A už je to tady. Anděl. Vrchol populární hudební sezony. Předávají se ceny pro nejlepší hudebníky. Nejlepší? Nejzasloužilejší?
Vyberte si sami. Záleží jen na vašem vkusu či nevkusu.
Večer je to celkem decentní a příjemný. Po maximální trapnosti Českých lvů je toto „klasické předávání cen“ příjemným zážitkem, který se prostě nesnaží aspirovat na debilitu roku. Je celý laděn tak, aby byly předány ceny, vlk sponzoringu se co nejvíce nažral a hudební koza zůstala pokud možno celá. Jedinými trapnými okamžiky se tak stávají vystoupení našich hrdinných hudebníků.
Hana Hegerová je příjemným zážitkem, vše se zdá v pohodě. Dokud nepřiletí Miglá pitomost s Macháčkem na čele. V tu chvíli mi začíná chybět i Dan Nekonečný, jak ho opravdu nemám rád. Vystoupení skupiny MIG 21 je pro mě koncentrací trapnosti a úpadku české „hudební“ „scény“. Komickou vložkou byla skupina Doga, prý rockový nářez. Asi žiji někde trochu jinde, ale jejich vystoupení bych označil za hospodský rock pro starší a pokročilou generaci znající rock jen z dob reálného socialismu podání našich ultratvrdých rocekrů. Pro mě osobně je ovšem vrcholem večera vystoupení Jarka Nohavici. Mám prostě rád jeho hudbu, která si na nic nehraje. Mám rád jeho projev, který si na nic nehraje. Je to člověk, se kterým bych si klidně zašel na pivo. :-)
S Anetou bych, pravda, na pivo asi nešel. A kdyby ano, asi bychom si toho moc nepověděli. Je-li opravdu taková, jak působí, tak bych asi mluvil jen já. A chovat se v hospodě jako během svého vystoupení na Andělech, tak by ji asi při zavíračce hodili s židlemi na stůl nohama nahoru, protože by ji neodlišili od nábytku. Několikrát více energie dávám do ranní návštěvy toalety. A tohle že má být superstar? Studiová práce snad. Ale živá vystoupení? Raději BROLN. A tohle dostane cenu pro zpěvačku roku? Proti Bílé? Kolik jim Nova sype? Jak může talentovaná amatérka porazit profesionálky typu Bílé a Anny K? To jsou všichni tak zblblí SuperStar?
Iva Frühlingová. Modelka. Naštěstí nezačala dělat hudbu u nás, takže z ní nikdo neudělal panenku zpívající la-la-la, babička se vdávala. Takže je to jeden z mála poslouchatelných popíků s jižními rytmy. Texty ve francouzštině dodávají na tajemnosti a alespoň běžný člověk neslyší až tolik prázdnost textu (Ruku na srdce, kolik nás umí francouzsky?). A když už ucho otupí, dá se alespoň koukat.
Hudební intermezzo číslo 126. Divokej Bill. Tak tímhle mě deptala už bývalá kolegyně před skoro 5 lety v práci. A už tehdy mi to přišlo jako hudba pro zapřísáhlé alternativce těžící ze své alternativnosti pro alternativnost. A na tomto mém názoru se změnilo jediné: teď na tom ještě začali rejžovat prachy, takže bourají svůj alternativní mýtus. Jak dlouho jim toto schizofrenní chování vydrží a bude procházet?
A kdo že to byl vlastně oceněn? Pop roku dostala skupina „napíšu-jeden-song-a-pak-ho-třicetkrát-zopakuju“ Kryštof. Naprosto geniální komerční tah hudebního průmyslu. Napsali jeden song, který prorazil, tak ho začali opakovat neustále dokola. Stejné aranže. Stejná melodie, naprosto zaměnitelné a nicneříkající texty, prostě to pravé pro naše rádia. Hlavně neurazit, proboha. Paradoxem je, že ve stejné kategorii byli nominováni i Support Lesbians, ty to určitě neuvěřitelně potěšilo, být zařazeni ke Kryštofu. Kryštofí vystoupení bylo jen dokladem zaměnitelnosti a stejnosti jejich hudby. Prostě stále to samé. Kolik už let? Publikum ovšem mělo jejich „song“ dostatečně pod kůží, takže mohlo suplovat zpěváka, kterému se asi nechtělo zpívat. Ani se mu nedivím, také by se mi nechtělo opakovat několik let dokola totéž.
Rock roku. Tata bojs. Kdy tihle hráli nějaký rock, proboha? Kde k tomu přišli, chudáci, a kdy se to stalo? Nemohli mi poslat mail, abych o tom věděl? A druhá cena pro Tata bojs. Za nejlepší klip. Ten je TAK rockový, až se mi rolují prsty na nohou. Tyto dvě ceny za jeden večer považuji za maximální provokaci. Projev při předávání cen je téměř na hranici debility. Za něco takového by se styděl i David Bowie ve svých nejlepších letech po zkonzumování minimálně gramu heroinu. A když už tam lezli potřetí pro cenu pro skupinu roku, tak jsem přemýšlel o hromadné vraždě. Až budu chtít vidět debily, zajdu si do Jedličkárny, ale nebudu pouštět televizi…
Skladba roku? Hádejte. Co slyšíte z jakéhokoliv komerčního rádia stopadesátkrát denně? No? Napovíme. Jakousi náhodou je to titulní song nejsledovanějšího filmu minulého roku. Už víte? Ano, Dan Bárta a On my head.
Moje oblíbená kategorie. Zpěvák roku. Jsem stále nejlepší nebo mě někdo překonal? Kdo to je? Kdo? Kdo je ten, koho si cení více než mě? Dana…. Bárty? Tak to už tady jednou bylo. Jednou? Osmkrát? Dvacetkrát? Who cares? Ale zcela výjimečně musím souhlasit, mezi nominovanými (Bárta, Landa, Muk) je pěvecky rozhodně nejnadanější.
Do Síně slávy byla uvedena Zuzana Navarová. Děkuji. Z hloubi srdce děkuji. Je to sice jen gesto, ale přesto… Třeba to odněkud vidí a děkuje se mnou. Proto ještě jednou. Děkuji. Jen škoda nedostatku piety v hlase žbleptátora Hrdinky. Tady by se hodilo méně komentovat, více mluvit jako člověk, pane.
Ovšem absolutním vrcholem nenažranosti sponzorů a ČT je oddělení klipu roku (dle diváckého hlasování, které už tak bylo zpoplatněno) od hlavního pořadu a proložení reklamou. Výsledek? Aneta a zblbnutí Novou. Mr. Fuller si musí mnout ruce a blahem chrochtat. Utnutí klipu v půli považuji za naprostou zhovadilost. Měl jsem šanci jej poprvé (a naposledy) vidět. Z toho, co jsem viděl, jsem usoudil, že je to prostě tuctový klip „natoč-to-rozmazaně-ono-to-bude-působit-umělecky“.
Co dodat? Kromě nových kategorií (Hip hop and dance – oceněni podle mě skvělí Moimir Papalescu & The Nihilists a cenu za DVD roku urvali Monkey Bussines) pořád to samé. Stojaté vody čeří jen Aneta. Otázkou je, nakolik za to může její produkce a nakolik ta půlroční SuperTlačenka. Ukáže až čas.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)