Bahenní svět

Featured Image

V druhém dílu seriálu o vypitých kebulích zmíníme fenomén zvaný pivo.

Inspirovala mě k tomu příhoda z letošní Seat rallye, respektive z RZ Římov. Kousek ode mně stál (seděl, ležel) pivní vohnout. Připomínal vzducholoď. Vzducholodě ale obvykle nemívají baťůžek a v něm měl plastové láhve s pivem. Přišel jsem právě v okamžiku, kdy jednu dopil. Hodil jí před sebe někam k trati (on jí někdo sebere) a chvíli se rozhlížel okolo, po té naší krásné zemi. Podíval se mojí přítelkyni na prsa a pronesl: „Dal bych si jedno“. Nevěděl jsem, o čem přesně mluví, chtěl jsem mu dostatečně důrazně sdělit, že tady si jedno i druhé dávám pouze já. Naštěstí se ukázalo, že by si dal pivo. Vytáhl další láhev a štastně se přisál. Každý má halt jiné preference.

Dehydratace?

Dělalo by mi asi problém vypít během čtvrt hodiny litr vody s bublinkama, protože bych se pak asi poblil. Vlastně si už ani nevzpomínám, kdy jsem pivo pil naposledy. Vím, že jedno černé pivo jsem vypil v Jeseníkách na dovolené (to bylo před třemi roky) a další bylo nějaké v místě uvařené pivko v pivnici v Norimberku loni na podzim, čímž jsem si osvěžoval atmosféru kolem roku 1933. Chutnalo výborně, ve srovnání s několika nealkoholickými pivy, které jsem také za svůj život vypil. Dál jsem během posledních dvou let vypil asi tři piva po různých mastných obědech, protože jsem si namlouval, že to tak bude lepší – a nebylo.

Jakožto nepivař mám ostatně jeden problém. Když jdu (lépe řečeno jedu, kvůli totálnímu nedostatku času v posledním asi jednom roce jezdím skoro všude autem) s nějakou skupinou do restaurace, vždy se najde nějaký krkavý smeták, který mi hlasitě začne něco předhazovat. Věty typu „dej si něco pořádnýho“ (čímž se asi myslí pivo Samson vyrobené podle receptury z filmu Desperado: -… A pivo tady chutná jako chcanky! -My do něj taky chčijem! -A nejen to! ) nebo „ty se s náma ani nenapiješ?!“ (džus se asi nepokládá za nápoj ani tekutinu) bych označil za celkem standardní průpovídky, na které mi většinou ani nestojí za to reagovat. Pokud by se zde objevila argumentace o zapšklém abstinentovi, tak předesílám, že whisky nebo polosuché víno mi proti srsti není, pokud se ovšem nejedná o nějaké šílené produkty z Likérky Božkov, ke kterým se přibaluje poukázka na vlčáka a bílou hůl, případně Chateau de Tetrapac. V případě konzumace alkoholu preferuji chuť před množstvím a hezky strávený večer pro mě neznamená devatenáctkrát krknout a sedmkrát jít na smradlavý hajzl. Proč tedy pivo systematicky nepiju? Hlavně asi proto, že mi nechutná. Dokonce si myslím, že většina komerčně dostupných piv snad ani žádnou chuť nemá.

Jindy zase zavládne pivní veselí, když oznámím, že jsem z Budějovic, města piva (no jo, vy se máte, vy tam máte pivovar). Já osobně z přítomnosti dvou pivovarů nic nemám, kromě smradu, který se line z Budvaru, a kromě traktoru s mlátem, za kterým občas jezdím do práce a ze kterého teče nějaký blevajs, který smrdí jako by obr Kobr poblil celé Kněžské Dvory.

Mám za to, že u chronických konzumentů piva už dávno nejde o žízeň, ani o chuť, ani o pěnu, ani o teplotu adekvátní sedmému schodu ve sklepě, ale o prosté podlehnutí marketingu.

V počáteční éře reklam na pivo se zdůrazňovala jeho chuť a nespecifická vlastnost zvaná „říz“. Někdy se jednalo o vysloveně kontraproduktivní reklamní počiny. Například nevím, zda si hospodská subkultura odnesla nějaké výrazné poselství ze sloganu „královský pivovar Krušovice“, zato prý slogan oslovil elitáře a ochlastu Havla, o jehož monarchistických i opileckých sklonech nemohlo být pochyb. Bránický pivovar zase přešel na úroveň elementárních pravd sloganem „pivo v každém pivě“. Úplně nejvíc to zazdil budějovický Budvar s jeho sloganem „to nejlepší, co máme“. Myslím si, že česká země má mnohem lepších lidí, myšlenek a věcí, než je jakékoli pivo.

Pak asi pivovary společně s postupnými úpravami receptur směrem k low-cost ideálu a přeměně piva na zrzavou nahořklou limonádu pochopily, že chuť nebude v budoucnosti predominantním znakem jejich produktu a našly něco mnohem působivějšího. Lifestyle. Od teď už je jedno, jak to chutná, ale co to z konzumenta udělá. Po obrazovce se to všude hemží sympatickými namakanými pivaři a štíhlými pivařkami s orosenými půllitry v rukou. Typické pro tyto reklamy je, že všichni žijí tak nějak aktivně – pořád někde běhají, skákají, jezdí na kolech, chytají ryby nebo s pomocí kozla stěhují klavír. Mají bicepsy jako běžný člověk stehno a lepí se na ně ženský s krásnýma kulatýma prdelkama, ne jako ta vaše škatule blbá. Netřeba připomínat, jak dalece se taková představa liší od životní reality typického pivního vohnouta pytlovitého vzezření, pronášejícího nesmyslné bláboly ve smrdutém prostředí restaurace n-té kategorie.

Třetím a nejpokročilejším typem proplachování mozku pivem je slibování nějakého kromobyčejného zážitku po jeho konzumaci. Nemyslím nyní tlak v močovém měchýři nebo krkání, ale něco skutečně mega. Konzumace piva je pak něčím, co děláte pro sebe, pro vaše vlastní uspokojení a relaxaci, vypitím zrzavé vody se doslova rozmazlujete. Tak třeba kampaň „dej si jedno lepší“ na české pivo s nápisem Budweiser Bürgerbräu neboli bíbíčko. Když budete pít správné pivo, budete mít ty nejbáječnější kamarády (ne věčně ožralého traktoristu Vencu s IQ na hranici debility) a budou se na vás lepit ty nejlepší baby (ne kolozubá Mařka Vovsová, která kouří za gulášovou polévku a rohlík). To všechno je v té láhvi, fakt, nekecám!

Zdaleka nejodpornějším reklamním tahem bylo propojit pivo a sport. Zdánlivě spolu oba fenomény nesouvisejí – podívejme se na typického pravidelného konzumenta piva, jakým je třeba Homer Simpson, a typického sportovce, pochopíme, že pro jednoho z nich není srdeční záležitost sport a pro druhého asi nebude posláním vysedávání v hospodě. Sbratřit tyto dva natolik odlišné fenomény se povedlo díky společnému jmenovateli, kterým je vohnout. Vohnout rád lemtá pivo a vohnout rád sleduje marné a většinou předem rozhodnuté události na sportovišti, takže ve spojení fotbalu/hokeje a piva vznikl velmi pragmatický model maximalizace zisku.

Pivo je praktické i v případě, že máte zájem o nějaké hodnotné dary. Čepička, co vypadá jako zátka, patřila bezesporu k tomu lepšímu. Jednou jsem někde v Křemži potkal týpka, který měl na sobě dvouřadé sako, bílou košili, tmavou kravatu, perfektně vyžehlené kalhoty, vyleštěné boty a na hlavě špunt od Staropramenu. To se nedá popsat, to se musí vidět. Jinak můžete třeba za šestnáct zátek dostat otvírák, abyste si mohli otevřít dalších šestnáct piv. Tomu se říká kampaň pro inteligentního konzumenta.

Zajímavé je, že jsem v žádné reklamě nezaznamenal prostý fakt, že člověk zpravidla pije, když má žízeň. Zřejmě se ani nepředpokládá, že by v budoucnu bylo pivo používáno jako nápoj, spíše je vypodobňováno jako hračka nebo kosmetika, případně jako prostředek k zvyšování fyzické a sexuální atraktivity.

Co s tím? Kromě sdělení mého názoru na základní pohonnou látku naší vohnoutí země jeden postřeh. Kdyby před dvaceti lety někdo přišel s tím, že české pivovary bude vlastnit Heinekken a že budou vyrábět vháněním oxidu uhličitého do nějaké břečky pivní limonádu, zřejmě by to vyvolalo celonárodní odpor. Kdyby nyní někdo třeba z entuziasmu chtěl přesvědčit pivního bezmozka, aby pil malinovou šťávu, tak by ho ten elegantně poslal do prdele, protože potřebuje „to svoje“ pivo, pivíčko, píviště. Kdyby ovšem nějaký pivovar začal prodávat malinovou šťávu jako extra speciální supersportovní pivo s kousky ovoce, byl by z toho hit. Což potvrzuje úvodní tezi, že o ten alkohol ani chuť v podstatě nejde.

Přemýšlel jsem nad tím a dospěl k závěru, že pivo se v Čechách nepije kvůli žízni, ale proto, že se to tak nějak patří. Vaše chuť a vaše potřeba jsou v tu chvíli podřízeny jakýmsi vyšším zájmům a definuje se, že je to tak prostě správně. Jedná se zřejmě o stejný sociální návyk, jako opakované poslouchání recidivistů Karla Gotta a Heleny Vondráčkové. Ačkoli jejich posluchači dobře vědí, že od nich už nic nového neuslyší. Nebo sledování osmdesáté sedmé reprízy seriálu Taková normální rodinka. Pivo je prostě konstantou, která je narozdíl od jiných prvků našeho turbulentního prostředí stálá a představuje tak půl litru relativního bezpečí a jistoty. Donesou vám ho až pod nos, vy ho jen vypijete, stejně jako včera, předevčírem, před týdnem, před měsícem a před lety – váš klid a nerušený duševní spánek tím nebude dotčen.


05.06.2005 D-FENS
 

12345 (2x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
336x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:07
D-FENS © 2017