Autopojištění IV: Přátelé a nepřátelé na pojistném trhu

Featured Image

Dnes bych rád pojednal o poslední části fungování pojistného trhu, kterou jsme ještě neprobrali a sice, kdo je váš přítel a kdo nepřítel na pojistném trhu. Rád bych se zmínil o některých aspektech tzv. „obchodní řeči“ – tedy šroubů, které vám bude průměrný pojišťovák valit do hlavy, a nakonec bych se chtěl trošičku věnovat tomu, co to je pojistný podvod a jak se proti nim pojišťovny brání.

Agent nebo makléř?

Existuje několik typů pojišťováků. Někdo je vázaný zástupce, výhradní zástupce, upřímně ač jsem absolventem semestrálního základního studia pojišťovnictví od ČKP/ČAP úplně si rozdíly nepamatuji a myslím si, že je to – obzvláště v ČR – venkoncem jedno. Míra výhradnosti a vázanosti je u jednotlivých typů pojišťováků různá, ale v zásadě existují jen dvě možnosti: Buď dělá pojišťovák pro jednu konkrétní pojišťovnu, nebo prodává pojištění všech možných pojišťoven. Tomu prvnímu říkejme agent (činitel, jednatel, pověřenec, zástupce…z latinského agere – uvést do pohybu), tomu druhému makléř. Základní rozdíl mezi agentem a makléřem by měl být ten, že agenta platí pojišťovna, kdežto makléře platí klient, aby za něj vedl jednání s pojišťovnami. Říkám „měl by být“, protože reálně to takhle opravdu nefunguje. Reálně to je tak, že agent kope za svoji pojišťovnu a makléř za sebe. V realitě totiž v ČR platí makléře taktéž pojišťovna provizí úplně stejně jako svoje vázané pojišťovací poradce a jediný rozdíl je v tom, že makléř spolupracuje s více pojišťovnami najednou. Teoreticky by se mohlo zdát, že to je výhoda a makléři to tak také nezřídka prezentují: „Já, jako makléř, vám z nabídky pojišťoven vyberu to nejlepší, co je na trhu a to vám pojistím. Díky naším super sofistikovaným softvérům, pane Vomáčka, a úžasnému týmu analytiků-nadlidí víme přesně, co potřebujete a vyjednám vám k tomu nejlepší cenu.“ Krásná obchodní řeč, ale opravdu to takhle nefunguje. Makléři zpravidla pojišťují to, z čeho dostanou největší provizi. Pokud nenarazíte na opravdu slušného člověka, tak vězte, že makléři jsou nějaké vaše potřeby úplně ukradené. Makléřské firmy vypisují soutěže (o věcné ceny, status i peníze), které motivují makléře prodávat to, co zrovna makléřská firma prodávat chce (z jakýchkoliv důvodů). Makléři sami o sobě také nejsou hloupí a umí si spočítat (v nejhorším na počítadle a na prstech), co jim vynese víc peněz. Nějaké vaše potřeby jsou až na posledním místě. Agenti zase musí poslouchat, co jim přikazuje „centrála“, tedy pojišťovna, pro kterou pracují. Mají svoje šéfy a ti mají svoje šéfy a to, že dělají na provize, ještě neznamená, že nemusí svoji centrálu poslouchat v tom, co budou prodávat. Někdy i tam se jedou různé soutěže, ale zpravidla stačí příkaz shora a věci se dějí. Vím o případu, kdy se pojišťovna rozhodla prodávat jeden produkt a jiný postupně ukončit, a tak prostě svým vázaným agentům v nabídkovači (software na vygenerování nabídek) prostě starý produkt zablokoval. Pro doplnění – u makléřů postupovala jinak, ti mají na výběr z více pojišťoven, ale i u nich našla nástroj, jak produkt zastavit. Kdo je tedy přítelem a kdo nepřítelem na pojistném trhu? Nepřítelem na pojistném trhu je jak makléř, tak agent, ale makléři jsou zpravidla (zpravidla, neplatí to určitě vždy) prolhanější. Kdo nevěří, ať tam běží. O praktikách některých makléřů vznikl dokonce film a můžeme-li věřit Lidovkám – a moje osobní zkušenost to jen potvrzuje – nejsou soudruzi z nejmenované firmy zdaleka jediní. Existuje nějaké řešení? Ano, existuje – jděte za člověkem, kterému můžete doopravdy věřit a který prodává pojištění. Můj tip je, že to s největší pravděpodobností bude vázaný agent/zprostředkovatel některé (spíše velké než malé) pojišťovny a ne makléř, ale počítám, že i makléři mají přátele. Chtějte po člověku, s kterým jednáte, aby vám vysvětlil, jaký produkt vám prodává a proti jakým rizikům vás tento produkt kryje a proti jakým ne. Pokud vám to váš poradce není schopen vysvětlit jednoduše a srozumitelně, věřte, že na vás jen plive naučenou obchodní řeč. Pojišťuje se ze zásady riziko, tedy konkrétní hrozba Vašemu zdraví či majetku, která může nastat s určitou pravděpodobností. A pojištěním se finančně zajišťujete proti tomuto riziku, tedy odkládáte stranou peníze pro případ, že se hrozba naplní. Velmi zjednodušeně řečeno. Člověk, který vás pojišťuje, by vám měl být schopen vysvětlit, na jakou konkrétní hrozbu se pojišťujete. To, že je pojištění „nejvýhodnější“ nebo „nejlepší na trhu“ nebo dostalo někde nějakou cenu, to vůbec nic neznamená. Důležité je (nebo by pro vás mělo být), jak daná pojistka ochrání vás proti hrozbám, kterých se obáváte.

Obchodní řeč v autopojištění

Pojišťováci – ať agenti, ať makléři – jsou zpravidla vybavení vysílající institucí magickými slůvky, kterým se říká „obchodní řeč“. Jsou to kouzelné fráze, které se používají na zlomení odporu při prodeji. Fráze, které dokáží proměnit něco, co nechcete, v něco, co potřebujete. Co se týká povinného ručení, tam moc není o čem mluvit. Vy povinné ručení „musíte mít ze zákona“ a když ho mít nebudete, přijde na vás zlá ČKP a bude po vás vymáhat peníze a když někoho nabouráte, zacálujete to pěkně ze svého. Těžko říct, jestli je tohle vůbec obchodní řeč. Jak tedy prodat více povinného ručení? Inu, jde o to nabídnout klientovi nějakou „vyšší“ variantu povinného ručení. Kouzelné slovíčko, kolem kterého se točí celá obchodní řeč, je zde „zdarma“. „Pane Vomáčko, když si uzavřete to povinný ručení tadyhle v tý verzi SUPERMEGAMAXI, tak my vám k tomu dáme zadarmo pojištění všech skel. Takže když někde chytíte kamínek, tak vám ho opravíme!“ To zní skvěle! Nejen že splníte zákonej požadavek, ale dobrák pojišťovna vám ještě zadarmo pojistí skla včetně bočních a zadního. Má to dva drobné háčky. Zaprvé – to sklo vám pojišťovna nepojistí „zdarma“, ale to pojištění máte „v ceně“. Ona totiž vámi zvolená variante SUPERMEGAMAXI je jaksi dražší než varianta POVKO CHUDÉHO MUŽE i varianta NORMÁLNÍ POVKO. A o co si myslíte, že je dražší? No přece o pojistné na všech sklech a dalších rizicích „zdarma“ (jako třeba (lepší) asistence)! Otázkou je taky, jaký je limit takového pojištění. Je to pět tisíc? Tak to se vám ale může stát, že v případě, že nakoupíte kamínek od protijedoucího náklaďáku, vám nebude pojistka stačit, protože třeba máte atypické sklo nebo byste ho rádi měli tónované (protože to původní bylo také tónované). Výměna čelního skla může klidně stát 6500 včetně DPH. Jasně, ušetřili jste pět tisíc, ale z obchodní řeči byste si mohli (respektive si máte) myslet, že pojistka kryje veškeré škody na všech sklech. Otázkou také je, jaké další podmínky takové připojištění (protože nic jiného to není) má. Třeba se k tomu může vztahovat povinnost nechat si auto opravit tam nebo onde, což může klidně znamenat, že za opravou čelního skla pojedete pěknou dálku. Nebo možná je to likvidátor, kdo rozhodne o způsobu opravy. Menší „ďubky“ mimo výhled řidiče se dají zalepit pryskyřicí a není třeba měnit celé sklo. Chcete ho vyměnit? Fajn, tak si to zaplaťte za svoje, pane Vomáčko. Přesto spousta lidí věří na to, že jim pojišťovna dává nějaká rizika zadarmo.

Další trik je šachování s cenou. Pojišťovna vám nabídne nějakou cenu, a když se na ní netváříte, hodný agent/makléř řekne: Ale víte co, pane Vomáčka, já vám dám tadyhletu obchodní slevu. Nakolik si vzpomínám, mělo nějakou formu slevy v podstatě každé pojištěné auto. Jak jsem psal hned v prvním díle: Pojištění je kalkulováno tak, aby uneslo slevu. Nabízení slevy, abyste „u nás zůstali“ eventuelně „přešli k nám“ je naprosto rutinní trik/forma obchodní řeči. Když vám dá pojišťovák slevu, není to vaše veliké obchodní vítězství. Je to znamení toho, že se blížíte reálné ceně. Pokud vám Váš poradce dosud žádnou slevu nenabídl, zeptejte se ho na ní. Je, samozřejmě, možné, že zrovna vám konkrétně z nějakého důvodu nemůže pojišťovák žádnou slevu nabídnout. Moc si nedovedu představit, co byste musel být za klienta, ale teoreticky to představitelné je. Každopádně šachování s cenou je běžná obchodní taktika při prodeji povinného ručení.

Co se havárky týče, základní trik je trvání na tom, že havárku zásadně potřebujete, protože „vás někdo nabourá“. Havárka se anglicky popisuje jako „motor OWN damage“ tedy vlastní škoda na vozidle. Jak jsem psal minule, domnívám se, že valná většina populace havárku nepotřebuje a z toho, jak bude případnou škodní událost pojišťovna řešit, bude dost nešťastná. Klasikou je nabízení „nového a lepšího pojištění“. Zatím jsem ještě neslyšel, v čem je to které „nové“ pojištění lepší než to staré. V sazbě to zpravidla nebývá. Velmi často pojišťují poradci „nové a lepší“ pojištěné proto, že na tom mají nějakou pobídku – vyšší provizi, nějakou soutěž, navázané roční hodnocení, nebo jim to prostě centrála přikázala.

Abych nebyl jenom negativní a věčně kritický, ale také trochu věcný, popíšu, jak bych si představoval opravdovou a upřímnou obchodní řeč při sjednávání autopojištění. Pan Vomáčka má 10 let starý auto s ročním nájezdem 18 tisíc kilometrů a jezdí bez nehod. Dostavil se za svým pojišťovákem, protože mu končí pojistka na autě. Představuju si, že k němu pojišťovák promluví následovně: Pane Vomáčko (protože poradce zná a používá vokativ), vy máte deset let staré auto. To bychom asi neměli pojišťovat havarijně, protože – upřímně – když to někde omotáte o strom, tak vám pojišťovna nic moc nedá. Vy jezdíte bez nehod, mohl byste si klidně uzavřít levnější povinné ručení 50/50, ale já osobně bych vám doporučil pojistit se na limit 100/100 kdybyste měl někde opravdu obzvláštní pech a způsobil značné škody. Skoro určitě to nevyužijeme, ale to pojištění už nebude o tolik dražší a vy budete vědět, že jste pohodlně v limitu, kdyby se, nedej Bože, něco přihodilo. Navíc to můžeme dát do naší varianty SUPERMEGAMAXI, kde v ceně toho pojištění máte rovnou připojištěna všechna skla do limitu 5000 korun. Vy máte tónované čelní sklo, takže je možné, že vám to případnou výměnu úplně nepokryje, ale zaplácne to většinu ceny té opravy. Zároveň v ceně toho pojištění, když už to budeme platit, budete mít i střet se zvěří a vandalismus zvěře a nějaké ty kroupy a živly do limitu 10 tisíc korun. To první kryje škody způsobené tím, že narazíte do srnky nebo divočáka a to druhé vám pokryje případ, že vám pod kapotu vleze u vás v Kotěhůlkách nějaká krysa nebo kuna nebo kočka a překouše kabely. Taky je k tomu v ceně lepší asistence, díky které budete mít nárok – kromě jiného – na náhradní vozidlo v případě havárie na deset a nikoliv jen na pět dní a v případě poruchy odtažení do servisu podle vašeho výběru a ne jen do toho nejbližšího. Celková cena před obchodní slevou, kterou vám k tomu samozřejmě dám, by byla X při měsíčních splátkách, Y při čtvrtletních splátkách a Z při roční splátce. Po obchodní slevě X1, Y1 respektive Z1. To je ideální obchodní řeč, kterou bych rád slyšel, ale jsem si takřka jist, že nikdy neuslyším. Život pojišťovákův je těžký a provize z autopojištění – jak sjednatelská, tak udržovací – je nízká.

Obchodní řeč v životním pojištění, aneb přetáčíme a lžeme

Životní pojištění není úplně moje parketa, ale něco málo o tématu přece jenom vím a domnívám se, že jsou to informace, které je třeba sdělit.

Tedy předně – životní pojištění vás má zajistit pro případ smrti. Už někdy v roce 2013 zakázala ČNB, jakožto regulátor, pojišťovnám (a zejména makléřům) tvrdit perspektivním klientům, že životní pojištění je spoření. Ano, je pravdou, že životní spoření má také riziko „dožití“, kdy se pojistná částka vyplatí klientovi, pokud dožije určitého – zpravidla důchodového – věku. Ale rozhodně neplatí, že by vás měla životní pojistka zajistit na stáří. K tomu slouží pojištění penzijní. Ona je pravda, že životní pojištění má i jistou spořící funkci právě skrze ono riziko „dožití“. Obzvláště to pak platilo u pojistek uzavřených do konce dekády 00, které byly tak zvaným „tradičním“ životním pojištěním. Tradiční životní pojištění se opíralo o technickou úrokovou míru, tedy o úrokovou míru, která byla pevně daná a o níž musely pojišťovny zhodnocovat vámi uložené prostředky (zjednodušeně řečeno matematickou rezervu) v životním pojištění pro případ dožití. Dnes je pojistný trh dále a takovéhle životní pojištění vám už nikdo nenabídne. Proč? Protože pojišťovna není schopná vygenerovat dostatečné výnosy. Používá se proto investiční životní pojištění, kde si zvolíte strategii (zpravidla z možností: konzervativní, normální nebo dynamická) a máte buď zisk (který ale může být větší než TUM na některých starých pojistkách) nebo ztrátu (což jste s TUM mít nemohli). Pojišťováci rádi prodávají životní pojištění, protože provize na něm jsou obrovské. Proto vám bude pojišťovák klidně do očí lhát a tvrdit, jak skvěle na tom vyděláte a kolik peněz si odnesete na penzi a kdesi cosi. Nedělám si iluze o tom, že především makléři úplně klidně kašlou na příkaz ČNB a klientům zdůrazňují spořící efekt životního pojištění. Přitom, o tom životko vůbec není. Smyslem životního pojištění je zajistit svoje děti a manželku pro případ, že umřete nebo jinak „vypadnete“. Správné životní pojištění by tak mělo být pojištěno také proti trvalým následkům a to i důsledkem nemoci.

Čímž se dostáváme k druhé lži. Velmi často vám pojišťovák nabídne „životko“, které ale v podstatě má takřka jen úrazovou složku. „Toto pojištění vás kryje i proti trvalým následkům a při invaliditě, pane Vomáčka a přitom je velmi levné!“ praví makléř nejmenované pyramidy makléřské sítě. Co opomene říci je, že je velmi levné, protože ty trvalé následky a invaliditu hradí jen při úrazu. Dostanete rakovinu a ochrnete nebo jste dlouhodobě nemocní? Smolík, pacholík, proti tomu vás pojistka nekryje a výpadek příjmu, ať si vaše ctěná rodina řeší, jak chce, pro nás tahle štace končí. A nedostanete nic. Nic, rozumíte? Jako že ani korunu. Na tohle jsou machři zejména makléři (netvrdím, že to dělá každý makléř ani, že to dělají jenom makléři) a nějaká etika je vůbec, ale ani náhodou nezajímá. Nespokojený klient si může stěžovat tak leda v lampárně na hlavním nádraží…pokud tam na vozíku dojede. Obzvláště na pozoru by se měl klient mít, pokud nemusí vyplňovat zdravotní dotazník a nehrozí mu vyšetření u smluvního lékaře a přitom mu není třeba dvacet. Životní pojištění totiž normálně stojí na tak zvaných úmrtnostních tabulkách, kde po vložení vstupních parametrů (věk, pohlaví ehm…to už vlastně ne, bylo to nefér, Verbotte! V celé Německo EU!, BMI, zda člověk kouří, pije, rodinná a osobní anamnéza a tak dále) dokáže šikovnými aktuáry zkonstruovaný systém vypočíst, kolika let se člověk dožije. To umožňuje pojišťovně velmi přesně odhadnout, jak se bude chovat její portfolio klientů a kolik bude platit. Úraz se může stát každému, samozřejmě to není u každého stejně pravděpodobné, ale na úraz lze v podstatě pojistit skoro každého. Na nemoci prostě nikoliv. Lež spočívá v tom, že vám (zpravidla) makléř navodí pocit, že jste krytí pro případ například trvalých následků z jakékoliv příčiny. Čtěte pozorně pojistnou smlouvu, respektive jděte jen k takovému pojišťovacímu poradci, kterému můžete a chcete věřit.

Nejhorší špínu jsem si nechal na konec. V pojišťovnictví se tomu říká „přetáčení“ smluv a funguje to takhle. S makléřem uzavřete životní pojistku. Po roce až dvou vám týž zavolá a sdělí vám, že vaše smlouva je totálně špatně, ale nezoufejte, máme novej skvělej produkt, kterej vás skvěle zajistí a k tomu dostanete tenhle smartfoun…teda slevu na něj, ale to je skoro totéž. Co se stane v okamžiku, kdy pošlete storno? Ukončí se vaše životní pojistka a pojišťovna vám vypořádá zbytek z matematické rezervy. Problém je v tom, že po roce až dvou jste teprve zaplatili vstupní náklady (najmě zprostředkovatelskou provizi, která činí až 200 % pojistného!!!) a hodnota vaší matematické/technické rezervy = 0. Makléř ručí proti intervenci/stornu zpravidla ten rok až dva (podle toho, kdy se proplatí náklady) zprostředkovatelskou provizí. Z celé transakce tedy profituje pouze makléř. Vy máte 0 a začínáte sypat od znova, takže jste platili rok až dva pojistného do kanálu. Pojišťovně se proplatila provize, takže má po roce až dvou od vás také nulu, respektive mínus, protože má také náklady typu „administrativa“. Jediný, kdo na tom vydělá je makléř, který vám smlouvu „přetočil“ a vyinkasuje opět zprostředkovatelskou provizi a vás nechá další dva roky uzrát, abyste mohl být protočen (a podojen) znovu. Proč píšu jenom o makléřích? Protože vázaní agenti tohle nedělají. Proč to takřka vůbec nedělají? Protože by se s nimi pojišťovna opravdu VELMI rychle rozloučila. Přetáčení smluv je zlo, je to de facto podvod, z něhož tyje zmrd-makléř a všichni ostatní, včetně pojišťovny, jsou na něm biti. Pokud k vám, tedy, přijde nějaký makléř, že má pro vás lepší pojistku, pošlete ho velmi rychle do prdele.

Do prdele pošlete také každého, kdo vám bude tvrdit, že investiční životní pojištění je lepší než to tradiční. Tradiční ŽP disponuje technickou úrokovou mírou, která peníze, které do něj sypete, zhodnocuje lépe než leckterý spořicí účet, tím pádem v případě že se vám něco přihodí, dostanou vaši pozůstalí jakž takž odpovídající hodnotu, nikoliv o inflaci ozobaný nominál nebo třeba taky nic v případě IŽP. Totéž v bledě modrém platí pro staré tradiční penzijní spoření, kde máte alespoň garantovanou nulu. Na novém penzijním spoření nemáte garantováno nic. Jako u aut doporučuji pokud možno procházet svoje smlouvy každý rok a upravovat je, aby odpovídaly vašim potřebám, u životního pojištění mohu doporučit jedině se dobře zamyslet a pak uzavřít pojistnou smlouvu s tím, že ji máte na třicet let a nesahat na ní, maximálně s vaším rostoucím příjmem zvyšovat pojistnou částku. Ze zásady se sjednává životní pojištění tak, že zajišťujete svoji rodinu částkou odpovídající zhruba dvěma rokům vašich příjmů nebo jistině vaší hypotéky nebo jiné velké půjčky, podle toho, co z toho je vyšší. To je proto, aby vaši pozůstalí mohli případně doplatit z vaší životní pojistky hypotéku a nevyhodili je z baráku, eventuelně, aby měli dostatek peněz na dostatečně dlouhé období pro případ, že umřete a jste hlavní (jediný) živitel rodiny. Pojišťujete se na pro vás relevantní rizika (tj. zpravidla na závažné nemoci i na úraz) a na dlouhou dobu. Ideálně byste si měli jednou správně nastavit životní pojistku a pak už na ni nesahat. Všechno to, samozřejmě, stojí a padá na tom, jestli je váš pojišťovák slušný člověk nebo na vás chce jenom vydělat provizi. Pokud se vás ptá na vaše příjmy a výdaje/závazky a vybírá životní pojištění podle toho, patrně nejste úplně mimo.

Pojistný podvod z jedné…

Ušetřím vás keců o tom, že pojistný podvod je trestný čin, protože to policie stejně neumí pořádně stíhat…ostatně, prudit za prošlou lékárničku je snazší a vydělává to prachy, na rozdíl. Každopádně mají pojišťovny pravdu, když tvrdí, že páchání pojistných podvodů prodražuje pojistné všem účastníkům pojištění. Je to pravda, protože když pojišťovna někde prachy vyplatí, musí je také odněkud vzít. Aby ty peníze nevyplácela zbytečně, má tři základní linie obrany. První linii tvoří algoritmus pro detekci pojistných podvodů. Existují jisté indikátory, jejichž přítomnost upozorňuje pojišťovnu, že škodní událost je podezřelá. Tyhle indikátory dávají dohromady teamy velmi inteligentních a sofistikovaných matematiků pomocí statistických modelů testovaných oproti případům odhalených a prokázaných pojistných podvodů. Pakliže se takové indikátory objeví na škodní události, systém automaticky označí událost jako podezřelou a někdo se tím musí zabývat. Buď „jen“ likvidátor, nebo rovnou vyšetřovatel. Zároveň mají likvidátoři za úkol případy, které jim přijdou podezřelé posílat vyšetřovatelům. Tím se dostáváme k druhé obranné linii a to jsou vyšetřovatelé. Vyšetřovatelé jsou zpravidla – i když ne vždy! – bývalí policisté, kteří prověřují (někdy v terénu, někdy i „jen“ od stolu) případy, které se pojišťovně zdají podezřelé ať z toho, ať z onoho důvodu. Například v případě že příbuzní oběti dopravní nehody žádají odškodnění za emoční újmu, může vyšetřovatel zkoumat, zda byly v rodině opravdu tak silné vazby. Stává se, že ji žádá příbuzný, který s obětí nehody patnáct let nemluvil, protože se nenáviděli a podobně. Poslední linií je databáze SVIPO, neboli Systém Výměny Informací o Podezřelých Okolnostech. Je to databázový systém, který mají pojišťovny mezi sebou za účelem, jak název napovídá, výměny informací o podezřelých okolnostech jednotlivých škodných událostí. Pojišťovna měří úspěšnost této svojí obrany pomocí ukazatele, který se jmenuje zpravidla „uchráněná hodnota“ nebo nějak podobně. Nakolik z vlastní praxe vím, rok od roku uchráněná hodnota v pojišťovnách roste. Otázkou, nezodpovězenou a asi nezodpověditelnou je, jestli proto, že roste počet pokusů o pojistný podvod nebo se systém lépe a rychleji učí než dříve. Každopádně, chcete-li provést pojistný podvod (což nedoporučuji), musíte vymyslet něco opravdu nového a originálního, což úplně není jednoduché.

Každopádně, pokud projdete sítem SVIPO, automatické detekce i pohledem likvidátora, který k vám nepošle vyšetřovatele, stejně ještě nemáte vyhráno. Velmi často se totiž na pojistný podvod přijde tak, že to někdo práskne. Vždycky se nakonec najde nějakej dobrák, kterej si všimne, že si žijete nad poměry, že máte víc, než byste mít měl a šupajdí na pojišťovnu, že ta vaše zlomená noha zase až tak zlomená nebyla, protože jste tejden po úrazu hráli fotbal s klukama z vedlejší vesnice a to není možný, pane pojišťovák, aby ten člověk za to dostal deset tisíc, no řekněte!

a druhé strany

Ovšem nemyslete si, že podvádí jenom sprostí pojistníci. Celkem solidně umí podvádět i agenti a makléři. Někdy jsou organizátory kroužku, který podvod připravuje a realizuje, někdy pojišťují za provizi mrtvé duše, které pak po čase přestanou platit. Nikdy jde podvod v podstatě jen proti pojišťovně. Jeden příklad za všechny, kdy výhradní agenti používali rodné číslo jedné konkrétní klientky, aby jiným účastníkům pojištění „přitáhli“ její (maximální, pochopitelně) bonus. Věděli něco klienti? Těžko říct, dostali značně zlevněnou pojistku, tak si asi nestěžovali a nepátrali po tom, jak se tak zázračně zlevnila a proto u agentů smlouvu podepsali, protože jim byli schopní nabídnout levnější pojištění než konkurence. Problém je v tom, že jim dále bonus nenabíhal (protože využívali rodinný bonus), jinak by to byla asi ztráta výhradně pro pojišťovnu. Ale to zjistí asi až ve chvíli, kdy se budou chtít pojistit někde jinde, respektive při výročí, kdy jim pojišťovna slevu zruší a jim skočí pojistné o rozdíl mezi maximálním bonusem a jejich bonusem nahoru, což mohou být klidně desítky procent. Pojišťováci byli chytří, systém ČAP pro ověření bonusu kontroloval jen křestní jméno a rodné číslo, takže měnili příjmení, aby se shodovalo s příjmením pojistníka a v systému pojišťovny to tolik nevykukovalo. Jak se na to přišlo? Někdo v pojišťovně pojal při prohlížení výsledků roční produkce autopojištění podezření, že rodinných bonusů je nějak moc a průměrné pojistné je příliš nízké. Analytický útvar schroustal data podle zadání a analytik je srovnal nikoliv podle příjmení, ale podle použitého rodného čísla a ejhle! případy se ukázaly v celé nahotě hned v první kontingenční tabulce. Stačilo se jenom dobře podívat. Problém podvodů obecně je, že se na ně zpravidla nakonec přijde. Tohle konkrétně byl relativně hodně novátorský přístup, ale pojišťováci udělali tu chybu, že jej opakovali příliš často. Natolik, že to při detailním zkoumání ročních výsledků pohnulo čísly natolik silně, že se měl někdo potřebu tím zabývat. Jak jsem psal v prvním díle – pojišťovna disponuje teamy vysokoškoláků, jejichž úkolem je počítat a počítat a počítat až do zblbnutí pondělí až pátek od osmi do pěti a velikou relační databází, která umožňuje konstruovat modely a hledat anomálie.

To je v tuto chvíli asi všechno, co mohu nabídnout k tématu pojišťovnictví. Pokud by byl zájem o nějaké další téma z tohoto oboru, třeba seberu ještě sílu na další díl, ale sám za sebe jsem asi řekl všechno, co jsem v tuto chvíli řici chtěl.


15.01.2017 Honza


Související články:


12345 (166x hodnoceno, průměr: 1,10 z 5)
14 584x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!