Berounské strážníkobraní

Featured Image

Bez větší mediální publicity doputovala konečně k soudu jedna výjimečná kauza. Prakticky kompletní sestava strážníků městské policie Beroun byla obviněna ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Vyjímečnost případu spočívá v počtu obžalovaných a v tom, že hlavním bodem obžaloby není obvyklý exces typu pokutičky do kapsičky, nebo kouzlení s přestupky místních VIPáků, nýbrž shovívavost vůči policistům ve věci dopravních přestupků.

A tato skutečnost má ničivý potenciál atomové bomby. Proč šťavnatou aféru nedoprovází obvyklý mediální cirkus je nasnadě – vohnouti by mohli začít dumat, jestli to náhodou není u obecních ramen spravedlnosti standard. Dumání o čemkoliv je obecně nežádoucí, odvádí poddané od pilného zvyšování HDP a mnohdy vede dokonce k pokládání nevhodných otázek. Kupříkladu zda by se společnost bez této instituce neobešla úplně, což je umocněno současnou chvályhodnou snahou některých politiků odebrat městské policii právo měřit rychlost. Tato pravomoc zmutovala do podoby paušálního obecního mýta a je vlajkovou lodí silniční buzerace.

Česká televize nepřekvapivě ani nepípla, „divák se nesmí děsit“, jak před časem ve slabé chvilce ujelo hvězdě objektivního veřejnoprávního zpravodajství Tvarůžkové. A hlavně by jim to nabouralo dlouhodobou koncepci bezplatné propagace policejních složek v hlavní zpravodajské relaci. Pomáhající a chránící dopravka prakticky neslézá z obrazovky, chlapci v taktických kombinézách, ověšení novými pistolkami, vypadají při výcviku tak božsky akčně a městské policie také nepřicházejí zkrátka. Přece si ten krásný, pracně budovaný potěmkinovský svět otcovského státního bezpečí bohabojných občanů nenecháme zničit zprávami o nežádoucí realitě. Místo toho v den zahájení soudu nabídla napínavou reportáž o odpočívadle na dálnici D11 a také nás informovala, že zlínský soudce Bobek končí ve funkci.

Přitom se jedná doslova o mediální zlatou žílu, i jen průměrně zdatný reportér by poměrně záhy musel zjistit, že skutky popsané v obžalobě proti berounským měšťákům nejsou kuriózním hromadným excesem, ale běžnou solidární praxí policejních sborů. Obvyklé zneužívání pravomoci směrem k občanům zpravidla určitou publicitu mívá, protože se vždy jedná o jednotlivce a je tedy možno ho prezentovat jako selhání lidského faktoru, v tomto případě jde o jasný náznak prohnilosti celého pracně propagovaného systému, tudíž divák nebude touto škodlivou informací zbytečně zatěžován.

Zneužití pravomoci veřejného činitele v berounském monstrprocesu spočívá podle obžaloby v odpouštění přestupků členům „Bratrstva kočičí pracky“- Policii ČR. „Byla jsem těmi informacemi šokována,“ prohlásila starostka Berouna, nominální hlava berounských strážníků. Poradím tedy paní starostce, aby se nyní posadila, protože následující řádky by s ní mohly rovnou fláknout.

Jedná se totiž o jev celostátní a fakt, že se provalil zrovínka v jejím milovaném Berouně, je čirá náhoda. Pokud by byla sebemenší vůle, řešily by se nachlup stejné kauzy u všech soudů v republice a systém městských policií by se totálně zhroutil. Bylo by nesmírně zajímavé zjistit, jak se stalo, že všeobecně zavedený systém bonusů někdo prokopl, a co ho k tomu vedlo. Společenská nebezpečnost uvedeného jednání je celkem nepatrná, nikomu se tím neškodí a v podstatě se jedná o „interní“ záležitost spočívající ve vzájemné reciprocitě složek, které nutně musejí hladce spolupracovat. Důsledné dodržování zákonů spočívající v tomto případě ve vzájemném flastrování, by nikomu neprospělo a vedlo k „válce policajtů“, kterou si nikdo z nich nepřeje. Dělá se to tak odjakživa, do tohoto vzájemně podpůrného spolku patří všichni, kdo se nějakým způsobem podílejí na chodu státu, včetně soudců a státních zástupců. Berounští k tomu přišli doslova jako slepý k houslím, neumím si představit, že to někde nefunguje.

Patří k naprosto běžné praxi, že strážníci přestupky „kolegů“ neřeší. A nejenom přestupky policistů – do bratrstva se počítají také hasiči, záchranka, celníci, bachaři, vojáci, justiční stráž, tajné služby a pochopitelně obecní zaměstnanci. Policejní solidarita je navíc internacionální. Vím o případu, kdy nekompromisní londýnský „bobík“ zjihl při pohledu na českou placku a prominul požadovanou pokutu, stejně tak fungují placky cizích policistů u nás.

Proto všichni nosí průkazy i mimo službu a na dovolených, nikdy nevíte, kdy se bude hodit. Vzájemně poskytovaná přestupková imunita se bere jako nepeněžní bonus k výplatě. Berounští měšťáci to celé házejí na šéfa ve stylu – my nic, my muzikanti. O tom si dovolím zapochybovat, protože nejde o žehlení přestupků místních potentátů, které zpravidla skutečně probíhá ve vyšších patrech, ale o běžnou věc vyřizovanou prakticky denně přímo na ulici. Zpravidla tento systém není třeba direktivně zavádět seshora, protože se tak nějak zavede sám v běžné služební praxi. Pokud není strážník skutečně mimořádné vemeno – úplně slyším ten řev, že vemena jsou všichni – rychle pochopí odkud vítr fouká. A kdo nepochopí, tomu je vysvětleno délesloužícími.

Dobré vztahy s policií jsou pro strážníky naprostý základ úspěchu. Velmi často navzájem spolupracují, nezřídka spolu slouží, naprosto běžná je kooperace například během nočních služeb při řešení větších záležitostí, typicky například diskotékové rvačky. Navzdory českým filmům si všichni z branže automaticky tykají, dejte pak druhý den kolegovi flastr za špatné parkování. Další skutečností je, že strážníci policisty denodenně potřebují kvůli milionu záležitostí, neobejdou se bez nich, opačně tomu tak ale není. Policie by se bez „městskáčů“ obešla a někteří policisté to dávají rádi najevo. Celkem oprávněně považují strážníky za amatérské nedouky a se slovy „schovej si tu tramvajenku“(průkaz strážníka) chudáka „kolegu“ s chutí vydudlají jako každého normálního vohnouta.

K podobným vzácným případům rovnosti před zákonem ovšem dochází výhradně mimo „domácí teritorium“, nikdy ne v rámci obce, kde se všichni znají. Nicméně strážník si nemůže podobný přístup z existenčních důvodů dovolit. Významnou roli v tom hraje přetrvávající komplex méněcennosti, prominutí přestupku policistovi staví strážníka alespoň na chvíli do rovnocenné role já pán – ty pán.

V praxi to pak vypadá zpravidla následovně – hlídka přijede sundat botičku, frajer vytáhne placku a vysloví naději, že se „určitě nějak dohodneme kolego“, případně se prohlásí za hasiče či úředníka odboru dopravy. Pokud to není úplný trotl a chová se normálně, zpravidla skutečně k „dohodě“ dojde a botka se za přátelského hovoru sundá bez sankce. V závislosti na sofistikovanosti záznamů a zaběhaných pravidel se posléze dále koná. Buďto se neučiní nic, nebo se nějakým způsobem identifikuje přestupce jako „kolega“, za dávných časů stačilo napsat na „plachtu“ k SPZ poznámku „PČR“ a věc tím byla vyřízená. Tam, kde se nyní používá moderní dokumentační technika se příkladně zaznamenají pravé iniciály a jako způsob řešení se uvede „domluva“. O služebním poměru přestupce se taktně pomlčí, pouze si strážník udělá svou privátní značku, aby neztratil přehled kdyby se někdo z nadřízených pídil po důvodech neekonomických „domluv“.

Jak všichni jistě víte, odměňování strážníků je založeno na „čárkovém“ systému – čím více vybráno na pokutách, tím vyšší odměny. Vedení jednoznačně upřednostňuje plnění obecní kasy, protože výše vybraných pokut a počet řešených přestupků jsou prakticky jediným viditelným ukazatelem činnosti. „Domluvy“ proto pochopitelně nemají příliš velkou prioritu. Vztah vedení k samotnému „tolerančnímu patentu“ je podobný jako u běžných strážníků, považují ho za samozřejmou věc. Papaláši obou sborů se často pracovně stýkají, tykají si a o zbytečné vzájemné prudění nikdo z nich vůbec nestojí.

Kolegové z oboru se prostě zpravidla navzájem podrží a ze seznamu obecně-policajtských bejkáren mi zrovna tahle nějak nevadí, ničemu a nikomu to neškodí. Podle zákona je řešeno promile případů, aby strážník postoupil dopravní přestupek policisty a spol. jeho nadřízenému, musí se dotyčný projevit jako mimořádně arogantní blb. V takových případech velmi často jde o vyšší úřednickou šarži z Prahy, nikdy o místního, nebo řadového policistu. Zkrátka se jedná o zaběhaný systém, se kterým jsou všichni zúčastnění spokojeni a silně pochybuji, že se na něm bude něco měnit, ať už soud dopadne jakkoliv. Maximálně se změní konspirační pravidla.

Záhadou zůstává, proč se do toho dokonale vyschlého exkrementu vůbec zašťouralo. Naprosto nikdo ze zúčastněných, včetně věc vyšetřujících kladenských kriminalistů, nemohl mít nejmenší zájem otevírat nadmíru choulostivé téma. Vsadím boty, že v Kladně funguje naprosto stejný systém a že z něj místní kriminálka rovněž profituje. Otázka „cui bono?“ tak zůstává prozatím nezodpovězena. Možným jádrem berounského pudla může podle některých náznaků být, že decentní systém šanující „kolegy ve zbrani“ ti jelibuci inovativně používali jako plošné krytí pro obvyklá šméčka s přestupky VIPáků, kámošů a místních rovnějších spoluobčanů. V úvodu zmíněný článek rovněž naznačuje, že přestupky policistů byly evidovány a poté falšovány, což zní jako návod ke katastrofě. Základem úspěchu je věc především nikde neevidovat, možných postupů je celá řada, pokud k zaevidování přesto dojde, je možno zvolit výše popsaný celkem neprůstřelný způsob řešení „domluvou“.

Obrovské nadužívání v kombinaci s diletantským falšováním se samozřejmě muselo zákonitě provalit a je nyní kapku pokrytecky prezentováno jako selhání osmnácti jednotlivců, díky němuž došlo k faktické likvidaci městské policie Beroun. Berounští občané se však nemusí bát, podle zpráv z tisku již opět vstala jako Fénix z popela, zájemců o službu obci prý byla přehršle a jak známo, nová košťata dobře metou. Se zájmem budu sledovat, jak dlouho novým berounským strážníkům vydrží bonzování na berounské policajty kvůli parkování na náměstí. V případné „válce policajtů“ totiž nemůžou nikdy vyhrát.


29.05.2016 Lulina


Související články:


12345 (210x hodnoceno, průměr: 1,10 z 5)
11 471x přečteno
D-FENS © 2016