Aplikace kolektivní viny

Featured Image

Kolektivní vina je princip, který většina myslících a nezkažených jedinců odmítá coby nemorální svinstvo; a není divu: proč by měl kdokoli zodpovídat za činy někoho jiného, koho často ani nezná a už vůbec nemá nad jeho chováním žádnou kontrolu? Bohužel však navzdory deklaracím tohoto odmítání pozoruji stále častěji ve svém okolí i v internetových diskusích následující jev: mnozí kolektivní vinu sice v obecné rovině odmítnou jako princip zavrženíhodný, avšak v konkrétních případech ji sveřepě aplikují; a právě tomuto rozporu bych rád věnoval svůj článek.

Čtenáře, které to nenapadlo hned po přečtení perexu, bych rád varoval, že půjde o teoretický článek (ač pro názornost uvedu konkrétní příklady) o etice, jehož poselství a závěry budou patrně pro většinu návštěvníků tohoto webu nepříjemné a domnívám se, že s nimi nebudou souhlasit; samozřejmě budu rád za každého, kdo dočte do konce, a ještě raději budu, zapojí-li se i do diskuse (ať už je jeho názor jakýkoliv), leč nechci plýtvat časem těch, koho podobné články nezajímají či rozčilují, proto varuji hned na začátku.

Zlý Putin, zlé Rusko, zlí Rusové

Hlavní motivací pro sepsání tohoto článku pro mě bylo bujaré veselí, které u mnohých vyvolal neuvěřitelně strmý pokles kurzu rublu, jenž můžeme poslední dobou sledovat; a ačkoliv není možné přesně rozklíčovat, jak velký vliv měly na tento pád další faktory (zejména takový barel ropy za méně než 60 dolarů nebyl ke koupi již léta), lze soudit, že sankce EU se na ceně rublu do jisté míry podepsaly. Já však tu radost z toho, že sankce „fungují“, nesdílím. Proč? Inu, bylo-li konečným cílem sankcí poškození ruské ekonomiky, pak mohou zastánci sankcí slavit; pokud mě však paměť neklame, byly ekonomické sankce obhajovány něčím „trochu“ jiným, konkrétně podrytím důvěry v Putina a oslabením jeho pozice, k čemuž však alespoň zatím nedošlo (zdá se, že důvěru v Putina má přibližně 80 % Rusů).

Aby bylo jasno, vůbec nemám v úmyslu zde nějak hodnotit rusko-ukrajinské vztahy, dění na Krymu je dle mého názoru podstatně složitější, než jak je nám zde (z jedné či druhé strany) zjednodušeně prezentováno; každopádně nemám problém připustit, že Putin je (i když zcela pomineme situaci na Ukrajině) zlý, mocný, a tím pádem i nebezpečný člověk. Pro mnohé z toho též vyplývá, že „je třeba“ proti někomu takovému „něco“ udělat. Ani tato věta ještě nemusí znamenat žádnou pohromu, avšak velmi závisí na tom, co se skrývá pod tím „je třeba“ a „něco“; v podání EU bohužel to „je třeba“ znamená nutnost k nějaké akci násilím přinutit i lidi, kteří o to nemají zájem, a „něco“ udělat znamená poškodit stovky milionů Rusů i občanů zemí EU, z nichž většina nemá s Putinovými rozhodnutími a rozkazy celkem nic společného.

Když odhlédneme od faktu, že sankce poškozují obě strany, tedy nejen Rusko, ale i EU, nabízí se zde oblíbený argument zastánců sankcí: „Rusové anektovali Krym, Rusové ať za to tedy nesou následky.“ Ta věta může některým dávat na první pohled asi podobný smysl jako věta: „Pepa zbil Lojzu, Pepa ať za to tedy nese následky.“ Problém je však v tom, že ačkoliv entita „Pepa“ je pořád stejný člověk, pojem „Rusové“ se nám v té větě výše tak nějak potichu sám předefinoval: „Rusové [Putin, jeho vláda, případně vojáci] anektovali Krym, Rusové [všech skoro 150 milionů Rusů, co jich v Rusku je] ať za to tedy nesou následky.“ I kdyby 80 % z nich Putina alespoň pasivně podporovalo, pořád zbývá necelých 30 milionů (!!) lidí, kteří tak nečiní. Následky sankcí dopadají samozřejmě i na ně (podobně jako na další stovky milionů lidí v EU).

Jaký bude další vývoj, toť otázka. Může samozřejmě dojít k tomu, že Putinova popularita klesne tak moc, až bude svržen; na druhou stranu to může posloužit i jeho propagandě v tom smyslu, že přesvědčí své občany o tom, že celý svět je proti Rusku, oni se musejí „bránit a vydržet“, přičemž on je ten silný vůdce, který je spasí, takže je třeba ho následovat (a zatím se mu to asi celkem daří, i když nikdo s jistotou neví, co bude zítra). V každém případě zatím sankce ublížily stovkám milionů lidí, kteří nemají s celou situací nic společného, aniž by přinesly cokoliv dobrého; a i když náhodou přinesou, kdo může soudit, zda to za to stálo?

Nesmíme též zapomínat, že eskalace celé situace je poměrně adrenalinová hra s ohněm, která může v nejhorším případě časem přerůst i v otevřený vojenský konflikt; a ač tomu například Bursík a jemu podobní tleskají, rozhodně je to ta úplně poslední věc, která by prospěla komukoli z nás s výjimkou některých vládnoucích elit (mimochodem je velmi zajímavé pozorovat, jak mluví ti, kdo chtějí Putina zastavovat „za každou cenu“, třeba i válkou: většinou je z jejich řeči patrné, že situaci vnímají jako válku, do které pošlou jiné lidi, již přinesou oběti nejvyšší, trpět budou ti ostatní, zatímco jich se to reálně nedotkne, Bursík je opět zářným příkladem).

Ve chvíli, kdy někteří politici začínají zmiňovat vojenský konflikt (ač je k němu patrně ještě velmi daleko), je třeba více než kdy jindy vnímat realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, nikoli v pohodlných a zjednodušujících zkratkách. Příkladem takové zkratky budiž výrok: „Rusko zaútočilo na Ukrajinu.“ Odhlédněme teď od toho, zda a jak moc je tento výrok ve skutečnosti přehnaný; musíme si uvědomit, že Rusko je geografické území, které těžko může na někoho zaútočit, což mohou udělat lidé na tomto území žijící, přičemž když se tak stane, neútočí všichni, ale pouze malá část z nich, zatímco ostatní to mohou v danou chvíli ovlivnit jen velmi těžko. Není nic špatného na tom, že jsou takové zkratky používány, avšak je velmi zlé, jsou-li z nich (v takto zkrácené podobě) vyvozovány nějaké závěry.

Zlý terorista, zlý ISIS, zlý ISIL, zlí muslimové

Někteří muslimové páchají neuvěřitelná zvěrstva; mučí, znásilňují a vraždí bezbranné ženy a děti, uřezávají lidem hlavy, tyto hlavy dávají na hraní svým dětem, fotí si je u toho, ty fotky pak dávají na Internet, podobně jako záznamy dalších ukrutností, kterých se dopouštějí. To je k zblití; dotyční agresoři naprosto bez debat zasluhují kulku a má-li někdo (třeba CIA) zájem je mučit, nechává mě to chladným (samozřejmě ne existence CIA jako takové, ale mučení těch jedinců, které se zdráhám nazývat lidmi). Mnozí muslimové takové chování neshledávají odporným, dokonce se jim to líbí; pro ty nemám nic než pohrdání.

Na druhou stranu na světě žije přibližně miliarda a půl muslimů, což znamená, že přibližně každý čtvrtý až každý pátý člověk je muslim; kolik z nich se výše uvedených zvěrstev dopouští, nebo je schvaluje? Faktem je, že to prostě nikdo neví, protože neexistuje způsob, jak to zjistit. Nikdo na světě nemůže mít osobní zkušenost s miliardou a půl lidí, ani žádná statistika v tomto případě nedává smysl, zejména s ohledem na to, že ti skuteční magoři, kteří nás vnímají jako nevěřící psy a přejí nám smrt, mají i jasné instrukce ohledně lhaní nevěřícím; musíme se tedy smířit s tím, že to prostě nikdo neví a těch magorů mohou být statisíce, miliony, desítky milionů, stovky milionů, neboť s jistotou můžeme říci jen to, že jich je nenulový počet.

Výše uvedené nestvůrnosti vyvolávají silné negativní emoce, které umějí někteří zvládat lépe, jiní hůře; někdo je schopen se uklidnit a na problematiku se podívat alespoň částečně racionálně, leč obrovské množství lidí potřebuje ten vztek nějak ventilovat. A co je nejsnazší způsob? Zkratkovité myšlení, generalizace, „my-oni“ logika a aplikace kolektivní viny. Nenávist k muslimům. Ke všem. Kdo má hadr na hlavě, kdo čte Korán, kdo věří v Alláha, kdo je přičmoudlý a jmenuje se Mohamed, ten za to může, to všechno jsou viníci. Zabijte je všechny, on už si je bůh přebere. A když ne zabít, tak alespoň mučit; a když se ukázalo, že někteří z mučených CIA byli nevinní? Ale kdež, jak může být muslim nevinný?

Ve snaze zpětného obhájení svých názorů utvořených pouze emocemi nastupují pseudo-racionální argumenty; nejběžnější z nich zní asi takto: „Každý muslim musí chtít smrt nevěřících, protože se to píše v Koránu; a kdo to náhodou nechce, ten prostě není muslimem.“ Pomiňme nesmyslnost doslovného a bezkontextového výkladu náboženských textů (vykládáme-li je striktně logicky, typicky zjistíme, že si jednotlivé části protiřečí, což znamená, že z nich lze výrokovou logikou odvodit cokoliv, ergo tato činnost postrádá smysl) a předpokládejme na chvíli, že Korán má skutečně jen jediný výklad, ze kterého plyne, že muslim musí zabíjet nevěřící (znovu připomínám, že tuto tezi považuji za zcela stupidní a nesmyslnou, ale budiž). Co to znamená? Že každý muslim prostě musí chtít zabíjet nevěřící? Inu, to pouze za předpokladu, že muslima definujeme jako člověka, který se na 100 % řídí Koránem; ten, kdo se řídí jen z 90 %, už by pak muslimem nebyl. To je sice hezké sémantické cvičení, ale v reálném životě je nám pak naprosto k ničemu, protože nelze rozeznat toho, kdo se Koránem řídí na 100 %, od toho, kdo se jím řídí na 90 %; tím se opět dostáváme k typickému pokrytectví, zkratkovitému vnímání, „my-oni“ logice, což nás vede k již známému a pro některé na první pohled smysluplnému výroku: „Muslimové jsou zlí; nesmíme mít s Muslimy slitování.“ Při bližším rozboru opět zjistíme, že to typicky znamená: „Muslimové [lidé, kteří si vykládají Korán určitým způsobem a do důsledku se jím řídí] jsou zlí; nesmíme mít s Muslimy [všemi, kdo se za muslimy prohlašují, nebo vykazují nějaké vnější znaky] slitování.“

Zlý Hitler, zlí nacisté, zlí Němci

Hitler, v dnešní době asi nejznámější zlosyn, toho má na svědomí také dost; a není pochyb ani o tom, že sám, bez pomoci mnoha dalších lidí, by nespáchal nic z toho, co spáchal; pravdou je i to, že většina lidí, kteří se na jeho zločinech podíleli, byli Němci. Na druhou stranu jich to nemálo dělalo z donucení a neměli zrovna dvakrát na výběr; a je samozřejmě pochopitelné, že k porážce jeho sil bylo nutné povraždit obrovské množství lidí, protože pochoduje-li nepřátelská armáda k vašim domovům, těžko lze v tu chvíli řešit, kdo si její uniformu navlékl proto, že vážně chtěl zabíjet a okupovat cizí území, a kdo proto, že neměl až tak moc jiných možností (a zrovna v tomto případě si ani nedělám až takové iluze o poměru těch prvních vůči těm druhým). Navíc bez ohledu na motivy se všichni tito lidé dopouštěli jasné agrese vůči ostatním.

Úplně jinou kapitolou je však bombardování německých měst a upalování civilních obyvatel po desetitisících (mezi kterými byli určitě nacisté podporující Hitlera, ale bezesporu také lidé, kteří se provinili pouze tím, že se narodili na špatné straně hranice) ve chvíli, kdy je válka už dávno vyhraná (mluvím například –ale zdaleka nejen– o Schwandorfu, který byl prakticky srovnán se zemí 17. dubna 1945). Osobou zodpovědnou za tyto masakry byl sadistický masový vrah Arthur Harris, maršál RAF, autor výroku: „Historické centrum města vždy hoří dobře,“ který rozkázal „bombardovat německá města tak dlouho, dokud bude co bombardovat,“ za což nezasluhoval kulku o nic méně než výše zmínění muslimové, leč místo kulky obdržel šlechtický titul a na jeho počest se stavěly sochy; i on hájil své sadistické choutky rétorikou typu: „Němci též bombardovali civilní cíle; Němci si tedy zasluhují trpět.“ Opět věta, která může na první pohled někomu dávat smysl (a zjevně mnohým dávala), leč ve skutečnosti znamená: „Němci [piloti Luftwaffe na rozkaz svých velitelů] též bombardovali civilní cíle; Němci [civilní obyvatelstvo měst včetně dětí, které nemohou skutečně už vůbec za nic] si tedy zasluhují trpět.“ Ale ani v Československu nebyla tehdy o takové uvažování nouze, například odsun sudetských Němců probíhal podle stejné „my-oni“ logiky.

Závěr

Největší nebezpečí, které v používání „my-oni“ logiky spatřuji, spočívá v tom, že mnohým lidem dává na první pohled smysl, ačkoliv jde vlastně jen o jakousi slovní hříčku: stejnou zkratkou jsou označovány různé skupiny lidí, přičemž je tato často použita v souvětí, kde v jedné větě znamená cosi, avšak v rámci věty druhé něco úplně jiného. Člověk musí až nevěřícně žasnout nad tím, jak mohla taková hloupost způsobit tolik nezměrného utrpení. Lidé se však pletou neradi a v případě něčeho tak triviálního to platí dvojnásob, takže se lze až děsivě často setkat s jedinci, kteří i poté, co jim byl opakovaně vysvětlen a připomenut zjevný fakt, že například „Rusové“, již trpí sankcemi EU a poklesem rublu, nejsou titíž „Rusové“, kteří mají něco společného s nedávnými událostmi na Krymu, jsou schopni stále dokola obhajovat svou nenávist vůči všem Rusům tím, že někteří z nich udělali něco, co se dotyčným nelíbí.

Netvrdím, že neexistuje situace, ve které se není možné bránit bez ubližování i jiným lidem než přímo útočníkům; netvrdím ani, že v určitých situacích není zabíjení nevinných nejlepší z existujících možností. Je však třeba si stále uvědomovat, že ač taková možnost může být nejlepší možná, je pořád velmi špatná. A naprosto neomluvitelným jednáním je pak škodit nějakému jedinci jen proto, že patří ke stejnému národu, nebo že věří ve stejného boha jako někdo jiný, kdo udělal něco špatného; na to nesmíme zapomínat tím spíše, čím horší věci se dějí, protože tím silnější pocity to v nás vyvolává, přičemž je naprosto přirozené cítit vztek, beznaděj, zlobu i nenávist a hlavně potřebu se nějak (na někom) vybít. V tu chvíli pak máme tendence upřít své negativní emoce libovolným směrem, který dává alespoň na první pohled možná trošičku smysl, hlavně abychom nezůstali nečinní a „něco“ dělali; ano, možná se pak cítíme o něco lépe (tedy dokud se nezamyslíme, ale to vlastně nemusíme, dokud nechceme), avšak můžeme být snadno použiti jako hračky v rukou mocných.


Související články:


12345 (4x hodnoceno, průměr: 2,50 z 5)
764x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!