PSYCHOPATOLOGICKÉ SEŠITY, SVAZEK 7, ABSOLUTNÍ REÁLIE PRO FAJNOVÉ ŠMEKRY
Tento skvost, který má na zadní straně unikátní nápis „Aloe je pýča“ včetně vyobrazení zubatého kosočtverce, vydalo v r.1991 jako bibliofilskou záležitost v nákladu 199 výtisků osvícené nakladatelství Lege Artis coby součást souboru kratších povídek a pojednání od takových autorů jako byl třeba Ladislav Klíma.
O co vlastně běží ?
Na 27 stránkách má čtenář možnost číst autentické zápisky pubertální dívky Aloe Cucflajšové. Z celého útvaru přímo čiší extrakt ordinérnosti ducha ve formě vypjatého naturalismu drsného zrna. Zápisky však, alespoň v prvotním záměru nebyly určeny k tomu, aby je četl ještě někdo jiný. A právě v tomto detailu je nutno spatřovat jejich originalitu – v autenticitě pohledu do patologie průměrnosti. Originály zápisků autorka sama průběžně ničila, takže dnes jsou dokumenty zachovány pouze v opisu. Číst zápisky, ve kterých se někdo konkrétní a autentický svěřuje svému deníčku, mnohdy odkryje nečekané úhly pohledu a v tomto případě je čtenář naprosto pohlcen něčím, co by se dalo popsat jako působení latentního voyeurismu. Sugestivně líčené hnutí mysli puberťačky Aloe přináší surovou sondu do psychiky, v níž se snoubí brutální prostoduchost s mládežnickými frázemi a naivní něhou lidového vypravěčství.
To vše se událo dávno předtím, než se český národ dožil své první hvězdné pěchoty v čele s kultovní postavou v osobě Aničky Dajdou Gleissnerové. Anička i Aloe mají hodně společného. Nejhorší lidské vlastnosti jako je průměrnost, hloupost nebo v případě politiků až hraniční stavy na pomezí idiocie, jsou v dnešní společnosti maximálně protěžované s ohledem na fakt, že s jejich pomocí je možné manipulovat s masou blbů, připravovat je o peníze a diktovat jim jejich nákupní a životní návyky a v podstatě jim do jejich prázdných životů dodávat alespoň nějakou náplň. Aloe Cucflajšová – to jsou ale kořeny, ze kterých se všechen ten neřád vyvinul až do dnešní podoby Babylonu, ve kterém žijeme.
No, posuďte sami, co s Vámi provedou autentické myšlenky mladé moderní dívky, Aloe Cucflajšové ..
je to fakt peklo :o) :o) :o) ..
ZÁPISKY Z INTIMÁČKU
14.9. Dneska jsem šla k zubaři. Dal mi rovnátka. Málem mě vošahal. Slizkej dědek hnusnej.
17.9. První den v tanečních. Chodím do Radiopaláce. Je tam víc kluků než holek. Nic to není ! Čtyři kluci mě vystřídali.
1.10. V tanečních jsem se seznámila s Láďou (18 let). Stále si mě hlídal, aby si mě nezadal jiný kluk. A že se mu líbím. Když jsme odcházeli domů, za náma šli Petr a ten kluk. A ten kluk povídal, že: „teda, víš Aloe, tys mě odmítla“. Jakej klidnej, neznám ho a už mi tyká. Stejně – Láďa je hezčí.
Úryvek ze slohové práce „JAKÁ JSEM ČI NEJSEM – charakteristika vlastní osoby“
.. Myslím, že jsem veselá, neboť se ráda směji, někdy až příliš nahlas. Sobě se směji již méně, to však je obvyklé. Mám velký smysl pro humor, nevadí mi žerty jiných, občas (myslím, že častěji) i na můj účet.
.. Mám dobré srdce, neboť mě trápily a trápí bolesti druhých. Rodiče mi vyprávěli, že když jsem byla malá, měli se mnou pro tuto vlastnost určité potíže. Když mi četli pohádky se špatným koncem, vždy je museli zakončit pracně vymyšleným „happy endem“, aby mne nemuseli utěšovat dlouho do noci. A musím se přiznat, že ještě dnes nad knihou ne jednu slzu uroním. Říkají o mě, že mám pevnou vůli. Dokážu se vzdát věcí příjemných a pustit se, i když s jistou nechutí, do věcí nepříjemných. Jsem šetrná, až to není obvyklé, ale vtipům o skotech se ráda zasměji. Nejsem totiž skot.
.. Doufám, že jsem se zhostila tohoto těžkého úkolu dobře. Myslím, že jsem napsala vše, co pokládám za nejdůležitější. Vím, že někdo na toto téma dokáže napsat celou knihu, která může být i dobrá.
Největší masakr je ale slohová práce, u které jsem nemohl jinak, než ji sem opsat celou ..
JAK SE U NÁS DOMA PŘIPRAVOVALI NA LETOŠNÍ VOLBY
(slohová práce – vypravování)
Osnova
Úvod:
Naše rodina
Stať:
1. Sháňka po bratrovi
2. Bratrovo vypravování
3. Jak přispěla naše rodina k volbám
4. Sestra jde volit prvně
Závěr:
Páteční příchod z voleb
Všichni až na Pavlíka jsme byli doma. Tatínek četl noviny, mamka byla v kuchyni a já se sestrou v pokoji.
Náhle nás maminka zavolala: „Holky, nevíte, kde ten kluk lítá ?“ „Však on přijde. Možná, že hraje někde fotbal. Já v jeho letech nebyl jinačí,“ řekne místo nás taťka a věnuje se dál novinám.
„Prásk, bum !“ Ozve se bouchnutí dveřmi a hození tašky na zem. Neklamné to znamení, že se malý bratr vrací domů. V zápětí vpadne do dveří a už slysím jeho hlas: „Mamí, tatí, nesu vám novinu.“ „Že bys nejdřív pozdravil,“ obrátí se na něj otec, ale mamka volá: „Tak se pochlub Pavlíku.“ A Pavlík začne ze sebe sypat slovo za slovem: „Soudružka učitelka nám dneska ve škole vyprávěla o volbách a vybírala děti a já jsem byla taky vybrán, proto jdu tak pozdě, protože jsme nacvičovali a ..“ „Měl by sis to nejdřív napsat, protože , protože se v tom ani čert nevyzná,“ řekla jsem, abych ho trošku pozlobila. Maminka mi však vyčítavě řekla: „Že ho stále popichuješ, už by jsi měla mít rozum.“ Pavlík si toho nevšímá a pokračuje ve výkladu: „Naše třída bude zpívat a recitovat při volbách a já tam budu říkat básničku. Starým lidem pak dáme upomínkový dárek, který jsme sami vyrobili.“ „Tak to se tam Pavlíku sejdem. Já tam budu po celé volby,“ řekne taťka. Pavlík se ho udiveně zeptal: „A co tam budeš taťko dělat ?“ „Byl jsem vybrán do volební komise. Budu pomáhat vydávat hlasovací lístky,“ řekl taťka a usmál se na Pavlíka. To byla příležitost pro mě, abych mamce řekla: „Ve čtvrtek přijdu pozdě. Se třídou budeme dodělávat výzdobu volební místnosti.“ Nikdo mne však neposlouchal. Všichni byli obráceni na sestru. „Co tu sedíš tak zamlklá ?“ Zeptala se jí maminka. Sestra se na nás podívala a začala se zpovídat: „Mám z těch svých prvních voleb zvláštní pocit, že teprve teď jsem doopravdy dospělá.“
Když se v pátek vrátila maminka, sestra a Pavlík domů, zeptala jsem se sestry: „Jaké to bylo ?“ A ona mi odpověděla: „Však sama poznáš až půjdeš poprvé volit.“
Tak takovou surovou pravdu píše jen život sám ..
(Zatím nikdo nehlasoval)