Akademická debilita model 2017

Featured Image

K poslechu při četbě tohoto článku doporučuji Fučíkův Vjezd gladiátorů v nekonečné smyčce. Čím strašnější interpretace, tím lépe (ideálně hraná falešně na kazoo, případně zabzděná).

Kdo se zajímá o politiku, určitě občas zaslechne volání po „nové krvi“. Bohužel se nejedná o volání po krvi spojené například s defenestrací, ale spíše s obměnou pimprlat po politické scéně se pachtících. A jak bude vlastně ta nová krev „chutnat“? Jací budou političtí vůdcové 21. století? U nás je to jasné – RoboBabiš (v zahraničí CyberBabish) a jeho StorkNet budou vládnout ocelovou pěstí korporativistickému Československu brought by AgrofertTM. Ale co jinde? Co za velkou louží? Snad jim tam ještě hlava slouží. Pojďme se postavit na škopek a podívat se přes pár plotů k našim vzdálenějším (avšak o to vlivnějším) sousedům.

Možná jste již něco málo zaslechli o totálním vyměknutí a zblbnutí na amerických univerzitách, tamějším triumfu politické korektnosti a vůbec všeobecným dějům, které se dají krásně vyjádřit okřídlenou větou: „Svět se v prdel vobrací.“ A prapůvod tohoto obracení nalezneme v šedesátých letech dvacátého století.

Po striktně antikomunistickém přístupu establishmentu k politice a veřejnému životu (mccarthismus apod.) musela zákonitě přijít ideologická protivlna. Ta začala získávat na síle právě v letech šedesátých, na čemž by nebylo nic tak zvláštního, uvědomíme-li si některé souvislosti – jako např., že se jednalo o tzv. dobu hippies, že v té době Spojené státy účastnily ozbrojených střetů již v asi šestém konfliktu mimo své území od druhé světové (Korea, Libanon, Kuba, Belgické Kongo, Dominikánská republika a Vietnam – většinou v zájmu kolonialismu, případně aspoň antikomunismu), že kulminoval boj za práva černých Američanů, feminismus přímo bujel a že tak nějak „patřilo k intelektuálnímu koloritu“ se klonit k levici, anebo s ní aspoň koketovat.

Dle doktora Jordana Petersona (profesora psychologie, učil mimo jiné i na Harvardu) se odklon amerických akademiků od pravé a středové části politického spektra uskutečnil paradoxně kvůli svobodě slova. Ptáte se proč?

Krajně levicové myšlenky byly v USA protistátní a extrémně nonkonformní, což je pro intelektuála často tím hlavním důvodem, proč se jimi zaobírat. Již zmiňovaný boj za práva afroameričanů jistě též přispěl svou troškou, vždyť módní Černí panteři uvažovali jako kovaní maoisté (ač hlásali rasovou nadřazenost černochů) a i Malcolm X byl nejen muslim, alébrž také socialista (a socialisty sponzorován). A feminismus? Ten, o kterém je řeč, též vychází z marxismu. Také ve světě byla (mezi intelektuály) levice „v kurzu“, nejen jako poválečná reakce, ale jako idealizovaný politický názor – patrné je to např. ve „sladké“ Francii a jejím tehdejším filozofickém klimatu (Sartre, Camus, de Beauvoirová).

Navíc na XX. sjezdu KSSS, kde se Chruščov distancoval od osoby a činů J. V. Stalina, byly odhaleny hlavně ztráty na životech mezi politickými činovníky, to bylo pár desítek mrtvých, soudruzi. Skutečné hrůzy komunismu měly vyplout na povrch až mnohem později (ještě v roce 89 psaly New York Times „jen“ o dvaceti miliónech obětí sovětského režimu) – a dlužno podotknout, že ani dnes, ačkoli už (snad) známe konečné skóre, to s některými socialisty a komunisty nehne, anžto se ruče odvolají na to, že se nejednalo o následek komunismu jako takového, nýbrž diktatury – a ta je přeci nadstranická. A kapitalismus? Ten je mnohem horší, to dá rozum.

Následný vývoj už byl (dle Petersona) jen spirálou pozitivní zpětné vazby. Čím více levičáků bylo ve strukturách té které univerzity, tím víc se humanitní vědy myšlenkově posouvaly doleva, tím větší zájem vzbudila univerzita mezi levicově orientovanými vyučujícími (a studenty), a tak pořád dokola, až jsme se dostali do situace, kdy na předních univerzitách se poměr vyučujících hlásících se k republikánům k těm, kteří se považují za demokraty, dostal někam k dnešním 1:60 u Brownu a 1:35 u Berkeley (tvrdí Peterson). To by nutně nemusel být problém u exaktních věd (ačkoli – uvidíte dále), ale u věd humanitních je tato ideologická nevyváženost problémem přímo zásadním.

Ekonomové, právníci, sociologové a politologové, kterým je do hlavy huštěna pouze „politicky korektní“ látka – což dnes představuje podporu socialismu, všemožných kvót, tzv. white guilt (pocitu bílé viny), kulturního relativismu, feminismu, transgenderismu, a hlavně neustálé ublíženosti (tzv. victim culture) – si těžko mohou udělat objektivní názor na svět. Jak se asi mohou vzdělávat mladí lidé, kterým je ze všech stran tlačeno do hlav, že v podstatě vše může vnímáno jako mikroagrese (slovo, které donedávna ani neexistovalo), že schopnosti a snaha jedněch jsou útlakem druhých, a že akademická půda není intelektuálním bojištěm, kde se střetávají názory, ale tzv. safe space (bezpečným místem). Je pak „pochopitelné“, proč dochází na přání studentů k novodobé segregaci na základě pohlaví a rasy – protože bílí (a muži obzvlášť) by pořád někomu ubližovali, žáno?

Bohužel si z vás nebudu tropit žerty, když zmíním, že jsou zaznamenány případy, kdy studenti práva na Oxfordu (!) byli natolik zděšeni při přednáškách o znásilnění, že požadovali zavedení tzv. „trigger warnings“, tedy varování před potenciálně znepokojivým obsahem. A nebyli sami. Již před více než dvěma roky koloval po internetu článek, který popisuje, jak jejich američtí kolegové prestižních univerzit (Harvard a George Washington University) chtěli po vyučujících, aby nepoužívali slovo „violate“, které sice může znamenat třeba „znásilnit“, ale i pro právníka poměrně nepostradatelné „porušit zákon“. Studenti si toho samozřejmě byli vědomi, ovšem použití i v tom druhém smyslu pro ně představovalo problém. Dalším – souvisejícím – požadavkem bylo, aby se tato látka neobjevila v semestrální zkoušce. Jak potom mají takoví lidé vykonávat praxi a hájit někoho, je záhadou. Jestli to takhle půjde dál, můžeme očekávat, že další generace chirurgů se bude bát krve; přesně podle známého vtipu: „Když vidim, jakej já jsem inženýr, tak se bojim jít k doktorovi.“.

Rozhodně se však můžeme přestat divit tomu, kde se berou – slušně řečeno – naivové, kteří hlásají, že je nutno uzákonit nekontrolovanou migraci ze zemí, kde by jim slovo „violation“ bylo vysvětleno dopodrobna už na letištních záchodcích. A opakovaně. Když tito lidé zavírají oči před realitou života v civilizaci, jakou asi mají představu o zemích, kde dotaz: „Krátký, nebo dlouhý rukáv?“ pokládá rabiát s mačetou, a ne cruelty-free veganská krejčová.

Levičácká hegemonie, která drží ve svých spárech akademické a intelektuální prostředí (a tedy i oficiální média) v USA ale začala expandovat i do dalších anglosaských zemí. Británie, Kanada a Austrálie se také pomalu stávají baštami zhovadilé netolerance všeho, co není pro-feministické, pro-LGBTQ+, antibělošské a antikřesťanské (paradoxně se to ovšem netýká islámu). Své by o tom mohla vyprávět třeba režisérka dokumentu The Red Pill Cassie Jaye, která se jako – tehdy ještě – feministka rozhodla natočit film o tzv. „rape culture“ (kultuře znásilňování). Pro neznalé; nejedná se o nějakou vypečenou tradici z pakistánského venkova, ale o fenomén, který je přisuzován (i) některým západním zemím, a dle jehož doktríny je cca jedna čtvrtina žen (čísla se různí, ale vždy jsou naprosto směšná) za svůj život sexuálně zneužita, případně znásilněna. O tom však až někdy příště. Jaye se ale nakonec rozhodla pro jiné téma – aktivisty za práva mužů (MRA – Men‚s Rights Activists).

Jako mladá dynamická žena začala sběr dat s předsudkem, že tito aktivisté budou misogynisté, budou usilovat o zrušení rovnoprávnosti, že jejich požadavky budou nesmyslné atd. V průběhu natáčení Jaye pomalu začala chápat, že skutečně je cosi shnilého v novodobém feminismu a že existují problémy výsostně mužské, o kterých se nehovoří, anebo bývají smeteny ze stolu jako nedůležité. Tento její myšlenkový přerod je ve filmu pěkně ztvárněn formou jakéhosi audiodeníku. I to by ovšem vydalo na samostatný článek.

A co to pro ni znamenalo při uvedení The Red Pill v Austrálii? Brutální mediální smršť – kdy s ní na celostátní televizi polemizovali lidé, kteří film neviděli – konaly se demonstrace proti jeho promítání v kinech, autorce vyhrožováno vším možným, rušila se dohodnutá vystoupení na univerzitách atd. Cenami ověnčená filmařka, která nikdy neměla problém sehnat finance na své předchozí pro-feministické projekty (zatímco tento mohl vzniknout jen díky kampani na Kickstarteru) byla zavržena svými byvšími sestrami a o nálepku feministky již pranic nestojí.

Mimochodem – výše zmíněné rušení vystoupení hostujících přednášejících z důvodu názorové nekompatibility není ani v USA nic neobvyklého. A když už nedojde k odvolání té které kacířské akce ze strany pořadatelů, často se na místě objeví skupina protestujících, kteří fyzicky napadají ostatní (včetně přednášejících), hlučí, anebo spustí požární poplach.

Jak daleko tato hysterie může zajít, ale teprve pochopíme, až když si uvědomíme, že podobnou reakci už dnes mohou očekávat i lidé hlásající vědecky podložená fakta, jako například to, že tzv. genderové rozdíly mají biologickou oporu (a proti tomu) – a to nejen u lidí.

Větší zastoupení mužů v exaktních vědách zase vedlo ke zrodu např. feministické klimatologické teorie, teorie že chemie je v podstatě kulturně a pohlavně šovinistická, případně vzniku jakési „feministické kvantové fyziky„.

Abych Vás ale jen nenudil dlouhým textem o pochmurnosti naší budoucnosti, nabízím Vám poslední specialitku z amerických vysokých škol; strašidelný banán. Komu nehrál Vjezd gladiátorů doteď, si jej jistě pustí alespoň nyní. Anebo plyn.

Takže až půjdete v říjnu k volbám, buďte rádi, že nevybíráte mezi genderqueer feministickou ledovcoložkou, otherkin právníkem, co se bojí slova „zneužití“, a bílým členem skupiny Black Lives Matter, který uteče, jakmile zahlédne kousek exotického ovoce, ale mezi obyčejnými českými zloději (a mladým Stropnickým).

 


10. 09. 2017 Redik


Související články:


12345 (167x hodnoceno, průměr: 1,11 z 5)
13 226x přečteno
Updatováno: 10.9.2017 — 22:27
D-FENS © 2017