Po dlouhých letech jsem se konečně vydal na dovolenou. Do mé oblíbené Francie a tentokráte vozem. Jaké je cestování po Evropě?
Za 2 týdny jsem najezdil cca. 4500 km. Poznal jsem dálnice Německa, Francie, Itálie, Rakouska a (naneštěstí) i u nás. Ve Francii byl čas na hlubší pozorování řidičských zvyků a návyků, přece jen jsme během pobytu netuhli stále na jednom místě, ale poměrně hodně jezdili. Srovnání tedy bude pro jednotlivé země v několika kategoriích pro dálnice, pro Francii se rozepíši trochu podrobněji.
Německo
Cena: Zadarmo
Technický stav dálnic: Dobrý, dálnice často (ale ne zákonitě) tříproudové, povrch slušný, vyjeté koleje jsem nepotkal.
Opravy: Poměrně dlouho před uzavírkou omezení rychlosti, nahnání do potřebných pruhů, i u uzavírky cesta poměrně odsýpá (i díky řidičským návykům – viz níže). Snaha o zachování dvou pruhů i v uzavírce, takže oprava neznamená kolaps dopravy.
Hustota provozu: Jel jsem v pondělí přes den, aut bylo více, ale dálnice rozhodně nebyly přehuštěné a to ani v okolí měst.
Odpočívadla: Častá, poměrně slušná, před každým vyznačena vzdálenost k dalšímu. Jen soudruzi trošičku pozapomněli na to, že by na odpočívadle mohly být i toalety. Ty jsou spíše výjimkou (alespoň dle označení) a není neobvyklé vidět z lesíka u odpočívadla vycházet pány v oblecích, kteří pak nasedají do Mercedesů.
Řidiči: Slušní a ohleduplní. Možná až moc. U přípojného pruhu pouštějí vozidla v pomalém pruhu naprosto běžně připojující se vozidla tak, že uhnou do levého pruhu. Občas i za cenu toho, že rychle jedoucí vozidlo musí zpomalit. Pravdou ale je, že jsem takto nikdy neviděl nikoho omezit ostatní účastníky.
Blinkry: Naprosto striktně používané při každém manévru, takže má člověk poměrně jasnou představu, co se bude dít.
Rychlost: Teoreticky neomezena. V praxi hodně omezení na 130 či 110 (zejména kolem měst). Rychlé řidiči jsou poměrně ohleduplní a nechají pomalejší předjet. Na druhou stranu ohleduplnost je i na straně pomalejších. Z mého pohledu naprostá spokojenost, byl jsem schopen udržovat stabilně 160 na neomezených úsecích, 130 či 110 kde bylo určeno.
Ostatní: Některé benzínky neberou 200EUR bankovky, což nebylo úplně příjemné zjištění.
Francie
Cena: Kurva draho. Po Francouzských dálnicích jsem ujel cca. 1500 km. Cena cca. 150EUR. Platí se na mýtných branách. Když člověk vychytá správné okýnko (a má rozumnou platební kartu – tedy čipovou) je placení i velmi rychlé. S neobvyklejší platební kartou (American Express) je situace poněkud komplikovanější, ale dá se zvládnout.
Technický stav dálnic: Super. Téměř všude (vyjma horských oblastí) 3 pruhy. Krásný odstavný pruh. Prostě výborné poježdění.
Opravy: Zpomalení jsou až nezdravě brzo, stejně tak zúžení přijde klidně 5 kilometrů před oblastí práce. U některých omezení doteď nevím, proč tam byla. Nikdo tam nikde nepracoval (což není ve Francii až tak neobvyklé).
Hustota provozu: Dálnice zejí prázdnotou. Při příjezdu (pondělí) naprosto mrtvo, až jsem se bál, jestli nezačala třetí světová. Při dalších přesunech poloprázdno až prázdno. Ale ono se není moc co divit, při těch cenách.
Odpočívadla: Častá a velmi dobrá. Všude toalety (i když občas turecké), všude pár stolečků, aby se dalo najíst, výjimkou nejsou dětská hřiště. Vždy značeno, co odpočívadlo obsahuje, vždy značena vzdálenost k dalšímu. Občas na dálnici cedule s cenami benzínu (a vzdáleností) u dalších benzínek.
Řidiči: Naprosto sobečtí. Sledují jen sebe (a aby se jim nic nestalo). Zažil jsem i předjíždění zprava. Na druhou stranu se na 3 proudech vždy řadí i do nejpomalejšího pruhu a nedělá jim to problém. Mimo dálnici je to snad ještě horší. Když jedou pomalu, neuhnou, když potřebují vyložit náklad, tak ho vykládají klidně na kruhovém objezdu. Když potřebujete změnit pruh, musíte se tam nacpat. Na druhou stranu jsou poměrně tolerantní. Protože všichni jezdí z našeho pohledu podivně, tak si tu podivnost navzájem tolerují a tolerují ji i cizincům.
Blinkry: „Hele, Francois, tady vlevo od volantu je nějaká páčka. K čemu to je? Já s tím zkusím pohnout. Jéééé, ono to dělá nějaký zvuk. Nechám to puštěné.“ (po 5 minutách) „Už mne to nebaví, já tím pohnu někam jinam.“ Používání blinkrů je pro Francouze velkou neznámou. Co se bude dít, musíte odhadovat. Auto jedoucí po dálnici v pravém pruhu a blikající 10 kilometrů vlevo, není výjimkou. Při změně pruhu ve městě budou všichni ignorovat váš blinkr. Ale když tam nacpete čumák, tak vás pustí. Kruhové objezdy (a je jich všude jako naseto) jsou záležitost pro věštce. Někdo nebliká vůbec, někdo dává znamení, kam pojede, při vjezdu na pruháč a pak už ne. Prostě totální chaos. Pokud si na to ale člověk zvykne, tak to funguje.
Rychlost: Dálnice 130 (za deště 110). Automatický radar na každém rohu (ale vždy je na něj upozorněno). Na dálnici se téměř bezezbytku dodržuje rychlost. V praxi to znamená, že pravý pruh jede 115, prostřední 120 a rychlý 125. Se svou rychlostí 134 (dle GPS) jsem byl jedním z nejrychlejších vozidel na dálnici. Občas se najde někdo rychlejší, ale jsou to veskrze výjimky. Ve městech se používá spíše zdravý rozum.
Ostatní: Za 2 týdny pobytu jsem potkal 1 (slovy jedno) policejní auto, které se staralo o provoz na silnici. Jinak je vše ponecháno samoregulaci. Jak jsem psal už výše, jsou Francouzi za volantem hodně specifičtí, ale pokud si na to člověk zvykne, dá se to zvládnout. Pravda potkal jsem i slepici, která mne v 50, kde jsem jel 70 naprosto brutálně předjela, aby za 400 metrů zběsile brzdila (na 50) za autem vyjíždějícím od krajnice, které se pak pokusila při předjíždění vytlačit. Když jsem míjel málem vytlačené auto, všiml jsem si, že jde o začátečníka (povinné označení auta nálepkou A). Tedy začátečníci. Po pokusu o vytlačení zůstala stát u krajnice a evidentně byla hodně v šoku. Slepici jsem znovu potkal o asi 2 km dál, kde stála na semaforu (takže si moc nepomohla). Na mého fakáče reagovala fakáčem, po rozjetí ze semaforu se mne pokusila vybrzdit. Což byl hodně odvážný tah, vzhledem k tomu, že ona seděla v tunovém minivozítku a já ve skoro dvoutunové mrše. Kdybych ne tu brzdu vehementně nedupnul, mohla si sbalit trosky do tašky a domů dojít pěšky. Blbci se evidentně najdou všude.
Itálie
Cena: Draho. Ujeto 800 km za asi 50EUR. Platí se na mýtných branách. S kartami není problém. Na rozdíl od Francie, kde jsou mýtné brány na každém rohu, jsem tady platil přesně dvakrát.
Technický stav dálnic: Dobrý (asi jako v Německu). Hodně trojproudých úseků. Pobavil mne připojovací pruh zleva.
Opravy: Potkáno pár, vždy snaha o zachování průjezdnosti.
Hustota provozu: Jak kde. Místy jsem se proplétal zatraceně hustým provozem (od hranic cca. K Janovu), místy nikde nikdo (například mezi Brescií a Padovou).
Odpočívadla: Kromě benzínek neexistují. Naprosto odmítám říkat neoddělenému rozšíření dálnice odpočívadlo.
Řidiči: Většinou slušní, ale našlo se i několik magorů. Jsou-li na dálnici 3 pruhy, pravý je de facto prázdný. Přejet do něj asi v Itálii zkracuje přirození o několik metrů. Jinak si tu panickou hrůzu z pomalého pruhu neumím vysvětlit.
Blinkry: „Ty, Giuseppe, tady je páčka vlevo od volantu. Raději na ni nebudu sahat, aby mne to nekouslo.“ Italové prostě nevědí, k čemu je blinkr. Po dálnici se proplétají auta a nikdo nebliká. Občas z toho vznikají šílené situace.
Rychlost: Dálnice 130 (za deště 110). Většinou dodržována. Tedy plus mínus. Většinou se jede hromadně o něco rychleji (cca. 140 dle GPS). Není ale neobvyklé potkat šílence jedoucího 220 (odhad).
Ostatní: Hrozně mne pobavilo, že u benzinky stál přímo u stojanu chlap s terminálem na karty a peněženkou a kasíroval přímo tam. To se jen tak nevidí.
Rakousko
Cena: Normální. Dálniční známka na 10 dnů 7,7EUR. V obchodě u hranic (nějaká oficiální budka) ale brali jen MasterCard, kterou nějak nedisponuji ani já ani manželka, poslední hotovost byla naházena do mýtnice v Itálii. Naštěstí u benzinky o pár kilometrů dále brali i normální platební karty.
Technický stav dálnic: Ucházející. Resp. většinou poměrně dobrý, ale i delší úseky s vyjetými kolejemi.
Opravy: Potkáno pár, vždy snaha o zachování průjezdnosti, ta ale občas úplně nefunguje. Překvapilo mne luxusní fungování zipu před zúžením.
Hustota provozu: Poměrně vysoká. Před Vídní ucpáno.
Odpočívadla: Jsou, vždy značena vzdálenost k dalšímu. Na žádném jsem nebyl (kromě benzinek), takže nedokážu soudit.
Řidiči: Většinou slušní, ale našlo se i několik magorů.
Blinkry: Asi jako Německo.
Rychlost: Dálnice 130. Plus minus dodržována (přibližně jako u nás). Magorů výrazně více než v Itálii a Německu. Ve Francii by takové řidiče asi rovnou stříleli.
ČR
Cena: Normální.
Technický stav dálnic: Mizerný
Opravy: Potkáno poměrně hodně. Každé omezení znamená brutální zpoždění. Největší zpoždění na všech těchto cestách nabráno u Prahy. D1 není v evropském pohledu ani dálnice. Průměrná rychlost po republice byla pod 100 km/h.
Hustota provozu: Kurva husto.
Odpočívadla: Jsou, ale nikdy jsem neměl odvahu tam zastavit, když jsem viděl ten bordel. Značená vzdálenost k dalšímu odpočivadlu? Chaaaaaaa chaaaaaa.
Řidiči: Hodně magorů. Blbec jedoucí 180 brzdí těsně za autem, které rychlostí 140 předjíždí kamion, k tomu zhusta bliká a gestikuluje jako stižený padoucnicí. Zip je neznámým pojmem, auta se řadí vyloženě chaoticky.
Blinkry: To asi jediné funguje.
Rychlost: Dálnice 130. Jedná se pouze o deklaratorní omezení. Každý si jezdí, jak ho napadne. Automatické kontroly neexistují, policie neexistuje (za poslední rok jsem je na dálnici potkal jednou a to asi jen projížděli a tvářili se nenápadně).
Ostatní: Známe asi všichni. Dálniční síť je řídká, technický stav veskrze hrozný (kromě několika málo úseků zcela nových dálnic), řidiči neukáznění a agresivní. S agresivitou jako u nás jsem se na celé cestě nepotkal (kromě jednoho výše uvedeného případu). Například mne za celou dobu nikdo „neproblikal“.
Obecné zjištění: Nejvíce prasí vlastníci aut německé provenience a to i ve Francii. Chtělo by to ale více dat k analýze, tohle je jen můj subjektivní pocit.
(1x známkováno, průměr: 4,00 z 5)