Boření ekonomických mýtů podruhé

Featured Image

V komentářích pod Kilmorovým článkem se nachází panoptikum ekonomických omylů takové kvality a koncentrace, že o tom prostě nemohu nenapsat; Kilmore ve svém textu velmi správně kritizuje státní financování výzkumu, avšak obávám se, že nedostatečně objasňuje a vysvětluje základy, ze kterých vychází, čímž dává prostor k reakcím naprosto nesmyslným, avšak extrémně rozšířeným. V tomto článku hodlám vyvracet tyto známé omyly v obecné rovině; ačkoliv pro jejich reprezentaci budu využívat citace z výše zmiňovaných příspěvků, nejedná se primárně o polemiku s jejich autory, nýbrž se všemi zastánci daných názorů.

Obhajoba státem financovaného výzkumu: Súkromných investorov prevažne iba zaujíma zisk. Veľa úžasných technologii bolo zašlapaných len preto že boli „ekonomicky“ nevýhodné.
Odpověď: Ano, soukromé investory pochopitelně zajímá typicky především jejich zisk; a to je jedině dobře, sledováním svého zisku nejlépe poslouží společnosti. Náklady totiž představují cenu vzácných zdrojů, které podnikatel ke své činnosti spotřeboval; příjmy pak odpovídají ceně vzácných zdrojů, jež podnikatel vyprodukoval. Zisk (vyjádřený jako příjmy mínus výdaje) pak znamená užitečnost daného podnikatele (investora) vyjádřenou samotnými spotřebiteli. Čím větších zisků někdo dosahuje, tím prospěšnější je jeho činnost pro ostatní lidi (za předpokladu, že se jedná o dobrovolné transakce). Je-li nějaká technologie ekonomicky nevýhodná, jednoduše to znamená, že lidé si více cení zdrojů, které tato technologie stála, než toho, co vyprodukovala; lidé by prostě raději využili dané prostředky jinak, ona technologie tedy není ničím jiným než plýtváním. To platí zcela bez ohledu na to, jak úchvatné vědecké dílo to jinak je, neboť za ty peníze nestojí.

Vsuvka: Za velmi pozoruhodnou pak pokládám skutečnost, že jde-li o finance soukromé, každý to zcela přirozeně chápe: když vidíme něco naprosto úžasného, ale cena té věci přesahuje to, co do ní chceme investovat, nezakoupíme ji, neboť (i když se jedná o něco skvělého) své zdroje raději využijeme jinak; je nám všem zcela intuitivně jasné, že kdyby nás do takové koupě někdo donutil násilím, pohoršili bychom si, jelikož by nám dané peníze chyběly jinde. Jakmile se však jedná o finance „veřejné“, jde veškerá logika stranou a přichází naprosto nesmyslně absurdní obhajoba nákupu nejrůznějších statků, jež bychom sice za nižší cenu chtěli, avšak evidentně ne za podmínek, za kterých jsou nabízeny (kdyby tomu tak nebylo, nemusel by k jejich nákupu nikdo nikoho nutit).

Jiná obhajoba státem financovaného výzkumu: První krůčky počítačů byly „tlačeny“ ze státních peněz. Počátky internetu a soukromý sektor? Ha! Kdo by do toho investoval?
Odpověď: Nikdo nedokáže říci, jakým způsobem by se technologie vyvíjely, kdyby do nich nezasahoval stát. Třeba by místo počítačů s Internetu vzniklo něco jiného, o čem momentálně nemáme ani představu. Možná by počítače a Internet vznikly i ve zcela soukromém sektoru více méně takové, jaké máme teď. Třeba lepší. Snad horší. Možná by nevznikla žádná úžasná technologie, možná by místo toho vznikl lék na nějakou nemoc, nová sportovní disciplína, volnočasová aktivita, nebo by si lidé více užívali dobrého jídla či dovolených, případně čehokoliv dalšího. Faktem je, že když už jednou do něčeho lije peníze stát, soukromníci typicky nebudou investovat do téhož výzkumu (nemají k tomu důvod, když už se to děje i bez nich), ale především kdyby zůstaly tyto peníze v rukou lidem, též by si za ně něco pořídili; nikdo nemůže říci, co přesně by to bylo, leč doufám, že se nenajde nikdo, kdo mi bude tvrdit, že stát dokáže lépe rozhodnout, co lidé chtějí, než by to udělali oni samotní.

Strach ze zániku zajímavých oborů: Obory, které nemají „praktický význam“, jako třeba zmíněná egyptologie, archeologie, kosmologie atd. by přestaly existovat.
Odpověď: Možná ano. Ale opět platí, že obory, které lidem více přináší, než berou, by existovaly i nadále (neboť by je lidé byli ochotni platit i dobrovolně), zatímco k zániku by byly odsouzeny právě obory, které stojí více, než kolik užitku lidem dávají, což je jedině dobře. Opět se dostáváme k tomu, co jsem již naznačil výše: představte si, že někde najdete úžasné auto za dva miliony, ale k dispozici máte jen milion, zatímco abyste získali milion druhý, musíte například prodat dům. Uděláte to? Pokud ano, pak si ceníte auta více, ale není zapotřebí žádného donucení, prostě to provedete. Pokud ne, pak to za to jednoduše nestojí; a jste-li k tomu přesto donuceni násilím, tratíte (a to i když se jedná o auto vážně úchvatné). Proč to chápe skoro každý, jedná-li se o peníze soukromé, ale téměř nikdo, jedná-li se o finance veřejné? Rozdíl v tom však žádný není.

„Špatné“ časové preference „obyčejných lidí“: Bohužel, tenhle Kilmorův „jednoduchý názor“ nelze v plném rozsahu akceptovat. Znám totiž lidi. Myslí z 95 % jen malý kousek dopředu. Jinými slovy kdyby výzkum nefinancovaly státy, lidé by peníze prostě „projedli“, nedokáží totiž myslet na budoucnost.
Odpověď: Když pomineme, že podnikatelé uvažují typicky v delších časových horizontech než politici, kteří nemají příliš motivací vidět dále než k příštím volbám, daleko palčivější otázka zní: Jaké časové preference jsou „správné“? Případně proč by měly být vysoké časové preference „horší“ než nízké? Je lepší koupit si levnější dům teď, nebo ještě šetřit a koupit si později dražší? Je lepší si celý rok užívat lepšího životního stylu a oželet dovolenou, nebo žít raději střídměji a na dovolené se rozšoupnout? Je lepší žít si na vysoké noze, ale nemyslet na stáří, nebo celý život spořit? Mění se nějak tato odpověď, pokud víte, že se nedožijete ani padesáti? Na tyto –a mnohé další– otázky jednoduše neexistují „správné“ a „špatné“ odpovědi; někdo má prostě časové preference vysoké, jiný nízké, neexistuje žádný univerzální recept na správný život. S výzkumem je to přibližně totéž: Chceme do výzkumu investovat jedno procento našich příjmů? Pět procent? Padesát? Nebo vůbec nic? To je pochopitelně zcela individuální a neexistuje na to žádná „správná“ odpověď; někdo má rád holky, jiný zase vdolky, někoho uspokojí dostat Armstronga na měsíc, jiného zas sebe na Havaj. Neexistuje důvod, proč by měl být kdokoliv nucen preferovat jednu věc před druhou.

Zastánců státem financovaného výzkumu je v naší populaci drtivá většina. Znamená to skutečně, že kdyby tito lidé dostali od státu zpět peníze, které byli donuceni na výzkum zaplatit, tak by je znovu věnovali právě na výzkum? Pokud ne, pak jsou to buď pozéři, nebo lidé, kteří tvrdí něco, o čem vlastně nejsou schopni či ochotni skutečně přemýšlet; pokud ano, v čem je problém? Zastánců státem financovaného výzkumu je tolik, že kdyby skutečně tito lidé byli ochotni dávat ty peníze na výzkum dobrovolně, reálně jsou všechny jejich obavy zbytečné, neboť by se vlastně skoro nic nezměnilo. Mluvil jsem již s mnoha lidmi, kteří jsou zastánci ještě vyšších státních dotací pro vědu; každého z nich jsem se tedy vždy optal, zda se ze svých soukromých zdrojů už teď na financování nějakého výzkumu podílejí, přičemž jsem se kupodivu ještě nesetkal s ani jedinou kladnou odpovědí, což je jednoduše k smíchu. Nelze přece konzistentně zastávat názor, že nejlepší využití pro nějaké peníze je právě věda, ale zároveň pak jít a koupit si za ně něco jiného. Jde tedy buď o svinstvo spočívající v nucení ostatních k placení věcí, které tito lidé sice chtějí, leč na cizí účet, nebo o starou dobrou hloupost a neschopnost dohlédnout, odkud se vlastně „veřejné“ finanční prostředky berou (a tím nemyslím to jen konstatovat, čehož je schopna většina lidí, ale také dohlédnout všechny následky, což už nedokáže skoro nikdo).

Závěrem bych dodal jen velmi krátkou, srozumitelnou a zjevnou pravdu, která bohužel zůstává lidem (z mně ne úplně známých důvodů) tak často skryta: Je-li něco prospěšné (tedy jsou-li výstupy cennější než vstupy), pak se to uživí na dobrovolné bázi; neuživí-li se to bez plateb z donucení, pak to není prospěšné. Good ideas do not require force.


Související články:


12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
407x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:02
D-FENS © 2017