Analýza: Homosexuální manželství není svoboda, nýbrž zákaz nesouhlasit

Featured Image

Někteří lidé chtějí v dobré víře „svobodu pro všechny” a tak by všem najednou všechno povolili – třeba „homosexuální manželství”. Protože však nežijeme v právním vakuu, takovéto byť dobře míněné snahy mají drtivé nezamýšlené důsledky. Uzákonit „homosexuální manželství” v situaci, kdy z nařízení EU existuje „antidiskriminační legislativa”, fakticky znamená naopak zakázat nesouhlas s homosexuálními manželstvími. To prokazují přelomové soudní spory a právní názory napřít Euroatlantickou civilizací.

V USA se jednalo mj. o soudní pře „Masterpiece Cakeshop Ltd. vs. Colorado Civil Rights Commision” a „Elane Photography LLC vs. Vanessa Willock”, které posléze v EU následují antidiskriminační žaloby, které jsou s americkými kauzami otevřeně srovnávány a odvolávají se na ně. Je tedy naprosto stěžejní pochopit antidiskriminační legislativní úpravu v USA, EU a ČR, pochopit velmi konzistentní právní názory soudů, a z toho si udělat obrázek, jaké revoluční následky mají ty návrhy novel, které právě nyní leží v naší Sněmovně: sněmovní tisky 201 a 424.

(Ne)přelomová kauza Masterpiece Cakeshop vs. Colorado Civil Rights Commision

Případ „Masterpiece Cakeshop” byl nejviditelnější: dotáhl to až k Nejvyššímu Soudu USA a protože se formálně jednalo o „prohru” homoaktivistů, je často manipulativně používán k bagatelizaci problému. V kostce: stát Colorado přijal antidiskriminační zákon CADA, který posléze novelou SOEDA výslovně zakázal diskriminaci kvůli sexuální orientaci jakémukoli podniku, který veřejně nabízí své služby. V červnu 2012 se homosexuální pár Mullins-Craig pokusil objednat si svatební dort u pekaře Jacka Phillipse. Ve státě Colorado tehdy ještě homomanželství nebyla uzákoněna, ale byla již uzákoněna v Massachusetts, kam Mullins s Craigem vycestovali se oddat a posléze chtěli mít oslavu zpět v Coloradu.

Pekař Phillips oba homosexuály informoval, že pro homosexuální svatby z důvodu svého přesvědčení nepeče zakázkové dorty, ale mohou si koupit libovolný standardizovaný dort v jeho pekárně. Mullins a Craig nicméně podali antidiskriminační stížnost ke Coloradské komisi pro lidská práva, která zákon CADA vynucuje, a tato komise rozhodla jednoznačně. Nařídila Phillipsovi, že se musí „napravit” a chca nechca speciální svatební dort pro homosexuální svatbu upéci – a nejen to, navíc musí poslat všechny své zaměstnance na převýchovu („comprehensive staff training”) ohledně diskriminadce, a po dobu dvou let vykazovat čtvrtletní správy jaké dělá pokroky na úseku antidiskriminace a zda odmítl jakékoli zákazníky.

Phillips však raději zavřel krám s pečením svatebních dortů, než aby zradil své svědomí, a odvolal k soudu s argumentem, že má přeci Ústavou USA zaručené právo na svobodu vyznání; že svatební dort je oslava manželství; a že pokud by byl donucen péct speciální dort na homosexuální svatbu, byl by tím vlastně donucen oslavovat homosexuální manželství, se kterým nesouhlasí kvůli své víře. A tím se celý spor přenesl do roviny lidských práv: pokud je v konfliktu lidské právo na svobodu vyznání a svědomí, a lidský nárok nebýt diskriminován, vyhraje negativně vymezené právo něco nedělat, nebo pozitivně vymezený nárok muset vyhovět něčím požadavkům?

Coloradský Nejvyšší soud Phillipsovo odvolání odmítl projednat, a tak se Phillips odvolal až k Nejvyššímu soudu USA. Všichni lidskoprávní aktivisté v čele s ACLU požadovali, aby se ani Nejvyšší soud USA odvoláním nezabýval, protože by mohl vzniknout precedens o výhradě svědomí – a to progresivně levicoví aktivisté nenávidí: ti požadují, aby keždý ze zákona musel souhlasit s jejich názory a manifestovat je. Jenže v prosinci 2016 se Nejvyšší soud rozhodl přeci jen případ projednat, a v roce 2017 se na stranu Jacka Phillips proti aktivistům v čele s ACLU postavilo nové Trumpovo Ministerstvo spravedlnosti s argumentem, že ani podnikatelé přeci nesmí být nuceni vyjadřovat souhlas s věcmi, se kterými nesouhlasí.

Phillips sice nakonec hojně medializovaný případ formálně vyhrál – jenže cíleně tak, aby příslovečná „koza” antidiskriminační legislativy zůstala celá. Rozhodný hlas Nejvyššího soudce Kennedyho, který vždy podporoval prosazování požadavků homosexuálních aktivistů skrze soudní rozsudky namísto politiky, totiž šikovně uhnul z prubířského kamene „svědomí VS antidiskriminace” a celý případ převedl na exemplář podjatosti. Coloradská antidiskriminační komise totiž nepokrytě nenáviděla křesťanství a Phillipse otevřeně srovnávala s „obhájci otroctví” a „popírači Holocaustu”. Rozsudek NS tudíž mohl formálně zrušit příkaz Coloradské andidiskriminační komise pro zjevnou podjatost, aniž by se dotkl meritu věci. Aniž by buď zavedl Výhradu svědomí skrze precedens, nebo ukázal pohoršené veřejnosti, že musí ze zákona schvalovat vše, co si nadiktují homoaktivisté. Aktivisté si mohli oddychnout.

Daleko typičtější kauza Elane Photography VS. Vanessa Willock

Manželé Jonathan a Elaine Hugueninovi měli umělecké fotostudio v Novém Mexiku. V roce 2016 Elaine napsal lesbický pár Vanessy Willock a Misti Collinsworth s žádostí, aby nafotila jejich svatební ceremonii. Elaine odpověděla nejdříve lehce vyhýbavě:

Ahoj Vanesso,
naše společnost fotografuje tradiční svatby, zásnuby, důchodce a pár dalších věcí jako politické fotografie a portfolia zpěváků

Když se ale Vanessa napřímo zeptala, zda to znamená že nefotí homosexuální svatby, Elaine to potvrdila. A lesbický pár začal systematicky stavět právní past. Vanessa nechala svou partnerku Misty, ať si u Elane Photography LLC objedná tradiční svatbu na ten samý termín a město – a když Elaine souhlasila, lesby tím měly zdokumentované, že Elaine měla volno a neodmítla je z kapacitních důvodů.

I stát Nové Mexiko má zákony, které zakazují diskriminovat: tzv. Novomexický zákon o lidských právech neboli NMHRA. I zákon NMHRA byl v roce 2003 novelizován tak, aby zakazoval „diskriminaci na základě sexuální orientace”. Vanessa s Misti tedy obratem podaly stížnost ke státní Komisi pro lidská práva, která vymáhá NMHRA, a ta pochopitelně nemohla jinak, než shledat Elane Photography LLC vinnou diskriminací, neboť dikci NMHRA nezpochybnitelně porušila, a uložit jí nápravu „škody” a úhradu právních nákladů přes $6000 .

Elaine se odvolala k soudu a hájila se v principu úplně stejně, jako Jack Phillips: umělecké focení není výroba pasových fotek jako u pásu. Je to „kreativní činnost”, které je zaručena ústavní ochrana Prvního dodatku. První dodatek Listiny práv a svobod USA totiž říká, že stát nesmí přijímat zákony ustanovující náboženství, zakazující praktikování náboženství, omezující svobodu slova, svobodu tisku nebo svobodu shromažďování, nebo právo stěžovat si vládě. A dlouhým řetězcem soudních precedentů bylo ustanoveno jednak to, že „svoboda slova” se vztahuje nejen na „slova”, ale i na umění, resp. „umělecké vyjádření”… A jednak to, že „svoboda slova” znamená i svobodu mlčet, resp. odmítnout „umělecké vyjádření”.

Elaine se tedy z principu jednak domáhala soudního precedentu–výjimky z NMHRA na základě Prvního dodatku, který je NMHRA vysoce nadřazen, protože:

nechtěla skrze fotky šířit příběh oslavy a chápání manželství, které je v rozporu s osobním přesvědčením [majitelky].

A dále se ve svém odvolání hájila, že vůbec nebyl naplněn materiální ani formální aspekt antidiskriminačního zákona: Elaine by totiž nediskriminuje homosexuální páry, protože by jim klidně nafotila portréty apod. pokud by na nich nebylo zobrazeno homosexuální chování. A naopak zakázku na focení homosexuální svatby by byla odmítla i od jakýchkoli heterosexuálů, např. když by hráli homosexuální svatbu ve filmu. Jinak řečeno: odmítá svými fotkami propagovat otevřené homosexuální chování, neodmítá homosexuální zákazníky kvůli jejich orientaci.

Dovolala se tedy k Nejvyššímu soudu Nového Mexika – a ten její případ smetl se stolu se symptomatickou argumentací, kterou následují podobné soudní spory po celém světě.

Zaprvé opáčil, že antidiskriminační legislativa je psána velice obecně: že zakazuje dělat „přímé nebo nepřímé rozdíly … kvůli sexuální orientaci” – a protože Elane Photography fotí tradiční svatby, ale odmítá fotit homosexuální páry „za stejných okolností”, antidiskriminační zákon porušuje. Navíc, argument že Elane Photography neodmítá homosexuály jako takové, ale pouze homosexuální chování, prý nesmí být dovolen, protože „umožnit diskriminaci na chování tak úzce spojenému se sexuální orientací by vážně oslabilo účel antidiskriminační legislativy” – a podotýká, že Nejvyšší soud již několikrát odmítl podobné křesťanské snahy „rozlišovat mezi hříšníkem jako člověkem a hříšným chováním”. A konečně, to že homosexuálům nabízí některé služby, ale nikoli všechny, je diskriminační a zakázané: musí úplně všem poskytnout úplně všechno.

Zadruhé udělal krátký proces s obhajobou Prvním dodatkem-svobodou slova. Elane Photography jasně řekli, v čem vidí problém: že nafocením homosexuální svatby by musely propagovat zaprvé názor, že takové svatby existují a Elane Photography je uznává, a zadruhé že si homosexuální svatby zaslouží oslavu a schvalování. A Elane photography si nepřejí propagovat ani jeden z těchto názorů. Jenže soudy opáčily, že První dodatek prý se vztahuje jen na (a) případy kdy vláda po někom vyžaduje, aby propagoval „vládní stanovisko”, (b) případy kdy je někdo nucen aby propagoval stanoviska jiného řečníka. Přičemž propagace homosexuálních svateb přeci není postoj vládního stanoviska (a), a ochrana proti stanoviskům jiného řečníka (b) by se vztahovala výhradně na focení soukromé, nikoli komerční, takže smůla.

A zatřetí udělal krátký proces s obhajobou Prvním dodatkem-svobodou vyznání: výhrada svědomí totiž nezprošťuje povinnosti poslechnout zákon a něco muset vykonat, pokud se nejedná (a) o zákon který není „neutrální a všeobecně platný”, nebo (b) se kromě svobody slova současně týká i další ústavní ochrany, nebo (c) se dá vládou použít proti jednotlivcům. A protože zákon, který zavádí nároky homosexuálů, prý je „neutrální”, a ostatní body jsou irelvantní, žádná výhrada svědomí nesmí proti diskrimianci homosexuálů existovat.

Soudce Nejvyššího soudu Nového Mexika nakonec otevřeně konstatoval, že ačkoli má k Hugueninovým respekt, ze zákona se musí zpronevěřit hodnotám na nichž staví své životy, protože „to je cena za občanství v multikulturní zemi”.

Nezbývalo než podat si žádost k Nejvyššímu soudu USA. Jenže ten opět čelil výzvám a požadavkům aktivistů, aby se případem nezabýval a hlavně nezavedl nějaký precedens. A Nejvyšší soud USA nakonec případ Elane Photography nepřijal k projednání – dost možná i proto, že se konzervativní menšina čtyř Nejvyšších soudců obávala, že by byla převálcována Progresivně levicovými a vznikl by hrozný precedens. Elaine prohrála.

Antidiskriminační směrnice EU: stejná past ve všech členských státech

Takových a podobných případů v USA je ještě mnohem více: např. Ingersoll vs. Arlene’s Flowers, kde šlo též o podporu a propagaci homosexuální svatby. Ale jak se nás týkají USA, když žijeme v České Republice? Více, než by se zdálo.

Z nařízení EU jsme museli implementovat antidiskriminační legislativu vycházející ze Směrnice EC(2000)78 a návrhu Evropské komise COM(2008)426. Antidiskriminační zákony jsou tedy v celé EU stejné a – kromě zrůdného zrušení presumpce neviny a zavedení presumpce viny – zavádí PŘESNĚ tentýž systém, jaký se tak brutálně zneužívá v USA. Dokonce i v „konzervativním katolickém” Polsku bylA takto pravomocně odsouzena tiskařka, která odmítla tisknout propagační letáky LGBT aktivistů kvůli svému přesvědčení. Její případ šel také až k Nejvyššímu soudu – a také s ním vytřeli podlahu na základě víceméně totožných argumentů, jako v USA. Její případ byl LGBT aktivisty veřejně přirovnáván jako první vlaštovka analogická americké „kauze Masterpiece bakery” v Polsku.

Každý aktivista vám ale namítne, že to přeci nemůže být pravda: vždyť antidiskriminační zákon, v ČR tedy Zákon 198/2009 Sb., přeci neobsahuje vůbec žádné sankce, a tedy je neškodný!

Jenže to je vychytralá lež. Antidiskriminační zákon totiž žádné sankce nepotřebuje díky tomu, jak funguje. To není zákon, který byste porušili, dostali pokutu a měli klid. Ó ne. To je zákon, který vám „jen” přikáže „napravit” své jednání a vyhovět nárokům toho, koho jste prý „diskriminovali” – a pokud neposlechnete, sankci vám uloží soud na základě úplně jiného zákona. A sankce budete dostávat tak dlouho, dokud budete popírat Státní Pravdu o „homosexuálních manželstvích” a tím je „diskriminovat”.

Nevěříte? Tak se podívejme na tvrdá fakta. Antidiskriminační zákon 198/2009 Sb. řiká:

§ 2 (3)
Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.

§3 (1)
Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

§ 10 (1)
Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Pokud tedy byť jen na základě „zdánlivě neutrálního” ustanovení dle článku §3(1) zacházíte „méně příznivě” než s jinými dle článku §2(3) – tzn. např. že nefotíte homosexuální svatby protože je nechcete propagovat, nebo že nepečete svatební dorty s oslavným nápisem „Homo wedding 4ever!” – homosexuálové mají podle článku §10 (1) právo se u soudu domáhat, abyste jim vyhověli v jejich nárocích a hezky jim ty svatby svým aktivním počínáním schvalovali a propagovali.

Soudce má přitom podle Občanského řádu soudního povinnost „diskriminovaným” vyhovět a vám přikázat splnit veškeré jejich nároky k podpoře či propagaci homosexuálního manželství:

§ 153 (1)
Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.

Zjištěný skutkový stav definuje Antidiskriminační zákon, takže tam se není o čem bavit: homoaktivisté jsou de iure „v právu”. Co se stane pak? Žalující homoaktivisté se mohou domáhat jednak „odškodnění”, a to i za psychickou újmu – soud jim v nalézacím řízení musí vyhovět a rozhodnutím vám nařídit zaplatit, což lze následně vymáhat exekučně:

§ 258 (1)
Výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, správou nemovité věci, prodejem movitých věcí a nemovitých věcí, postižením závodu a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem.

I po vyplacení „odškodného” mají ale stále nárok na to, abyste se „napravili” a požadavkům „homomanželů” vyhověli – a to dvojím způsobem. V nalézacím řízení je rozsudkem vymahatelné buď nedobrovolné vykonání požadovaných prací:

§ 350 (1)
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby povinný podle něho provedl pro oprávněného nějakou práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný, povolí soud oprávněnému, aby si dal práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedl sám, a to na náklad povinného.

Kde však dodavatel bude nalézacím rozsudkem oprávněn obdržet za své „nucené práce” patřičné protiplnění.

Nebo, a to bude častější, nastupuje brutální vynucovací mechanismus: soud vás bude opakovaně likvidačně pokutovat tak dlouho, dokud se nepodřídíte a „homomanželům” nevyhovíte:

§ 351 (1)
Ukládá-li vykonávané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše 100 000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, ukládá mu soud na návrh oprávněného další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven. Pokuty připadají státu.

Mechanismus „budeš dostávat obrovské pokuty dokud tě to nezlomí a nevyhovíš” se týká zejména omluv („Já, povinný, se kaji za své zpátečnictví a uznávám rovnost, spravedlnost, oprávněnost a pokrokovost lidově demo… Čo to tárám, homosexuálního manželství”). Jenže komentáře k OSŘ výslovně uvádí, že pokud se jedná o „umělecké dílo”, to nemůže být zhotoveno někým jiným, takže k donucení umělce aby koukal vyrobit to, s čím nesouhlasí, se v praxi použije právě §351.

Aktivisté z nevládek vás zažalují za nesprávné názory

Zatím jsme se bavili výhradně o Antidiskriminačním Zákoně a předem vyhraných občanskoprávních žalobách, které umožňuje „obětem diskriminace”. To samo o sobě stačí pro přesně stejné státní násilné vynucování podpory homoaktivismu a, v případě jejich legalizace, i „homomanželství” přesně stejně, jako v popsaných kauzách z USA. Jenže to pořád není vše. Vyžaduje to totiž „oběť diskriminace”, které byla prokazatelně a jednotlivě, jmenovitě upřena práva.

Různé aktivistické „nevládky” se však již řadu let opakovaně snaží získat právo „za sebe”, aniž by existovala jakákoli „oběť diskriminace” ochotná se soudit, podávat veřejné žaloby. Proč? Protože pak by vás mohly zažalovat kdykoli, kdekoli a téměř za cokoli – i za samotné šíření nesouhlasného názoru, protože na to jsou v Antidiskriminačním zákoně alší trojští koně:

§2 (2)
Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.

§4 (5)
Naváděním k diskriminaci se rozumí chování osoby, která druhého přesvědčuje, utvrzuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu.

A to všechno na základě presumpce viny:

§ 133a
Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci (…) je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

Aktuálně čelíme obnovenému pokusu přiznat aktivistickým nevládkám toto „kladivo na ideozločin”. Poslankyně za Hnutí ANO Monika Červíčková chce, oficiálně „kvůli nebohým diskriminovaným seniorům”, přiznat nevládkám „možnost vystupovat v antidiskriminačních sporech prostřednictvím veřejné žaloby”, k níž by výslovně nebyl vyžadován souhlas žádné údajně diskriminované osoby.

Červíčková se těší, že s takovou by aktivisté mohli útočit „preventivně” na každého, o kom si myslí, že jakkoli diskriminuje – třeba ve svých veřejných inzerátech. Pokud by její novela antidiskriminačního zákona – Sněmovní tisk 424/0, rozdaný Poslancům 13. 3. 2019 – prošla, a institut homosexuálního manželství také, záhy by následovala brutální likvidační kampaň aktivistů za umlčení všech „diskriminujících” nesouhlasných názorů konzervativců.

Paralelně dostanete pokutu za diskriminaci.

Jenže ani to pořád není vše. Antidiskriminační legislativa se totiž neomezuje na jednu Směrnici a jeden Antidiskriminační zákon, umožňující podávat občanskoprávní žaloby. Do každého relevantního zákona byly nezávisle na tom přidány speciální antidiskriminační pasáže, podle kterých se „diskriminací homomanželů” dopouštíte ještě i přestupku. A ten musí stát stíhat bez ohledu na to, zda vás někdo žaloval či nikoli. Případy typu „Elane photography LLC” nebo „tiskařka z Łódźe” v podmínkách ČR řeší „antidiskriminačně novalizovaný” zákon 634/1992 Sb. „O ochraně spotřebitele”:

§ 6
Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.

§24 (1)
Prodávající se dopustí přestupku tím, že
c) při prodeji výrobků nebo poskytování služeb poruší zákaz diskriminace spotřebitele podle § 6

§24 (14)
Za přestupek lze uložit pokutu do
c) 3 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. c)

§ 24a (1)
Fyzická osoba, která prodává spotřebiteli rostlinné a živočišné výrobky z vlastní drobné pěstitelské nebo chovatelské činnosti anebo lesní plodiny, se dopustí přestupku tím, že
b) při prodeji výrobků nebo poskytování služeb poruší zákaz diskriminace spotřebitele podle § 6

§24 (2)
Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 100 000 Kč.

Takže abyste to chápali – pokud jako americké studio „Elane Photography” nebo polská tiskařka z Łódźe odmítnete zakázku na propagaci či oslavu „homosexuálního manželství”:

  1. Dostanete až milionové pokuty ve správním řízení, protože diskriminujete a to je přestupek.
  2. Nezávisle na tom zaplatíte odškodné „homomanželům” za psychologickou újmu.
  3. Nezávisle na tom budete dostávat likvidační pokuty tak dlouho, dokud se nezlomíte a neřeknete či neuděláte to, co „homomanželé” a stát požadují.
  4. Nezávisle na tom vás aktivistické nevládky poženou k jinému soudu za propagaci diskriminace.
  5. Navrch k tomu jim všem zaplatíte náklady řízení.

Nejedná se o dvojí trest, protože občanskoprávní řízení nejsou trestem. Trestem je jen paralelní správní řízení o pokutě za přestupek diskriminace. Občanskoprávní žaloby jsou „náhrada škody” vzniklé tím, že máte nesprávné názory a dovolíte si podle nich žít.

Homoaktivisté „Jsme fér” prokazatelně odmítají „práva”, chtějí „státní pravdu”

Poslanec za hnutí ANO, Patrik Nacher, přišel s logickým kompromisem: pokud konzervativcům vadí nazývat homosexuální svazek „manželstvím”, protože to je podle nich výhradně svazek muže a ženy, a homosexuálové se dožadují zrovnoprávnění, proč prostě nedat homosexuálům „upgradované” registrované partnerství, ve kterém by fakticky dostali všechna práva stejná jako manželství, akorát by se tomu neříkalo „manželství”?

Kdyby šlo homoaktivistům z kampaně „Jsme fér” skutečně o „práva homosexuálů”, jak oficiálně tvrdí, skočili by po takovém návrhu všemi deseti. Jenže oni udělali přesný opak. Nechme mluvit Nachera jeho slovy:

Ta varianta byla – práva ano, manželství ne. V momentě, kdy jsem se dostal do středobodu zájmu na jedné straně aktivistů, kteří si platili inzeráty proti mému návrhu…

Homoaktivisté tedy nechtějí žádná „práva”, to je jen záminka. V prvé řadě chtějí uzákonění homosexuálního manželství jako instituce a státní právní normy. Proč? Něco nám napoví struktura aktivistů. Málo se to ví, ale lobbing a mediální kampaň za uzákonění homosexuálních manželství vede ve skutečnosti spolek „Gay Pride”, pro který je iniciativa „Jsme fér” dotačním projektem z grantů EU :

Prague Pride, z.s. v projektu We are fair (č. 777228), financovaného z programu Evropské unie Práva, rovnost a občanství (2014–2020).

Jenže organizátorka Gay Pride, Kateřina Sacharová, se předloni prořekla a oficiálně prohlásila, že homoaktivisté nechtějí toleranci, nýbrž povinný respekt. Jak přitom praví klasik, „tolerance plodí svobodu, kdežto povinný respekt plodí útlak”.

Pokud tedy homoaktivistům nejde primárně o práva, ale o institucionalizaci „homosexuálního manželství” jako státem uznávané a antidiskriminační legislativou vynutitelné normy, a pokud sami veřejně prohlašují, že nechtějí toleranci ale povinnou úctu, je možné z toho vyvodit jen jediný závěr. Homoaktivisté ví, že řada lidí s jejich revolučními názory na lidskou sexualitu a morální hodnoty nesouhlasí, a hodlají jim je fakticky vnutit zákony a soudy – přesně stejně, jako to udělali homoaktivisté v USA, Kanadě, Británii a jinde.

Legislativní balík „manželství pro všechny”, tj. Sněmovní tisk 201, se ve své důvodové zprávě k novelizaci ObčZ dokonce explicitně zmiňuje o „symbolické diskriminaci” stejnopohlavních párů, kterou je žádoucí odstranit:

…diskriminace stejnopohlavních párů na základě jejich sexuální orientace. I poskytnutí stejných práv a povinností, avšak pod jinou „hlavičkou”, nadále párům stejného pohlaví přiznává pouze druhořadý status, a to mimo jiné v rovině symbolické (…) posilování stereotypů a z toho plynoucí diskriminace.

Závěr

Až doposud mohl kdokoli hájit to, že neuznává a nesouhlasí s „homosexuálním manželstvím” tím, že nic takového v ČR de iure neexistuje, takže tím, že je neuznává, nepodporuje a nepropaguje nemůže nikoho diskriminovat. V okamžiku uzákonění „homosexuálního manželství” jako státem uznávaného institutu se naopak homoaktivistům otevře obrovská Pandořina skříňka k vymáhání jejich Jediné Správné Ideologické Pravdy pod hrozbou likvidačních pokut. Prostě budete souhlasit, nebo budete platit.

Všechna fakta o soudních sporech, o průběhu projednávání novely v ČR, výroky z historie aktivistů a další indicie jasně ukazují, že přesně to je cílem homosexuálních aktivistů z dotačního projektu „Jsme fér”, resp. „Gay Pride” v pozadí.

„Homosexuální manželství”, to je něco jako zákon 292/2004 Sb. „O zásluhách Edvarda Beneše”, který diktuje, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát.” Občane nepochybuj, občane věř: to je státní pravda. S tím rozdílem, že nikdo nemůže zneužívat zákon O zásluhách Edvarda Beneše k tomu, aby skrze antidiskriminační legislativu donutil lidi participovat na slavnostech, se kterými nesouhlasí. Státem institucializované „homosexuální manželství” však slouží v prvé řadě k násilnému vymáhání souhlasu a podpory skrze antidiskriminační legislativu.

Celá věc má ještě jeden další aspekt: dokud homoaktivisté nedostali vše, co chtějí, musí se chovat slušně. Již nyní by mohli zneužívat antidiskriminační legislativu tak, jako např. v Polsku, ohledně „diskriminačního” odmítání zakázek propagace LGBT názorů apod. Ale tím by si znepřátelili veřejné mínění i Sněmovnu a nedokázali by si prolobbovat to, co chtějí. V okamžiku, kdy získají všechny požadované nároky – od adopce dětí až po státní uznání svých svazků – však již konzervativci, resp. heterosexuálové „nebudou mít co nabídnout” a potřeba „kompromisu” zmizí…

Zde je nyní prubířský kámen české politiky. Čeští politici, kteří homosexuální manželství podporují, to totiž dělají pouze z jednoho ze dvou důvodů.

Zaprvé: protože se chtějí zalíbit voličům s „Progresivně-Levicovými” názory, tedy revolucionářské kulturní levicí ekvivalentní voličům americké „Democratic Party” od Clintonové po Sanderse a Cortezovou. Sem patří Piráti, Strana zelených, TOP09 a každá strana, která chce „převzít voliče TOP09”.

Zadruhé: protože libertariánsky věří, že „stát nemá do manželství vůbec co mluvit”, že manželství je ryze soukromá věc, a proto chtějí „deregulovat manželství”. Sem patří Svobodní, anarchokapitalisté apod.

„Progresivci” již přes 60 let vedou ideologický boj proti romanojudeokřesťanské kultuře a jí inspirovaným původním hodnotám euroatlantické civilizace (=„konzervativním”), existenci atomické heterosexuální rodiny nevyjímaje. Vůdčí filozofové a politici „Progresivní Levice”, – Adorno a Marcuse, Gramsci, Jacobs, Ayers, Rudd a Jones, to psali naprosto jednoznačně. Progresivní politici tedy tisky 201 a 424 prosazují v plném souladu se svým přesvědčením.

Oproti tomu libertariáni a formální konzervativci pouze tragicky nedomysleli, že pokud chtějí začít deregulovat extrémně zbyrokratizovaný systém, nemohou „zavést svobodu” tím, že začnou náhodně deregulovat cokoli kdekoli a napřeskáčku, ale vždy musí nejprve udělat pořádnou analýzu dopadů a až poté deregulovat systematicky.

A proto dnes a v EU nikdo, kdo skutečně hájí svobodu a nevyužívá ji jen jako „trojského koně”, nemůže a nesmí hájit „homosexuální manželství” bez toho, aby v tom samém balíku byl i nadřazený Ústavní zákon o výhradě svědomí, který by zneužívání „antidiskriminačního zákona” zabránil. Tzn. zákon, který bude jasně říkat, že žádný nestátní subjekt nesmí být nucen propagovat, podporovat ani se nijak jinak účastnit činností, které jsou v rozporu s jeho svědomím a přesvědčením, s jedinou výjimkou – když by byl takovým nekonáním přímo ohrožen lidský život.

Toto jsou tvrdá fakta: historické precedenty, judikáty a existující legislativa. Nyní již není omluvy: každá strana a každý poslanec, kteří by hlasovali pro zavedení „homosexuálního manželství”, nebo kteří by hlasovali pro novelu antidiskriminačního zákona poslankyně Červíčkové, to dělají s plným vědomím toho, že tím povýší agendu radikálních homosexuálních aktivistů, požadujících povinný respekt, na „Státní Pravdu” a umožní vynucovat jejich revoluční požadavky skrze soudy. Na tom se dnes pozná, kdo je kdo.

Tato analýza prošla peer-review v advokátní kanceláři. Z důvodů likvidačních soudních a mediálních kampaní, vedených radikálními aktivisty a NGO proti disidentům a to i zpětně jakmile jim to legislativa umožní, je však publikována pod pseudonymem.


Autoři: Tomáš Marný, analytik & Ján Epovím, advokát

04.05.2019

12345 (375x hodnoceno, průměr: 1,26 z 5)
24 186x přečteno
Updatováno: 4.5.2019 — 22:15
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!