Dědo, já bych chtěl mi zmrzlinu!
Dělej, dělej, už budu!
Tyto dvě věty stojí na začátku našeho příběhu. Byly vyřčeny různými osobami na různých místech a jak asi tušíte, také při různých příležitostech, ale ve stejnou dobu.
Do domova pětašesedesátiletého pana Havránka dorazila na návštěvu rodina jeho dcery. Vnuk dostal chuť na něco studeného a dědeček se po nějaké době uvolil vypravit do nedaleké prodejny Albert. Aby se zmrzlina cestou neroztála, rozhodl se jet autem.
Osmadvacetiletá paní Jahodová, manželka známého presenilního velkovýrobce levných uzenin pro prostý lid, si užívala s mladým milencem u něho v bytě. Paní Jahodová byla ženou v domácnosti, což ovšem cílevědomou mladou ženu po všech stránkách neuspokojovalo. Založila proto neziskovou organizaci na podporu vegetariánství podle Leninova hesla, pardon, Lennonova hesla „nejez nic, co má tvář“. Paradoxně byl v šíření vegetariánství mezi prostý lid úspěšný spíše její manžel, který se při zpracování surovin jako separát, soja nebo kůže Lennonovým heslem úzkostlivě řídil a snad kromě myší, které občas spadly do výrobního zařízení skutečně nic, co by obsahovalo tvář nebo maso nezpracovával.
Paní Jahodová původně chtěla říci „Dělej, dělej, už budu muset jet“, ale pak usoudila, že by to znělo blbě. Večer se chystal raut, při kterém se pojídalo všechno možné, jen produkce pana Jahody ne.
Pan Havránek usedl do staršího vozu Škoda 120 a začal couvat z garáže. Pan Havránek řídil celý život a neměl žádnou významnou nehodu, možná platil pár pokut za nějaké maličkosti. Škoda 120 z roku 1984 bylo první auto, které si se ženou koupili nové a snažil se ho udržovat v dobrém stavu. Předpokládal, že už si jiné pořizovat nebude a „že to s ním nějak doklepe“. Ohledně pořádku na silnicích zastával pan Havránek stanovisko, že by s tím bordelem měl konečně někdo něco udělat. Také byl přesvědčen, že tresty jsou málo přísné a že by za některé přestupky, například nedání přednosti, střílel.
Paní Jahodová usedla do žlutého Opel Tigra.
Paní Jahodová jela pozorně a opatrně. Paní Jahodová naprosto brala na vědomí, že součástí celkové odpovědnosti člověka vůčí okolí je nejen pozitivní vztah k životnímu prostředí, klimatu, slabším, hloupějším, diskriminovaným, menšinám nebo jejich kultuře, ale i bezvýhradné dodržování zákonů, mimojiné také v dopravní oblasti. Protože jezdila často různými automobily podle toho, co manžel právě koupil, neměla správný odhad na rychlost a tak častěji kontrolovala tachometr, zda nepřekročila limit 50km/h po městě, který považovala za důležitý jak z environmentálních, tak bezpečnostních důvodů.
Ačkoli paní Jahodová i pan Havránek patřili ke zcela jiným věkovým i sociálním vrstvám, spojoval je respekt k zákonu a autoritě státu ve věcech nejen dopravních, ale i hospodářských a správních. O obou by se bez nadsázky dalo říci, že jeden každý reprezentují to, čemu úřady a média říkají „řádný občan“ a jehož práv a ochrany se tak často úřady a politici dovolávají.
Do děje nyní vstoupí pětadvacetiletý Karel Štajner. Karel si vyjel na kole a šlapal v lesklém barevném trikotu stejným směrem, jako jela paní Jahodová. I pan Karel byl na cyklistu nezvykle ukázněný a jel při pravém okraji vozovky tak, že auta vůbec nemusela vybočovat ze směru jízdy, když jej předjížděla.
Lehce nervózní pan Havránek se zmrzlinou na sedadle spolujezdce čekal na výjezdu z parkoviště se zařazenou rychlostí a sešlápnutou spojkou. Chtěl přece přivézt vnukovi polárkový dort v plastové krabičce a ne ten, jak tomu ty mladý říkaj – no taková ta sračka – šejk?
Karel Štajner také přijížděl k výjezdu z parkoviště.
Pan Havránek viděl žluté kupé, jak dalo blinkr doleva. Usoudil, že auto bude odbočovat vlevo do vedlejší ulice, která je na hlavní silnici kolmá. Rozjel tedy svoji letitou stodvacítku a začal odbočovat z parkoviště vlevo. Učinil tak poměrně rychle, aby to stihl ještě před blížícím se cyklistou.
Karel Štajner samozřejmě nepočítal, že se mu v zorném poli zjeví překážka v podobě havarujícího auta. Upřímně, Karel Štajner totiž nepočítal nikdy s ničím a vždy spoléhal, že se ostatní nějak postarají, aby on z toho vyšel dobře. Po jakémsi pokusu o brzdění narazil předním kolem do zadního blatníku již stojící škodovky pana Havránka, přeletěl víko motoru a dopadl na silnici. Výsledkem byl otřes mozku, tržná rána na koleni a něco boulí a oděrek.
Bolest nezabránila panu Havránkovi, aby se dostal z auta a otázal se paní Jahodové, proč dávala blinkr. Odpovědí mu bylo, že dávat znamení o změně směru jízdy je přece již nějakou dobu při předjíždění cyklisty povinné. Protože došlo ke zraněním, byla přivolána záchranka a policie. Policista potvrdil interpretaci paní Jahodové a přidal k tomu, že jakékoli světelné znamení na povinnosti pana Havránka dát při vjíždění na silniční komunikaci z komunikace obslužné přednost vozidlům v obou směrech nic nemění a že řidič je skutečně podle zákona povinen dávat znamení o změně směru jízdy při předjíždění jen když vybočuje ze směru jízdy, ale při předjíždění cyklisty vždy.
Škoda na vozidle paní Jahodové ve výši 140.000 Kč byla uhrazena z povinného ručení. I Karel Štajner se pokusil uplatnit svoje nároky, tedy újmu na zdraví, zničené kolo, přilbu a cyklistický úbor, na viníkovi nehody. Částka, kterou pan Štajner a jeho pojišťovna vyčíslily, čítala kolem 80.000 Kč. Tato částka byla uhrazena také z povinného ručení. Pan Havránek nechal svoji škodovku sešrotovat. Ke ztrátám na straně pana Havránka je nutno započítat zmrzlinu v ceně Kč 34,-, která se skutečně proměnila v tamten – šejk.
Poté, co byl pan Havránek propuštěn do domácího léčení, dostavil se na správní odbor městského úřadu. Byla mu udělena pokuta 15.000 Kč a připsáno sedm trestných bodů. Když pan Havránek odcházel z úřadu, marně si snažil vzpomenout, jak se jmenoval ten neúspěšný lidovecký ministr, který prosadil ten hovadský zákon. Zato pro něj nacházel spontánně řadu pojmenování a nechápal logiku toho, proč zákon ukládá povinnost dávat znamení o změně směru jízdy i tehdy, když řidič směr jízdy nemění.
Paní Jahodová si druhý den po nehodě obstarala náhradní automobil. Ještě jí po tom včerejšku trochu bolela hlava, když hned po třech kilometrech jízdy s novým Volvem C30 spatřila před sebou cyklistu ne nepodobného panu Štajnerovi, jak šlape středem vozovky. Vyhoukala jej a když se vrátil ke kraji, kam patří, předjela ho bez blinkru. O opakování včerejšího zážitku rozhodně nestála. Následně si uvědomila, že vlastně spáchala hned dva dopravní přestupky. Rozhlédla se kolem sebe: Stromy byly dál zelené a beton byl dál šedivý. Nevypadalo to, že by se svět zbořil. Šlápla na plyn a řekla si, že si do nového auta ještě musí dokoupit tamten – antiradar?
Příběh není vystavěn na konkrétní události. Jména hlavních aktérů jsou smyšlená, ale nebojte se. Příště to budou jména vaše nebo moje. Nový silniční zákon přispěl k zlepšení bezpečnosti na silnicích tím, že ochránil slušné řidiče před neslušnými. Přinesl podstatné zlepšení ochrany preferovaných skupin, zejména cyklistů a chodců. Ministerstvo dopravy České Republiky nevidí důvod jej měnit a pan Šimonovský je přesvědčen, že je nastaven správně.
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)