Autoškoly EU – náš vzor?

Featured Image

Často jsme svědky toho, jak většina českých politiků s loajalitou vzhlíží ke branám Bruselu a jak ministerští úředníci zdatně straší evropskými směrnicemi.

Vláda i sněmovna vzdor různým skandálům plodí jeden zákon za druhým, polotovary nevyjímaje, takže novela stíhá novelu jako o závod. Čert aby se v tom vyznal. Logicky uvažující občan nevěřícně kroutí hlavou a neinformovaný tuzemec žasne. Každopádně zástupci lůzy blednou a třesou se strachy před přehršlí všelijakých super novinek, pokynů, nařízení a směrnic evropského střihu. Ale je všechno v EU opravdu tak super? Musíme se hanebně stydět za svojí úroveň? A je vůbec pravda, že jsme proti EU ve všem opravdu tak pozadu?  To jsou všetečné otázky, na které jsem hledal odpověď a byť nejde o žádnou analýzu, přece jen jsem si vlastní obrázek udělal.

Po dlouhých letech fachy jsem si udělil dovolenou a vyrazil na jih za sluncem. V Avignonu jsem ze zvědavosti vstoupil do jedné francouzské autoškoly. V Peniscole jsem náhodně narazil na další autoškolu, ale návštěvu mi překazily zamčené dveře. Zkrátka úřední hodiny se nekryly s realitou. Možná měli zrovna dovolenou jako já nebo ochořeli. Jezdit nemohli, to bych si musel všimnout, protože vozový park nebyl zrovna nejmenší a městečko to bylo malé. Každopádně to veřejnosti zapomněli sdělit. Jako zástupce veřejnosti jsem byl logicky pobouřen. Pak mi došlo, že ve Španělsku se siesta neoznamuje, ale drží. Dobrý zvyk, asi to zavedu také. Přes prosklenou stěnu jsem si udělal aspoň pár fotek a rovnou řeknu, že učebna mě zklamala… Další španělská autoškola, tentokrát v Santiagu de la Ribera, také neunikla mé pozornosti a protože mě zaujala, prozkoumal jsem jí nejpodrobněji. Ale popořadě.

FRANCIE

Tranzit přes Francii byl jednak ve znamení výborných dálnic a druhak i ve znamení velmi slušných a precizně značených národních silnic. Zdeformován  profesí (pozorný čtenář vytušil, o jakou profesi jde), těšil jsem se, že přes den nebo navečer uvidím nějakého kolegu s autoškolou. Musím zklamaně konstatovat, že jsem měl řádnou smůlu. Za celou cestu tam i zpět jsem v barvách autoškoly viděl jen dva malé prcky – úplně nové Renaulty Clio. Nuže dobrá, Clio sice není žádná Laguna, ale zato je vidět, že na nákladech se šetří i tady. Malý postřeh – první Clio při odbočování doleva brzdilo full brake, leč ukazatel měl zřejmě blbou kostru nebo spálené žárovky J.

 Druhé Clio se zase motalo v levém pruhu dálnice a jak se na správnou autoškolu sluší, vesele brzdilo provoz. Předpokládal bych, že učitel vyveze žáka na dálnici, až když má základy zasebou, ale nechci o tom důležitě kafrat, určitě věděl, co dělá. Třeba už měl dost městských křižovatek a potřeboval si protáhnout kostru. Děláme to tak občas všichni, pomyslel jsem si, ale do foťáku jsem obě situace nemilosrdně nacpal. Hlavně proto, že i u něho jsem zaznamenal „spálené“ žárovky v ukazatelích směru… L

AVIGNON – Sice to sem nepatří, ale o EU to je. Za vyčůrání na euro WC jsem zacvakal srandovní taxu 12EUR. Mon Dieu, v obyčejné hospodě! Dělá se to takhle. Bonjour, kde máte záchod? Bonjour Monsieur, máme jenom světlý Heineken…pán chce malé, střední nebo velké? Madame, pán chce na malou a pán docela spěchá! Qui, rozumím – takže malé (a s úsměvem idiota pózuje s třetinkou v ruce). Merci, když jinak nedáte, dejte mi dvě normální (manželka přece nebude čekat na sucho, až si pán uleví). Jasně, že jsem nečekal, až nacmrndá dva půllitry. Tlačen akutní potřebou, zvolil jsem variantu já na euroWC, Heineken na stole. Nedovedu si představit, že bych musel nejdřív mlasknout pivo a pak si teprve odskočit… Mezitím byla manželka nasměrovaná na předzahrádku plnou vajglů, papírů a jiného smetí. Když usedla ke stolku, umožnil mi personál odejít na euroWC.

Čekal jsem fotobuňky, bezkontaktní nebo pákové baterie, tekuté mýdlo a fukar na ruce. Co jsem ale uviděl byl silný tabák. Reálné euroWC ve vyhlášené historické perle Francie určitě nebylo zbudované podle směrnic Bruselu. Soudím tak podle nory plné přepravek, do které jsem byl nasměrován. Na pochybnosti, jestli jsem náhodou nevlezl do skladu harampádí, mi nezbýval čas. Rychle jsem se prosoukal přes přepravky a další překážky, abych si ulevil. Vědět v tu chvíli, že pivo nevalné chuti bude stát 2 x 6EUR, určitě bych se v euro skladu i posral… (čtenář nechť mi laskavě promine). To jsem ale odbočil do úplně jiné oblasti, než kterou zamýšlím dále popsat.

Autoškola situovaná v přízemí omšelé budovy, se prezentovala dvěma motocykly stojícími na chodníku. V boční uličce zaparkované Clio mě potřetí utvrdilo v názoru, že jde o univerzální francouzský učební stroj. Je možné, že domácí automobilka podporuje autoškoly, ale neověřoval jsem si to. Do učebny kombinované s kanceláří se vcházelo rovnou z chodníku. Jako následovník Komenského jsem marně hledal nějakou didaktickou techniku. Z mrzké úrovně vybavení mě zaplavil dvojnásob blažený pocit, neboť jsem zaznamenal, že do předměstí Avignonu ještě nedorazily u nás tak vehementně prosazované počítače. Po nich jsem pátral hlavně. Pravda je, že jsem je neobjevil ani zde, ani jinde. Stejné to bylo i s  trenažéry x-té generace – jakoby se po nich slehla zem. Mé dojmy vylepšil až majitel autoškoly. Ačkoliv neuměl vůbec česky (to mě nezaskočilo), reagoval poměrně slušně. Z mých gest a několika nadřených a špatně vyslovených slovíček (byl očividně potěšen, že mluvím jeho jazykem) pochopil, že žádám ceník a okamžitě mi vyhověl. Z ceníku jsem ale moc moudrý nebyl.

V předtištěném rozpisu měl tlustou fixkou dopsané hodiny a jakési dílčí ceny. Nakonec jsem zjistil, že cout total je 550EUR za skupinu „A1“, 580EUR za „A“, a  že za „B“ si účtuje 690EUR (lehce přes 20.000 Kč). Možná také proto nevypadal vůbec sedřený. Zatímco on jde domů, já makám. Abych ho dohnal, musel bych dělat  asi 4x víc než on anebo bych musel 4x zvednout cenu. Obojí je nereálné – při první variantě bych padnul únavou rovnou do hrobu a při druhé by do autoškoly nepřišel nikdo. Při odchodu sklouznul můj pohled na dvě japonské mašiny prosté druhých řidítek. Omlouvám se, ale dosud jsem se nezmínil,  že kromě autíček Clio jsem viděl i dva motocykly, oba obsazené jedním jezdcem v oranžové vestě s písmenem L. Předpokládat, že žáci naráz ztratili své učitele, jsem si netroufnul. Aha, je to jasné, žádný shoz učitele se nekonal. Na první mašině jel žák, na druhé seděl učitel a kecali spolu přes mikrofon. O co více rizika pro žáka, o to méně pro učitele. Jsem přesvědčený, že to nebetyčné pohodlí na stroji bez druhých řidítek i ten pocit samostatnosti za trochu adrenalinu stojí. Na druhou stranu je jasné, že poměrně malý rozdíl mezi cenou za skupinu „B“ a „A“je odrazem zvýšených nákladů na pořízení a provoz druhého motocyklu. Možná proto se tento způsob u nás neujal, i když podle foršliftu to možné je.

ŠPANĚLSKO

Jestliže jsou francouzské Autoroute bezvadné, pak španělské Autovia a Autopisty se jim bezesporu vyrovnají. Všude, kde se rozšiřuje dálnice se velkoryse staví, pozemky nejsou úzký profil a peníze zřejmě také ne. V obou zemích se dodržují rychlostní limity, výjimky se pochopitelně najdou. Každopádně policistů jsem na cestě dlouhé 5.600 km viděl méně, než autoškol a přesto se jezdí ukázněně a proto i plynule. Asi mají dodržování předpisů v krvi nebo je to výší pokut, ale rozebírat to nehodlám. Na západ od našich hranic je příjemná i vzájemná ohleduplnost. To jen v Německu je její úroveň o poznání nižší. Zkrátka majitelé Porsche, BMW a Mercedesů zrovna moc ohledy neberou. Jak jen mohou, zhusta překračují doporučený speed limit. Káry jim to umožňují, tak warum nicht, že jo. Proto zejména tam, kde jsou tři jízdní pruhy není rozumné cpát se do krajního levého s něčím, co jede po rovině s bídou 150 km/h. Samostatnou kapitolou jsou motorkáři, protože unisono kašlou na všechno a ve všech třech zemích vyznávají styl full throttle. Snad jen v případech, kdy mají zasebou lepou děvu, jsou ochotni ubrat a nevrhají se tak střemhlav do prekérních situací. Ta jejich slepá víra v nesmrtelnost součástek a pneumatik, jakož i spoléhání se na fantastickou účinnost brzd, mě opravdu fascinuje…

PENISCOLA – Jak už jsem se zmínil, autoškola byla navzdory úředním hodinám zavřená. Přes prosklenou stěnu jsem ale viděl do útrob učebny. Mé dojmy z umakartových stolů a z koženkou potažených židlí umocňoval televizor. Odhadl jsem, že pochází z doby, kdy se u nás začal vysílat druhý program. Na zdi viselo něco málo dopravních značek a dva neuměle vyvedené obrazy, demonstrující předepsané osvětlení. Nepřehlédnutelné cedule u vchodu hlásaly, že se zde konají také CURSOS ADR. Na vitríně visela fotka vozového parku – tři Renaulty Clio (už zase), nevzhledný malý skútr, jedna obstarožní stopětadvacítka a stejně obstarožní autobus, před kterým by obstály i historické kousky z Vysokého Mýta. Zástupkyně cisteren posazená na podvozku zhruba o velikosti Avie 30 zřejmě suplovala učební pomůcku pro CURSOS ADR. Park doplňoval mikrobus Mercedes a jedna malá nákladní souprava od téže firmy. V pozadí stál nějaký větší sedan a osobní auto připomínající Fobii. Podle velikosti budovy a fotky vozového parku jsem usoudil, že jde o velkou autoškolu..

SANTIAGO DE LA RIBERA – Tady jsem měl daleko větší štěstí. Ačkoliv má neznalost španělštiny je tak hluboká, že hlubší být nemůže, komunikaci s majitelem autoškoly José Alfarem to nemohlo zabránit. Pochopil, že jsme kolegové a už žhavil kopírku, aby mi ofotil ceník. Přidal vizitku a díky elektronické poště spolu čile korespondujeme, já se slovníkem na dolní liště monitoru.

Učebnu měl útulnou, kancelář malinkou, zato auta veliká. Žádné francouzské prcky, ale rovnou kombíka VW Passat a Almeru Tino, poslední hit Nissanu. Almera nebyla ještě označená, ale co. Na Passatu také nebyla žádná svítilna schváleného typu, jen za zadním sklem se cudně krčila zelená samolepka cca 15x20cm s písmenem L a názvem autoškoly. U té Almery Tino se ještě zastavím, protože nejde o žádný tuctový vozík. Dovolím si citovat útržky z její charakteristiky: čtyři hvězdičky v testu EuroNCAP, pěti nebo šestistupňová manuální převodovka, barevný displej sdruženého panelu se zadní parkovací kamerkou, zážehový motor 1.8 l s variabilním časováním ventilů nebo nový turbodiesel 2.2 dCi se systémem vstřikování paliva Common Rail, v základní výbavě ABS s brzdovým asistentem a EBD, aktivní opěrky hlavy na předních sedadlech, čtyři airbagy, automatická klimatizace, palubní počítač, dálkově ovládané centrální zamykání, rádio + CD s ovládáním na volantu, záruka 3 roky nebo 100.000 km, záruka 12 let na prorezavění …

No nekupte to do autoškoly, když maestro José inkasuje za béčko skoro 4x větší sumu, než nejodvážnější autoškola v naší metropoli.  A nekupte to podruhé, když vás hýčkají odpisem DPH a když k tomu don Alfaro dostal od výrobce  takovou slevu, že se mi z toho zapotilo oko. U nás se tahle kára nabízí za cenu, která začíná někde na  615.000,- Kč, kdežto on jí pořídil přibližně za 11.000EUR. Fajn, tak hmatatelný a podstatný rozdíl je na světě. Šťouralům a ekonomickým mudrcům mohu poskytnout sice nepřesný, ale dostačující demografický údaj. Santiago je malé lázeňské městečko, žijící pouze z letního turistického ruchu a z přestárlých lidiček, kteří vyhledávají lázeňskou péči. Kupní sílu tamních zájemců o skupinu B si netroufnu odhadnout, ale jasné je, že bude o dost vyšší než u českého zájemce. Za naftu platí stejnou cenu jako u nás, kolem 1EUR za litřík. Jak je na tom s dalšími náklady vážně nevím, ale mám zato, že vaz mu rozhodně nelámou. Ale dost o financích.

Musím říct, že ani u dona Alfara jsem také neviděl žádný trenažér x-té generace, ani počítači nabitou učebnu. Vybavení mi přišlo důvěrně známé – tabule, video s TV, zpětný projektor, obrazy dopravních značek, funkční model řezu archaickým motorem se spojkou a  převodovkou (dalo se točit klikou), na podstavci umístěné kolo s navlečeným sněhovým řetězem (pedagogo má smysl humor, přiznal se, že sníh a náledí ještě neviděl), panel s blikajícími semafory, panel s  přední maskou a zadním čelem s funkčním světly a panel s ovládacím okruhem bubnové brzdy. Ještě mi tam scházely Fronkovy obrazy a v autoškole u dona Alfara bych se cítil tak, jako v české autoškole před 35 lety. Jediný pokrok představovala souprava Color TV + HiFi video… To není kritika, nýbrž potvrzení mého přesvědčení, že quasivědecké metody výuky řidičů stojí za prd. Že některé naše autoškoly používají trenažéry je věcí jejich zastánců, leč jiní, podobně jako pedagogo José Alfaro, si vystačí se svými auty. Všiml jsem si, že také vybírá registrační poplatky a není to zrovna malá částka. Pamatuji si, že za přihlášku si   účtuje 150EUR. Samozřejmě, že registrační poplatky jsou za normálních okolností nevratné. Považuji to za dobrou ochranu proti těm, kteří si vyzvednou přihlášku, nechají se zaregistrovat a pak ani nereagují na pozvánku. Na autoškolu se buď vykašlou nebo přejdou do jiné, která je zlomí nižší cenou nebo slibem „řidičák za 14 dní“…  Mohu říci, že v autoškole ALFARO, která je členem CONFEDERACIÓN NACIONAL DE AUTOASCUELAS, se mi líbilo všechno. Určitě proto, že z ní kromě spokojeného učitele a majitele v jedné osobě, vyzařovala solidnost a profesionalita.
 

ZÁVĚR

1. v EU existují malé i velké autoškoly, malé se zdají být v převaze
2. pro výcvik A se používají dva motocykly bez druhých řidítek + intercom
3. pro výcvik B se používají převážně malá a úsporná vozidla
4. označení výcvikových vozidel není v EU jednotné
5. pro výcvik B se nepoužívají trenažéry
6. pro výcvik C a D se používají starší ojetá nákladní auta a autobusy
7. učebny jsou vybaveny jednoduše, bez počítačů – základ tvoří tabule, obrazy a TV+video, další učební pomůcky zřejmě nejsou taxativně určeny
8. pro opakování a přezkoušení se používají klasické oboustranné testy A4 ve stejné podobě, která se u nás používala před zavedením blokového systému
9. ceny jsou rozdílné, nelze je jednoduše porovnávat s ohledem na různorodé formy přípravy a jejich kombinace
10. průměrné ceny za skupinu „B“ nejsou (ve Francii a Španělsku) nižší než 20.000 Kč
11. průměrná cena nafty je stejná jako v ČR ( kolem 1? / litr)
12. ceny nových osobních vozidel jsou nižší než v ČR a kromě odpočtu DPH existují i výrazné slevy pro autoškoly
13. jsou zavedeny registrační poplatky splatné při podání žádosti
14. pověřené autoškoly mohou pořádat kurzy ADR
15. autoškoly jsou zastřešeny různými formami sdružení

  Závěr by tedy mohl znít takto: zjistil jsem, že dobré české autoškoly se nemusí za nic stydět, protože v zemích EU se žádné zázraky nekonají. Obecně bych si přál, aby se tam nahoře přestalo neustále experimentovat a zkoušet profitovat na domnělé neznalosti mantinelů směrnic EU těch dole.
 


30.10.2005 Seat

12345 (2x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
315x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:07
D-FENS © 2017