Android z minulé pětiletky

Souviselo to s letošním DM. Potřeboval jsem nějaký telefonní přístroj, do kterého bych vložil SIMku s tradičním pořadatelským číslem, tak jsem prohledal skříň a našel tam mobilní telefon s Androidem 4.0.

Tato verze se jmenovala Ice Cream Sandwich. To byl marketing ještě v plenkách, dnes by tříslovný název neprošel. Telefon byl Sony Xperia Miro.

Telefon jsem používal někdy v roce 2011 nebo 2012. Byl to asi jeden z prvních dotykových smartphonů od Sony. Sony ho tehdy prodávala s heslem „the fun social smartphone“, a sociální doopravdy je. Miro je jednojádro. Má fascinujících 512 MB RAM a 3.5“ displej.

Dělám to většinou tak, že kupuji levné telefony pro případ ztráty nebo zničení a měním je o to častěji. Kromě toho mám dojem, že celá ta věc je navržená na rok provozu. Po roce se začnou často vyskytovat různé problémy, software se zakuckává, telefon je rozvrzaný, tlačítka, která se dosud nepodařilo nahradit dotykovými netlačítkují a je lepší dojít do obchodu a koupit další křáp, aby Čína prosperovala. Telefon tak používám zhruba rok, pak se mi začne líbit nějaký jiný a starý telefon přijde odložit tam, kde jsem našel Miro. Výjimku představoval křáp od Asusu, ten to dal dva roky, což mě tehdy překvapilo, ale pak jsem se vrátil k Sony a tam je situace jasně daná.

Vzhledem k množství zastaralých aplikací jsem ho hned jako první resetnul do továrního nastavení. Říkal jsem si, no, jednojádro, malá paměť, to bude teda vopruz. Doufejme, že se z toho bude dát alespoň zavolat.

A teď pozor.

Ten telefon fungoval úplně normálně. Fungoval stejně rychle jako moje současná Xperia X hexacore, 3 MB RAM, tedy všeho šestkrát víc. Je skoro nová, kdyby někdo chtěl argumentovat degradací výkonu v čase.

Navíc bych řekl, že ten starý krám reaguje bezprostředněji. Jasně, Xperia X je poměrně rychlá a dokáže zajímavé efekty s grafikou, ale při běžné práci jako by jí chvilku trvalo, než se vzpamatuje. Působí to dojmem, jako by ji uživatel otravoval svými nekonečnými požadavky na triviální akce jako telefonování a psaní esemesek, zatímco ona chce spravovat svoje sofistikované procesy a na nějakého uživatele nemá čas.

Dalším zajímavým poznatkem byla výdrž baterie. Přišel jsem na to, že na „DM“ simce s předplaceným tarifem slibuje operátor 200 MB dat a zajímalo mě, jestli je to pravda. Jelikož pokrokový Android 4.0.4 umožňuje nastavit wifi přístupový bod, hned jsem to udělal a připojil přes něj tablet a navigaci. Celou dobu to fungovalo a na konci dne byla baterie nabitá na 30%. To by u Xperie X nepadalo vůbec v úvahu, byla by celá teplá jako prasátko z Medvíka Pú a vybila by se během pár hodin, pokud by přitom nespadla. Další experiment se odehrál následujícího dne, kdy jsem vypnul wifi sdílení, data a všechno, co jsem nepotřeboval. Za celý den se smartphonek z minulé pětiletky vybil o 10%. To s Xperií X také není možné, protože i za běžného provozu je třeba ji nabíjet jednou za tři dny, s výjimkou období, která nastává zhruba jednou za měsíc, to má telefon menstruaci a nějak přeskupuje data v sobě. Pak se vybije za den sám od sebe.

Pět let starý telefon měl i jiné sympatické fíčury. Neobsahoval skoro žádný bloatware, kterého je Xperia X plná. Data i wifi se daly pustit jedním klikem přes widget na ploše a nemusela se provozovat ta onanie se zapínáním a vypínám dat přetahovacím spínačem, kterou vyžaduje nový Android. Množství různých buzeračních notifikací bylo minimální. Telefon nestahoval žádná data a nenutil mi svévolně aplikace ve snaze povzbudit moji nedostatečnou aktivitu na sociálních sítích.

Telefon s 3.5“ displejem asi už neseženem, a to je škoda, protože byl skladný. Deklasoval i firemní kompaktní iphone, který je sice totální šrot a další z mnoha nepovedených sakrálních objektů jablečné církve Steva Jobse, ale velikostí a tvarem mi vyhověl.

Byl jsem příznivcem Androidu. Líbila se mi relativní jednoduchost a přehledost OS ve srovnání s konkurencí včetně těch Jobsových srágor, a díky svrchu popsanému ročnímu cyklu mám o jednotlivých verzích docela dobrý přehled. Bohužel, různá vylepšení přestala být užitečná zhruba od verze 5, kdy přišli nějací hipsteři a řekli, že je třeba to znepřehlednit dělenou plochou, sléváním interního a externího úložiště a dalšími vymoženostmi, které jsou úplně k ničemu běžnému uživateli (ale nepochybuji, že nějaký geek z nich učurává blahem).

Bylo to fajn. Připadal jsem si jako nějaký ten zoufalý fotr, co jezdil rok s nějakým medvědím SUVčkem. Třílitr ftédéíčku rozumíš pyčo sautomatem spádlama jako ve formuli, na devatenáctkách hlínách vole, dvěstě koní, to jede jak kráva. Pak stačí aby si na dva dny půjčil od manželky Fiestu, Ibizu nebo jiné malé podvozkově silné auto. To mám jen vod starý vole, než mi vymění EGR, turbo a vstřiky, je to hrozná mrdka, teda to auto, ne stará, jasně vole, to není auto pro chlapy ne. A najednou na pozadí číselně neradostné maximálně osmdesátikoňové litrové reality začne zjišťovat zajímavé věci. Řízení reaguje a poskytuje zpětnou vazbu. Na výjezdu ze zatáček volant netahá za ruce. Brzdí to. Zrychluje to. Před zatáčkami není třeba zabrzdit do rychlosti chůze, zatáčky se dokonce dají jezit pod plynem. Nekroutí se to. Vlastně je to super, jen ty lidi co by na to řekli.

01. 10. 2017 D-FENS

Související články: