Vládní kampaň proti rasismu ve stylu anglické kampaně „be kind to your local nazi“ se nám úspěšně rozběhla. Ze začátku to vypadalo o poznání nápaditěji než reklamy na vložky a zubní pastu, ale můj instinkt daňového poplatníka mi říkal, že tu zase někdo rozhazuje prachy.
Původně jsem myslel, že tento pocit vychází z mého přesvědčení, že fašismus a komunismus jedno a totéž jsou. Když lidem nevadí, že mají ve vládě, na ministerstvech a úřadech komunisty, proč by jim mělo vadit, že je jejich soused nacista, nosí černý košile, bílý podkolenky a po večerech vzývá ducha Heinricha Himmlera? Plánuje se taky kampaň „Buď hodný na své místní komouše?“ Představa takové kampaně mi vrací barevné sny : představte si dva svazáky, jak zvedají šňůru na prádlo…
Sporadicky se objevující kvazirasistické nálady občas pramení z nevole nad tím, že skupina intelektuálních asociálů jako například Petr Uhl nebo Jakub Polák zkouší prosadit pro určité menšiny výhody na úkor většiny, to vše většinou z důvodu akutních osobních finančních zájmů. Občas také dojde k negativním pocitům nad tím, že příslušníci určitých menšin jsou za zcela konkrétní kriminální delikty pardonováni nebo dokonce amnestováni churavým pokladačem věnců. Ale jinak nic natolik protispolečenského, aby to stálo za takovou pozornost nebo dokonce za mnohamiliónovou multimediální kampaň.
Kampaň ale nabírala obrátky a já pořád nemohl najít to správné vysvětlení, proč jsou to vyhozený prachy. Dopomohly mi k tomu dvě banální příhody, které se navíc staly v jediný den a v rozpětí dvou hodin.
U starého vysavače, kterým uklízím v autě, jsem zlomil takové plastové zakončení na hadici. Vydal jsem se tedy do klasického obchodu s elektronikou, kde ještě vedou součástky na staré vysavače ETA. Za pultem se pohybovali dva prodavači, z nichž navíc jeden byl zaneprázdněn předváděním vysoce sofistikované kulmy nějaké paní. Tedy, myslím si, že to byla kulma, stejně tak to mohla být laserová šavle Luka Skywalkera z Hvězdných válek. Druhý prodavač právě uspokojil jednoho zákazníka dvěma monočlánky a chystal se obsloužit dalšího, který stál ve frontě přede mnou. Zákazník byl asi třicetiletý chlápek s kulichem na hlavě. Rozběhl se následující dialog :
– „Chtěl bych si vzít támhleto video na Multiservis.“
– „Pane, my bohužel Multiservis nenabízíme. Pokud chcete, můžeme s vámi uzavřít leasingovou smlouvu s Home Creditem nebo Cetelem. Ale Multiservis my u nás neděláme.“
– „A to by by bylo taky jako na splátky, jo?“, rozhodl se Kulich dát najevo, jak mu to pálí.
– „Jo, to je jako Multiservis, jen se to jinak jmenuje.“, vylovil prodavač jakýsi prospekt doufaje, že tím odvrátí bezprostřední hrozbu, že tupoun bude nakonec video chtít a on bude muset vyplňovat formulář. „Pročtěte si to a pak se stavte“.
– „A kolik je u tohodle homekreditu to navýšení?“, nedal se odbýt Kulich.
– „To si více méně stanovíte sám. Záleží na tom, kolik zaplatíte předem hotově a kolik měsíců budete chtít splácet. Čím delší doba splácení, tím víc pochopitelně zaplatíte…“, rozhdodl se prodavač poučit Kulicha o výhodách nákupu na dluh.
– „A kolik je to tak průměrně?“, nevzdával se Kulich.
– „To vám nic neřekne, kolik je to průměrně. Prostě si doma dejte dohromady, kolik zaplatíte dopředu, kolik měsíců budete chtít splácet, přijďte a já vám pak spočítám, kolik zaplatíte navíc, jo?“. Právě jsem se přiučil, jak někomu sdělit, aby okamžitě vypadnul. Kulich ale nechápal vůbec nic.
– „Já někde slyšel, že tyhle firmy jako Multiservis musí teď napřed říct, o kolik jako že se přeplatí!“, ozval se v Kulichovi zákazník a expert na obchodní právo zároveň.
– „Ale já vám to zatím nemám z čeho spočítat. Musíte mi říct, kolik zaplatíte na místě a na kolik chcete splátky. Jinak vám nikdo nepoví, kolik přeplatíte. To prostě nejde.“
Kulich to konečně vzdal. Tušil nějakou pakárnu a vsadil bych se, že večer v posteli bude starý vykládat, jak ho chtěli ti parchanti ve městě očurat, ale že se nedal a hezky jim vytmavil, co že zavedla Zemanova vláda. Otočil se a měl se odchodu, řekl bych, že to šel zkoušet jinam, kde mají Multiservis.
Koupil jsem kolínko v ceně osmnácti korun a pokračoval jsem do banky, kde jsem měl v úmyslu provést určitou operaci s mým běžným účtem. V bance, kde mám účet, existuje instituce zvaná „osobní finanční poradce“, tedy člověk, na kterého se mám obracet v případě, že potřebuji komunikovat s bankou. Problém je jenom v tom, že onen poradce je osobní nejen pro mne, ale pro dalších asi tisíc klientů a tak u něj stojí pokaždé fronta. Když jsem vešel, poněkud kostnatá asi pětadvacetiletá osobní poradkyně právě řešila cosi s nějakou paní. Přede mnou se nacházel ještě jeden unikátní párek. Špinavě blond paní připomínající kuličku v červené bundě s anglickým nápisem přes celá záda a manekýn, který vypadal, jako když se urve z řetězu. Vymoženosti moderní doby, jako například šampon s vitamíny i bez, hřeben, žiletky a fantastická bělost díky Arielu mu očividně zůstaly utajeny. Podle oparu pomalu plnícího provozní prostory banky jsem usuzoval, že tam kopnul pár fernetů a taky nějakou zelenou. I muži mají někdy své dny, zvlášť když se rozhodnou jít se ženou do banky. Paní Kulička se vyznačovala znělým hlasem, kterým byla určitě s to přeřvat celý kravín a pochopitelně taky i velkoryse navrženou diskrétní zónu.
– My bysme si chtěli vzít třicet tisíc půjčku, oznámila Kulička na tvrdku.
Poradkyně nejprve zkusila již poněkud otřepaný trik s prospektem, ale Kulička ji odbyla, že to už četla. Poradkyni nezbylo než se pustit do přípravy celé operace.
– „Máte potvrzení o výši příjmu potvrzené od zaměstnavatele?“, tázala se Poradkyně.
Kulička se zarazila.
– „To potřebujeme? Já myslela, že dáváte půjčky bez těch …formalit, jak říkají v televizi v tý Vaší reklamě. Tady v tom vašem papíře to taky máte!“, zatlačila Kulička na pilu.
Začínalo se mi to líbit.
– „To určitě ano. Potvrzení o výši příjmu je taky skoro to jediný, co po vás banka požaduje. Banka musí mít přece doklad o tom, že máte nějaké příjmy“, nenechávala se vychýlit Poradkyně. „Zajeďte za svým zaměstnavatelem a on vám obratem vyplní to potvrzení, je na zadní straně toho letáku, co jsem Vám dala“, pokračovala Poradkyně.
– „To nejde. My jsme z Chropyně a než tam dojedem, tak už v kanceláři nikdo nebude“. Moje prognóza, že se jedná o dva řepáky, se tím neodvratně potvrdila.
– „Nevadí. Můžete přijet zítra. Jsme tu do …“
– „To nejde. Zítra mám odpolední a oni nám ho podrží jen dva dni. Teda mrazák.“
– „No tak se s nimi v tom obchodě domluvte a přijďte v pondělí“, byla vstřícná poradkyně. Naděje, že Kuličku Ferneta setřese, byla poměrně velká.
– „V pondělí je pozdě. My budeme v sobotu píchat!“, pravila rezolutně Kulička. Zakašlal jsem, abych zamaskoval vyprsknutí smíchy. Poradkyni to ale neušlo a vzhlédla ke mně pobavenými očky.
– „Prase píchat. Jako zabíjačka“, uvedl Fernet na pravou míru vzniklé faux-pas, což se mu skutečně povedlo. Smát se začali i dva lidé u vedlejšího stolu. Fernet opět kolem sebe vytvořil mrak kořalného smradu. Vsadil bych se, že po tomhle zážitku mu bude muset Kulička zadotovat pokladnu, aby měl drn na další chlast. Ani se nedivím, že musejí tahat z banky půjčky, když to hovado tolik vylejvá, myslel jsem si.
Znejistění páru využila Poradkyně.
– „Je mi moc líto“, pravila pohnutě, jako by jí zemřela sestra. „Nejsem oprávněna sjednat půjčku, pokud nemáme k dispozici všechny podklady.“ Nasměrovala profesionálně pohled jinam a audience byla u konce. Prase by jí mělo poslat děkovnou depeši, vybojovala mu týden života navíc.
Vyřídil jsem s Poradkyní to, co jsem potřeboval, a vydal se k domovu.
A v tom mi to došlo. Možná je to sice tak, že jsem na tyto dva ukázkové vohnouty natrefil náhodou a že představují pouze špičku hory z natvrdlosti, ale spíš to asi bude tak, že reprezentují pouze nepatrný vzorek z přespočetné skupiny lidí, kterým už televizní reklamy a mexické telenovely spolu s Likérkou Božkov úplně vypatlaly mozky. Může tupý Kulich nebo jednoduchá Kulička, nemluvě už vůbec o Fernetovi, pochopit ten jemný vtip skrývající se v z Anglie importované kampani „Be kind to your local nazi“ neboli „Buď milý na svého místního nacistu“, když nejsou schopni pochopit ani jednoduché administrativní úkony, jako například něco přečíst nebo někde něco předložit?
Dovedl bych si vybavit takovouto scénku :
Malý Pepíček přijde domů, hned ve dveřích srazí podpatky a zařve „Sieg heil!“
Nebo ještě něco horšího…
Fernet : „Fuj Pepíčku, to se nedělá. To je ošklivý. Tak se zdravili nacisti“.
Kulička : „Nech ho, teď už se to může, dávali to v televizi“.
(9x známkováno, průměr: 1,11 z 5)