lidlu, tak se nám ani bojovat chtít nebude. Ano, zatím není důvod bojovat, ale ve světě žije několik miliard lidí, kterým sakra o něco jde. My jasně deklarujeme, že nám o nic nejde a importujeme si sem pod frázemi různých -ismů hrobníky naší civilizace.
Necháváme si ukrást svůj svět a spor zda je lepší milice či armáda je jako řešit, zda je lepší pleťový krém Nivea či Dove ve chvíli, kdy máme rakovinu. Armády jsme vykastrovali (nebo na tom usilovně pracujeme) a do milicí by nikdo nevstoupil. Jak z toho reálně a realisticky ven? Mne nic jiného, než (jako první krok) nějaké svázání volebního práva s užitečností, zásluhou volitele pro společnost nenapadá. Rád si něco poslechnu.
(Zatím nikdo nehlasoval)