Na žádost Ochyho jsem původně do třetího dílu zapracoval i empirii: pozorování, jaké postupy různých států a organizací snažících se vykořenit či zastavit politický Islám a Šaríu fungovaly a jaké ne. Třetí díl by ale toto “addendum” prodloužilo téměř na dvojnásobek a systematicky do této části série nesedí, takže jsem je, společně s relevantní ukázkou doktríny o lhaní Takíja, publikoval zvlášť takto mimo.
Význam imámů a mulláhů jako středobodu problémů s islamismem nebo naopak bezproblémového soužití muslimů se sekulární společností, rozebraný třetím dílem, si uvědomila i řada organizací a vlád. Pojďme se tedy podívat na
Chyby a úspěchy boje s radikalismem skrze ovlivňování imámů a muláhů
Case study 1: úspěch organizace Noor v Afghanistánu
V Afghanistánu se stala taková nesmírně zajímavá věc: feministická (v původním, nikoli marxistickém smyslu) organizace Noor imámům promlouvá do duše ohledně vztahu islámu k ženám a oni se překvapivě nechají a skrze svá kázání pak otáčí i názory svých posluchačů o 180°:
»Psal se rok 2011 a 60-letý muž navštívil kázní v mešitě v afghánském okrsku Kuhyani. Imám kázal o ženských právech: sděloval posluchačům, že Islám není ve sporu s rovností pohlaví. Starší muž začal plakat a došel k imámovi. Řekl mu – “Proč jste mi to neřekl dříve? Nikdy jsem nedovolil svým dcerám chodit do školy. Má švagrová zemřela a já jí nedovolil navštívit doktora. Násilím jsem provdal své dcery za manžely, které jsem jim vybral”, vzpomíná Jamila Afghani, zakladatelka Afghánské Výukové a Rozvojové organizace Noor, která pracuje s imámy aby je naučila ženským právům. Jelikož její organizace pracovala s imámy v mešitě Kugyani, dobrovolníci tam chodili pozorovat kázání a dělat z nich zápisky; tak se Jamila dověděla o tomto příběhu. (…) Dnes je onen starší muž nejaktivnějším zastáncem ženských práv ve své tradičně kmenové vesnici.«
Nejedná se přitom o žádnou okrajovou činnost. Jamila začínala pracovat s 25 imámy v Kábulu, ale po dekádě práce úspěšně mění názory na 6,000 imámů ve 22 provinciích Afghanistánu. Využívá přitom perfektně zmapované a pochopené kulturní mechanismy: afghánské ženy měly vždy určitý vliv i nad muži a Noor nehlásá revoluci, jako že ženy se nemají nechat svazovat zakládáním rodin a dětmi, nýbrž selským rozumem přijatelnou slušnost. A skrze vzdělání žen i v neislámských školách pomáhá budovat právě onu pluralitu, kterou se Taliban tak horlivě snažil vykořenit ve své honbě za hegemonií autority mulláhů.
Jenže takovéto působení na mulláhy a imámy má dva háčky. Jednak musí být citlivé a jednak vedené “zespoda”, nejlépe přímo muslimy, rozhodně nikoli otevřeně vládou: na zásahy vlády do náboženského učení jsou muslimové extrémně citliví, jak si po zlém vyzkoušeli v Etiopii a Egyptě.
Case study 2: propadák státní převýchovy imámů v Etiopii
Etiopská vláda zjistila, že tamní donedávna víceméně bezproblémovou muslimskou populaci začínají radikalizovat wahhabisté. Asi před dvaceti lety se totiž rozmohli mladí imámové, kteří hlásali, že v Etiopii doposud praktikovaná, z hlediska Etiopie neškodná varianta Islámu je “shirk”, tj. polyteistická a kacířská. To se však nelíbilo etiopskému Nejvyššímu islámskému sněmu, Majlisu, který rozjel kampaň za návrat ke “starému” etiopskému islámu a za vymýcení wahhabismu. V tom mu podle etiopských wahhabistů, vycházející z depeší Wikileaks o potírání Wahhabismu v Etiopii, měly finančně pomáhat USA, podporující sufijské svatostánky.
Nakonec se pak přidala i etiopská vláda, rozhlédla se po světě, pochopila, že středobodem boje o názory a srdce muslimů jsou imámové… A skrze Mejlis natvrdo přikázala všem imámům a mulláhům zúčastnit se “převýchovy” k sekulární odnoži sufijského islámu, abhášismu:
»Zejména v reakci na březnové útoky muslimských fundamentalistů na protestantské kostely poblíž města Jimma, stejně jako v důsledku nárůstu fundamentalistického sentimentu, nařídila v červenci vláda kontroverzní celonárodní školící program pro náboženské vůdce, zaměřený proti násilnému extremismu. «
Jenže wahhabisté – kteří popírají, že něco jako wahhabismus existuje, protože jen oni jsou přeci správnými muslimy, kdežto všichni ostatní jsou sektáři – záhy vrátili úder. Wahhabistická a salafistická média, jako noviny “Salafíja” či webrádio “Bilal”, spustily kampaň, že se vláda spikla s Majlisem a USA, aby všechny muslimy v Etiopii donutila se obrátit na kacířskou víru založenou na Sufismu. Když tak etiopský Ministr federálních věcí prohlásil, že
»Odnynějška vláda oficiálně odsuzuje Wahhabiju jako extremistickou a protiprávní organizaci, která se snaží svhrnout vládu a založit Islámský stát nelegálním a protiústavním způsobem«
Bylo to wahhabisty prezentováno jako “mediální teror”; pokusy etiopské vlády blokovat islamistické internetové stránky a zdržovat vydání pro-salafistických novin pak způsobily pozdvižení. Podle wahhabistů samotných byl ale nejdůležitější součástí mobilizační kampaně proti abhášismu facebook a internet, kde štvala proti vládě mj. zveřejňování proti-wahhabistických snah USA, uniklých na WikiLeaks. Islamističtí apologeti také rozjeli velkolepou kampaň, ve které vysvětlovali, proč je abháš kacířské učení a všichni praví muslimové musí následovat wahhabismus, a zejména mladí studenti pak šířili kampaň proti abhášismu do celé společnosti, i mimo muslimskou komunitu.
Na konci pak všechny tyto snahy vyvolaly něco jako hnutí “Occupy”: na 100,000 muslimů ostře vyhraněných proti anti-wahhabistickému tažení vlády pravidelně blokuje veřejné prostory, a to vzdor atmosféře strachu demonstrovat, která se v Etiopii rozšířila poté, co v roce 2005 vládní ozbrojenci postříleli na 200 demonstrantů. Ze 25 milionů muslimů to není mnoho, ale jsou vidět a mají odvahu a hlavně vliv na mlčící muslimy, takže vládní program na de-wahhabizaci byl poměrně úspěšně pohřben. Zásahy vládních těžkooděnců proti těmto zejména mladým demonstrantům, kladoucím pouze nenásilný, pasivní odpor, navíc mobilizují další a další muslimy, takže 17. října již v Addis Abebě demonstrovaly statisíce muslimů v množném čísle.
Pokud nejde imámy převychovat, co je zakázat? O něco tvrdší cestu, než v Etiopii tak zkusili vojáci v Egyptě.
Case study 3: nebezpečný zákaz imámů v Egyptě
Egypt, vyděšený krátkou nadvládou (neo)Salafistů z Muslimského Bratrstva, de facto zakázal vyučování Wahhabismu i Salafismu. Šel na to relativně chytře, nenásilně, byrokraticky: malé mešity smí samy o sobě sloužit pouze jako modlitebny, ve kterých se nesmí kázat. Kázat nebo provádět organizovanou činnost se smí jen ve velkých, státem schválených mešitách, ve kterých však smí kázat jen ti imámové a mulláhové, které schválí univerzita Al-Azhar. Ta je ale nyní jedna ruku se státem a tudíž jako vystudované imámy a mulláhy schvaluje jen vyznavače umírněného Sufismu… A imámové-samouci mají padáka. Společně s nimi mají padáka i imámové, které vyučila některá z islámských neziskovek jako El-Gameja El-Šareja.
Сo by se mnohým zdálo jako rozumný a rázný krok k odstranění radikálního islámu ale jaksi nefunguje. Jako všude jinde, kde vláda zakazuje nějaké učení, i zde získávají jeho vyznavači punc mučedníků a, zejména pro mladé, takřka punkovou přitažlivost protistátní opozice:
»Nejenže je pro stát nemožné vymáhat své nové zákazy: pokus o to by mohl mít nebezpečné důsledky.
“Povede to k paralelní nabídce”, říká Fahmi. “Vznikne paralelní náboženská sféra, kde lidé nechodí do mešit, protože mají pocit, že mešity učí jen to, co chce stát. Takže se budou scházet v soukromí.”
Fahmiho současné bádání se zaměřuje na boj proti extremismu mladistvých. Obává se, že tyto restrikce, prezentované jako prostředek k vymýcení radikalismu, poslouží pouze jako hnojivo pro radikály: “Jakmile máte tuto paralelní nabídku, radikální myšlenky se šíří mnohem rychleji, protože nad ním nemáte žádnou kontrolu. Nejenom ze strany státu, ale i ze strany rodičů: nevíte, kam chodí vaše děti. To je opravdu nebezpečné.”«
Vláda tak sice zavřela na 27,000 mešit a zakázala činnost 12,000 nevystudovaným či salafistickým imámům a krom toho přikázala všem povoleným imámům kázat vždy na jedno téma v celé zemi, ale imámové-samouci kážou dál, vzdor hrozbě zatčení a uvěznění, akorát v podzemí”:
»Walid, majitel obchodu se smíšeným zbožím, navštěvoval komunitní mešitu Al-Iman 15 let, od jejího vzniku: přitahovala jej její komunitní atmosféra a jednoduše pochopitelné učení imámů. Dříve se v ní v kázání a vedení modliteb střídali členové komunity, ale pak se jako náboženský vůdce vyprofiloval jeden muž, šejk Mustafa. Když Ministerstvo náboženství zavřelo mešitu, varovalo šejka Mustavu, že má zákaz a pokud jej poruší, může být zatčen. Mustafa se ale odmítl sklonit před státem: odešel ze zavřené mešity a ukryl se na opačné straně Gizy, kde káže potají.«
A nejhorší je, že těch, proti kterým mělo být toto opatření zavedeno, Salafisté z Muslimského Bratrstva, se nedotklo, podobně jako se v Rusku za Cara opatření proti anarchistům nevypořádala s bolševiky:
»“Ve skutečnosti není pro Bratrstvo a lidi okolo něj centrem činnosti mešita”, říká Ezzat. “Používají raději univerzity, školy, odbory a charity. Scházejí se v soukromí nebo na univerzitách právě proto, že mešity jsou již dlouho pod dohledem státu.”«
Case study 4: feminismus proti radikálnímu Islámu
Ač to na Západě není vidět, mimo jiné proto, že muslimské feministky bojují za takové politicky ukrutně nekorektní věci, jako řízení aut a otevřeně prohlašují, že auto je symbolem ženské svobody a nezávislosti a řízení považují za nejnovější formou dissentu, největší vrásky radikálním imámům dělají arabské ženy. Nemají totiž mnoho co ztratit, ale mají mnoho co získat; a ve věku sociálních sítí a apelů na svobodu se propojují a začínají usilovat o svá práva.
Mají již totiž plné zuby absurdních zákazů, zdůvodňovaných kreativními výklady Šaríi, a tak tlačí na vlády i kleriky: proti povolení prodeje spodního prádla ženami namísto mužů nemohli imámové a šejkové, ohánějící se sexuálními svody, nic namítat, a kromě neustálého boje mezi saúdskými kleriky o to, zda ženy smí nebo nesmí řídit (které vyústily ve videohru “Revoluce saúdských dívek”, ve které saúdky bojují auty proti “tyranskému arabskému impériu”) je tu tak velmi pozitivní vývoj v Egyptě. Egypťanky totiž při revoluci s překvapením zjistily, že vlastně nemusí nosit šátky… A imámové a šejkové je začali urážet. Jenže to neměli dělat, protože tím proti sobě štvou syny takových žen, kteří “již nebudou snášet, jak imám uráží jejich matky” – a přestávají chodit do mešit i uznávat imámy jako autority.
Největšími nepřáteli politického Islámu a Šaríi tak nakonec velmi dobře mohou být ti lidé, které tento systém utlačuje nejvíce systematicky a v největších absolutních počtech: muslimské ženy.
Case study 5: úspěch vytlačení radikálních mulláhů konkurencí
Zřejmě syrská tajná služba se ukázala být ze všech nejkompetentnější a také jí došlo, že imámové pouze přebírají cizí učení a zahraniční školení; že muslimové jsou ohledně státních zásahů citliví asi tak, jako evropští disidenti; a že cesta ke změně převládajícího výkladu islámu spočívá v penězích a uznání jinými islámskými autoritami –nebo se v Libanonu záhadně objeivili pokrokoví sponzoři. Tak či onak se v zemi v posledních dekádách úžasně rozšířil právě ten anti-wahhabistický a anti-salafistický abhášismus, který se nepovedlo přímou cestou nainstalovat vládě etiopské.
Na to se ale podrobněji podíváme v 6. díle série. Zejména v této části se to totiž jen hemžilo termíny “wahhabismus”, “salafismus” a “sufismus”, což jsou tři nejvýznamnější proudy dnešního sunnitského Islámu. Tomu, které významné výklady Islámu nich škodí, které tolik ne a které jsou naopak přirozenými spojenci proti politickému islámu a jeho snaze nainstalovat Šaríu totiž nelze porozumět, pokud člověk nemá alespoň základní průpravu ve vývoji proudů sunnitského Islámu od 19. století; a právě proto se v příštím dílu podíváme na zoubek wahhabismu, v přespříštím salafismu (který vysvětluje zde “přeskočený” 4. modus operandi mulláhů a imámů, to jest: servisní roli bez autority “vlastníka pravdy”) a v dílu šestém sufismu i s jeho odnožemi a také tam rozebereme jejich soupeření a možnosti, které to nabízí nám.
Pozor: Imámové se smí ospravedlňovat lhaním
Mohlo by se zdát, že stačí deportovat islámské duchovní kázající zlo. Jenže pozor: imámové mohou říkat jednu věc na veřejnosti a druhou a zcela odlišnou svým posluchačům v mešitě. Tato praxe je “roubována” na doktrínu Takíja (to je ve skutečnosti turecký název, v arabštině je to “Iham”), která učí, že muslim ohrožený za svou víru na životě (či majetku) může lhát ostošest a porušovat nařízení Koránu, to vše jako takovou “dýmovou clonu” aby nebyl odhalen. Bylo by to na delší rozbor, protože Takíja se týká převážně šiítského Islámu, kde je používána velmi volně, kdežto sunnité by ji “správně” měli považovat za zbabělou a používat pouze v přímém ohrožení života, pokud vůbec; na to zde ale není prostor a jak víme, Islámů je tolik, kolik je kazatelů, takže raději přejděme k praxi.
Velmi názorná je ve věci Takíji či Ihamu “kauza Dispatches”. V letech 2006-2008 poslala britská televizní stanice Channel 4 reportéry se skrytou kamerou do významných britských mešit, napojených na Saúdskou arábii, aby nahrávali učení tamních imámů. Získaný materiál ukazoval imámy prohlašující takové nehoráznosti, jako že britští muslimové se nikdy nesmí smířit s vládou bezvěrců a musí vládnout sami všem ostatním; že pokud chce imám ukřižovat odpadlíka od Islámu, měl by to udělat; že žena, byť by měla titul PhD, je intelektuálně méněcenná a její svědectví má oproti mužskému jen poloviční váhu; že muslimové mají ukládat bomby do indických obchodů a fyzicky vraždit Židy; atd.
Dotčení imámové se hájili, že inkriminované záběry byly vytrženy z kontextu a v televizních interview byli schopni proklamovat pravý opak výroků nahraných Dispatches; britská policie pak po shlédnutí celých, nesestříhaných záběrů Channel 4 došla k závěru, že “když jsou zasazeny do kontextu, záběry nedostačují k odsouzení konkrétních jedinců” a Channel 4 byla naopak obviněna u britského ekvivalentu RRTV, Ofcomu, že vytrháváním z kontextu vykreslila kázání imámů zcela nespravedlivě a měla by být potrestána. Jenže proti tomuto nařčení se tvůrci dokumentu odvolali a rozsudek Ofcomu, který nebyl postižen Politickou Korektností tak, jako britská policie, celou věc ukázal v úplně jiném světle:
»Ofcom shledal, že vysílající stanice reprezentovala jí nashromážděný materiál přesně a s předmětem zájmu zacházela odpovědně a v kontextu.«
Jinými slovy, Channel 4 měla pravdu, k žádnému “vytrhávání z kontextu, které by překroutilo kázání imámů” ve skutečnosti nikdy nedošlo. Policie dostala společně s imámy šestimístnou pokutu za své podivné jednání a prokázalo se, že Imámové skutečně vyzývali ke zločinům a převratu a když se pak v televizi ospravedlňovali, na Channel 4 žalovali a tvrdili, že k žádným takovým ničemnostem nevyzývali, lhali. Lhali, protože na sebe aplikovali doktrínu Takíja.
Ale bude to ještě lepší. Channel 4 totiž natočil pokračování – Undercover Mosque: The Return. Vyslali umírněnou muslimku, aby se skrytou kamerou nahrála, čemu učí v Londýnské Centrální Mešitě (alias Islámskému Kulturnímu Centru, dále IKC): IKC totiž po první sérii Dispatches slíbilo, že si na extremistické výklady dá pozor a veřejně je předkládáno jako vzor mezináboženského dialogu.
Co ale zjistila reportérka Channel 4? V IKC učí učitelky náboženských kroužků pro ženy přímo z oficiálních saúdských učebnic, že je správné zabíjet odpadlíky od Islámu a přijde čas, kdy budou homosexuálové naházeni se skal a Muslimové svrhnou vládu a uchopí moc ve Velké Británii; ale teď ještě ne, teprve “až muslimská armáda zesílí.” Komentátor Channel 4 pak podotýká, že o házení homosexuálů ze skal se v Koránu nic nepíše: jedná se o “kreativní” wahhabistický výklad věty “ponížit na nejnižšího z nejnižších”. Jak komentuje jedna z vyučovaných žen, “pokud je shodíme se skály, skutečně budou nejnižší z nejnižších” – a takto svéraznou logiku používá řada wahhabistických výkladů.
Mešita se však neopovážila zpochybňovat důkazy, natočené Channel 4, a namísto toho zareagovala tiskovým prohlášením, podle kterého
»žádný z řečníků, zachycených programem, nebyl oprávněn mluvit v našem centru, ačkoli o to požádali. Islámské Kulturní Centrum kategoricky odmítá a odsuzuje jakákoli učení, která se snaží vyvolávat rozdělení a nevraživost mezi komunitami v naší zemi.«
Vážně? Ve středisku si mohou osoby, kterým to bylo IKC zakázáno, vést pravidelné přednášky před desítkami až stovkami lidí, bez jakéhokoli rušení či stížností, proti vůli Střediska? Ale no tak. Tisková zpráva je tedy jasnou aplikací doktríny Takíja: lží, směřovanou “bezvěrcům”, aby bylo ochráněno působení a záměry islamistů.
Jakkoli je to smutné, zvláště v případě islámských duchovních je nutné důsledně uplatňovat přísloví “strom poznáte po ovoci”: zcela ignorovat, co tvrdí vůči “kuffárům”, natož když se hájí proti nějakému obvinění, a sledovat v prvé řadě to, co učí jiné muslimy v mešitách a kroužcích. Samozřejmě v kontextu. Pouze pokud i v praxi, nejen v teorii, nehlásají Šaríu a islámskou revoluci, pouze tehdy nejsou trojskými koni terorismu a islámského povstání.
K takovému zjišťování se ovšem úžasně hodí anti-Šaría muslimové, kteří perfektně zapadnou mezi ostatní a pohybují se tam léta, protože je to pro ně normální život, nikoli placená mise, a nejsou agenty policejního státu, ale přitom varují zbytek společnosti, pokud se někde do popředí dostanou wahhabisté či jiní milovníci Šaríi: takoví “muslimští whistlebloweři”. Nepřátelé Šaríi a politického Islámu, potažmo přímo wahhabismu a salafismu. A až se následující dva regulérní díly vypořádají s posledně jmenovanými proudy Islámu, vyjde najevo, že i takoví existují a není jich málo: jenom nedokáží úplně sami obstát proti saúdským petrodolarům.
(9x známkováno, průměr: 1,44 z 5)