… tentokrát z druhé strany barikády
Nedávno se tady objevil článek popisující ne zrovna slušné jednání přepravce společnosti PPL. To mě konečně donutilo k tomu, abych po delším rozhodování sepsal svoje zážitky s touto firmou. Nikoliv ale z pohledu běžného zákazníka, nýbrž brigádníka (rozumějte pucfleka pro všechno), který se tam marně snažil v průběhu času zbohatnout.
Co tahle práce obnáší? Žádnou inteligenční námahu nečekejte, jedná se čistě o manuální záležitosti. Vykládání, nebo nakládání balíků do kamiónu, ruční převážení zásilek, které nemohou z nějakého důvodu přijít na pás (jsou buď neforemné, moc těžké, nebo třeba ostré, takže by mohly pás poškodit, popř. všechno předcházející dohromady) a po konci směny úklid haly. Největší námahu na mozek představuje těch pár okamžiků, kdy musíte podle trojmístného kódu nalepeného na zásilce rozhodnout, jestli ji poslat do jednoho, nebo do druhého rohu, to podle toho, kam směřuje. Asi posledním vaším úkolem je poslouchání těch, kteří vám na těch pár hodin šéfují. To ovšem vyžaduje občas silnější nervy a trochu cviku k tomu.
Řekněme si to na rovinu. Byl bych velmi naivní, kdybych v takové provozovně čekal odborníky na kvantovou fyziku, kteří o přestávce nad šálkem kávy a doutníčkem Café Créme debatují s makroekonomy z vedlejší provozovny nad Felliniho Amarcordem. Tak to prostě není a je třeba to tak brát. Přesto jsem byl občas překvapen, jací lidé na světě také existují a jsou v našich končinách svéprávní (jinak by snad nemohli být zaměstnáni).
S kým se tedy můžete v takovém skladišti setkat? Začněme těmi, se kterými přichází do styku běžný zákazník nejčastěji, tedy se šoféry. Převahu zde mají mladí kluci, většinou absolventi nějakého učebního oboru majícího co dočinění s autama (mechanici, autoelektrikáři atp.), kteří se prostě neuchytili u svého řemesla a tak šli točit volantem. Nejvíc pilotují stroje jako Ducato, Boxer, Jumper nebo TurboDaily, které měly již dávno projít přes vysokou pec. Brzy po ránu přijde takový maník do práce, koupí si kafe a za neustálého obvolávání zákazníků si začne sám skládat do přiděleného vraku zásilky, které musí přes den rozvézt. Brigádníci s nimi téměř nepřijdou do kontaktu. Občas sice některý z nich přijde s žádostí o pomoc (např. při nakládání velkého, nebo těžkého balíku), většinou ale bývají aspoň trochu slušní a semtam za pomoc dokonce poděkují. Několik z nich znám i osobně a musím říct, že jsou to vcelku fajn lidi.
Další skupinu představují haloví pomocníci, nebo jak je nazvat. Ti jsou u firmy sice zaměstnaní natrvalo, zřejmě ale představují něco jako „nejnižší kastu.“ Za občasného sakrování stojí u pásu, rovnají balíky a váží je. K sobě mají někoho z brigádníků jako pomocníka. Sice jim seno většinou kouká až z uší, nutno ale podotknout, že se až na výjimky chovají rozumně a když něco zvrzáte, nezačnou na vás hned hulákat. Jako v každém moři se samozřejmě ale i zde najdou ostrůvky.
Jeden takový si budu pamatovat ještě velmi dlouho. Honosil se přezdívkou Hugo (nevím proč, prostě se mu tak říkalo), nosil montérky, které vypadaly, jako by čerstvě vypadly krávě z huby a neuměl promluvit normálně. Koho potkal, toho seřval jak psa. Že k tomu téměř nikdy neměl důvod, nemusím připomínat. Pokaždé, když měl se mnou stejnou směnu, jsem se snažil uklidit co nejdál od něj a zaplaťpámbu vždycky se mi to povedlo. Litoval jsem ale ty, co s ním museli pracovat – ten jekot byl slyšet až na druhý konec haly. S kamarádem jsme si říkali, že ten snad řve i doma na sprchu, když mu neteče teplá. Představoval klasický případ pazdráta, se kterým si každý normálně vytře prdel a když náhodou dostane na několik hodin moc nad brigádníky, hodlá si ji užít až do konce.
Poslední (a asi i nejdůležitější) skupinou jsou haloví mistři, tedy ti, co vám bezprostředně šéfují. Při příchodu na směnu si vás zapíšou, zadají vám práci a po skončení roboty vám vypíšou pracovní výkaz. Setkal jsem se s několika z nich a každý byl jiný. Jeden byl vyloženě fajn chlap. Neprudil, občas se dokonce zastavil a poptal se, jak to šlape, zkrátka pohoda. Další byl sice místy nepříjemný jak osina v řiti, nicméně se ním dalo rozumně domluvit a vždycky vám připsal nějakou hodinku navíc. Když byl moc nával, tak si sám stoupl k pásu a trochu nám pomáhal. Nejhorší byl ale ten, který mi šéfoval jako úplně první. Nevím, jak se jmenoval (ono je to vlastně i jedno), s kamarádem jsme ho ale podle podpisu na výkazu překřtili na „Sockinga.“ Umolousané maskáčové kalhoty z tržnice, zlatý kroužek v uchu, sestřih Ramba přejetého starou sekačkou, průvan v hlavě a slovní zásoba Kromaňonce. Naprosto nejslušnější oslovení, co jste od něj jako brigádníci mohli očekávat, bylo „vole.“ Během pracovní doby chodil kolem kamiónů, pozoroval potící se nakládací čety a buzeroval. Dodneška si vzpomínám na scénu, kdy přidusal k našemu návěsu a slovy „Kurvadopiče se s tim mrdáte jak čuráci, tady sou eště kurva kamióny na naložení, mě serete chlapi, začněte něco dělat piče, ste tady úplně na hovno!“ se nás snažil popohnat. Po takto vyčerpávajícím výkonu se uklidil na chvíli před halu za účelem oblažení svých plic Viceroykou, aby totéž zopakoval o deset minut později u vedlejšího návěsu. Každá směna byla zakončena oblíbeným cirkusovým číslem „Napiš výkaz bez chyby.“ Funění a nadávání bylo pokaždé korunováno brilantním podpisem, za který by se nemusel stydět ani gorilí samec Richard (to zmršené rádoby krasopisné S mě rozesmívá ještě teď – podle písma bylo vidět, že pán toho v životě asi moc nenapsal). Uznejte sami, že v takových podmínkách se dá dělat opravdu blbě.
Samostatnou (a vcelku okrajovou) kapitolou jsou hustomanageři (čti: hošíček ve žluté košili s kravatou, podle smradu politý odhadem třemi litry nějaké sexy voňavečky a špatně zaparkovanou služební Ochcávkou před halou). Ti téměř pořád sedí v kanclu a není je vidět. Občas ale chytnou záchvat aktivity a jsou se podívat, jestli se plebs nefláká. Pak to končívá situacemi, kdy takové individuum zastavuje brigádníka tlačícího rozšmajdaný vozík se zásilkami a donekonečna kontroluje, co je to za balíky. Naštěstí jejich výskyt přímo v hale je velmi sporadický.
Co napsat na závěr? Snad to, že tahle práce mě opravdu naučila vážit si toho, že můžu studovat. Pokaždé, když se mi nechce učit, vzpomenu si na Sockinga a rázem to jde lehce. Tady konkrétně lze vypozorovat docela pestrou směsku lidí – od rozumně uvažujících jedinců až po totální pitomce.
Úplně na konec bych chtěl ještě připojit omluvu těm několika neznámým, kterým jsem svou neopatrností při vykládání, nebo nakládání nejspíš něco zničil. Je mi to vážně líto, ale uznejte sami, že pokud na vás osm hodin v kuse někdo řve a makáte jak šroub, tak ke konci směny už je vám vcelku jedno, jestli ten monitor, co právě spadnul, je nebo není v pořádku. Snad vám to pojišťovna proplatila.:-)
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)