Aritmetika průběžného penzijního systému – díl první

Featured Image

I vrabci na střeše si už cvrlikají, že náš systém důchodového zabezpečení za nic nestojí. V politickém žargonu se tomu říká potřeba hluboké strukturální reformy. Naneštěstí ale všechny návrhy reforem i reformiček vypadají jako zvýšení daní, jako snížení penzí, anebo nejlépe jako obojí dochuceno výtažkem z pořádně proregulovaných penzijních fondů.

Nelze se proto příliš divit kritice ze strany bijců za zachování prosperity a jistoty průběžného systému, avšak tyto ejakulace vycházejí z vadných premis. Průběžný systém, i kdyby nakrásně se komise Bezděkova a další mýlily, je v krizi již nyní, bohužel ale krizi natolik normální pro jeho fungování, že si její přetrvávající existence nikdo příliš nevšímáme, třebaže fakta jsou na dosah ruky. Anebo se někomu zdá, že důchody dnešních penzistů jsou dostatečné?
 

 
Ještě přesvědčivěji než tyto poměrné ukazatele hovoří absolutní výše vyplácených penzí, jak ji zachycuje tabulka 1. Z té je zřejmé, že polovina Čechů pobírá důchod nižší než deset tisíc Kč. Dalších čtyřicet procent tuto hranici nepřekračuje nijak překotně. Jediný z deseti může doufat, se mu dostane tak opulentní penze, jako je třeba měsíčních třináct tisíc Kč.
 
 
Poznat však neznamená nutně pochopit, zvláště když tato fakta jsou známa všeobecně a již velice dlouho, takže jsou zařazena pod kategorii všední a bez zajímavosti. Když se nad tím ale zamyslíme, právě starší lidé by měli být těmi, kterým dlouhý život dovolil nahromadit majetky, tedy jejich roční důchody by měly výrazně překračovat důchody nastupující generace. Tak tomu také po značně dlouhá historická období bylo u všech těch vrstev obyvatel, které mohly akumulovat kapitál. Odsud pak vliv starších, který nevyplýval jen ze zkušenosti, ale především z naprosté materiální převahy. Dnešní neúcta ke stáří není projevem dynamismu a demokratického charakteru této společnosti, ale spíše důsledkem tak bídné ekonomické situace starších lidí, že přirozené generační role se zcela převrátily.

Abychom se však drželi spíše pevných skutečností současného světa, podívejme se na situaci člověka, který by od svých osmnácti do šedesáti let pracoval za minimální mzdu 8000 Kč hrubého měsíčně a který by z nějakého blíže neurčeného důvodu nebyl zapojen do průběžného důchodového systému. Tento model je zvláště příhodný, jelikož na jeho základě bude možné zhodnotit, jaké dodatečné výhody průběžný systém svým plátcům přináší nad rámec toho, co by si dokázali zajistit sami i v případě, že jejich mzda nebude nijak opulentní.

Nejdříve uvažujme, že dotyčný modelový člověk spoří takovým způsobem, že získává pouze nulový reálný výnos, neboli inflace mu sežere celý úrok. K tomu doplňme předpoklad, že 8000 je nejen minimální mzdou, ale i přesnou výší měsíční penze dotyčného. To nám to velice usnadní výpočet, zbývá už jen zjistit, jaký podíl ze svého příjmu odkládá stranou. Dejme tomu, že to například 28 procent. Potom je jasné, že když pracoval 42 let a po tuto dobu spořil necelou třetinu minimální mzdy, bude schopen plnou minimální mzdu čerpat z akumulovaných prostředků po necelou třetinu této doby, přibližně 12 let.

Situace se ukáže být mnohem příznivější, pokud začneme kalkulovat s nenulovým výnosem. Pro ten účel si označíme objem úspor v nějakém roce jako s_k, reálný výnos jako i, roční příjem jako Y a poměr ročních odvodů a ročního příjmu (0.28) jako r. Potom dostaneme za určitých neškodných zjednodušení následující posloupnost pro výši úspor v letech před a po odchodu do penze.

Obrázek 1 ukazuje, jak věc dopadne pro různé reálné výnosy úspor, které si náš modelový střádal odložil stranou. Je vidět, že i relativně malý růst výnosu i představuje podstatný vzestup doby, po kterou lze čerpat penzi. Nad 3.76 % je dotyčný již zabezpečen naprosto, protože roční úrokový výnos z jeho úspor převyšuje odčerpávanou sumu, takže se zásoba peněz neztenčuje a vyjma spořitele budou jednoho dne mít důvod k radosti i jeho dědicové.
 

 
K tomu lze vznést námitku. Zvládne si skutečně příjemce minimální mzdy odkládat stranou celou její čtvrtinu? Odpověď je určitě kladná, ať už hodláte zastávat poučky ortodoxní ekonomické teorie, anebo vás spíše oslovují barvitá vyprávění o střetu pracující třídy s kapitalisty z pera marxistických nebo postkeynesiánských autorů. V prvém případě budete tvrdit, že skutečný produkt práce je v těsném vztahu, třebaže ne nutně vždy roven, jejím nákladům, a to nákladům celkovým. Jinak řečeno, budete za pravou mzdu pracovníka považovat to, co se u nás hloupě označuje jako mzda superhrubá. Pan Nečas snad může tento pojem „zrušit“, jeho obsah je ale perfektně smysluplný. Ve druhém případě se necháte zlákat k omylu, že mzdy obecně jsou stanoveny procesem vyjednávání, do kterého může vláda svou silou zasáhnout, například ve prospěch pracující třídy. Za důkaz tohoto zásahu pak považujete domnělý příspěvek zaměstnavatele na sociální pojištění.
 
Které z obou možností dáte přednost, na tom nezáleží nijak zvlášť, jelikož je nakonec z hlediska penzijního systému jedno, zda do něj odvádíte svých circa 28 procent, anebo odvedete ze svého procent 6.5 a k tomu vám zaměstnavatel přidá 21.5 procent hrubé mzdy navrch. Tyto peníze do sociálního systému již dnes tečou, proto náš příjemce minimální mzdy je schopen stejnou sumu odvádět bez snížení své životní úrovně s apodiktickou jistotou.

Ještě zajímavějším modelem je následující, kde nebudeme již předpokládat minimální mzdu, ale mzdu na úrovni mediánu v roce 2009, to jest 22 229 Kč. Důchod zvolíme takové výše, na kterou devět z deseti Čechů v tomto roce nedosáhlo, viz tabulka 2. K tomu doplníme předpoklad, že dotyčný vystudoval vysokou školu, tedy zkrátíme o pět let trvání jeho pracovní kariéry. Výsledek je pak vidět na obrázku 2, z něhož je patrné, že pro většinu z nás by za takovýchto okolností postačil již výnos na úrovni jednoho procenta.
 

Porovnáním obou modelů, a sice toho pro minimální příjem a toho pro příjem na úrovni mediánu a značně nadprůměrnou výši vyplácené penze, dojdeme hned k několika zajímavým zjištěním. Prvním z nich je skutečnost, že v protikladu k obecnému přesvědčení, vysoký plat sám o sobě neskýtá lepší poměrné zajištění stáří. Pokud příjemce mediánu nedokázal své úspory nijak zhodnotit (srovnej modré křivky), nemohl čerpat svůj důchod o moc déle než příjemce minimální mzdy. Z toho plyne, že relativně bohatí lidé nemohou přispívat na penze relativně chudým, vzhledem k tomu že v průměru nemají kratší životy, jinak než za cenu podstatného snížení životní úrovně oproti době, kdy byli ekonomicky aktivní. Kupříkladu mohou z příjmu ve výši circa 68 tisíc získat důchod jen málo převyšující tisíc 13, takže pak právem protestují u Ústavního soudu.

Jakkoliv se některé doktríny pokoušely takovéto transfery od bohatých k chudým ospravedlnit s pomocí tvrzení, že mezní užitečnost peněz je klesající veličinou, důchod ve výši pětiny předchozí mzdy je nade vší pochybnost katastrofálním propadem životní úrovně, který by mohlo omluvit snad jen výrazné zlepšení podmínek na straně příjemců tohoto redistribučního schématu. Jak ale ukazuje případ s minimální mzdou, takové zlepšení je naprostou fikcí, protože i relativně chudý člověk si své stáří dokáže zabezpečit sám více méně tak, jak jej zajišťuje průběžný systém, anebo i podstatně lépe.

Má-li dnes našinec dojem opačný, není to důsledkem ničeho jiného, než že z tzv. čisté mzdy již dostatečné úspory akumulovat opravdu nelze. To je třetí zajímavé zjištění, a sice že průběžný systém sociální nerovnost prohlubuje. Ze mzdy na úrovni mediánu totiž již je možné nějaké dodatečné úspory nashromáždit, kupříkladu pořídit si dům, anebo mít v zemi hroudu zlata pro případ, kdy je třeba zmizet za kopečky, jak se to v české kotlině čas od času děje. Tím zůstává relativně bohatým svoboda konání, které je relativně chudý dokonale zbaven. Nedá se říci, že by z hlediska operátorů systému byla tato vlastnost zásadně nežádoucí.

Pochopitelně lze z výše uvedených modelových situací vypozorovat leccos dalšího, kupříkladu si nelze nepovšimnout mocného kouzla složeného úročení, o tom však až příště. Nyní se spokojme s konstatováním, že prosté počítání na prstech odporuje obecně panujícímu přesvědčení o výhodnosti průběžného systému. Kdo tomu nevěří, nechť si za domácí úkol vyčíslí, kolik sám odvede v průběhu svého aktivního ekonomického života do kasy ČSSZ a jak dobře by si z těchto peněz mohl sám žít. Prostá fakta, která můžete najít na svých výplatních páskách, hovoří mnohem výmluvnějším jazykem než cokoliv dalšího, co bych mohl ještě dodat.


12.03.2011 Kilmore
 
 
 

12345 (1x hodnoceno, průměr: 5,00 z 5)
153x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:56
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!